Orangutan (Pongo) je rod hominida žijící na ostrovech Borneo a Sumatra. Vytvořil zde tři druhy: orangutana sumaterského (Pongo abelii), orangutana tapanulijského (Pongo tapanuliensis) a orangutana bornejského (Pongo pygmaeus), u něhož byly navíc zjištěny tři poddruhy. Samice orangutanů obvykle měří na výšku okolo 115 cm a váží v průměru 37 kg. Samci dosahují velikosti asi 136 cm a hmotnosti 75 kg. Tělo pokrývá dlouhá červenohnědá srst (u orangutana sumaterského je řidší), kůže má šedočerné zbarvení. Orangutan má výrazný obličej, který z velké části nepokrývá srst, ale samcům se na něm může vyvinout knír.
Orangutani žijí více samotářský život než ostatní velcí lidoopi. Většina sociálních vazeb je mezi samicemi a jejich potomky, dospělí samci jsou solitéry. Den tráví získáváním potravy (65 až 90 % stravy tvoří ovoce), odpočinkem a přemisťováním se na jiná území. Den začínají krmením po dobu dvou až tří hodin, během poledne odpočívají, v pozdních odpoledních hodinách se přesouvají na jiná stanoviště. Večer si začnou připravovat hnízda na noc.
Samice nejčastěji rodí jedno mládě, někdy i dvojčata; za život odchová maximálně čtyři potomky. Samci se do výchovy mláděte téměř nezapojují a většinu péče a socializaci provádí samice, která jej často vychovává se starším potomkem. První dva roky jsou mláďata na matce plně závislá, ta je s sebou nosí, krmí a spí s nimi v jednom hnízdě, přičemž první čtyři měsíce se mládě jen drží matčina břicha. Odstavena jsou ve čtyřech letech. V divočině i v zajetí se orangutani mohou dožít více než 30 let.
Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje všechny tři druhy za kriticky ohrožené. Nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí a také lov. Lidoop má své místo i v kultuře. Například některé lidové příběhy pojednávají o orangutanech, kteří s lidmi kopulují a unáší je; známy jsou i příběhy, ve kterých jsou muži svedeni samicemi orangutanů. Podle lidí žijících v centrálním Borneu přináší smůlu podívat se orangutanovi do obličeje tváří v tvář.
Etymologie Jméno orangutan, také orang-utan, orang utan, orangutang či ourang-outang je složené z malajských a indonéských slov orang (člověk) a hutan (les), tedy lesní muž. Slovo pochází pravděpodobně z banjarštiny. Obyvatelé ostrova Jáva jej (možná) používali jako označení pro některé kmeny domorodců, teprve Evropané pak použili termín jako označení pro nehumánního primáta. Jméno orangutan bylo poprvé zaznamenáno v práci Historiae Naturalis et Medicae Indiae orientalis od nizozemského lékaře Jacoba Bontia z roku 1631, v 17. století se objevilo v německých publikacích. V angličtině bylo roku 1691 potvrzeno slovo orang-outang, toto hláskování s koncovkou -ng je nicméně v současnosti považováno za nesprávné. Hláskování „orangutan“ v moderní malajštině a indonéštině bylo pravděpodobně přejato z angličtiny nebo nizozemštiny v průběhu 20. století, což také vysvětluje, proč ve slově chybí písmeno h na začátku slova hutan.
Rodové jméno Pongo pochází ze 16. století od Andrewa Battela, anglického námořníka, který se v portugalském zajetí dostal do Angoly a popsal dvě antropoidní „obludy“, pojmenované Pongo a Engeco, zřejmě gorily (v 18. století ale jméno pongo a orangutan přírodovědci obecně používali pro velké lidoopy). Pongo jako rodové jméno lidoopa orangutana užil poprvé Bernard Germain de Lacépède v roce 1799.
Taxonomie alt=Srovnání tváří tří žijících druhů orangutanů|náhled|Tváře samců (zleva) orangutana bornejského, sumaterského a tapanulijského K roku 2022 jsou známy celkem tři druhy recentních orangutanů: bornejský (P. pygmaeus), sumaterský (P. abelii) a nejnověji popsaný tapanulijský (P. tapanuliensis).
Orangutana poprvé vědecky popsal Carl Linné jako Homo Sylvestris ve svém díle Systema naturae (1758). Jeho student Christian Emmanuel Hopp druh roku 1760 přejmenoval na Simia pygmaeus a teprve Lacépède v roce 1799 užil současné rodové jméno Pongo. Roku 1827 popsal francouzský přírodovědec René Lesson sumaterské populace jako samostatný druh P. abelii. Druhový status byl potvrzen na základě molekulárních studií publikovaných roku 1996.Payne & Prudenta 2008, s. 53. U orangutana bornejského jsou navíc rozlišovány poddruhy Pongo pygmaeus pygmaeus (severozápadní populace), Pongo pygmaeus morio (východní populace) a Pongo pygmaeus wurmbii (jihozápadní populace). Poslední poddruh se zdá být příbuznější orangutanovi sumaterskému více než prvé dva. Mimoto existují fosilie z Vietnamu popisované jako Pongo hooijeri. Není jasné, jestli se jedná o poddruh jednoho z orangutanů, nebo o samostatný druh.
Na základě analýzy genomu z roku 2011 bylo zjištěno, že genetická diverzita je nižší u orangutana bornejského, přestože jeho populace převyšuje sumaterské orangutany šestkrát až sedmkrát. Genetickou výbavu tvoří diploidní karyotyp 2n = 48 chromozomů. Druhy se navzájem mohou křížit, následní hybridi zůstávají plodní.
Podle molekulárních důkazů se v rámci hominoidů vydělili giboni během spodního miocénu před 24,1 až 19,7 miliony lety a orangutani se oddělili od linie afrických lidoopů před asi 19,3 až 15,7 miliony lety. Na základě studie mitochondriální DNA a lokusů pohlavních chromozomů se orangutan sumaterský a orangutan bornejský vydělili před asi 4,9 až 2,9 miliony lety. Naproti tomu studie genomu z roku 2011 naznačuje, že se tyto dva druhy rozdělily přibližně před 400 000 lety, tedy později, než se předpokládalo. Rovněž bylo zjištěno, že orangutaní genom se vyvíjel mnohem pomaleji než genom šimpanze a člověka. náhled|Lebka sivapitéka V roce 2017 byla populace orangutanů žijících v horských oblastech Sumatry na jih od jezera Toba (tedy jižněji, než je areál výskytu orangutana sumaterského), čítající asi 800 jedinců, identifikována jako odlišný druh, orangutan tapanulijský (Pongo tapanuliensis). Podle genomové analýzy se jeho linie oddělila už asi před 3,38 milionu let; zbývající dva druhy jsou si vzájemně příbuznější. Orangutani v průběhu historie kolonizovali Borneo ze Sumatry, protože Sundské ostrovy byly během posledních ledových dob, kdy byla hladina moře mnohem nižší než dnes, spojeny pevninskými mosty. Toto historické území nese jméno Sundaland. Předpokládá se, že současný areál tapanulijských orangutanů se nachází blízko lokality, do níž se předkové dnešních orangutanů dostali z pevninské Asie.
Tři druhy orangutanů jsou jediné žijící druhy podčeledi orangutani (Ponginae). Do této podčeledi patřily i vyhynulé rody Lufengpithecus, žijící v Číně a Thajsku před 2–8 miliony lety, a Sivapithecus, obývající Indii a Pákistán před 8,5–12,5 miliony lety; tito hominidé pravděpodobně žili v chladnějších a sušších oblastech než dnešní orangutani. Podčeleď se oddělila od afrických lidoopů před 15,7 až 19,3 miliony lety. Blízkým příbuzným orangutanů byl pravděpodobně Khoratpithecus piriyai obývající Thajsko před 5 až 7 miliony lety, jako sesterský klad však byl v r. 2019 genetickou analýzou, založenou na molekulárních sekvencích zachovalých proteinů, potvrzen Gigantopithecus, jehož linie se oddělila před 10 až 12 miliony let.
Popis alt= Kostra orangutana|náhled|Kostra orangutana Orangutan je lidoop s černou kůží a dlouhou srstí načervenalého zbarvení. Nemá ocas. Horní končetiny dosahují dvojnásobné délky trupu, dolní jsou krátké a dosahují jen o trochu větší délky, než činí polovina končetin horních. Obličej není obvykle pokryt srstí, může se však objevit knír. Nos i uši jsou malé. Lebka je vysoká, s konvexní a dovnitř prohnutou obličejovou částí, s redukovanými nosními kostmi a krátkou dolní čelistí. Dlouhá mezičelist je odvozeným způsobem připojena k horní čelisti. Typickým znakem jsou velké vnitřní řezáky. Objem mozkovny činí průměrně 424 cm3 u samců a 366 cm3 u samic. Krční páteř je tvořena sedmi obratli, hrudních obratlů je dvanáct, bederní čtyři, křížové čtyři až pět a kostrční dva až tři.
U orangutanů je vyvinut výrazný pohlavní dimorfismus. Dospělí samci mají na tvářích velké lícní valy, kterými imponují jiným samcům.Payne a Prudente 2008, s. 14. Jsou tvořeny převážně tukovou tkání a podporují svalstvo obličeje. Samci vlastní rovněž hrdelní vak, který jim umožňuje vydávat hlasité volání. Orangutan je největším savcem žijícím na stromech. Samice orangutanů obvykle měří na výšku okolo 115 cm a váží asi 37 kg (zhruba mezi 30 a 50 kg), samci dosahují velikosti asi 136 cm a hmotnosti přibližně 75 kg (zhruba mezi 50 a 90 kg). Rozpětí paží dosahuje délky až dvou metrů. Jednotlivé druhy se od sebe svým vzhledem mírně odlišují. Orangutan sumaterský má například světlejší, delší a více zvlněnou srst než orangutan bornejský, v případě samců pak menší hrdelní vak. Orangutan tapanulijský se od ostatních dvou druhů odlišuje zbarvením a délkou srsti, kromě toho má menší lebku a odlišnou stavbu chrupu.
Ruka orangutana je podobná ruce lidské; je vybavena čtyřmi prsty a protistojným palcem. Postavení kloubů a šlach však vykazuje adaptace významné pro pohyb v korunách stromů. Prsty jsou v klidu zakřivené do tvaru háku, což usnadňuje uchopení větve. Orangutani se navíc dokáží pevně chytit objektů i bez použití palců. Orangutani používají k úchopu nejen ruce, ale i nohy, které jsou rovněž opatřeny čtyřmi prsty a protistojným palcem. Kyčelní klouby mají stejnou flexibilitu jako klouby ramenní.Payne a Prudente 2008, s. 15. Orangutani při chůzi našlapují na hřbetní stranu proximálních prstových článků, na rozdíl například od šimpanzů, kteří našlapují na mediální články prstů.
Ekologie a chování vlevo|náhled|Samec orangutana s typickými lícními valy|alt=Hlava samce orangutana s typickými lícními valy Orangutani obývají Borneo a severozápadní Sumatru, jsou to tedy jediní lidoopi žijící mimo Afriku. V minulosti bylo jejich rozšíření větší a vyskytovali se například i v Indii, Číně, Vietnamu, na Malajském poloostrově či ostrově Jáva. Přežívali zde ještě na konci pleistocénu, možná i na začátku holocénu. Koncem pleistocénu se areál orangutanů výrazně zmenšil nejspíše v důsledku ústupu lesních porostů během posledního glaciálního maxima, i když v Kambodži a Vietnamu mohli orangutani přežívat právě až do holocénu. Orangutani žijí v primárních i sekundárních lesích. Lze je nalézt v horských i nížinných lesích, tvořených nejčastěji porosty dvojkřídláčovitých, ale i v lužních lesích v bažinatých oblastech. Žít mohou ale i na zahradách, obdělávaných polích či v blízkosti mělkých jezer. Většinou obývají oblasti 10–15 km od vodního zdroje. Téměř veškerý čas tráví v korunách stromů. Sestupují však také na zem a dovedou se rovněž brodit vodními toky, často s přispěním větví, kmenů stromů či plovoucích ostrůvků. Pohybují se spíše pomalu a rozvážně.
Orangutani sumaterští žijí až do nadmořské výšky 1500 m n. m., orangutani bornejští do nadmořské výšky nepřesahující 1000 m n. m. Oba druhy obecně obývají spíše vrchoviny nežli nížiny.
Orangutani většinu dne tráví získáváním potravy, odpočinkem a přemisťováním se na jiná území. Den začínají krmením po dobu dvou až tří hodin. Během poledne odpočívají, v pozdních odpoledních hodinách cestují. Během večera si každodenně staví hnízda na noc. Jedná se o specializované konstrukce, přičemž hnízda na noc se odlišují od hnízd sloužících k dennímu odpočinku. Před postavením hnízda si orangutani vyberou vhodný strom. Základ hnízda je vytvořen spojením větví. Doplněním menších olistěných větví sloužících jako matrace dojde k dokončení hnízda; někdy jej však primáti mohou ještě doplnit o „polštáře” či střechu, či dokonce vytvořit hnízda patrová. Techniku vytváření hnízda se orangutani učí od svých matek. Mláďata začínají s prvními pokusy o stavbu hnízda již v šesti měsících a zhruba ve třech letech by již měla mít postup plně osvojený.https://www.nationalgeographic.com/science/phenomena/2012/04/16/how-orangutan-engineers-build-safe-and-comfortable-treetop-beds/
Hierarchie alt= Hnízdo orangutana|náhled|Hnízdo orangutana