Věra Šťovíčková-Heroldová (3. listopadu 1930 Praha – 30. října 2015 Praha) byla česká rozhlasová novinářka a překladatelka.
Životopis Narodila se v rodině taxikáře a posluhovačky. Otec jí z finančních důvodů nechtěl dovolit studovat, ale studium si vyvzdorovala – přihlásila se na reálné gymnázium Ch. Masarykové v Praze, které jako jediné nevyžadovalo souhlas rodičů; ten nakonec zpětně získala pod podmínkou, že si na studium vydělá sama. Po maturitě v roce 1949 nastoupila do Československého rozhlasu, od roku 1959 byla rozhlasovou zpravodajkou v Africe a o svém tamním působení vydala čtyři knihy reportáží (Africké perokresby, 1960; Afrika rok jedna, 1963; Prostor pro naději, 1967; Bouře nad rovníkem, 1967).
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se zapojila do protiokupačního vysílání. V reakci na to byla nejdříve v roce 1969 přeřazena a později, v roce 1970, z rozhlasu i z KSČ vyhozena. Po odchodu z rozhlasu byla krátce asistentkou v Náprstkově muzeu, kde se seznámila se svým budoucím manželem a tehdejším ředitelem muzea, etnologem Erichem Heroldem (1928–1988). Z vůle komunistické strany však byla opět nucena odejít. Dále pracovala jako uklízečka a jako obchodnice s kyselinou sírovou v Ústředních skladech (na doporučení Petra Pitharta), kde zůstala až do sametové revoluce. Především se však věnovala překladům beletrie z angličtiny a francouzštiny. Podepsala Chartu 77, kvůli čemuž se ocitla v hledáčku Státní bezpečnosti, která se ji snažila ještě v 80. letech opakovanými výslechy psychicky zlomit a přinutit tak k tomu, aby svůj podpis odvolala.Archiv bezpečnostních složek. Svazek číslo 834864, Signatura KR-834864 MV. Protože v 70. a 80. letech nesměla publikovat, vydávala své překlady pod jmény přátel (Libuše Boháčková, Věra Bystřická, Zlata Černá, Josef Kandert, Hana Knížková, Greta Mašková, Eva Musilová, Dušan Zbavitel). Společně s manželem Věra Šťovíčková napsala knihu o africkém orálním umění a přeložila do češtiny klasickou knihu Jamese Frazera Zlatá ratolest.
S Náprstkovým muzeem odborně spolupracovala i po svém nuceném odchodu, i po revoluci – například roku 1993 jako spoluautorka výstavy Africký ornament a tvar (s Josefem Kandertem).
Jako jedna z hlavních postav se objevila ve filmu Jiřího Mádla Vlny (2024), který se odehrává v letech 1967–1968, kdy byla Věra Šťovíčková přední osobností Československého rozhlasu (hrála ji Táňa Pauhofová).Film Vlny na webu imdb.com dostupné online
Knižní dílo Africké perokresby (1960) Afrika rok jedna (1963) Prostor pro naději (1967) Bouře nad rovníkem (1967) Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění (1994) – spoluautor Erich Herold Po světě s mikrofonem (2009)
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Nekrolog na Rozhlas.cz
Ještě jsem tady na webu ČT Byla u všeho, co se dělo v éteru po 21. srpnu 1968 – a pak přišla výpověď Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě Věry Šťovíčkové-Heroldové, málo známé ukázky z rozhlasového vysílání s jejím hlasem, vzpomínky kamarádky.
Kategorie:České novinářky Kategorie:České spisovatelky 20. století Kategorie:České spisovatelky 21. století Kategorie:České překladatelky Kategorie:Lidé Národního muzea Kategorie:Lidé Československého rozhlasu Kategorie:Signatáři Charty 77 Kategorie:Vyloučení z KSČ Kategorie:Narození v roce 1930 Kategorie:Narození 3. listopadu Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Úmrtí v roce 2015 Kategorie:Úmrtí 30. října Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Ženy