Flavius Honorius (9. září 384 – 15. srpna 423) byl západořímský císař od roku 395 až do své smrti. Poté, co zemřel jeho otec Theodosius I., získal společně se svým bratrem vládu nad zanikajícím Římským impériem. Zatímco jeho bratr Arcadius se stal východořímským císařem, Honorius převzal vládu nad západořímskou říší. Později se ukázal jako jeden z nejslabších pozdně antických císařů, místo něhož vykonávali moc jeho generálové a dvořané. Jeho panování provázela téměř nepřetržitá série pohrom, neboť vpády germánských kmenů a četná povstání během několika málo let bezmála rozvrátily Západ.
Zpočátku určoval chod státu Honoriův vojevůdce Stilicho, prosazující konfrontační politiku vůči východnímu dvoru v Konstantinopoli. Z rozepří mezi oběma polovinami impéria těžili Vizigóti, vedení Alarichem, kteří opakovaně pronikli do Itálie a donutili Honoria stáhnout se do Ravenny. Stilicho je sice odrazil a posléze zdolal i vpád Gótů v čele s králem Radagaisem, v roce 406 však Alani, Vandalové a Svébové překročili Rýn a po třech letech pustošení Galie vtrhli do Hispánie. Mezitím vypuklo několik vzpour, což přivodilo Stilichonův pád v roce 408. Všeobecného zmatku využil Alarich a roku 410 s Vizigóty obsadil a vyplenil Řím. Zhruba v téže době, po uzurpaci Konstantina III., Římané fakticky ztratili Británii. V pozdější fázi Honoriovy vlády se v bojích s uzurpátory a barbarskými útočníky vyznamenal generál Constantius. Honorius ho oženil se svojí sestrou Gallou Placidií, a v roce 421 ho dokonce učinil spolucísařem. Constantius nicméně zanedlouho zemřel a sotva po dvou letech stihla smrt i Honoria. V Itálii se pak za císaře prohlásil uzurpátor Joannes.
Život
Mládí ve znamení Stilichonova poručenství Honorius se narodil 9. září 384 v Konstantinopoli jako druhorozený syn císaře Theodosia I. a jeho první manželky Aelie Flaccilly.Sokrates Scholastikos V.12. Stejně jako jeho staršímu bratru Arcadiovi se mu dostalo patřičné křesťanské výchovy a již od útlého věku byl připravován na budoucí nástupnictví.Clauss (2001), s. 380. Ve dvou letech formálně zastával konzulát. V reakci na úmrtí Valentiniana II. a následnou uzurpaci Eugenia prohlásil Theodosius v lednu 393 Honoria za augusta.Williams, Friell (1994), s. 114. Po vítězství v bitvě u Frigidu v září 394 nechal Theodosius dopravit Honoria do Mediolana (dnešní Milán).Sokrates Scholastikos V.26. Theodosiův zdravotní stav se ještě před synovým příjezdem náhle zhoršil a 17. ledna 395 císař nemoci podlehl. Tehdy desetiletý Honorius se tak stal vládcem západořímské říše, zatímco o sedm let starší Arcadius obdržel Východ.Sokrates Scholastikos VI.1. Theodosiova smrt je tradičně považována za moment faktického rozdělení římské říše, a to navzdory deklarované formální jednotě.Cameron (1993), s. 12. Obě poloviny impéria k sobě nadále poutaly politické a dynastické vazby, třebaže žádnému z panovníků se již nepodařilo získat kontrolu nad celou říší.Goldsworthy (2009), s. 264. Protože Theodosiovi synové byli příliš mladí a nezkušení, moc třímali ve svých rukou různí velitelé a vysocí úředníci, neváhající kvůli vlastním ambicím obětovat zájem státu a vytvářet napětí ve vzájemných vztazích Východu a Západu.Cameron, Garnsey (1998), s. 111.
Na Západě náležel rozhodující vliv Stilichonovi, generálovi (magister utriusque militiae) polobarbarského původu, jehož Theodosius určil za Honoriova poručníka.Heather (2007), s. 256. Stilicho si nárokoval toto postavení i vůči Arcadiovi, v čemž mu dodávala na legitimitě jeho příslušnost k císařské rodině.Zosimos V.4. Jeho záměr narážel na odpor pretoriánského prefekta Rufina, vládnoucího na Východě za Arcadia.Heather (2007), s. 257; Halsall (2007), s. 189. V této době se na Balkáně vzbouřili vizigótští foederati, vedení Alarichem, kteří ohrožovali Konstantinopol oslabenou nepřítomností vojenských sborů, nalézajících se dosud v Itálii.Goldsworthy (2009), s. 291. Stilicho se v čele spojeného západního a východního polního vojska vydal proti Alarichovi do Thesálie, avšak konstantinopolský dvůr, obávající se více Stilichona než Gótů, jeho pomoc odmítl.Demandt (1998), s. 113. Arcadius nařídil Stilichonovi, aby poslal východní oddíly zpět do Konstantinopole a opustil prefekturu Illyricum.Goldsworthy (2009), s. 292; Clauss (2001), s. 382. Honoriův vojevůdce se poslušně podvolil, ačkoli se tím podle svého obdivovatele, básníka Claudiana, připravil o příležitost ke zničení Vizigótů.Cameron, Garnsey (1998), s. 114. Při návratu východní armády do hlavního města dal gótský důstojník Gainas zavraždit Rufina, což učinil nejspíše ze Stilichonova návodu.Sozomenos VIII.1; Demandt (1998), s. 113. Stilicho přesto nedosáhl svého cíle, neboť Rufinovu vůdčí pozici na Východě brzy zaujal císařský komoří, eunuch Eutropius.Sozomenos VIII.7.
Alarich neustával v plenění Řecka, a proto Stilicho podnikl v roce 397 s reorganizovanými vojenskými silami, doplněnými o četné barbarské spojence, námořní výpravu na Peloponés.Halsall (2007), s. 200; Goldsworthy (2009), s. 292. Přiměl sice Alaricha k ústupu do Epiru, ani tentokrát ale nedokázal Góty rozdrtit.Clauss (2001), s. 382. Stilichonova akce vedla pouze k dalšímu vyhrocení sporů mezi oběma částmi říše.Goldsworthy (2009), s. 292; Cameron, Garnsey (1998), s. 115. Eutropius navíc podnítil velitele v severní Africe (comes Africae) Gildona, aby na podzim téhož roku odpadl od Západu a svoji loajalitu přenesl na Konstantinopol.Orosius VII.36. Gildo přerušil dovoz afrického obilí do Itálie a vyvolal nedostatek potravin, čímž nahlodal stabilitu západořímské vlády.Heather (2007), s. 257. Stilicho vyslal proti Gildonovi nevelké vojsko pod velením jeho bratra Mascezela, jemuž se podařilo vzpouru zakrátko potlačit a obnovit kontrolu Západu nad Afrikou. Během této krize se Stilicho snažil posílit své postavení získáním náklonnosti římského senátu a provdáním své dcery Marie za Honoria v roce 398.Cameron, Garnsey (1998), s. 115.
Krize náhled|upright=0.8|Západořímský císař Honorius, obraz od Jean-Paula Laurense V zimě 401 až 402 se Stilicho vypravil do Raetie a Norika, aby čelil Vandalům a Alanům.Heather (2007), s. 244. Alarich, dosud prodlévající na Balkáně, využil Stilichonova zaneprázdnění a koncem roku vpadl přes Julské Alpy do severní Itálie.Kulikowski (2007), s. 170. Vizigóti oblehli mimo jiné i Mediolanum, odkud se Honoriův dvůr stáhl do neprostupnými bažinami chráněné Ravenny.Cameron, Garnsey (1998), s. 120; Demandt (1998), s. 115. Honorius dokonce zvažoval úprk do Galie.Williams, Friell (1994), s. 135. Stilicho se urychleně vrátil do Itálie a roku 402 svedl s Alarichem dvě nerozhodné bitvy u Pollentie a Verony.Halsall (2007), s. 201; Kulikowski (2007), s. 170. Vizigóti posléze zamířili na východ do Panonie a zde, na pomezí obou říší, setrvali několik následujících let.Halsall (2007), s. 202. Třebaže Stilicho nedosáhl nad svým protivníkem jednoznačného vítězství, v pramenech se vyskytují jistá podezření, že Alarichovi úmyslně dovolil uniknout.Halsall (2007), s. 202; Kulikowski (2007), s. 170.
Vzhledem k opětovně se zhoršujícím vztahům s Konstantinopolí Honorius jmenoval okolo roku 405 na základě Stilichonova doporučení Alaricha do hodnosti magister militum.Goldsworthy (2009), s. 295. Alarich a jeho stoupenci se patrně v téže době přesunuli do Epiru.Sozomenos VIII.25; Kulikowski (2007), s. 171. Pokud Stilicho zamýšlel zahájit s jeho pomocí tažení proti Východu za účelem obsazení sporné východní části prefektury Illyricum,Heather (2007), s. 258–259. o čemž spekulují moderní badatelé, nová vlna barbarských útoků, vyvolaná pohybem Hunů na západ, jeho plán zásadně narušila.Clauss (2001), s. 384; Kulikowski (2007), s. 171. Koncem roku 405 se zpoza Dunaje přihnal do Itálie gótský král Radagaisus s obrovskou brannou mocí.Zosimos V.26; Halsall (2007), s. 208. Stilicho v reakci na to odvelel značnou část vojska z Británie a Rýna a doplnil své sbory o hunské a alanské spojence.Halsall (2007), s. 206–207. Poté, co se útočníci rozdělili na tři části, Stilicho obklíčil hlavní skupinu Radagaisových Gótů u Faesulae.Halsall (2007), s. 207. Radagaisus padl do zajetí a v srpnu 406 byl v Římě popraven. Olympiodoros se zmiňuje o tom, že 12 000 poražených barbarů bylo vřazeno do římského vojska a mnozí jiní byli prodáni do otroctví. Enormní počet zajatců měl způsobit výrazný pokles ceny otroků.Orosius VII.37. Stilicho tímto úspěchem posílil svoji prestiž, nicméně tlak barbarů na hranice říše neustával.
Již v průběhu Radagaisova tažení se zdramatizovala situace v severních provinciích. Opakované odvedení posádek za Magna Maxima a Eugenia dovršené Stilichonovým stažením, nepřítomnost císařského dvora v Galii a soustavné zanedbávání ochrany hranice v předchozím desetiletí učinily tamější poměry velice nestabilní.Halsall (2007), s. 195, 208-210; Cameron, Garnsey (1998), s. 120. Nespokojení vojáci v Británii se v závěru roku 406 vzbouřili a v rychlém sledu prohlásili tři uzurpátory: první dva, Marka a Gratiana, brzy zavraždili, načež do svého čela postavili Konstantina III.Heather (2007), s. 249. Hordy Vandalů, Svébů a Alanů překročily nedaleko Mogontiaka (Mohuč) jen chabě hájený Rýn, zdolaly franské foederaty, pokoušející se zastavit jejich postup, a pronikly do Galie.Heather (2007), s. 245. Prosper z Akvitánie uvádí, že se tak stalo v poslední den roku 406, ačkoli mezi některými současnými historiky převládá názor, že k ní došlo o rok dříve.Podle hypotézy Michaela Kulikowskiho byly uzurpace v Británii reakcí na invazi barbarů do Galie. Halsall (2007), s. 211; Goldsworthy (2009), s. 295-296; Kulikowski (2007), s. 171. Barbaři vzápětí vydrancovali rozlehlé oblasti na pravém břehu Rýna. Na jaře 407 Konstantin III. vstoupil do severní Galie, kde dosáhl jistých omezených vítězství nad útočníky a získal podporu zbytků rýnského vojska a provincií.Heather (2007), s. 249-250. Uzurpátor si díky tomu rychle zajistil kontrolu nad většinou Galie.Halsall (2007), s. 212. Přetrvávajícího rozvratu římské obrany využili nedlouho poté Burgundové a Alamani k obsazení několika měst na Rýně.Cameron, Garnsey (1998), s. 122; Heather (2007), s. 234–235.
Stilichonův pád Kolaps císařské vlády v Galii donutil Stilichona k odklonu od konfrontačního kurzu vůči Konstantinopoli.Clauss (2001), s. 384. Stilicho se pokusil zpočátku úspěšně zastavit Konstantinův postup, koncem roku 407 ale padla do rukou uzurpátora jižní Galie včetně města Arelate (Arles), v němž zřídil své sídlo. Alarich se mezitím přesunul z Epiru na sever do Norika, v nebezpečné blízkosti Itálie, a žádal o zaplacení 4000 liber zlata.Kulikowski (2007), s. 172. Stilicho realisticky přistoupil na Alarichův požadavek, od čehož si sliboval gótskou účast ve válce s Konstantinem.Goldsworthy (2009), s. 296; Kulikowski (2007), s. 172. Přesvědčil Honoria a římský senát, aby schválili vyplacení této nemalé sumy, tím ovšem vážně podkopal svoji reputaci a vliv, už tak narušené Konstantinovou uzurpací.Heather (2007), s. 261–262. Senátoři souhlasili jen velmi neochotně a jeden z nich odvážně poznamenal, že se tím neustavuje mír, nýbrž otroctví.Zosimos V.29. Honoriovu vzrůstající podezřívavost ke Stilichonovi rozněcovanou jeho dvořany, zvláště představeným císařských kanceláří (magister officiorum) Olympiem, nezaplašila po smrti Marie ani svatba s generálovou druhou dcerou Thermantií.Cameron, Garnsey (1998), s. 123.