Kanonické manželství je manželství muže a ženy uzavřené náležitou formou, v liturgii a za podmínek, které stanoví Kodex kanonického práva a další předpisy katolické církve. Katolická církev považuje manželství jako dané přirozeným právem, jenž je povýšeno na svátost, jak definuje Kodex kanonického práva, na základě učení Ježíše Krista.
Kanonické manželství má samo o sobě účinky pouze v kanonickém rámci. Je třeba jej také odlišit od jiných typů smluv, např. od italské manželské smlouvy ( matrimonio concordatario), která naopak může být jeho součástí, od níž občanské zákony státu odvozují v jistých případech, vznik civilních účinků jejich civilního manželství.
Prameny První zdroj pro kanonické manželství nacházíme v Bibli, kde se nachází v božském právu pozitivním (nebo zjeveném), od knihy Genesis až po evangelia. Písmo svaté je pak doplněno ústní tradicí, která je předávaná církevními otci, a stejně tak i normami božského práva přirozeného (což se, podle učení svatého Tomáše Akvinského, vztahuje i na nekřesťany).
Kanonické manželství samozřejmě mělo vliv na konfesní právo, a to zvláště po vypracování Kodexu kanonického práva v roce 1917 a následně po vydání Kodexu kanonického práva v roce 1983. Jestliže první kodex nedefinuje manželství jako takové, protože se to jeví jako zbytečné, a zaměřuje se více na technické a právní aspekty se silně materialistickým základy, které jsou svým původem středověké (v obsahu tzv. pio-benediktinského kodexu z roku 1917 je instituce manželství zařazená společně s ostatními svátostmi do jeho třetí knihy: De rebus), reforma kodexu z roku 1983 vedla k přehodnocení osobních a pastoračních aspektů manželství. To vedlo k současné definici manželství jako: společenství celého života ( consortium totius vitae) na základě smlouvy (foedus), jenž je posvátnou smlouvou mezi mužem a ženou, a nutně povýšenou (pro pokřtěné) na svátost.
Pro úplný výčet je důležité připomenout různá prohlášení papežů, týkající se věcí manželství. Patří k nim: dekret Ne Temere (vyhlášený Piem X. 2. srpna 1907) o rozšíření tridentské formy; encyklika Casti Connubii (dílo Pia XI., publikované 31. prosince 1930) o důstojnosti a omylech manželství; dogmatická konstituce Gaudium et Spes Druhého vatikánského koncilu; motu proprio Matrimonia mixta (vyhlášené Pavlem VI. 31. března 1970 týkající se mezikonfesních manželství); a instrukce Dignitas Connubii (vyhlášená Papežskou radou pro výklad legislativních textů 25. ledna 2005), týkající se procesu neplatnosti manželství.
Právní forma Z právního hlediska, což platí i pro kanonické právo, základním prvkem manželství je shoda, že je vůlí jednotlivých stran, v tomto případě snoubenců (nubentů). Musí se jednat o osoby právně způsobilé a bez překážek (lat. impedimentum) ve formě jak ji pro platnost (lat. ad validitatem) předepisují normy církve. Shoda (lat. consensus) je základním a osobním prvkem, a nemůže být nahrazen nebo vynucen žádnou lidskou mocí (kan. 1057). Chybějící nebo neúplný souhlas má (ve většině případů) určující vliv pro neplatnost právního jednání.
Kodex z roku 1983 uvádí manželství jako formální konsensuální smlouvu. V minulosti však nebývala vždy definice manželství tak poklidná. Podle kodexu je manželství ujednání, které je dovršeno jednoduchým souhlasem, který však zahrnuje další aspekt týkající se nerozlučitelnosti svazku, mající vlastní důležitost – jeho dovršení (konsumaci).
Mimořádné formy v kodexu z roku 1917 Na rozdíl od řádné veřejné formy manželství, kodex z roku 1917 připouští tři možné výjimky: Manželství svědomí, které biskup mohl povolit uzavřít tajně, s vynecháním zveřejnění pro těžké a naléhavé případě, v přítomnosti faráře a dvou svědků. In periculo mortis (lat.), kterému asistoval biskup nebo jím pověřený kněz, bez dodržení náležité veřejné formy a s eventuální dispenzí překažek spojených s oblastí jeho jurisdikce. Coram solis testibus (lat.) v naléhavých případech, z důvodů nemožnosti nepřičitatelné lidské vůli, za přítomnosti celebranta a pouze jednoho svědka.
Manželství jako svátost Podle církve nemůže existovat, mezi pokřtěnými, kanonické manželství aniž by se jednalo o svátost (kán. 1055 CIC). Manželství bylo na svátost povýšeno samotným Ježíšem Kristem, a kvalifikováno jako spojení dovolené, jehož cílem je dosažení Boží milosti. Omyl ve svátostné povaze manželství, nebo její svévolné vyloučení je příčinou jeho neplatnosti. Svátostný charakter manželství je spojen s jeho nerozlučitelností a nezměnitelností jeho obsahu. Pokud se však týká nerozlučitelnosti, je třeba doplnit, že pouze manželství platně uzavřené a dovršené přirozeným pohlavním stykem (ratum et consummatum) dosáhne plnosti svátosti a je skutečně nerozlučitelné. V případě faktického nedovršení (nekonsumace) může dostat, podle přesně vymezených zákonných norem, dispens od manželského svazku.
Obsah Požadavky Požadavky k uzavření manželství podle kanonického práva jsou tři: souhlas právní způsobilost stanovená forma
Subjekt je schopný, když vyjádří platný souhlas ve formě stanovené kanonickým právem (za přítomnosti faráře nebo jeho zástupce, kteří jsou kvalifikovanými svědkyIl matrimonio ), což činí manželství platným. Pro platnost je nutné, aby oba nubenti projevili svůj konzistentní souhlas s těmi třemi prvky; pokud se jedná o platný a produktivní úkon, projeví se jeho právní účinek podle kánonu 1134. V případě, že je platnost úkonu pouze zdánlivá, může církevní soud od tohoto okamžiku (lat. ex tunc) prohlásit manželství za neplatné.
Cíle Cílem se rozumí základní cíle, které kanonický řád pro úkon předpokládá; jejich vyloučení způsobuje neplatnost pro vadu nebo vadnost souhlasu. V Kodexu z roku 1917 se uvažovalo o třech účelech, z nichž jeden byl primární, bonum prolis (plození a výchova dětí), a dva sekundární, mutuum adiutorium (vzájemná podpora) a remedium concupiscentiae (lék na chtíč). V Kodexu z roku 1983 byla tato hierarchie cílů zrušena a jako cíle manželství byly uvedeny bonum prolis a bonum coniugum (úcta a podpora jednoho z manželů druhému).
Cíle je třeba odlišovat od pouhé cílovosti (tj. od skrytých motivů, které obě strany motivují k uzavření manželství), protože snoubenci mohou bez obav uzavřít zcela platné manželství, i když jsou vedeni jinými motivy než těmi, které jsou inspirovány církví. K uzavření platného manželství stačí, že se nechtějí, alespoň implicitně, odchýlit od modelu manželství předkládaného církví.
Vlastnosti Nezbytnými vlastnostmi manželství jsou podle kánonu 1056: jednota a nerozlučitelnost. Jednota odpovídá výlučnosti manželského svazku. Všechny formy polygamie a polyandrie jsou proto zakázány. V případě, že polygamní nevěřící přestoupí ke katolicismu, kanonické právo mu umožňuje vybrat si jednu z jeho manželek a ostatní propustit (má k nim však vyživovací povinnost). Nerozlučitelnost spočívá v jednotě trvající až do smrti, aniž by toto pouto mohlo být zrušeno z vůle manželů nebo lidské autority.
Jednota a nerozlučitelnost jsou přímými důsledky svátostnosti smlouvy. Je jedinečná a nerozlučitelná božským i lidským právem. Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že manželství mezi nevěřícími není svátostí, je jejich svazek jedinečný a nerozlučitelný pouze v mezích přirozeného a občanského práva. Vztahy mezi nekatolíky se řídí právem východních křesťanských církví.
Favor matrimonii Každý sňatek uzavřený v předepsané formě se považuje za platný, dokud se neprokáže opak. Tento důkaz (který musí být jistý a vylučující všechny pochybnosti) je povinností toho, kdo hodlá prokázat neplatnost závazku (kán. 1060). Tato domněnka dominuje celému kanonickému manželskému právu; vedle ní stojí domněnka konzumace za přítomnosti soužití manželů (kán. 1061 odst. 2) a domněnka, že „vnitřní souhlas“ je rovnocenný projevenému souhlasu (kán. 1101). Tyto předpoklady spolu s kánony 1085 odst. 2 a 1100 tvoří kostru „favor matrimonii“, systému, který ke svému fungování vyžaduje pouze to, aby manželství existovalo alespoň jako právní skutečnost; v tomto případě se vztahuje na manželství všech křesťanů i nekřesťanů.
Favor matrimonii (volně řečeno: manželství se těší přízni zpráva) je presumpce platnosti juris tantum, tj. platný, dokud se neprokáže opak. Je však velmi přísná a má přednost před jakoukoli jinou domněnkou, která jí odporuje; jediný případ, kdy ustupuje, se týká zrušení svazku ve prospěch víry, a to buď na základě paulínského, nebo petrinského privilegia, v manželstvích mezi nevěřícími (když jeden z nich hodlá konvertovat, kán. 1180).
Manželství jako právo „Všichni mohou uzavřít manželství, pokud jim to nezakazuje zákon. (can 1058)“
Podle kánonu 1058 může uzavřít manželství kdokoli, pokud to není zakázáno zákonem. Tento kánon sankcionuje skutečné subjektivní právo na manželství, které je ospravedlnitelné ve třech různých profilech. ratio naturalis (instinkt zachování druhu) ratio medicinalis (lék na tělesné potřeby bez pádu do hříchu) ratio sacramentalis (svátost, prostředek k dosažení milosti) Právo se předpokládá iuris tantum; existují však omezení jeho výkonu, jako je nezpůsobilost (kán. 1095, který vyžaduje dostatečnou příčetnost i k pochopení povinností a práv vyplývajících ze závazku) a překážky (nyní pouze diriment, kán. 1083 a násl.). Ostatní zákazy (kromě těch, které jsou obsaženy v rušících ustanoveních rozsudků apoštolských tribunálů) činí manželství pouze nedovoleným.
Překážky Obecná teorie „Zabraňující překážka činí osobu neschopnou platně uzavřít manželství. (kán. 1073)“
Z právního hlediska je překážkou skutková okolnost týkající se snoubenců, formálně převedená do právní normy božského nebo lidského práva, která brání platnému uzavření manželství. Přesněji řečeno, překážka je zákon, který za určitých okolností zakazuje uzavření manželství. Takový zákon je zákonem zbavujícím způsobilosti k právním úkonům, tj. zákonem, který stanoví osobní zákaz zasahující do způsobilosti subjektu k právním úkonům; odlišuje se od zákona omezujícího způsobilost k právním úkonům, který sice také vede k neplatnosti úkonu, ale nevztahuje se na osobu, nýbrž na samotný právní úkon, čímž sankcionuje jeho rozpor se zákonem.
Z celkového výkladu výše uvedených kánonů 1058 a 1073 vyplývá, že právo uzavřít manželství je pravidlem, překážka je výjimkou. Z celkového výkladu kánonů 1075 a 1076 je navíc zřejmé, že pouze „nejvyšší církevní autorita“ má pravomoc odstraňovat manželské překážky pro pokřtěné prostřednictvím zákona a že každý zvyk, který zavádí novou překážku nebo je v rozporu s již existující překážkou, je odmítnut.
V janovsko-pavlovském kodexu (tj. který byl vydán v roce 1983 za Jana Pavla II.) je překážka pojímána jako příčina nezpůsobilosti ke smlouvě; to znamená, že se jedná o nezávislou okolnost, odlišnou od schopnosti snoubenců chápat a souhlasit a předcházející této schopnosti, která nezpůsobuje nezpůsobilost snoubenců, jako je tomu v případě absence discretio judicii. K neplatnosti manželství postačí, pokud je i jeden ze snoubenců nezpůsobilý k uzavření manželství z důvodu překážky.
V minulosti, kdy platil pio-benediktinský kodex (papežů Pia X. a Benedikta XV. z roku 1917), byly možné dva druhy překážek, pokud jde o jejich účinek: překážky dirimentální a překážky impedimentální; první z nich, které způsobují neplatnost smlouvy, zůstaly zachovány a byly v novém kodexu z roku 1983 řešeny pečlivěji, zatímco druhé, které způsobovaly pouze nelegitimitu smlouvy tím, že ukládaly trestní sankce stanovené kodexem osobě považované za původce trestného činu, po reformě zmizely.
Kromě jejich účinků se překážky dělí: vzhledem k normativnímu zdroji (překážky přirozeného božského práva/pozitivního a lidského práva). vzhledem k důkazům pro vnější fórum (foro externo) (veřejné a skryté překážky, kán. 1074) vzhledem k odstranitelnosti (odstranitelné a neodstranitelné překážky) vzhledem k době trvání (dočasné a trvalé překážky)