Jubilejní Svatý rok 1933 byl mimořádným Svatým rokem zasvěcený Vykoupení a konal se od 2. dubna 1933 do 2. dubna 1934. Pius XI. jej vyhlásil 6. ledna 1933 bulou Quod Nuper „mimořádné jubileum“ u příležitosti 1900. výročí Ježíšovy smrti. Tato událost byla oslavována obzvlášť velkolepě. Papež pronesl až 620 projevů a do Říma se sjely více než 2 miliony poutníků. K přepravě věřících z celého světa bylo použito více než 500 železničních vozů.
Příprava Osobnost Pia XI. Daniel Rops (1901–1965) uvádí: „Kdyby byl Pius XI. zemřel v roce 1930 namísto 1939, byl by nám zanechal o sobě zcela jiný obraz než ten, který známe. Byl by ovšem býval slaven nejen jako úspěšný nástupce Benedikta XV. ve své konkordátní politice, ale také jako papež Katolické akce, sociálního katolicismu a intelektuální obrody, jako papež barevných církví a prvních ekumenických snah. Jeho charakteristické rysy, jež jsou i dnes považovány za charakteristické pro jeho osobnost a jež se tak mocně dotkly jeho současníků, by však nikdy nebyly bývaly oceněny.“ Rops dále pokračuje: „Před rokem 1930 měl velmi málo příležitostí k rozvinutí těchto darů (neoblomnost v zásadách, strohá energičnost, chladná rozhodnost nikdy nekolísající před zodpovědností), později však příliš mnoho ... Obrana víry byl vrcholný důvod všeho, co konal.“
thumb|left|Papež Pius XI. (1857–1939), vlastním jménem Ambrogio Damiano Achille Ratti, za jehož pontifikátu se konal Svatý rok 1933 Do dějin vstoupil Pius XI. jako papež konkordátů. Konkordát ovšem není, jak se někdy naivně prohlašuje, dohoda mezi přáteli. Nelze se tedy divit, snažil-li se o konkordát i tam, kde se projevovalo vůči církvi nepřátelství. I když některé konkordáty nakonec zklamaly, přece poskytly církvi aspoň právní základnu tam, kde se jí žádná práva přirozená nepřiznávala – k vyjádření nesouhlasu. Po první světové válce měly nové státy zájem na úpravě poměrů církve na svém území. Československá vláda odmítala formální konkordát, ale přistoupila na jakési podmínky soužití – modus vivendi v roce 1928. To bylo jedno ze šťastných řešení Pia XI., který až do konce zůstal v dobrých stycích s Československem.
Dalekosáhlý význam mají ovšem tzv. Lateránské smlouvy, podepsané 11. února 1929 italským fašistickým státem a Svatým stolcem. V prvních letech ohlížel se Pius XI. na fašismus s jakýmsi uspokojením, poněvadž dal Itálii jakýsi pořádek, když demokratické strany nebyly s to zahladit všeobecnou demoralizaci způsobenou anarchií a marxismem.
Italský fašismus neměl také svou programovou bibli, jakou byl pro nacisty Mein Kampf a pro komunisty díla Marxova. Když se však Itálie měnila v násilný totalitní stát, Pius XI. nemlčel. Lateránskými smlouvami se papež zřekl teritoriálních požadavků v Itálii a uznal Savojský rod za svrchovaného vládce. Itálie mu přiznala nezávislost v malém papežském státě a odškodnění za zabavený církevní majetek. I když ústupek byl značnou obětí ze strany papeže, přece Pius XI., původem z Milána, nebyl zatížen citovým poměrem k bývalému papežskému státu a uvažoval realisticky. Budoucnost i v tom uznala jeho velikost. Konkordát s Itálií mu ovšem nijak nebránil promluvit, když bylo třeba, např. v listě Non abbiamo bisogno z července 1931, v němž bránil právo církve na výchovu mládeže a odsoudil fašistický pohanský kult státu, neslučitelný s vírou katolíka.Polc, s. 99.
Svatý rok 1933 se konal v této nové historické souvislosti. I na něm se důrazněji projevuje silná osobnost papeže než na onom, který slavil v roce 1925. Ve svém vánočním projevu 24. prosince 1932 oznámil Pius XI. vyhlášení Svatého roku na památku 1900 let, jež podle zbožné tradice uplynou od Kristovy smrti, dodal však, že datum, ač pravděpodobné, není přesně dokazatelné. Proto neklade důraz na výročí smrti, nýbrž na vykupitelskou smrt Ježíšovu a na jiné významné události kolem ní, např. na ustanovení svátostí eucharistie, kněžství, pokání, primátu Petrova atd. Zatímco pokrokové noviny vyhlašovaly, že „neomylný papež se zmýlil“, anglikánský týdeník The Church Times poznamenal: „V poslední době měla Jeho Svatost papež mnoho šťastných vnuknutí. Žádné z nich však nemohlo být krásnější než výzva k věřícím, aby v roce 1933 slavili Svatý rok.“
Papežská bula
V bule z 15. ledna 1933 opakoval Pius XI., co už řekl ve vánočním projevu, a stanovil, aby se Svatý rok slavil od Smrtelné neděle 2. dubna 1933 do Velikonočního pondělí 2. dubna 1934.
Je to zvláštní jubilejní rok, „zvláštní nikoliv, že by byl menší, nýbrž že je větší“. Měl přinést v neklidných a bouřlivých dobách duším mír, církvi svobodu, všem národům svornost a prospěch. Bulu doplňovaly tři konstituce z 30. ledna stanovící podmínky k získání jubilejních odpustků v Římě i mimo něj. V Římě postačily tři návštěvy čtyř římských bazilik, v nichž bylo třeba pomodlit se určené modlitby na úmysl Svatého Otce „za vzrůst církve ve světě a za svornost mezi národy, za vykořenění bludů a za pokoj a mír mezi lidmi“.
V den 75. výročí lurdských zjevení a výroční den podpisu Lateránských smluv, 11. února 1933, zahájil Pius XI. vysílání vatikánské rozhlasové krátkovlnné stanice. Tomuto zahájení vysílání, kterému byl přítomen i Guglielmo Marconi, začínalo slovy: „Pochválen buď Ježíš Kristus...“, a dostalo se mu odpovědi z Castel Gandolfo: „Na věky!“. Díky rozhlasové stanici byl obřad otevírání a zavírání Svaté brány poprvé v dějinách přenášen do celého světa.
Obrat v Německu Ještě v lednu 1933 nastal obrat v mezinárodní situaci, ve Francii se dostala k moci Daladierova vláda radikálních socialistů a v Německu byl říšským kancléřem jmenován Adolf Hitler. Ten 7. února rozpustil říšský sněm a vypsal na 5. března volby. Mezitím budova říšského sněmu shořela a na místě požáru byl zatčen komunista Marinus van der Lubbe, nato i dva komunističtí poslanci a ústředí komunistické strany bylo obsazeno vojskem. V politických volbách pak získala národně socialistická strana většinu. Jmenováním nových říšských komisařů získal Hitler moc nad celým Německem. 21. března se sešel v Potsdamu nový říšský sněm, na němž Hitler mj. vyhlásil, že „nová vláda Říše vidí v křesťanství neotřesitelné základy mravního života našeho lidu a přisuzuje také velkou důležitost udržení přátelských vztahů se Svatým stolcem“.Polc, s. 100.
Německá biskupská konference, v níž byli neohrožení odpůrci nacismu jako kardinál Michael von Faulhaber a Clemens August von Galen, se projevila opatrně: neodvolala předchozí odsouzení „jistých náboženských mravních omylů národně nacistické socialistické ideologie“ a prohlásila, že vzhledem k předešlému prohlášením vlády není třeba obecné zákazy a napomenutí považovat za nutné.
Německo se stalo 7. dubna 1933 z federalizovaného státu jednotnou Říší a na nacisty zorganizované manifestaci 1. května Hitler slíbil, že strhne přehrady mezi třídami obyvatelstva uměle vytvořené marxismem, a nato byly zlikvidovány nenacistické tábory. Aby uklidnil znepokojenou Evropu, vyhlásil 17. května, že německý národ nechce z Poláků a Francouzů dělat Němce jako kdysi, že Německo zachová mezinárodní smlouvy, v rámci odzbrojení zničilo zbraně, že nacistické organizace mají vnitřní úkoly boje proti komunismu a že Německo je ochotno podepsat jakoukoliv smlouvu o neútočení.
Průběh Zahájení V tomto neklidném ovzduší se měl slavit Svatý rok. Pius XI. konal 13. března tajnou konzistoř, v níž pověřil tři kardinály legáty otevřením Svatých bran a jmenoval i šest nových kardinálů. V promluvě si stěžoval zvláště na bratrovražedné boje v Mexiku, na ekonomickou krizi postihující na prvém místě děti a staré lidi a chudé a na otevřenou válku proti náboženství a Bohu. Přímo jmenoval „nešťastné Rusko, Mexiko, Španělsko“, ale nepřímo i nacistické Německo. Jeho varující hlas poukazující nejen na vážné nebezpečí hrozící církvi, ale též celé západní civilizaci zůstal osamocen, a proto se na něho soustředila urážlivá a pomlouvačná kampaň nepřátel:Polc, s. 101.
„V každé době byli nepřátelé a popírači Boha: Boží slovo je znovu a znovu nazývá nevědomci, i když nenávist a popírání jen zakrývají tajemství jejich srdce.“ Pius XI. nechce rozebírat, zdali válka proti Bohu zapříčinila válečné a ekonomické katastrofy, a pokračuje: „Pokud se církve týká, jistě mnoho trpěla a ještě vytrpí. Božský zakladatel předpověděl a zanechal své církvi slavný primát utrpení a pronásledování nepřáteli Boha, pravdy a dobra, ale též neméně slavné šiky bojovníků proti moci pekla a tmy. On však také jí a jí jediné přislíbil svou neustálou pomoc a nepřemožitelnost od nepřátelských sil. Devatenáct století potvrzuje a zaručuje věrné plnění těchto příslibů. Církev Kristova v každé době měla nepřátele a pronásledovatele. Všichni však padli a zmizeli. Jen ona stojí s důvěrou větší než kdykoliv jindy ve svou budoucnost, i když bolestné zkoušky někdy dosahují rozměrů zvlášť smutných.“
Slavnosti Svatého roku byly zahájeny na Smrtelnou neděli, dva týdny před Velikonocemi, otevřením Svaté brány v bazilice svatého Petra obvyklým obřadem. Bazilika nestačila pojmout všechny věřící. Přítomen byl také biskup Boļeslavs Sloskāns, apoštolský administrátor mohilevský, propuštěný z bolševických vězení výměnou za sovětského špióna; přijel do Říma 30. března. Papež Pius XI. následně jmenoval biskupa Sloskānse asistentem papežského stolce jako uznání za kruté zacházení, které zažil ve vězení.
1. dubna večer rozsvítil papež stisknutím vypínače ve Vatikáně i veliký kříž umístěný na vrcholku Monte Senario u Florencie, kde byl založen řád servitů, a postavený na paměť 700. výročí řádu. Malým obnosem na něj přispěl i Mussolini.
Poutníci
Vzhledem k tomu, že Svatý rok začal na jaře, hned od zahájení putovalo do Říma mnoho poutníků jak z Itálie, tak z celého světa. Přicházeli ve velkém počtu zvláště na významné příležitosti, jakými byla blahořečení a svatořečení a velké svátky. Odhaduje se, že na jednotlivé příležitosti se sjelo až 250 000 – 300 000 poutníků. Na základě zkušeností z roku 1925 byl tento Svatý rok naplánován velmi pečlivě. Liturgické obřady byly konány slavnostně a s usebraností. V první čtvrtek Svatého týdnu se za přítomnosti Pia XII. konala v Svatopetrské bazilice svatá hodina, ve Svatém týdnu opět papež sám konal obřady v různých kaplích vatikánských paláců, zvyk, který zanikl v roce 1870. Zvláště liturgie na Boží hod velikonoční v bazilice Svatopetrské zanechala v přítomných hluboký dojem. Byli jí přítomni bývalý španělský král Alfons XIII. a irský ministerský předseda Éamon de Valera. Po ní poprvé po 63 letech udělil Pius XI. slavné velikonoční požehnání Orbi et Urbi poutníkům, kteří zaplnili náměstí před bazilikou. Byl uvítán nadšeným provoláváním, které ztichlo pouze, když mluvil. Na náměstí se také navzájem zdravila papežská a italská vojska, něco, co bylo ještě v roce 1925 nemyslitelné.Polc, s. 102.
Poutníci neustávali přijíždět ve skupinách – bylo mezi nimi mnoho univerzitních a středoškolských studentů s profesory a intelektuálů, ale také dělníků, železničářů a diecézních poutí s biskupy, takže papežské audience se konaly denně a pokud možno pro každou skupinu zvlášť; to znamenalo, že Pius XI. někdy k nim hovořil až osmkrát za odpoledne a vracel se unaven v devět hodin večer. Z Čech přijela velká pouť 750 osob s biskupem Kašparem už v dubnu. Pak následovaly další.
Postupně navštívil Pius XI. všechny jubilejní baziliky: např. Lateránskou na svátek Nanebevstoupení Páně. Podle starého zvyku při mši svaté četl evangelium a kázal před papežem opět mladý jáhen z koleje Capranica, papež opět poprvé od 26. května 1870 udělil požehnání z balkónu baziliky, 30. června, v den památky sv. Pavla byl nad hrobem svatého Pavla v bazilice, odevzdané podle Lateránských dohod znovu Svatému stolci, 11. října na svátek Mateřství Panny Marie byl přítomen mši svaté v bazilice Panny Marie Větší. Na svátek Božího těla se konal opět poprvé po šedesáti letech na náměstí Svatého Petra eucharistický průvod.
Blahořečení a svatořečení thumb|left|160px|Gemma Galganiová (1878–1903), blahořečená 14. května 1933