Tygr jávský, též tygr džunglový javánský, tygr ostrovní nebo tygr sundský (Panthera tigris sondaica) je vyhynulý poddruh tygra (Panthera tigris), který žil pouze na ostrově Jáva. Zvíře bylo malých rozměrů, mělo jemnou, hustou, cihlově zbarvenou srst s černými pruhy. Na základě zkoumání DNA se zjistila blízká příbuznost s tygrem sumaterským a ještě výrazněji s tygrem balijským. Taxonomická revize provedená v roce 2017 vědci z Cat Specialist Group, což je odnož IUCN, považuje tygra balijského a sumaterského za pouhou regionální formu tygra jávského, a tedy neuznává tyto tři poddruhy oddělené. O chování tygra jávského nebylo získáno dostatečné množství informací. Asi nejpodrobnější zprávy zanechal nizozemský atlet a posléze i přírodovědec a ochránce indonéské divoké přírody Andries Hoogerwerf (1906–1977).

Vyhynutí tygra jávského způsobilo lovení místními lidmi a evropskými kolonisty, stejně tak jako mýcení původních lesů kvůli pěstování rýže, kávovníků, kaučuku a tekového dřeva. Také úbytek přirozené kořisti, kterou tvořili sambar ostrovní (Rusa timorensis) a prase divoké (Sus scrofa), snížil stavy těchto šelem. Navíc musel tygr o potravu a prostředí soupeřit s levhartem jávským (Panthera pardus melas). Všechny tyto faktory vedly k zániku poddruhu, jehož poslední věrohodná pozorování se datují do 70. let 20. století. Vyhynutí tygra jávského je v jihovýchodní Asii bráno nejen jako ztráta jednoho druhu, ale také jako symbol mizení divoké přírody.

V kultuře jávských obyvatel je tygr často uctívané zvíře se silnou symbolikou. Bývá obvykle považován za kladnou bytost chránící les a ovládající přírodní síly. Po celé jihovýchodní Asii se traduje, že má tygr lidskou duši, platí to zejména v pověrách o tygrodlacích. S poddruhem je také spojen obětní obřad Rampok macan. Své místo má i v populární kultuře, když se s motivem tygra natáčí nejenom reklamy, ale loutka tygra je jedna z mála zvířecích postav populárního loutkového divadla Wayang.

Nomenklatura

Etymologie Na Jávě se tygrovi říká „”, což je však zavádějící, neboť „” je také běžný výraz pro levharta a všechny kočkovité šelmy obecně, jako je levhart Diardův (Neofelis diardi) – „“, nebo lev (Panthera leo) – „“. Tygři jsou v javánštině nazýváni třemi lidovými názvy: „“, „“ a „“. V indonéštině se tygr nazývá „”.

Taxonomie

Tygr jávský v prehistorických dobách náhled|alt=Lebka tygra jávského na modrém pozadí.|Lebka P. t. sondaica Nejstarší fosilie tygrů nalezené na ostrově Jáva pocházejí z doby před zhruba 1 milionem let. Na Jávu se tygři dostali z kontinentální Asie. Vystřídalo se zde několik forem: Panthera tigris oxygnatha, Panthera tigris trinilensis a Panthera tigris soloensis. Výzkumy prováděné v roce 2004 pomocí analýzy tří molekulárních markerů ze 134 různých vzorků byly použity k odhadu, že poslední společný předek všech poddruhů tygra žil před 72 000 – 108 000 lety, což je relativně pozdě ve srovnání s ostatními kočkovitými šelmami z rodu Panthera. Novější molekulárně-fylogenetická data však svědčí pro ještě pozdější rozrůznění recentních tygřích poddruhů (až 20 000 let). Pozůstatky připomínající moderního tygra jávského se na Jávě objevují před asi 80 000 lety. Fosilie tygrů jsou četnější v mezolitu (před 10 000 – 5 000 lety), kdy byl ostrov přístupný z pevniny. Dle Petera Boomgaarda počet tygrů poklesl v neolitu (před 5 000 – 3 000 lety), zřejmě kvůli vyššímu zalesnění a možná i zvýšené lidské aktivitě.Boomgaard 2001, s. 37

Popis poddruhu První popis tygra zveřejnil Carl Linné roku 1758 ve svém díle Systema Naturae. Poddruh tygr jávský popsal Coenraad Jacob Temminck v roce 1844 spolu s poddruhem tygr ussurijský (Panthera tigris altaica) a rozlišil je jen na základě délky kožešiny. Jednotlivé poddruhy tygra byly původně popisovány podle velikosti těla, morfologie lebky a barvy a vzorů srsti, avšak první popisy tygra jávského byly založeny na velmi malém počtu jedinců. Současná kategorizace tygrů do 9 tradičních poddruhů stále vyvolává otázky a pochybnosti. Někteří biologové (Mazák, Groves) považují tygra jávského za samostatný druh Panthera sondaica. Na základě zkoumání DNA se zjistila blízká příbuznost s tygrem sumaterským a ještě výrazněji s tygrem balijským. Taxonomická revize provedená v roce 2017 vědci z Cat Specialist Group, což je odnož IUCN, považuje tygra balijského a sumaterského za pouhou regionální formu tygra jávského, a tedy neuznává tyto tři poddruhy oddělené.

Výskyt Tygr jávský byl jedním ze tří poddruhů tygra, který se vyskytoval pouze na jednom ostrově a to na Jávě. Pro velké predátory, jako byli tygři, však muselo být obtížné žít v této oblasti, protože jsou zde hojné deště, biomasa je malá a ostrov se nachází na okraji území velkých jelenovitých kopytníků.Seidensticker, Jackson, Christie 1999, s. 18 Dle pozorování v národním parku Ujung Kulon dávali tygři jávští přednost životu podél hustě zalesněných oblastí mezi pobřežím a kopcovitým terénem dále ve vnitrozemí.

Popis náhled|alt=Na obrázku kůže tygra visící na zdi, pod ní muž s puškou.|Kůže Tygr jávský měřil zhruba 2,3–2,7 m, samci byli obvykle poněkud delší než samice.Hoogerwerf 1970, s. 246 Hmotnost se odhadovala od 100 do 141 (resp. 142Hoogerwerf 1970, s. 247) kg u samců a 75–115 kg u samic. Měření probíhalo natažením mrtvého tygra mezi kůly a označením špičky čenichu a konce ocasu. Konstitucí byl menší než jeho příbuzní z kontinentu, dosahoval zhruba týchž rozměrů a hmotnosti jako tygr sumaterský (Panthera tigris sumatrae), ale byl větší než vyhynulý tygr balijský (Panthera tigris balica). Stopu měl mohutnější než příbuzný tygr indický (Panthera tigris tigris), její průměr dosahoval 12–20 cm.Hoogerwerf 1970, s. 252Seidensticker 1986, s. 6 Pruhy byly tmavé a uspořádané blízko sebe. Základní barva srsti byla tmavě oranžová až cihlová, zřetelně tmavší než u tygra sumaterského, ale většinou poněkud světlejší než u tygra balijského.Hoogerwerf 1970, s. 241 Dalším výrazným znakem oproti jiným poddruhům byly dlouhé hmatové vousy. Hlava měla protáhlý a úzký tvar, s výraznou týlní kostí. U samců lebka měřila 30,6–34,9 cm, u samic pak 27,0–29,2 cm. Tygři jávští se vyznačovali masivními trháky, neúměrně velkými k celkové velikosti lebky.

Malá velikost tygra jávského oproti dalším druhům tygrů byla pravděpodobně dána takzvaným Bergmannovým pravidlem, tvrdícím, že teplokrevní jedinci žijící v teplých oblastech většinou dosahují menšího vzrůstu než jejich příbuzní z chladnějších regionů. Svou roli zřejmě hrála i velikost kořisti. Na rozdíl od velkých kopytníků kontinentální Asie se na ostrově Jáva nacházejí pouze menší druhy, což možná zapříčinilo i menší velikost tygra.Seidensticker 1986, s. 6–9

Chování Tygři jávští byli aktivní převážně v noci. Často dokázali za tmy ujít vzdálenosti i mnoha kilometrů. V pobřežních oblastech se s oblibou pohybovali po písečných plážích, kde se nalezlo množství stop. Jako ostatní tygři i tito měli rádi vodu a řídké bahno, rádi se koupali a chladili v jezerech či řekách. Chybějí nicméně přímé důkazy, že by plavali přes mořské úžiny na ostrovy při pobřeží Jávy.Hoogerwerf 1970, s. 248, 249, 267, 268

Potrava náhled|alt=Tygr vpravo dole má v tlapách mládě nosorožce, ve středu obrázku se nachází dospělý nosorožec.|Tygr jávský útočí na mládě nosorožce. Dřevoryt z roku 1892 Tygr jávský lovil především sambary ostrovní (Rusa timorensis) a prasata divoká (Sus scrofa), kteří tvořili hlavní složku jeho potravy. Živil se také bantengy (Bos javanicus), muntžaky sundskými (Muntiacus muntjak) a kančily jávskými (Trugalus javanicus).Seidensticker 1986, s. 20Hoogerwerf 1970, s. 265–267 Někdy lovil vodní ptáky a plazy. Dle zbytků potravy v nalezené stolici bylo zjištěno, že se živil i menší kořistí, například opicemi, dikobrazy a oviječi druhu Arctogalidia trivirgata. Nedá se vyloučit, že napadal i malé nosorožce jávské (Rhinoceros sondaicus), čemuž však nasvědčují pouze nepřímé indicie (srovnání s kontinentálními tygry, kresby, neověřená svědectví).Hoogerwerf 1970, s. 267, 271 Tygři útočili převážně ze zálohy. Pokud byli svou kořistí spatřeni, obvykle neplýtvali silami při marném pronásledování či neriskovali přímý střet s nebezpečnými zvířaty. Správce rezervace Ujung Kulon Andries Hoogerwerf se stal v říjnu 1938 svědkem události, kdy po pasece jdoucí tygřice byla spatřena pasoucími se jeleny a bantengy. Když se šelma dostala na vzdálenost asi 100 metrů, jeleni se semkli a upřeně ji pozorovali, zatímco bantengové utvořili půlkruh, a s mláďaty chráněnými kravami a býky pomalu postupovali směrem k ní. Tygřice se nejprve pokoušela skrývat a mířila k jelenům, ale když viděla, že je prozrazena, odkráčela pryč míjejíc přitom bantengy na velmi malou vzdálenost.Hoogerwerf 1970, s. 260 V lednu 1939 Hoogerwerf pozoroval tygřího samce a býka bantenga, kteří se potkali na malé mýtině, a aniž by měli snahu jeden druhého napadnout, tygr v poklidu zmizel v lese.Hoogerwerf 1970, s. 261

Teritorialita a rozmnožování O jejich rozmnožování a dalších detailech ze života bylo zjištěno jen málo informací. Tygři jávští neprojevovali tak často svou přítomnost řevem, jako například tygři indičtí. Pokud už řvali, bylo to obvykle v noci, pozdě odpoledne nebo navečer.Hoogerwerf 1970, s. 249 Rozsah jejich teritorií byl pouze odhadnut na základě stop a biomasy předpokládané kořisti v uvedené oblasti. Má se za to, že na jedno zvíře mohlo připadat 75–170 km². Teritoria se pravděpodobně prolínala, mezi jedinci zřejmě panovala jistá míra tolerance.Hoogerwerf 1970, s. 268 Značkování území prováděli tygři drásáním kůry stromů, hrabáním hlíny, močením a exkrementy, které nikdy nezahrabávali.Hoogerwerf 1970, s. 253–256

Pářící rituál těchto šelem nebyl spatřen. Zdá se však, že tygr jávský nebyl polygamní, jako například lvi, nicméně samice se se samci setkávaly pouze v období říje.Hoogerwerf 1970, s. 269 Doba březosti se uvádí na 100–106 dní.Hoogerwerf 1970, s. 270 Počet mláďat byl spíše menší, zaznamenané maximum je 4, ale nejčastější pozorování hovoří o 1–2.Hoogerwerf 1970, s. 269–270

Vyhynutí

18.–19. století náhled|vlevo|alt=Na obrázku přes 10 lidí drží u stromu tyč s navlečenou tygří kůží.|Skupina obyvatel dnešní indonéské provincie Banten (Jáva) pózuje se zabitým tygrem, 1941 Ještě koncem 18. století byli tygři rozšíření téměř po celém ostrově. Ekologické niky tygra a člověka se značně překrývaly, protože se oba soustředili na okraje lesů. Zhruba v polovině 19. století začaly být jávské lesy masivně odlesňovány pro rozšiřování plantáží, přičemž tato činnost byla spojená s migrací tisíců dělníků ze Střední Jávy a Madury. Vlivem lidské činnosti se počet tygrů začal ztenčovat, šelmy navíc postupně přicházely o svůj domov a útočily na lidi i hospodářská zvířata. Tygr se tak v očích veřejnosti stal spíše bezohledným zabijákem než mytickým zvířetem.Wessing 1995, s. 193 Výzkumník Peter Boomgaard analyzoval asi třicet příběhů o útocích tygrů na lidi z let 1633 až 1687 a dalších čtyřicet mezi roky 1812 a 1869.Boomgaard 2001, s. 39 Ukázalo se, že některé z nich byly vymyšlené nebo přikrášlené, nicméně vyšlo najevo, že oběťmi se stávali hlavně muži pracující venku, jako poštovní doručovatelé nebo kuliové.Boomgaard 2001, s. 42–43