Nížkov () je obec v okrese Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina. Leží dvanáct kilometrů jihozápadně od Žďáru nad Sázavou v průměrné nadmořské výšce 527 metrů. Součástí obce jsou také části Buková a Špinov. Žije zde obyvatel. V první polovině 13. století zde mniši z oseckého kláštera postavili malý klášter s názvem Cela svatého Bernarda včetně dřevěného kostelíku. Kvůli tvrdým životním podmínkám a nátlaku olomouckého biskupství však mniši zdejší území opustili již v roce 1239. Po celou svou historii patřila obec k polenskému panství. Ves tak vlastnili například páni z Kunštátu, Valdštejnové, páni z Hradce a od roku 1623 po dalších tři sta let Ditrichštejnové. Od roku 1686 zde funguje škola. Ve 20. století Nížkov prošel modernizací, byla zavedena kanalizace s čistírnou odpadních vod a plyn.
Obec leží v údolí Poděšínského potoka v Hornosázavské pahorkatině. Vesnicí prochází silnice druhé třídy č. 352, komunikace třetí třídy č. 35211 a severním okrajem katastru vede dvojkolejná železniční trať Brno – Havlíčkův Brod. Sídlí zde základní a mateřská škola, zdravotní středisko, dům s pečovatelskou službou, veřejná knihovna a pobočka České pošty. Na návsi stojí kostel svatého Mikuláše a kostnice. Dále se tu nachází několik drobných sakrálních památek, například dvoje boží muka připomínající morovou epidemii, socha svatého Jana Nepomuckého a kamenné kříže.
Název Původ názvu obce není příliš jasný. Podle odborníka na toponomastiku Antonína Profouse je odvozen od osobního jména Niežek (zdrobnělina jmen Něhomír či Něhoslav) a znamenal Nížkův dvůr. Přípona „-ov“ symbolizuje přivlastňování. Podle jiných zdrojů pojmenování souvisí s klášterem, který zde stával ve 13. století. Říkalo se mu „na Mníšku“ a přilehlé vesnici pak Mníškov. Pro lepší výslovnost se označení změnilo na Nížkov. Vývoj názvu přechází od označení Nesekow, které se objevuje v první zmínce o obci roku 1206, přes Nyezkow (1318), Nyeczkow a Nyczcow (1369), Nyzkow (1379), Nyezkow (1384–1385), Niskow (1395), Nyeczkow (1405), Nizkow (1547), Nižkow (1597), Nysskow (1654), Nischkau a Niczkow (1787) až k Nischkau, Nisskow (1843).
Historie První písemná zmínka o obci pochází z roku 1206, kdy Jan z Polné pozval mnichy z Oseku, aby na území Nížkova postavili klášter. Podle jiných zdrojů první písemná zmínka pochází z let 1232, 1233 či 1234, kdy tady osečtí mniši postavili cisterciácký klášter Cela svatého Bernarda včetně dřevěného kostelíka. Podle kronikáře Jindřicha Řezbáře tu rovněž založili vinohrad. V roce 1239 je opat Slávek z místa odvolal kvůli tvrdým životním podmínkám a nárokům olomouckého biskupství na zdejší území. Po odchodu mnichů zde zůstal dřevěný kostelík, jemuž se říkalo „na Mníšku“ a vesnici okolo něj pak Mníškov. Ve druhé polovině 13. století byl na místě dřevěného kostela postaven kostel kamenný v raně gotickém slohu. Zasvěcen byl svatému Mikuláši. Roku 1318 obec přepadli a vyplenili loupeživí šlechtici. V roce 1350 zde byla zřízena plebanie. O šest let později vesnici koupili páni z Pirkštejna. V roce 1463 polenské panství získal Viktorín z Poděbrad jako věno dcery Hynka Ptáčka z Pirkštejna, Markéty. Od roku 1486 Nížkov vlastnili páni z Kunštátu, ti ho později prodali Trčkům z Lípy. V roce 1538 majetek získal Karel z Valdštejna, jehož dcera si polenské panství přinesla roku 1553 jako věno do manželství se Zachariášem z Hradce. Dne 3. listopadu 1597 koupil polensko–přibyslavské panství Hertvík Žejdlic ze Šenfeldu za 119 000 míšeňských zlatých. Po něm majetek zdědil jeho syn Jan, po jehož smrti roku 1609 se majetku ujal Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu.
náhled|Mapa Nížkova z Prvního vojenského mapování (1764)|alt=Mapa Prvního vojenského mapování z roku 1764. Nížkov je na mapě popsán jako Nischkau, v pravé části tmavě zelenou barvou vyobrazeny lesy, v levé části s nápisem Spinhof místní část Špinov, mezi zástavbou Nížkova a Špinova nakresleny rybníky a lesy, ve spodní části nápis Podischin (Poděšín) Roku 1623 bylo Rudolfu Žejdlicovi panství za účast v českém stavovské povstání zkonfiskováno a majetek získal kardinál František z Ditrichštejna, jehož rod Polnou a okolí držel dalších tři sta let. Od roku 1654 obec spadala jakou součást polenského panství pod Čáslavský kraj. Z roku 1686 pochází první písemná zmínka o zdejší škole v souvislosti s rekonstrukcí dřevěné školní chaloupky. Od roku 1691 místní obyvatelé každoročně druhou neděli po Velikonocích pořádají pouť. V letech 1708–1709 zde byla postavena kostnice, kam se ukládaly ostatky zemřelých vojáků z lazaretu v Polné. V letech 1741–1748 Nížkov zasáhla morová epidemie, což připomínají dvoje boží muka. V roce 1850 zde byl zřízen samostatný farní úřad. V letech 1850–1879 patřil Nížkov pod okres Přibyslav. V roce 1872 zde byla zřízena pošta, roku 1881 tu vznikl sbor dobrovolných hasičů. Do roku 1884 obec spadala pod soudní okres Polná, poté pod okres Havlíčkův Brod (tehdy Německý). Na přelomu 19. a 20. století zde sídlily škrobárna, dvě tírny lnu a dva mlýny. Roku 1898 tu byla založena Raiffeisenova záložna, jež se později změnila v kampeličku.
V roce 1931 tady byla postavena sokolovna a družstevní lihovar. Od roku 1949 obec přísluší k okresu Žďár nad Sázavou (tehdy Žďár). Od roku 1961 pod Nížkov spadají jako místní části Buková a Špinov. V devadesátých letech dvacátého století nechala obec postavit čistírnu odpadních vod, kanalizační síť a byl zaveden plyn. Roku 1999 tu Oblastní charita Žďár nad Sázavou otevřela dům s pečovatelskou službou. Při této příležitosti obecní úřad vydal brožurku Malý průvodce obcí Nížkov a devět sérií pohlednic. V roce 2005 bylo otevřeno malé muzeum.
Přírodní poměry Nachází se dvanáct kilometrů jihozápadně od Žďáru nad Sázavou, tři kilometry severně od Poděšína a tři kilometry západně od Rosičky. Rozloha obce činí 18,32 km², z toho zaujímá orná půda 10,15 km², zahrady 0,11 km², trvalé travní porosty 2,27 km², lesní půda 4,38 km², vodní plochy 0,17 km², zastavěné plochy 0,19 km² a ostatní plochy 1,05 km².
Geologická stavba, reliéf a půdy Z geologického hlediska je území součástí Českého masivu. Z hornin převažuje rula, pararula, migmatit a ortorula. Geomorfologicky je oblast součástí Česko-moravské subprovincie, konkrétně Hornosázavské pahorkatiny a jejího podcelku Havlíčkobrodské pahorkatiny, v jehož rámci spadá pod geomorfologický okrsek Přibyslavská pahorkatina. Průměrná nadmořská výška činí 527 metrů. Nejvyšší bod území obce leží na trojmezí hranic Nížkova, Matějova a Rosičky západojihozápadně od intravilánu Nížkova v nadmořské výšce cca 615 metrů. Nejnižší bod se nachází na levém břehu Sázavy na trojmezí hranic Bukové, Olešenky a Nových Dvorů v nadmořské výšce cca 463 metrů.
Na převážné části území se vyskytuje kambizem, okolí Poděšínského potoka pokrývají glejové půdy a část severozápadního území luvizem.
Vodstvo a podnebí náhled|vlevo|Rybník Jilák|alt=Ve vodní ploše rybníka se odráží okolní domy, na pravé straně část zábradlí, vlevo zeleň Největším vodním tokem na území obce Nížkov je řeka Sázava, která tvoří přirozenou severní hranici katastrálních území Nížkov a Buková. Nepatrná plocha k.ú. Nížkov (cca 0,2 hektaru) zasahuje na pravý břeh Sázavy. Území obce spadá do povodí drobných levostranných přítoků Sázavy, s výjimkou nejsevernějšího okraje, tvořeného údolní nivou Sázavy. Celé území obce tak patří k úmoří Severního moře. Ze severozápadní části katastrálního území Nížkov odvádí vodu do Sázavy drobné bezejmenné toky. Okrajové části katastrálních území Buková a Špinov spadají do povodí Olešenského potoka a západní okraj špinovského katastru do povodí Jablonského potoka (Bystřice). Do povodí Poděšínského potoka patří zhruba dvě třetiny území obce. Samotný Nížkov leží v údolí Poděšínského potoka. Jako hydrologickou zajímavost lze snad zmínit to, že velmi těsně za katastrální hranicí Nížkov-Matějov probíhá hlavní evropské rozvodí Labe-Dunaj.
Z jihozápadu přitéká k Nížkovu Sirákovský potok, přibírající z pravé strany Římeský potok. Sirákovský potok se následně jižně od Nížkova vlévá z pravé strany do Poděšínského potoka. Tento zesílený Poděšínský potok protéká obcí a na jejím severním okraji do něj z levé strany přitéká Rožkový potok. Poděšínský potok, který tvoří západní hranici katastru Nížkov, se v jeho severozápadním rohu u železniční zastávky vlévá do řeky Sázavy.
V severní části katastru Nížkov nedaleko železniční trati a řeky Sázavy se nachází plošně největší nádrž na území obce, Díralů rybník, o výměře 1 hektar. Po obou stranách katastrální hranice s Rosičkou leží Gigantský rybník (0,8 hektaru). V západní části k.ú. Nížkov je situována bývalá vodárenská nádrž Obora (v mapách též označovaná jako Přehrada) o ploše 0,6 hektaru. Dále na území všech tří nížkovských katastrů leží celkem přes dvacet malých vodních nádrží s výměrou od několika arů do půl hektaru. Z velké většiny jde o průtočné rybníky, situované převážně na drobných přítocích Poděšínského potoka, případně na přítocích těchto přítoků. Namátkou z nich můžeme jmenovat v povodí Rožkového potoka rybníky Benešů, Farský, Záduška, Pojmonův a Jilkův rybník. Jediným bočním rybníkem je Jilák (0,3 hektaru), situovaný na okraji intravilánu části obce Nížkov a napájený z Poděšínského potoka.
V rámci Quittovy klimatické klasifikace se řadí do mírně teplé oblasti MT3, podle Atlasu podnebí ČSR z roku 1958 do okrsku B5 a dle Köppenovy klasifikace podnebí k vlhkému kontinentálnímu podnebí. Dle údajů z nejbližší meteorologické stanice v Přibyslavi činí průměrná roční teplota 6,8 °C a průměrný srážkový úhrn dosahuje hodnoty 692 mm/rok. Průměrný roční sluneční svit je 1613 hodin.
Flora a fauna V rámci biogeografického členění se řadí k provincii středoevropských listnatých lesů, Hercynské podprovincii, Havlíčkobrodskému bioregionu. Území se nalézá ve fytogeografickém obvodu Českomoravského mezofytika, v okrese 67 Českomoravská vrchovina. Obec v jižní části obklopují jehličnaté, místy smíšené lesy. Dříve převažovaly buky (Fagus) a jedle (Abies). Vlivem lesního hospodářství však v druhové skladbě zdejších lesů až do kůrovcové kalamity, vyvolané suchem z let 2015–2019, silně dominoval smrk ztepilý (Picea abies). Při obnově lesa se nyní část vlastníků odklání od smrku k jiným dřevinám, vhodnějším pro současný stav klimatu. Potenciálně přirozenou vegetací je biková bučina a biková nebo jedlová doubrava.
Krajinu tvoří pole a louky s trvalým travním porostem. Podél vodních toků rostou olšiny (Alnus) s bledulemi jarními (Leucojum vernum). V lesích se vyskytují borůvky (Vaccinium myrtillus), violky lesní (Viola reichenbachiana) či kapraď samec (Dryopteris filix-mas).
V okolních lesích žijí srnci obecní (Capreolus capreolus) či divočáci (Sus scrofa), z šelem pak kuny lesní (Martes martes) a lišky obecné (Vulpes vulpes). V lesích hnízdí datli černí (Dryocopus martius), žluny šedé (Picus canus), sýkory (Parus), pěnice (Sylvia) či drozdi zpěvní (Turdus philomelos), z dravých ptáků se objevuje káně lesní (Buteo buteo). Na vlhkých loukách jsou zastoupeny běžné druhy plazů a obojživelníků, např. zmije obecná (Vipera berus), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), skokan (Rana), ropucha obecná (Bufo bufo) či čolek (Triturus). U vodních toků žijí typické druhy ryb a rovněž skokani hnědí (Rana temporaria) a mloci skvrnití (Salamandra salamandra). Na rybnících sídlí kachny divoké (Anas platyrhynchos) či lysky černé (Fulica atra).
U soutoku Rožkového a Poděšínského potoka u silnice na Bukovou roste 150letá borovice lesní (Pinus sylvestris) o výšce 17 metrů a s obvodem kmene 160 centimetrů, která byla 25. října 1995 prohlášena za památný strom.
Obyvatelstvo Struktura