Toyota Supra je sportovní vůz kategorie Gran Turismo vyráběn japonskou automobilkou Toyota v letech 1978–2002 ve čtyřech generacích a od roku 2019 do současnosti v páté generaci. Název „supra“ je odvozen z latinské předpony, která znamená „nad něčím“, „překonat“ nebo „přesáhnout“.

První dvě generace technicky i designově vycházely z menšího modelu Toyota Celica, rozměrově však byly větší. V roce 1986 a od své třetí generace, kódově označené A70, se tehdejší pouhý přídomek Supra oprostil od jména Celica a vozy se nadále již odlišovaly a šlo o dva individuální modely. První tři generace se vyráběly ve městě Tahara v prefektuře Aiči, čtvrtá generace ve městě Tojota v prefektuře Aiči a pátou vyrábí automobilka Magna Steyr v rakouském Štýrském Hradci spolu s technicky spřízněným vozem BMW Z4.

Toyota Supra byla zamýšlená jakožto duchovní nástupce vozu Toyota 2000GT kterým se inspirovala v několika ohledech, hlavně v motoru; první tři generace používaly řadový šestiválec, který byl přímým modernizovaným potomkem motoru v 2000GT. Design interiéru měl taktéž připomínat 2000GT a vozy využívaly několik stejných koncepcí na šasi. Toyota pro Supru zavedla vlastní originální logo, identické s logem Celicy, pouze v jiných barvách, které bylo na vozech prvních tří generací používané místo firemního loga Toyoty.

Toyota ukončila prodej Supry v roce 1998 v Severní Americe a v roce 2002 na zbytku trhů. Název se vrátil v roce 2019, kdy začala být vyráběna pátá generace, společně vyvinutá s automobilkou BMW.

První generace: Celica Supra I (A40/A50; 1978)

První generace modelu Supra vycházela z velké části z menšího sportovního liftbacku Toyota Celica, ale byla delší o 129,5 mm. Ke zvětšení došlo především na přídi, aby se zde vešel řadový šestiválec namísto čtyřválcového motoru, který byl používán v modelu Celica. Dveře a zadní část byly u obou vozů totožné. Původním plánem Toyoty pro model Supra bylo vytvořit z něj konkurenta v té době velmi populárního vozu Datsun Z.

Technické specifikace Výroba započala v dubnu 1978 a prodej byl zprvu zahájen na domácím japonském trhu pod názvem Toyota Celica XX, propagován jako vrcholná výbava klasické Celicy. Supra zde byla nabízena s řadovým šestiválcem o objemu 2,0 litrů a o výkonu 123 koní (92 kW) nebo s řadovým šestiválcem o objemu 2,6 litru o výkonu 110 koní (82 kW). Menší, avšak výkonnější dvoulitrový motor byl po celou dobu prodeje dostupný jen na japonském trhu, aby zdejší kupující nemuseli platit dodatečnou daň podle předpisů o velikosti vozidla a zdvihovém objemu motoru. Oba motory byly vybaveny elektronickým vstřikováním paliva. Nabízené převodovky byly pětistupňová manuální (W50), nebo volitelně čtyřstupňová automatická převodovka (A40D). Hnací ústrojí si zachovalo konfiguraci pevné zadní nápravy řady T z modelu Celica u japonské verze MA45 a u verzí MA46 a MA47 fungovalo zavěšení větší řady F s volitelným samosvorným diferenciálem. Vůz byl také v základu vybaven kotoučovými brzdami na všech čtyř kolech a měl čtyřprvkové zadní zavěšení s vinutými pružinami a stabilizátorem. Přední zavěšení se skládalo ze vzpěr MacPherson a stabilizátoru. Interiér vozu Supra měl v rámci příplatkové výbavy přání elektricky ovládaná okna a elektrické zamykání. Součástí paketu byl také tempomat, speciální obložení dveří a střešní okno.

Modernizace V lednu 1979 se vůz začal nabízet na světových trzích, a to pouze s motorem 2,6l. Ještě v tom roce prošel vůz první malou modernizací, která se týkala převážně interiéru, kde se mírně změnil středový panel a analogové hodiny byly nahrazeny digitálními. Na exteriéru se změnil pouze design bočních zrcátek a hliníková kola, do té doby za příplatek, se staly standardní výbavou.vlevo|náhled|Toyota Celica Supra první generace s paketem Sports PerformanceV roce 1980 byl 2,6litrový motor nahrazen 2,8litrovým o výkonu 116 koní (87 kW) a se zrychlením z 0 na 100 km/h za 10,2 sekundy. Modernizována byla také volitelná automatická převodovka na model A43D. Na přání byl k dispozici nový paket Sports Performance, který zahrnoval sportovní odpružení, pneumatiky s ozdobným bílým písmem a přední a zadní spoilery.

Druhá generace: Celica Supra II (A60; 1981)

V roce 1981 Toyota představila novou generaci modelu Celica a spolu s ní i druhou generaci Celicy Supra. V Japonsku byl vůz nadále prodáván jako Toyota Celica XX, název Supra byl určen pro zahraniční trhy. Vůz stále vycházel z modelu Celica, ale měl nyní více designových odlišností, především na přední části a měl také plně výsuvné přední světlomety. Dalšími rozdíly byl stejně jako u minulé generace řadový šestiválec namísto čtyřválce a také prodloužení délky a rozvoru kvůli většímu motoru. Rodina Celic se dále rozrostla, když společně se standardní Celicou a Celicou Supra/XX Toyota dále na trhl uvedla ještě delší dvoudveřové kupé Soarer a sportovní čtyřdveřový sedan Celica Camry.

Technické specifikace Stejně jako u předchozí generace, motor o objemu 2,0 litru byl dostupný pouze na japonském trhu, zatímco pro exportní trh byl montován motor o objemu 2,8 litru, který poskytoval výkon 168 koní (125 kW) na evropských trzích a 145 koní (108 kW) v Severní Americe. Vůz používal systém nezávislého zavěšení, které pro Toyotu navrhl a upravil britský výrobce sportovních automobilů Lotus. vlevo|náhled|Toyota Celica Supra druhé generace (1986) Na severoamerickém trhu byla Celica Supra k dispozici ve dvou různých provedeních. Existoval sportovnější „Performance Type“ (typ P) a luxusnější „Luxury Type“ (typ L). Ačkoli byly mechanicky identické, lišily se dostupnou výbavou, velikostí pneumatik, velikostí kol a oplastováním karoserie. Typ P byl standardně vybaven sportovnějšími sedadly nastavitelnými v osmi směrech, zatímco kožený interiér, standardní v typu L, byl k dispozici volitelně až v roce 1983. Zpočátku měl typ Luxury pouze automatickou převodovku a typ Performance manuální. Typ L měl také digitální palubní přístroje, které obsahovaly digitální otáčkoměr, digitální rychloměr a elektronické ukazatele stavu paliva a chladicí kapaliny. Palubní počítač dokázal vypočítat a zobrazit různé údaje, například spotřebu paliva, odhadovaný čas příjezdu a zbývající vzdálenost do cíle. Celica Supra typ L s palubním počítačem byla vybavena také tempomatem. S výjimkou vozů z roku 1982 byly všechny typy P na přání k dispozici s ostřikovači světlometů, ale typy L tuto možnost nikdy neměly. Ačkoli se převodové poměry v průběhu let měnily, všechny typy P byly standardně vybaveny samosvorným diferenciálem.

Modernizace V roce 1983 prošel vůz modernizací, při které se zvýšil výkon severoamerické verze na 160 koní a evropské na 180 koní. Na exteriéru se změnilo umístění směrovek, přibyla možnost instalace zadního spoileru, změnil se design zadních světel, klik, kufru a zadního nárazníku, který byl nyní stejné barvy jako zbytek karoserie, namísto černé. Přibyla také možnost dvoubarevného lakování karoserie. V interiéru byl přepracován volant, tempomat, spínač zámků dveří a displej automatické klimatizace. vlevo|náhled|Toyota Celica Supra (1984) V roce 1985 byla Supra znovu přepracována. Výkon byl nepatrně zvýšen a Celica Supra nyní dokázala zrychlit z 0 na 100 km/h za 8,4 sekundy. Změny exteriéru spočívaly v přepracované sluneční cloně a spoileru na zadním víku, který byl změněn z jednodílného na dvoudílný. Toyota přidala do standardní výbavy systém ochrany proti krádeži a vnější zpětná zrcátka byla vybavena rozmrazovačem, který se aktivoval společně se zadním rozmrazovačem. Všechny Supry v tomto roce dostaly automaticky zhasínaná světla, která zahrnovala také systém automatického rozsvěcení a zhasínání při otevření dveří.

Rok 1985 měl být posledním rokem výroby modelu druhé generace, a vskutku v prosinci výroba skončila, ale zpoždění vývoje třetí generace vedlo k pokračujícímu doprodeji vozů druhé generace do roku 1986, s drobnými kosmetickými změnami a s přidáním nyní povinného třetího brzdového světla, a pouze v typu P.

Třetí generace: Supra III (A70; 1986)

V únoru 1986 bylo s uvedením třetí generace Supry kompletně zpřetrhnuto pouto s modelem Celica; nyní se jednalo o dva zcela odlišné modely. Celica přešla na uspořádání s pohonem předních kol a použila platformu Toyota „T“ jenž využíval model Corona, zatímco Supra si ponechala uspořádání s pohonem zadních kol a byla prezentována jako sportovnější, luxusnější a exkluzivnější vůz na vrcholku nabídky Toyoty. Supra byla nyní mechanicky příbuzná s modelem Soarer.

Technické specifikace Motor byl modernizován na silnější řadový šestiválec o objemu 3,0 litru a výkonu 200 koní (149 kW) při 6 000 ot/min. Ačkoli byl vůz zpočátku k dispozici pouze s atmosférickým plněním, v modelovém roce 1987 byla přidána verze s turbodmychadlem. Oba motory použity v modelu A70 Supra byly těmi nejmodernějšími motory v nabídce Toyoty. vlevo|náhled|Toyota Supra třetí generace (1986, před faceliftem) Motor s turbodmychadlem měl výkon 231 koní (172 kW) při 5 600 ot/min, v roce 1989 se výkon zvýšil na 232 koní. Model s atmosférickým plněním byl standardně dodáván s manuální převodovkou W58. Modely s přeplňovaným motorem měly manuální převodovku R154. Oba modely byly k dispozici s volitelnou čtyřstupňovou automatickou převodovkou A340E.

Třetí generace modelu Supra využívala ve své době spousty nových technologií. K dispozici byly volitelné prvky jako tříkanálové ABS a elektricky nastavitelné zavěšení, které řidiči umožňovalo vybírat mezi dvěma nastaveními, jež ovlivňovaly míru tlumičů; třetí se automaticky aktivovalo při prudkém sešlápnutí plynového pedálu, prudkém brzdění a manévrování ve vysokých rychlostech.

Modernizace Vůz prošel několika drobnými modernizacemi. V roce 1987 byla přidána verze s turbem, která měla standardně sportovní paket, jenž byl u atmosférického motoru za příplatek. Ten obsahoval samosvorný diferenciál, elektricky nastavitelné zavěšení a ostřikovače předních světel. V roce 1988 se změnil design zadního brzdného světla, vzhled čalounění sedadel a několik malých detailů v interiéru. vlevo|náhled|Toyota Supra třetí generace (1991, facelift) V roce 1989 prošel vůz větším faceliftem, kdy se mírně změnil vzhled většiny částí exteriéru, o jeden kůň se navýšil výkon motoru a z vyztužení karoserie bylo odstraněno železo, jelikož se díky tomuto řešení vozy před faceliftem potýkaly s problémem koroze. Mírně se opět také změnil interiér, který byl znovu modernizován v roce 1990. V roce 1991 se změnil vzhled standardních kol, začalo se na přídi používat logo Toyoty namísto předchozího loga Supry a opět se mírně modernizoval interiér.náhled|Toyota Supra Turbo (1990, facelift)Všechny vozy pro japonský trh, kde se vůz dodával s různými verzemi motoru o objemu 2,0 litru, byly mírně užší, aby byly v souladu s rozměrovými předpisy japonské vlády a japonští zákazníci nemuseli platit větší daně za větší vůz.

Čtvrtá generace: Supra IV (A80; 1993)

Vývoj čtvrté generace Supry byl zahájen již v únoru 1989. V polovině roku 1990 byl schválen konečný koncept z technického centra Toyota v Aiči, který byl koncem roku 1990 finalizován a schálen pro budoucí výrobu. Touto dobou byly taktéž vyrobeny první zkušební muly s karoserií třetí generace a v roce 1991 následovaly prvních prototypy čtvrté generace již se svou karoserií. Předsériová výroba byla zahájena v prosinci 1992, kdy bylo vyrobeno 20 kusů, a oficiální sériová výroba byla zahájena v květnu 1993. Čtvrtá generace modelu Supra opět sdílela platformu s luxusním kupé Soarer, které se v USA prodávalo jako Lexus SC, proti němu však byla o celých 340 mm kratší.

Technické specifikace