náhled|Model centra Olomouce na Horním náměstí náhled|Západní část historického jádra (letecký pohled ze západu) náhled|Vánoční Olomouc Olomouc (rod ženský, v místním úzu i mužský, hanácky Olomóc nebo Holomóc;Dříve někdy i Holomouc, srovnej např. https://ndk.cz/search?q=Holomouc&sort=earliest nebo https://www.digitalniknihovna.cz/vkol/search?q=Holomouc. ) je statutární a univerzitní město v okrese Olomouc, šesté nejlidnatější město v Česku (třetí na Moravě). Jedná se o krajské město Olomouckého kraje a jedno z bývalých hlavních měst Moravy. Ve městě o rozloze 10 336 hektarů žije obyvatel. Jedná se o největší město na řece Moravě. V její aglomeraci žije zhruba 400 tisíc obyvatel.
Olomouc byla ve středověku třetím největším městem zemí Koruny české (po Praze a Vratislavi) a soutěžila s Brnem o status centra Moravy. To se však změnilo poté, co město okupovala armáda Švédského impéria v letech 1642 až 1650. V polovině 18. století bylo město přebudováno na mocnou pevnost a Olomouc bývala významným obranným centrem, sídlem silné vojenské posádky. V následujících letech tu vyrostlo mnoho kasáren, cvičišť, skladišť a dalších objektů, které využívala armáda i po zrušení pevnosti v roce 1884, po dobu Československé republiky (kdy vzniklo též významné letiště v Neředíně), i po druhé světové válce. Od roku 1968 byla v Olomouci i velice početná okupační posádka Sovětské armády. Do roku 2013 sídlilo v Olomouci Velitelství společných sil AČR, do té doby tedy město bylo hlavním centrem obrany státu. Od roku 2015 byl v Olomouci vytvořen Útvar podpory speciálních operací. Po reorganizaci sem bylo v roce 2020 situováno Velitelství pozemních sil AČR. A spolu s krajským velitelstvím, 15. ženijním plukem, velitelstvím vojenské policie i sídlem vojenské hudby se dodnes jedná o významné vojenské centrum ČR.
V oblasti soudní moci je významnou institucí Vrchní soud v Olomouci. Kvůli tomu zde nesídlí krajský soud, ale jeho agendu obstarává Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc. Protože je město sídlem kraje, působí zde také krajský úřad. Význam Olomouce jako vzdělanostního centra podtrhují Univerzita Palackého, nejstarší na Moravě a druhá nejstarší v Česku, Vědecká knihovna a Slovanské gymnázium, nejstarší nepřetržitě fungující střední škola na Moravě s českým vyučovacím jazykem. Dnes je nejen sídlem arcibiskupství a metropolity římskokatolické moravské církevní provincie, ale také centrem pravoslavné církve na Moravě. Pro svou atmosféru a historické pamětihodnosti je Olomouc vyhledávaným místem konání mezinárodních konferencí a festivalů. Více než padesátiletou tradici má Academia Film Olomouc (AFO), mezinárodní festival dokumentárních filmů a videoprogramů. Probíhá tu též významný český divadelní festival Divadelní Flora, dále pak Flora Olomouc, mezinárodní výstava zaměřená na zahradnictví a pěstování rostlin s každoroční návštěvností okolo 80 000 návštěvníků. Oblíbený je rovněž Podzimní festival duchovní hudby či Mezinárodní varhanní festival. Své fanoušky si již našly také mladší akce – květnový Beerfest i srpnový Flamenco festival.
Olomouc je významné historické město bohaté na památky různého druhu. Nejvýznamnější památkou je sloup Nejsvětější Trojice od roku 2000 zařazen na seznam UNESCO díky své unikátní podobě a největšímu sousoší ve střední Evropě. Městská památková rezervace je pak jednou z největších a nejvýznamnějších v České republice. Šest památek má status národní kulturní památky. Historická část města je chráněna jako městská památková rezervace. Podle výnosu ministerstva kultury ze dne 21. prosince 1987, čj. 16 417/87-VI/1, jsou její hranice vymezeny ulicemi Studentskou, Dobrovského a Jiřího z Poděbrad, poté linií tereziánského opevnění, ulicí Aksamitovou, třídou Svobody a Legionářskou ulicí. Po pražské je tato památková rezervace druhá nejvýznamnější v Česku. Národní kulturní památky ve městě jsou Olomoucký hrad, klášter Hradisko, kostel svatého Mořice, sloup Nejsvětější Trojice a mariánský sloup se souborem barokních kašen, vila Primavesi a poutní areál na Svatém Kopečku.
Název Jméno sídla je odvozeno od osobního jména Olomút, jehož původ je nejasný (jisté je jen, že v jeho druhé části je (pra)slovanské mǫt- („hluk, zmatek“); místní jména odvozená od osobních jmen zakončených na -út/-ut, jako jsou Bolelouc, Chořelice, Seloutky, patří k nejstarším a vyskytují se jen na starém sídelním území). Jméno osady tedy původně znamenalo Olomutův (tj. dvorec, statek apod.). Poprvé je doloženo v Kosmově Kronice Čechů k roku 1055 v podobách Olomuz, Olomuc, Olomucz. Nářeční tvar s počátečním h- (v latinské formě Holomucensis) je poprvé doložen v roce 1208. Německé jméno vzniklo z českého. Humanisté vytvořili jako domnělý prazáklad jména latinské Juliomontium či Julimons („Juliův vrch“) a založení města spojili s Gaiem Juliem Caesarem. Název města v latině zní Olomucium nebo Eburum, v , .
Původní rod místního jména je mužský (je to původem mužský tvar přivlastňovacího přídavného jména). Neurčité zakončení vedlo k nejistotě o rodu, ve městě samém a ve východní a jihovýchodní části Moravy se udržel původní mužský rod, na západě došlo k přechodu na ženský rod. Hranice mezi užíváním jednoho nebo druhého rodu u tohoto typu místních jmen ve 20. století probíhala po čáře Šternberk – Horka nad Moravou – Slatinice – Čechy pod Kosířem – Malé Hradisko – Jedovnice – Šebrov-Kateřina – Tišnov – Velká Bíteš – Zbraslav – Zbýšov – Oslavany – Dolní Kounice. I na západ od této čáry nicméně byla území s převažujícím mužským rodem (Šumpersko, severní Zábřežsko, západní Tišnovsko, jižní a východní Velkomeziříčsko, Moravskokrumlovsko).
Zákon č. 214/1919 Sb., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem, užíval mužský rod. Ertlova kodifikace jmen typu Olomouc stanovila v roce 1929 jako spisovný pouze ženský tvar, a to v duchu teze, že kdo porušuje jednotu spisovné češtiny, páše největší kulturní hřích na potomstvu, a kulturní úroveň jednotlivých krajů se nejlépe projevuje dobrovolným podřizováním individuálních zvláštností místních jednotné spisovné češtině. V roce 1930 se olomoučtí radní obrátili na Zemský úřad v Brně, aby rozhodl v otázce jmenného rodu názvu města. Ten si nechal vypracovat lingvistický rozbor u profesora Karlovy univerzity Josefa Zubatého, který prokázal, že správný je rod ženský. Toto bylo i úředně potvrzeno ministerstvem vnitra v témže roce.
Ve spisovné češtině je Olomouc zásadně rodu ženského a skloňuje se podle vzoru píseň (stejně jako jiná místní jména zakončená na měkkou souhlásku – Bystrc, Třeboň, Třebíč, Dobříš), v místním úzu je ale často používán původní a v nářečích zachovaný rod mužský a skloňování podle vzoru stroj. V případě nejistoty se doporučuje užívání opisů typu ve městě Olomouc, ve kterých se v češtině připouští užití prvního pádu. V nespisovné řeči se také někdy užívá slangových variant Olmík (mužského rodu) nebo Olm (podle vzoru hrad), ty ale pocházejí až ze sklonku 20. století.
Historie
Chronologie olomouckých dějin
Pravěk Mladý paleolit (40 000–10 000 př. n. l.) – Nejstarší nálezy o pobytu člověka na území města pocházejí z doby před 40 tisíci lety. Jedná se o kamenné nástroje putovních lovců především ze szeletienského (zde se uvažuje ještě o neandrtálské populaci) a aurignacienského technokomplexu. Dále se v okolí města objevují i náznaky pobytu gravettienské populace („lovci mamutů“). Neolit, doba kamenná (8000–5000 př. n. l.) – První důkazy pobytu zemědělské kultury. Nejstarší nálezy patří kultuře s lineární keramikou. První nepřímé důkazy trvalejšího osídlení centra Olomouce i jiných částí města. Další důkazy pobytu v Neolitu jsou u kultury s vypíchanou keramikou, lengyelské kultury a kultury s moravskou malovanou keramikou. Eneolit, doba měděná (4300–2200 př. n. l.) – Důkazy o pobytu kultury nálevkovitých pohárů, bádenské kultury, kultury se šňůrovou keramikou a kultury zvoncovitých pohár nebo kulovitých amfor. Doba bronzová (2200–800 př. n. l.) – První přímý důkaz o sídlišti v lokalitě Václavského a Petrského návrší. Nálezy únětické, věteřovské, středodunajské-mohylové, lužické a slezské kultury. starší doba železná (Halštat 750–450 př. n. l.) – První důkazy o opevněném sídle na Václavském a Petrském návrší. Doložení pobytu platěnické a halštatské kultury. mladší doba železná (Latén 450–50 př. n. l.) – Příchod a usazování laténské kultury (Keltové). Doloženy sídliště trvalejšího charakteru v Hejčíně, Slavoníně, Povlu, Nemilanech, Řepčíně, Topolanech a na Olomouckých návrších. Pravděpodobně se jednalo o keltské kmeny Bojů a Volků-Tektoságů. náhled|MARCOMANNIA – snaha o vytvoření nové římské provincie
Starověk (Římská doba a stěhování národů) přelom letopočtu – Dlouhodobý tlak Římské říše z jihu a rozšiřování germánských kmenů ze severu podél Labe vedly k rozdělení keltské kultury a izolaci části východních keltských kmenů na území Čech a Moravy. Tyto skupiny byly postupně asimilovány nově příchozími germánskými kmeny. Území dříve obývané Kelty ovládli postupně především Lugiové, Markomani a Kvádové, kteří zároveň začlenili zbytky keltské populace do své společnosti. 9. př. n. l. – sjednocení Markomanů a jejich příchod do prostoru dnešních Čech a Moravy. 166–180 n. l. – Objeveny základy římského pochodového tábora. Ten vznikl v době Markomanských válek a sloužil pro krátkodobé utáboření neznámého vojenského útvaru (pravděpodobně přes zimu). Nějakou dobu se jednalo o nejsevernější důkaz pobytu Římanů za Dunajem, roku 2016 byl ovšem objeven o pár desítek kilometrů severozápadně další tábor v Jevíčku. 476 – Pád Západořímské říše a tlak Hunů vyvolávají přesun germánských kmenů na jih, na území Římské říše. Tím se spouští období velkého stěhování národů. Uvolněná území po Germánech začínají osidlovat slovanské kmeny, přicházející z oblasti mezi Dněprem a Vislou, kde se z původních indoevropských kmenů postupně formují proto-Slované (jejich vzdálený původ lze pravděpodobně hledat v kaspických stepích a střední Asii). 4. – 5. století – Doložena přítomnost germánského kmene Langobardů migrujících na jih. Spolu s nimi odchází germánská kultura a je postupně nahrazována Slovany z východu. Původní germánské obyvatelstvo, jež se nepřesunulo na jih, je buď asimilováno, vyhnáno či pobito. 5. – 6. století – Příchod prvních Slovanů z kultury s keramikou pražského typu.
Středověk Starší doba hradištní, před-velkomoravské období (600–799) – usídlování prvních větších slovanských populací, první důkazy opevněných slovanských hradišť na území města, vznik zemědělské osady v místě dnešní Denisovy ulice (nejstarší trvale obydlené sídlo na území Česka). Území historického centra města je dle archeologického zjištění nepřetržitě obydleno více než 1 500 let. Vznik opevněného slovanského hradiště (nejstarší v Česku) na předměstích Povel a Nové Sady (1,5 kilometru jižně od současného historického centra), koreluje se Sámovou říší. Střední doba hradištní, velkomoravské období (800–950) – Dobytí původního slovanského hradiště Olomouc-Povel, nově vznikající Velkomoravskou říší a vybudování nového hradiště na Petrském návrší v dnešním centru. Toto hradiště v dnešním centru města má archeologicky doložené osídlení dlouho před vznikem toho velkomoravského, a tak není známo či bylo postaveno nově, obnoveno nebo zřízeno v již existujících strukturách. První zmínky o kostelích na území města. Dvou na Václavském návrší a jednom na Petrském. Mladší doba hradištní (950–1150) polovina 10. století – I přes počáteční přežití pádu Velkomoravské říše, je nakonec i Olomoucké hradiště vypáleno/dobyto (archeologické výzkumy udávají zánik hradiště později než tomu bylo v případě těch jihomoravských). Krátce na to je ovšem obnoveno. poslední čtvrtina 10. století – Území Moravy a tím pádem i Olomouc ovládají čeští Přemyslovci. 999–1018 – Hradiště i Moravu obsazuje polský kníže Boleslav I. Chrabrý. Ukázky polského typu opevnění v části hradiště na Václavském vrchu. náhled|kníže Břetislav|237x237bod