náhled|350px|Jugoslávie a Sovětský svaz na mapě Jugoslávsko-sovětské vztahy byly vzájemné vztahy mezi Jugoslávií (1918–2003) a Sovětským svazem (1922–1991).

Meziválečné období náhled|Zákaz komunistické strany, který vydala jugoslávská královská vláda, neznamenal zánik jugoslávských komunistů. Naopak hledali cesty, jak skoncovat s monarchií. V tom jim ochotně napomáhal SSSR. V meziválečném období lze jen velmi obtížně mluvit o vztazích mezi oběma zeměmi. Království Jugoslávie neuznávalo Sovětský svaz. Režim měl obavy z šíření komunismu, a proto také zakázal působení jugoslávské komunistické strany. Její členy pronásledoval a věznil. Poskytl azyl příslušníkům Bělogvardějců, především Pjotru Nikolajeviči Wrangelovi. Královská vláda v zemi navíc poskytla útočiště dalším sedmdesáti tisícům Rusů. Sovětská vláda kontrovala prohlášeními, kdy jugoslávské království označovalo jako místo, kde se koncentrují antikomunisté.

Opačným směrem, tedy do SSSR, emigrovali někteří jugoslávští komunisté, kteří byli v hledáčku tehdejšího bělehradského režimu. Jednalo se o celkem několik stovek lidí. Největší vlny odchodů byly v letech 1925–1931 (tedy hlavně během diktatury z 6. ledna, kdy v Jugoslávii se král chopil osobně moci). Prvotní nadšení jugoslávských komunistů však velmi rychle vzalo za své; ke stalinistickému režimu získali záhy odpor a stavěli se velmi rychle k jeho opozici. Někteří z emigrantů odešli bojovat do španělské občanské války. Jugoslávská komunita žila v Moskvě a dalších městech SSSR víceméně v izolaci. Během čistek v 30. letech, kdy byl Stalin ke všem imigrantům do země krajně nedůvěřivý, byli téměř všichni komunističtí emigranti sovětskými bezpečnostními složkami posláni do internačních táborů, kde přežilo pouhých 40 lidí.

Zatímco jugoslávská monarchie odmítala spolupráci s komunistickým režimem, který reprezentoval SSSR, Sověti věnovali všechno možné úsilí tomu, aby v Jugoslávii vybudovali silnou komunistickou stranu, která by dokázala jednak prosazovat jejich zájmy, jednak rozvracet totalitní monarchistický režim. Kromě komunistů byli jejich spojenci i republikáni a odpůrci srbské vládnoucí dynastie. Velkým zastáncem Sovětského svazu byl například i chorvatský radikální politik Stjepan Radić, který dlouhodobě usiloval o to, aby Bělehrad navázal s Moskvou diplomatické styky. Sám Radić Moskvu několikrát navštívil, a byl přijat tehdejším ministrem Čičerinem více než vřele.Šeba (1936), s. 512.

Po zavedení diktatury v lednu 1929 se však jugoslávský král pokusil alespoň trochu si připravit půdu pro normalizaci vztahů se SSSR.Šeba (1936), s. 545. Informace o vývoji politické situaci v Moskvě mu však chodily zprostředkovaně přes československé velvyslanectví v Bělehradě, protože ČSR udržovala diplomatické styky se Sovětským svazem.

Zlepšení vzájemných vztahů

Vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi se začaly měnit až v předvečer druhé světové války. Jugoslávská vláda si však byla vědoma skutečnosti, že jako spojenec Francie a Velké Británie může být pro nacistické Německo snadným cílem. Všichni její sousedé (s výjimkou Rumunska) byli totiž k Bělehradu nepřátelsky rozpoložení (Itálie požadovala území při pobřeží Jaderského moře, Německo podporovalo Itálii, Maďarsko žádalo vrátit území Mezimuří, Bačky, Baranje a Banátu; Bulharsko požadovalo Vardarskou Makedonii, Řecko vedlo s Jugoslávií dlouhodobý spor o přístup k Egejskému moři a Albánie usilovala o získání Kosova. V září 1939 byl odstraněn ruský státní znak z budovy bývalého ruského velvyslanectví v Bělehradě. Nakonec jugoslávská vláda v červnu roku 1940 navázala formální diplomatické vztahy se Sovětským svazem, byť tak učinila jako poslední země na Balkánském poloostrově. Dne 11. května téhož roku byla rovněž uzavřena vzájemná smlouva o mořeplavbě.

Tehdejší regent Pavel však s tímto krokem souhlasil jen s velkou nelibostí. Obával se expanze komunismu v Evropě. Sovětský svaz vstoupil v 30. letech do Společnosti národů a uzavřel řadu dohod s Francií a s Československem. Zbavil se své izolace, ve kterou tehdejší král věřil. Ani z Moskvy ale nemohl vyjít signál, který by znamenal rozhodné vměšování se do jugoslávské politiky. SSSR postupoval k celému Balkánu velmi obezřetně, neboť byl vázán paktem s nacistickým Německem, který podepsal v srpnu 1939 a neměl zájem vyvolat jakoukoliv akci, která by v Berlíně mohla být špatně pochopena. Proto sovětští delegáti odmítli vojenský pakt, který navrhli za královskou vládu v Bělehradě Milan Gavrilović, Dragutin Savić a Božin Simić v předvečer napadení země Německem.

Druhá světová válka

Poté, co Německo, Maďarsko, Itálie a Bulharsko v dubnu 1941 úspěšně obsadily Jugoslávii, vydala komunistická strana prohlášení, ve kterém odsoudila kapitulaci a žádala pakt o vzájemné pomoci se Sovětským svazem. Jugoslávští komunisté, kteří však byli naprosto loajální Moskvě, museli s ozbrojeným povstáním čekat až do léta 1941, kdy nacistické Německo napadlo SSSR. Teprve tehdy přišla z Moskvy instrukce, aby bylo zahájeno ozbrojené povstání.

V průběhu války zvyšoval SSSR svojí materiální i jinou podporu jugoslávským partyzánům. Tato podpora spočívala nejen v dovozu zbraní, ale také těžké techniky a školení personálu k obsluze tanků, letadel a dalších vozidel. Díky tomu se v roce 1944 podařilo partyzánům vybudovat namísto povstalecké bojůvky skutečnou armádu. V září 1944 pod přísným utajením pobýval v Moskvě i Josip Broz.

Smlouvu, která zajišťovala vyzbrojení jugoslávských partyzánů, podepsal Josip Broz Tito v Moskvě na podzim 1944. Nejprve bylo vyzbrojeno 12 divizí; v roce 1945 poté poslali Sověti vybavení pro dalších 20 divizí partyzánského vojska. Tito argumentoval tím, že potřebuje více vybavení z Moskvy proto, aby ho nemuseli posílat Britové, kteří měli na Balkáně svojí pozorovatelskou misi a kteří usilovali, aby se země dostala do jejich sféry vlivu.

Osvobození thumb|vlevo|Vlajky SSSR a Jugoslávie před domem Národního shromáždění v Bělehradě v roce 1944. náhled|Tanky Rudé armády při osvobozování Bělehradu Během Bitvy o Srbsko pomáhala Rudá armáda jednotkám jugoslávských partyzánů s vyhnáním německého vojska. Sověti přišli na jugoslávské území z Rumunska a Bulharska a postupovali poměrně rychle na západ. Na podzim roku 1944 se vojska Rudé armády účastnila Bělehradské operace, která vedla ke zdárnému osvobození města.

Tito odcestoval do Moskvy ještě jednou v dubnu 1945. Měl tehdy mandát od královské vlády Ivana Šubašiće jednat o smlouvě o jugoslávsko-sovětském přátelství. SSSR také přislíbil, že bude na mezinárodní scéně intervenovat ve prospěch v Jugoslávie v otázce severozápadních hranic (tj. s Itálií a Rakouskem. Smlouva o vzájemném přátelství měla být obsahově podobná té, která byla podepsána mezi SSSR a Velkou Británií v roce 1942 a mezi SSSR s Československem v roce 1943. Dokument, která nakonec byl podepsán, pomohl Jugoslávii k tomu, aby se zařadila mezi vítězné země v druhé světové válce.

Sovětský svaz uznal Jugoslávii dne 19. prosince 1945, zhruba dvacet dní poté, co byla na třetím zasedání AVNOJe slavnostně vyhlášena republika a králi Petru II. byl zakázán návrat do vlasti.

Socialistická Jugoslávie

Komunistický převrat

thumb|vlevo|Portréty Stalina a Tita na 1. máje v Bělehradě, 1946

Již v červnu 1946 byly podepsány smlouvy o vzájemné hospodářské spolupráci a přátelství. Následně se začala prudce zvyšovat hospodářská výměna mezi oběma zeměmi; Jugoslávie realizovala 16,58 % svého exportu v SSSR a ze Sovětského svazu dovážela 45,79 % svého importu. V roce 1946 SSSR utratil v Jugoslávii na dovozu 39 milionů rublů, o rok později to bylo již 60 milionů rublů. Byly zakládány některé společné podniky (Justad a Justa). Společené aerolinie Justa zajišťovaly pravidelnou leteckou dopravu mezi Jugoslávií a SSSR. Příslušníci sovětské armády také pracovali na odminování Dunaje. náhled|Jugoslávie začala velmi rychle přejímat ze SSSR tamní kulturu. V domácím umění se uplatnil socialistický realismus. Dům odborů v Bělehradě je jedním z mála objektů ve městě, který je ovlivněn právě tímto stylem. Vztahy mezi Jugoslávií a Sovětským svazem byly po osvobození a příchodu Titových komunistů do čela státu v podstatě ideální. O některých incidentech (např. znásilňování jugoslávských žen sovětskými vojáky) se tehdy příliš nemluvilo. Sovětští komunisté sledovali, jak nová vláda provádí pozemkové a vlastnické reformy v zemi. V zemědělství byla zavedena kolektivizace. Byl vyhlášen první pětiletý plán a země měla být masivně industrializována. Veškerá pomoc, především strojírenské vybavení pro nové továrny, mělo přijít buď z SSSR, nebo z dalších východoevropských zemí. Sovětský svaz učinil tak jak slíbil; opětoval loajalitu bělehradského vedení Komunistické strany podporou územních požadavků Jugoslávie vůči svým sousedům. Bělehrad měl zálusk o získání Terstu (které bylo předmětem sporu s Itálií), části Rakouska, jižního Maďarska v okolí města Pécs; Jugoslávie také podporovala partyzány v řecké občanské válce.

Dobré vztahy se Sovětským svazem byly trnem v oku Spojeným státům. Společné vztahy klesly až na bod mrazu; územní spor okolo Terstu se dostal až na hranu ozbrojeného střetu. Americké letectvo neustále narušovalo v oblasti Terstu jugoslávský vzdušný prostor a jugoslávské armádě se podařilo jeden z amerických letounů sestřelit. Jugoslávská pomoc řeckým komunistům byla dalším krokem, které západní mocnosti neviděly rády. Zástupci FNRJ v OSN o daném konfliktu mluvili jako o konfliktu výhradně řeckém, jehož příčiny existují pouze v Řecku. Jugoslávská vláda nicméně organizovala sbírky pro "řecký lid" a zřídila utečenecké tábory pro řecké obyvatelstvo, které se rozhodlo překročit severní hranici do Makedonie. Vměšování Bělehradu se pokusila Rada bezpečnosti OSN vyřešit prostřednictvím rezoluce č. 15, kterou by byla zřízena mezinárodní komise, nicméně přijetí tohoto dokumentu Sovětský svaz vetoval.

V roce 1947 bylo na prvním zasedání Informbyra ve Szklarské Porębě rozhodnuto, že sídlem organizace se do budoucna stane jugoslávská metropole Bělehrad.

Roztržka Tito–Stalin

Na začátku roku 1948 se uskutečnily rozhovory v Moskvě mezi jugoslávskými a bulharskými představiteli. Diskutována byla otázka Balkánské federace, která by zahrnovala Jugoslávii, Bulharsko a Albánii. S Albánií, kde se také dostali komunisté k moci, měli v tu dobu jugoslávští komunisté velmi dobré vztahy. Sovětský svaz nicméně sledoval tyto námluvy se značnou nelibostí, především z toho důvodu, že nestál o vznik poměrně silného centra moci, které by tvořilo Moskvě protiváhu. Stalin se tyto ambice pokoušel nejprve omezit, a to tím, že sice souhlasil s vznikem federace, ale jen takové, která by zahrnovala Jugoslávii a Bulharsko.

vlevo|náhled|Východoněmecká protititovská karikatura z roku 1951. Mezitím se začaly ve východoevropských zemích odehrávat první protijugoslávské akce. Podle informací novin Le Figaro byly v Rumunsku odstraněny Titovy portréty z veřejných míst. V březnu 1948 potom začal Sovětský svaz se stahováním svých hospodářských poradců i vojska.

13. dubna 1948 zaslala Jugoslávie do Sovětského svazu ostře formulovaný dopis, ve kterém jugoslávští politici kritizovali přílišnou moc sovětských tajných služeb na území Jugoslávie.

Na podzim 1949 vypověděl Sovětský svaz smlouvu o hospodářské spolupráci s Jugoslávií. K němu se postupně v nadcházejících týdnech přidaly všechny středo- a východoevropské země, které byly ekonomicky i politicky navázány na SSSR. Tato skutečnost způsobila Jugoslávii značné hospodářské problémy, především s realizací prvního pětiletého plánu. Zastavení dovozu strojů a vybavení ze Sovětského svazu se negativně podepsalo na rozvoji jugoslávského zemědělství. Situaci navíc ještě zhoršilo výjimečné sucho v roce 1950, během něhož musela země požádat o pomoc Západní Evropu. V letech 1948 až 1950 bylo ze SSSR a dalších zemí východního bloku odvoláno na 145 jugoslávských diplomatů a specialistů. Stalin tehdy doufal, že se mu podařil srazit jugoslávský režim na kolena.