thumb|Code civil z roku 1804
Francouzský právní systém v období Francouzské revoluce (1789–1815) představují právní normy, právní instituty a právní odvětví spojené a uspořádané podle pravidel do systému. Vychází z kontinentálního právního systému a tvoří jej právo psané a výlučné, které je výsledkem zákonodárné činnosti orgánů státu k tomu určených.
Aby se francouzský právní systém definoval a odlišil od ostatních subsystémů kontinentálního právního systému, byla nutná revoluce, protože v ní se spojila snaha lidu vymanit se zpod nadvlády feudalismu s myšlenkami osvícenské filosofie. Tyto faktory ovlivnily francouzský právní systém, jehož vývoj v rámci novověku vyvrcholil právě v letech 1789–1815. Proto lze právní systém v období Francouzské revoluce 1789–1815 charakterizovat jako právní systém revoluční, měnící a vyvíjející se, který se měnil v závislosti na sociální, ekonomické, mocenské a zemědělské situaci v zemi.
Jeden ze směrodatných momentů pro francouzský právní systém v období Francouzské revoluce 1789–1815 přišel, když se třetí stav prohlásil za Ústavodárné národní shromáždění a za cíl si stanovil přijmout ústavu. Ještě před ní však Ústavodárné národní shromáždění přijalo mnohé významné dokumenty, které byly důležité v dalším vývoji právního řádu Francie, především srpnové dekrety a Deklaraci práv člověka a občana, kterými se de iure zrušil feudalismus. Po zrušení privilegií a deklarování rovnosti revoluční francouzské zákonodárství začalo klást velký důraz na individuální práva a rovnost mezi občany. Z toho důvodu se změnilo i pojetí některých institutů soukromého práva, například vlastnictví, manželství a dědického práva.
Revoluční roky postupně přinášely změny – politické změny, změny formy státu, změny práva jak soukromého tak i veřejného. Následně změny v rámci složení a rozložení faktické zákonodárné a politické moci v jednotlivých etapách revoluce měly za následek i změny obsahu dokumentů, respektive měnil se rozsah práv přiznaných v dokumentech pro potřeby dané etapy revoluce, ale základní principy v rámci právního systému se zachovávaly.
Definitivním momentem, ve kterém se odlišil francouzský právní systém od ostatních subsystémů kontinentálního systému práva, byl začátek vlády císaře Napoleona Bonaparta. Celé období, během kterého ve Francii působily volené zákonodárné orgány, neexistoval reálný prostor a dostatečná vůle všech zúčastněných stran na krok k tvorbě jednotných a ucelených zákoníků soukromého práva. Příchodem císaře, který již jako konzul de facto disponoval absolutní mocí nad zemí a právem, se otevřela cesta k dotvoření francouzského právního systému. Kodifikace ze soukromoprávní oblasti právního systému, kterými byly Code Civil, „Code de procedure civil“ a „Code de commerce“, představovaly syntézu právních norem antického Říma, na základě kterých vystavěl Napoleon zákoníky obsahující jak normy předrevoluční Francie, tak i normy, které byly přijaty během revoluce.
Celá revoluce měla několik významných přínosů pro svět, společnost a samozřejmě pro právo. Z právního hlediska francouzská expanze v průběhu novověku otevřela prostor pro šíření kodexů revoluční Francie do celého světa a tím i rozšíření francouzského právního systému, který dostal podobu právě během revolučních událostí v letech 1789–1815. Díky Napoleonovi a jeho vojenským aktivitám se hlavně Code civil rozšířil v Evropě a více či méně ovlivnil země, které byly Francii podrobeny.
Charakteristika francouzského práva v období před rokem 1789 V rámci charakteristiky předrevolučního práva Francie se lze soustředit na charakterizaci pramenů práva materiálních i formálních. Materiální prameny práva se v teorii označují i jako prameny tvorby práva a jde v podstatě o politické, ekonomické, sociální a jiné podmínky ve společnosti, které se následně přenesou do formálních pramenů práva, tedy normativních právních aktů, které jsou výsledkem legislativní činnosti příslušných orgánů. Francouzská monarchie se v roce před vypuknutím revoluce – roku 1788 – ocitla ve velmi vážné a zjevné krizi, která se projevila v několika společenských oblastech, ale hlavně v oblasti ekonomické. Její nástup naznačovaly již několik let přetrvávající výkyvy v ekonomice, i nepokoje ve společnosti, zejména mezi vzdělanci. Nestabilní stav v oblasti zemědělství završilo velké sucho v roce 1785. Tato nepříznivá situace pouze posílila dopady recese projevující se již od roku 1770. Nepokoje se však nešířily pouze mezi rolníky, ale k nim se přidaly i projevy nepokojů v průmyslu, což bylo částečně důsledkem a částečně důvodem francouzsko-anglické obchodní smlouvy.
V roce 1786 situace úplného úpadku také znovu přinesla zvýšení cen, což mělo za následek bankroty a další problémy. Francie se přes špatné vnitřní finanční situaci zapojila do americké války o nezávislost. Ministr financí Jacques Necker byl nucen financovat konflikt půjčkami, které měly negativní dopad na již tak zatížený a vyčerpaný státní rozpočet. V popsané hospodářské situaci nastalo přeskupení politických sil. Představitelé šlechty chtěli využít nepříznivý stav na zlepšení svého postavení, které bylo omezováno absolutismem. Základem odporu se stalo shromáždění Generálních stavů, které odmítlo přijetí daňových ediktů dalšího ministra financí Loménieho de Brienna. Tehdejší král Ludvík XVI. byl v důsledku špatného stavu v zemi přinucen svolat Generální stavy. 1. ledna 1789 jejich svolání oznámil Jacques Necker. Třetímu stavu byl přiznán dvojnásobný počet zástupců. O způsobu hlasování, zejména o tom, zda se bude hlasovat podle počtu zástupců, již však nebylo řečeno nic. V období před vypuknutím revoluce se ve Francii používaly z formálních pramenů práva přežitky středověku a to ordonance, které „obsahují nejdůležitější předpisy obecního významu či celých právních odvětví zpravidla pro území celého království“, edikty, „které mají omezenější rozsah, ať už z hlediska obsahu nebo z hlediska teritoriálního“ a deklarace, „které v zásadě slouží na výklad, dodatečné upřesnění či doplnění ordonancí a ediktů“. Nejdůležitějšími akty pro formování soukromého práva však byly ordonance.
Z těch nejvýznamnějších lze zmínit zejména „Ordonanci Karla VII.“ z 15. století, kterou se pokusil o unifikaci obyčejového práva a tímto způsobem i o zpřehlednění práva a snížení nákladů na vedení soudních procesů. Další z hlediska vývoje francouzského soukromého práva významný krok udělal během své vlády „král Slunce“ Ludvík XIV., když v roce 1667 vydal Ordonanci o občanském soudním řízení, známou také pod názvem Code Louis. Jejím účelem a cílem bylo překonat dosavadní nejednotnost, nepřehlednost a chaotičnost občanského soudního řízení způsobenou tím, „že ordonance, vydávané králi, našimi předchůdci, aby zkrátili soudní řízení, byly zanedbávány nebo měněny časem a zlovůlí“. Tvořilo ji 500 článků rozdělených na 35 titulů a platila s menšími změnami až do vypuknutí Francouzské revoluce v roce 1789, dokonce až do roku 1807. Kromě Ordonance o občanském soudním řízení patří mezi významné legislativní akty Ludvíka XIV. i „Ordonnance sur le commerce (Obchodní zákoník)“, která se pokládá za základ moderních kodifikací obchodního práva.
Ke konci předrevolučního starého režimu, tzv. „ancien régime“, se již formovalo národní francouzské právo, jednotně platné na celém území státu, vycházející z různých zdrojů, zejména z právních obyčejů, římského práva, kanonického práva, královských ordonancí a usnesení parlamentů. Jeho formování znamenalo také odstranění starého francouzského lokálního pluralismu, který se týkal tak právních i politických institucí a projevil se i v ostatních oblastech života společnosti. Právo jednotlivých provincií se lišilo svým obsahem a každá provincie měla své vlastní agrární zvyky, slavnosti, pobožnosti, vlastní míry a váhy, kulinářství, způsob oblékání a zpravidla i svůj dialekt. V 18. století však postupně sílila zejména v osvícenských kruzích snaha přinést namísto této různorodosti jednotné, přehledné a spravedlivé právo nově vytvořené „zdravým rozumem“, opírající se o vědecké poznání společnosti.
Zrušení francouzského feudálního práva V květnu 1789 se po 175 letech na svolání Ludvíka XVI. sešly generální stavy za účelem vyřešení hospodářské krize. Přestože počtem zástupců měli příslušníci třetího stavu, kteří tvořili rolníci a měšťané včetně řemeslníků a žebráků, v parlamentu většinu, způsob hlasování zůstal nezměněn, čili se zachovala nerovnost hlasů – každý stav měl jeden hlas bez ohledu na počet příslušníků stavu. Po neúspěšných snahách to změnit, se třetí stav 17. června 1789 prohlásil za Ústavodárné národní shromáždění a přísahal, že se nerozejde, dokud nepřijme ústavu.
Mezi první významné akty přijaté ústavodárného národním shromážděním patří Srpnové dekrety a Deklarace práv člověka a občana. Tyto dokumenty měly velký význam pro další vývoj a formování právního systému ve Francii a to i z toho důvodu, že zrušením výsad zrušily starý právní řád založený na principech feudalismu. Tak vznikla potřeba nahradit zrušený právní řád novou a jednotnou právní regulací – úpravou. Tuto skutečnost potvrdilo Ústavodárné národní shromáždění tím, že do textu první ústavy, kterou přijalo až v roce 1791 zařadilo ustanovení: „bude vypracován zákoník občanských zákonů společných pro celé království.“ Rovněž se předpokládalo vypracování souboru zákonů, které by obsáhly všechny právní normy. Mělo jít buď o jeden vše obsahující zákoník nebo o několik zákonů – jeden samostatný pro každé právní odvětví. Veškeré právo mělo být obsaženo pouze v zákonech a v jiných pramenech. Nemělo jít přitom pouze o uspořádání dosud platných předpisů, právní kompilaci, ale revoluční zákonodárný sbor se snažil vytvořit nové právo, které by bylo přehledné, vyčerpávající, spravedlivé a hlavně pro všechny rovné. Ve skutečnosti až po několika neúspěšných pokusech se podařilo tyto úmysly naplnit a přijmout zákoníky během vlády Napoleona I. v letech 1804–1810.
Srpnové dekrety
Za začátek Francouzské revoluce se pokládá den 14. červenec 1789, ve kterém pařížský lid zaútočil na Bastilu – symbol absolutistické moci panovníka. Nepokoje se z Paříže přenesly na francouzský venkov, zejména do východní a jihovýchodní části Francie. Poddaní venkované se bouřili proti příslušníkům šlechty – útočili na jejich sídla, rabovali je, zapalovali šlechtické archivy a ničili listiny, které byly právním titulem na vybírání feudálních dávek. Ústavodárné národní shromáždění tak bylo nuceno řešit otázku, jak utišit rozmáhající se lidové nepokoje zvané Grande Peur. Při hledání způsobu byl podán mimo jiné návrh, aby se vrchnost dobrovolně vzdala svých privilegií. Překvapivě našel tento návrh mezi zástupci stavů zastánce, kteří ho příznivě přijali a následně během dlouhého zasedání v noci ze 4. na 5. srpna 1789 byly schváleny tzv. Srpnové dekrety, kterými Ústavodárné národní shromáždění reagovalo na vypuknutí revoluce a na její důsledky. Přímo v prvním článku „Augustových dekretů“ se rušily všechny feudální výsady, šlechtická privilegia a robota.
Deklarace práv člověka a občana
Podle ústavy přijaté „ústavodárného národním shromážděním“ v roce 1791, „Nejvyšší autoritu ve Francii má zákon. Král vládne pouze jeho prostřednictvím a jedině ve jménu zákona může vyžadovat poslušnost.“ Z toho vyplývá, že zákon se ztotožnil s nejvyšší mocí. Přesto Ústavodárné národní shromáždění považovalo za nutné omezit vůli všech následujících ústavodárců a zákonodárců a to tím, že by garantovalo základní a přirozené lidská práva. Udělalo tak slavnostním přijetím textu Deklarace práv člověka a občana (Declaration des droits de l'homme et du citoyen), a to dne 26. srpna 1789, tedy ještě před přijetím samotné ústavy. Význam deklarace však nespočíval pouze v omezení moci tvůrců právních norem. Jejím cílem bylo deklarovat již existující lidské a nezcizitelné práva člověka a tím upřesnit hranice, které stát nesmí v žádném případě překročit.
Soukromé právo během revoluce