Jako Lukáš (starořecky Λουκᾶς) je tradičně označován evangelista, který je autorem Evangelia podle Lukáše (třetí kniha Nového zákona; jedno ze tří synoptických evangelií) a Skutků apoštolských (pátá kniha Nového zákona). Je nositelem epigraficky dobře doloženého jména, které je domácí variantou jména Lucius.Bauer, Walter: Griechisch-deutsches Wörterbuch zu den Schriften des Neuen Testaments und der frühchristlichen Literatur. Vyd. Kurt a Barbara Alandovi. Berlin-New York: Walter de Gruyter, 1988 (6. zcela přepracované vydání), sl. 974. Již ve starocírkevní tradici byl spojován s lékařem Lukášem, zmiňovaným v Kol 4,14 (jako Pavlův společník se objevuje také v Fm 24 a 2Tm 4,11).
Život vlevo|náhled|Sv. Lukáš podle vyobrazení Mistra Theodorika. Lukášovo evangelium a Skutky apoštolské poskytují o životě svého autora pouze nepřímé informace, které je možné kombinovat se zprávami starých církevních autorů. Podle církevních otců Irenea,Adv. haer. III,1,1; III,14,1. Eusebia a Jeronýma a rovněž kánonu Muratoriho byl Lukáš spolupracovníkem apoštola Pavla (Fm 24), který je v Kol 4,14 označen jako „milovaný lékař“ a účastnil se některých Pavlových misijních cest (Pavel se o něm krátce zmiňuje v 2Tm 4,11: „Jediný Lukáš je se mnou“). Z toho vyplývá, že tato tradice ztotožňující pisatele L a Sk s Pavlovým průvodcem byla rozšířena již v první polovině 2. století. Titíž autoři také zmiňují, že Lukáš pocházel ze syrské Antiochie, s čímž souhlasí i někteří současní badatelé.HENGEL, Martin: Die vier Evangelien und das eine Evangelium von Jesus Christus. Studien zu ihrer Sammlung und Entstehung. Tübingen 2008, s. 62, 172–179; POKORNÝ, P. – HECKEL, U.: Úvod do Nového zákona, s. 564, 567 (zde je naopak vyslovena domněnka, že Antiochie mohla být dedukována za Lukášovo rodiště pod vlivem četných zpráv o tomto městě v knize Skutků, a ty zase mohou odrážet vliv jednoho z pramenů Lukášova díla, který pocházel z Antiochie; srov. tamtéž, s. 517). Ačkoliv část biblistů je k uvedenému ztotožnění skeptická,BROWN, Raymond Edward: Introduction to the New Testament. New York 1997, s. 267–268. argumentují tím, že Lukášovy spisy jsou málo ovlivněny specifickou pavlovskou teologií a události popisované ve Skutcích nijak nekorelují s Pavlovými listy, jiní této skutečnosti nepřikládají tak zásadní význam. Některá místa totiž naopak dokazují, že Lukáš Pavlovu teologii znal, její terminologie se objevuje u důležitých teologických výpovědí a spíše tedy jde o to, že Lukáš své líčení uzpůsobil cílové skupině čtenářů z helénistického prostředí.POKORNÝ, P. – HECKEL, U.: Úvod do Nového zákona, s. 564–566 (s uvedením řady dokladů). Pokud byl autor L a Sk skutečně průvodcem apoštola Pavla, pak se k němu Lukáš po své konverzi někdy okolo roku 50 n. l. připojil a zhruba 15–17 let jej doprovázel.SCHAUBER, Vera – SCHINDLER, Hanns Michael: Rok se svatými. Kostelní Vydří 1997, s. 542 Jeho narození by pak spadalo do období okolo počátku nového letopočtu.
Za jisté lze pokládat to, že Lukáš nepatřil ani k širšímu okruhu Ježíšových učedníků, který sám ve svém evangeliu zmiňuje (L 10,1.17), protože z prologu jeho evangelia jednoznačně vyplývá, že sám nebyl očitým svědkem událostí, které popisuje (L 1,1–4). To však zároveň posiluje autentičnost Lukáše jako pisatele (názvy evangelií nebyly součástí původního textu, ale byly doplněny později k rozlišení jednotlivých textů tohoto žánru). Jiný autor by se v zájmu důvěryhodnosti patrně odvolal na přímého svědka, jak bylo běžné v tehdejší literatuře (i u některých novozákonních spisů).Srov. POKORNÝ, P. – HECKEL, U.: Úvod do Nového zákona, s. 563. V každém ohledu šlo o osobu solidně vzdělanou, jak dokládá úroveň jeho lexikálně i stylisticky bohaté řečtiny, porovnáme-li L s texty jiných evangelií, znající dobře židovské zvyklosti (které Lukáš vysoce oceňuje) a život židovské diaspory, a pocházející z helénistického prostředí, snad z okruhu „bohabojných“ stoupenců synagogy, jakým byl např. setník Kornelius (Sk 10,1–2).POKORNÝ, P. – HECKEL, U.: Úvod do Nového zákona, s. 566, 538. Mohl tedy pocházet jak z řecké, tak z židovské helenizované rodiny.
Klement Alexandrijský pokládal Lukáše také za překladatele epištoly Židům, kterou měl Pavel napsat původně v hebrejštině a anonymně, aby nepopudil adresáty.Eusebius, hist. eccl. VI,14,2; č. překlad: Eusebius Pamphili: Církevní dějiny. Přeložil J. J. Novák. Praha 1988, s. 112. Eusebius z Caesareje, který toto mínění ve své Historii církevní cituje, pokládá za pravděpodobnější, že uvedenou knihu přeložil sám Klement, protože „způsob a styl v Klementově listu je stejný jako v listu Židům“. Eusebius, hist. eccl. III,38,3; č. překlad: Eusebius Pamphili: Církevní dějiny. Přeložil J. J. Novák. Praha 1988, s. 61 (část kapitol v Novákově překladu je mylně číslována). Podle moderního bádání však v listu nejsou žádné indicie, které by poukazovaly na jeho překlad a již Órigenés prohlásil, že ví pouze Bůh, kdo je jeho skutečným autorem.Srov. POKORNÝ, P. – HECKEL, U.: Úvod do Nového zákona, s. 726–727 a pozn. 239.
K Lukášovu životu po smrti apoštola Pavla, místům jeho působení, smrti a hrobu se vztahuje řada mladších tradic, které však mají vzhledem k většímu časovému odstupu spornou hodnotu a lze je jen těžko harmonizovat.Jejich souhrn podává Jan Chlumský v životopisu zpracovaném pro https://catholica.cz/?id=4787 Podle nich Lukáš působil po smrti apoštola Pavla jako zvěstovatel víry v řecké Bojótii, Dalmácii, Galii, Itálii a Makedonii (Epifanios ze Salaminy), či dokonce v Horním Egyptě (Simeon Metaphrastes, Vita Lucae). Podle řecké tradice byl biskupem v Thébách v Bojótii, kde dokládá jeho působnost i sv. Jeroným.https://kpmk.eu/kpmkeu/index.php/historie/hagiografie/77-sv-lukas-a-jeho-ostatky Podle Jeronýma a Řehoře z Nazianzu zemřel Lukáš v Acháji (podle latinského Prologu z 2. století ve věku 84 let) a byl pohřben v Thébách.MATĚJKA, Jan – VLČEK, Emanuel: Lebka sv. Lukáše z pražské katedrály sv. Víta. Fyzická osobnost třetího evangelisty. In: Vesmír 79 (2000), č. 10, s. 577-578. dostupné online Lukášově působení v Řecku by mohly odpovídat dobré znalosti řeckých reálií, popisovaných v knize Skutků, pokud nejde jen o důsledek Lukášovy velké zcestovalosti a jeho obecného rozhledu, který byl evidentně větší, než u jiných evangelistů.Srov. POKORNÝ, P. – HECKEL, U.: Úvod do Nového zákona, s. 567.
Úcta a církevní tradice vlevo|náhled|Vyobrazení sv. Lukáše, tvůrce ikony Panny Marie vlevo|náhled|Sarkofág ukrývající rakev s ostatky sv. Lukáše v chrámu sv. Justiny v Padově Svátek svatého Lukáše je v pravoslavné, římskokatolické, arménské a anglikánské církvi slaven 18. října. Kromě toho pravoslavná církev spojuje s Lukášem ještě další svátky slavené 4. ledna a 22. dubna, arménská 9. dubna a koptská církev 19. října.
Mezi jeho atributy patří především okřídlený býk (v první kapitole svého evangelia zmiňuje Lukáš otce Jana Křtitele, kněze Zachariáše, který přinášel v chrámu oběti, proto se býk – obětní zvíře – stal Lukášovým symbolem),REMEŠOVÁ, Věra: Ikonografie a atributy svatých. Praha 1991, s. 41; FLORENTOVÁ, Helena – KOPECKÝ, Vladimír: Evropští světci v umění a legendách. Praha 2004, s. 32 ale také pero a kniha nebo svitek. Nejčastěji bývá zobrazován, jak píše evangelium. Na základě křesťanských legend, které se šířily v Evropě ve 12. století, je Lukáš považován také za malíře a je mu přisuzováno autorství portrétu Panny Marie, který prý namaloval při jejich setkání v Jeruzalémě.FLORENTOVÁ, Helena - KOPECKÝ, Vladimír: Evropští světci v umění a legendách. Praha 2004, s. 32; ROYT, Jan: Slovník biblické ikonografie. Praha 2013, s. 146. Bývá proto poměrně často zobrazován i jako malíř obrazu Panny Marie.
Lukáš je křesťanským patronem lékařů (je např. patronem lékařské fakulty univerzity ve Freiburgu)ROYT, Jan: Slovník biblické ikonografie. Praha 2013, s. 146. a umělců, především malířů (malířské cechy se někdy označovaly jako „bratrstva sv. Lukáše“, jedno z nich bylo v roce 1346 založeno také v Praze), ale i sochařů (namísto obrazu drží v ruce sošku Madony), dále také historiků, notářů, knihařů, méně často řezníků a jiných profesí, jako ochránce před neštěstím a dobytka před morem. Je patronem měst Bologna a Padova. RAVIK, Slavomír: Velká kniha světců. Praha 2002, s. 389.
Patrocinia V českých zemích bylo postaveno jen velmi málo kostelů se zasvěcením sv. Lukáši, některé z nich pocházejí z moderní doby.
Ostatky Přestože ohledně místa úmrtí Lukáše jsou k dispozici jen pozdní informace a není ani jisté, zda zemřel jako mučedník (Niceforus Calistus tvrdí, že se tak stalo v Bojótii a že byl oběšen na olivě),MATĚJKA, Jan – VLČEK, Emanuel: Lebka sv. Lukáše z pražské katedrály sv. Víta. Fyzická osobnost třetího evangelisty. In: Vesmír 79 (2000), č. 10, s. 577–578. dostupné online velký význam nabylo v průběhu středověku uctívání jeho ostatků. Ty mají být z větší části uchovávány v olověné rakvi v mramorovém sarkofágu v kostele svaté Justiny benediktinského opatství v Padově. Podle některých zpráv byly 3. března 357 n. l. přeneseny z Théb do baziliky sv. Ondřeje a Lukáše v Konstantinopoli, přestavěné v roce 527 císařem Justiniánem I. na kostel sv. Apoštolů. ROYT, Jan: Slovník biblické ikonografie. Praha 2013, s. 146; MATĚJKA, Jan – VLČEK, Emanuel: Lebka sv. Lukáše z pražské katedrály sv. Víta. Fyzická osobnost třetího evangelisty. In: Vesmír 79 (2000), č. 10, s. 577–578. dostupné online Snad ve 12. století, nebo již dříve, byly za blíže neznámých okolností přeneseny do Padovy.
Významnou část těchto ostatků – celou dobře zachovalou lebku – vyzvedl v Padově v listopadu 1354 po schválení aquilejským patriarchou Mikulášem císař Karel IV. Karlovu úsilí, které bylo motivováno snahou o získávání významných ostatků pro přední české kostely, přitom nepochybně nahrála skutečnost, že patriarcha Mikuláš byl jeho nevlastním bratrem, nemanželským synem jeho otce Jana Lucemburského. Po převezení lebky do Čech v roce 1355 ji Karel daroval do Svatovítského pokladu katedrály sv. Víta na Pražském hradě.MATĚJKA, Jan – VLČEK, Emanuel: Lebka sv. Lukáše z pražské katedrály sv. Víta. Fyzická osobnost třetího evangelisty. In: Vesmír 79 (2000), č. 10, s. 577–578. dostupné online; Jiná rozsáhlá stať, pojednávající o ostatcích sv. Lukáše včetně jeho lebky ze svatovítského pokladu, byla pod názvem Sv. Lukáš a jeho ostatky uveřejněna na stránkách Knihovny pražské metropolitní kapituly dostupné online. Původně byla lebka uložena ve stříbrném pozlaceném relikviáři se dvěma safíry, ale již v roce 1421, kdy byla spolu s dalšími cennostmi katedrálního pokladu převážena do benediktinského kláštera v Ojbíně, aby nepadla do rukou husitů, jí chyběla spodní čelist.