náhled|381x381px|Jakub Bart-Ćišinski Jakub Bart-Ćišinski (20. srpna 1856 Kuckau/Kukow – 16. října 1909 Panschwitz/Pančicy) byl lužickosrbský básník, dramatik, prozaik a katolický kněz. Po Handriji Zejlerovi byl druhým nejvýznamnějším básníkem Lužických Srbů. Své lyrice souznějící s literárním romantismem propůjčil obsahovou závažnost i formální kvalitu. Se svým mnohostranným dílem, které bylo od roku 1875 inspirováno mladosrbským hnutím, se zasloužil o přechod kultury svého národa k evropské moderně 20. století.
S českým prostředím pojilo Ćišinského studium na německém Malostranském gymnáziu a Karlo-Ferdinandově univerzitě, dále překlady české poezie, z níž měl nejblíže především k tvorbě Svatopluka Čecha a Jaroslava Vrchlického, a konečně celoživotní přátelství s českým sorabistou a neúnavným propagátorem jeho básnického díla Adolfem Černým.
Život
Mládí Jacob Barth/Jakub Bart se narodil 20. srpna 1856 v saské hornolužické vsi Kuckau/Kukow. Jako všichni lužickosrbští spisovatelé pocházel ze zemědělské rodiny. Po navštěvování klášterní školy v Heimatdorfu absolvoval v letech 1862–1869 církevní školu při Děkanátu budyšínské kapituly a přípravné studium na Katolickém učitelském semináři v Budyšíně.
Pražská studia V letech 1869–1871 pobýval Bart v Praze, kde na římskokatolickém kněžském Lužickém semináři brzy získal povědomí o srbsko-slovanské problematice. To se projevilo jeho vstupem do pražského lužickosrbského spolku Serbowka a prvními literárními pokusy publikovanými v časopise Kwětki. Byly to např. prozaické obrazy z katolického života na vesnici a básnické texty. V období let 1871–1878 studoval na německém Malostranském gymnáziu. Jeho spolužákem byl Jan Neruda, s nímž až do své smrti udržoval kontakt. Od roku 1873 psal Bart také epigramy, drobné básně a zároveň překládal. Roku 1874 napsal povídku Ryćerkubleŕ, mísící prvky sentimentalismu a romantismu. Její děj se odehrává za napoleonských válek roku 1813, slovanská tematika je zastoupena postavami ruských a polských vojáků, nechybí samozřejmě ani milostný příběh. V této době si Bart vylepšil znalost mateřského jazyka, seznámil se s tehdejší českou literaturou, naučil se ovšem také další slovanské jazyky. Po maturitě v roce 1878 studoval teologii a slovanskou filologii na Karlo-Ferdinandově univerzitě (1877–1881). V roce 1875 vstoupil do Matice srbské, byl jedním ze zakladatelů tzv. „schadźowanek“, což jsou každoroční setkání lužickosrbské mládeže, a jedním z iniciátorů prvního vydání sebraných spisů Handrije Zejlera (1883–1891). V letech 1877–1881 byl rovněž redaktorem a hlavním přispěvatelem časopisu Lipa Serbska, na jehož stránkách v roce 1878 navrhl plán lužickosrbského národního divadla. V tomto časopise se angažoval v ostré diskusi mezi radikálnějšími mladosrby a konzervativními starosrby.
Návrat do Lužice V letech 1881–1882 absolvoval vojenskou službu v Budyšíně, roku 1883 byl vysvěcen na katolického kněze. V období let 1883–1884 působil jako kaplan v obci Ralbitz/Ralbicy, roku 1884 se stal kaplanem v Radworu/Radibor. V roce 1884 vydal svůj knižní debut – básnickou sbírku Kniha sonetow věnovanou významnému podporovateli lužickosrbského písemnictví, historikovi, katolickému duchovnímu a rovněž odchovanci pražské univerzity Michału Hórnikovi. V této sbírce začal používat ironický pseudonym „Ćišinski“ (tj. zamlklý), kterým chtěl vyjádřit, že odstupuje z dosavadních kulturně-politických diskusí mezi mladosrby a starosrby a nadále chce za sebe nechat mluvit svou poezii. Tato i další sbírka Formy (1888) získala uznání Jaroslava Vrchlického. Roku 1884 se Ćišinski seznámil s českým básníkem, diplomatem, slavistou, sorabistou a etnografem Adolfem Černým, který se stal jedním z největších propagátorů jeho díla. Zatímco však získal uznání českého publika, doma v Lužici byl od roku 1887 neustále překládán a stíhán. Církevní úřady proti němu opakovaně vedly disciplinární řízení, takže nedostal vlastní faru a následujících šestnáct let z dvaceti musel strávit mimo území lužickosrbského osídlení.
Kaplan a farář v exilu Léta 1887–1888 prožil Bart-Ćišinski jako kaplan a farní administrátor v německojazyčné obci Schirgiswalde (Šěrachow), v letech 1888–1896 se pak stal kaplanem v drážďanské Katedrále Nejsvětější Trojice, kam docházeli také místní Lužičtí Srbové, Češi a Poláci. V tomto poměrně šťastném období spolupracoval s hudebním skladatelem Bjarnatem Krawcem a s českou operní pěvkyní Terezou Saakovou (*1868), kterou údajně platonicky miloval. V roce 1896 se dostal do církevní internace v klášteře v Zákupech, po té byl přeložen do Kamence, kde se ovšem mohl stýkat s Čechy a s Poláky. V letech 1896–1901 byl kaplanem v Chemnitz. Na přelomu 19. a 20. století patřil ke skupině srbských literátů kolem faráře Jakuba Hermanna, v roce 1900 vstoupil do nově založené organizace lužickosrbských spisovatelů Koło serbskich spisowaćelow. V této době byl pod značným psychickým tlakem, což se brzy projevilo na jeho zdravotním stavu: roku 1901 absolvoval léčebný pobyt na psychiatrické a protialkoholní klinice ve Waldernbachu. V letech 1901–1903 pak působil jako farář v německém Radebergu a roku 1903 byl na vlastní žádost předčasně penzionován.Pražské stopy Jakuba Barta-Ćišinského, s. 35.
Poslední léta Na odpočinku, kdy žil ve svém rodišti a jeho okolí, se konečně mohl plně věnovat literární a kulturní práci. V letech 1904–1909 byl redaktorem kulturního měsíčníku Łužica, psal kritické eseje o lužickosrbské literatuře pro ostatní slovanské časopisy, stal se i mluvčím lužickosrbské lidové opozice. Při své návštěvě Prahy v roce 1906 se osobně setkal s Vrchlickým, český tisk také podrobně informoval o jeho čestném přijetí ve Dvoře Králové u příležitosti jeho padesátých narozenin. Byl rovněž jmenován čestným členem české Akademie věd. V tomto období dokončil poslední knihy veršů, dvě z nich byly posmrtně vydány jeho nejbližším přítelem evangelíkem a spisovatelem Arnoštem Mukou v letech 1911–1913. Souborné vydání spisů Barta-Ćišinského potom vyšlo v 80. letech 20. století s předmluvou brněnského básníka a překladatele Jaroslava Suchého. Ćišinský, který měl podle dopisů A. Černému ještě velkolepé plány, onemocněl v roce 1909 vážnou srdeční chorobou. Jakub Bart-Ćišinski zemřel v Pančicích 16. října 1909. Za svého života nedošel všeobecné obliby na domácí scéně. Jeho bilance však přece jen nebyla tak špatná: lužičtí vydavatelé si ho vážili a téměř všechny své sbírky vydal za svého života. Teprve posmrtně se mu v Lužici dostalo širšího, zato ale trvalého uznání a jeho náročná poezie ovlivnila další vývoj lužickosrbské literatury. Na Ćišinského počest je od roku 1953 udělována „Ćišinského cena“ (Myto Ćišinskeho).Pražské stopy Jakuba Barta-Ćišinského, s. 95.
Literární dílo
Počátky sonetu Vlastním jménem podepsal Bart poprvé báseň Zrudny wowčer, kde je pro lužickosrbskou literaturu netypicky použit Theokritův motiv rozmluvy dvou pastýřů. Text má vlastenecký charakter, stádo ovcí je přirovnáno k národu a ovčák k duchovnímu vůdci národa. Národní nota je zde ovšem spojena s klasickou literární formou. U sonetů Stara-nowa lipa, Hubatej žabje a Mojej wjesnej domiznje si již Černý povšiml, že vlastnecké téma se u Barta od počátku pojí se satirou a ironií. Bartovi je vlastní také romanticky procítěné téma přírody. Důraz je při tom kladen na čistotu poetického jazyka a klasickou formu. Zprvu se v jeho díle objevují tradiční metafory: návaly vichru ohýbají Lužici jako slabý stonek stébla, slabý lužickosrbský národ ještě závisí na dobrém či zlém osudu. Na příkladu ostatních slovanských národů však básník zdůrazňuje, že neplodný pesimismus je v takové situaci hříchem. Překladová činnost, která byla pro Barta jakousi rozcvičkou, ho naučila novým „formám“, jeho cílem však byla tvorba originální. Po celý život si ponechával mollové ladění a to i v rané vlastenecké lyrice: mladíkovi, který v jeho básni Łužicy připíjí na zdar Srbstva, se rozbije sklenka v ruce, šumění Sprévy oplakává smutný osud Lužických Srbů. Rokem 1877 končí první etapa Bartovy tvorby, kterou sám charakterizoval jako dobu pokusů. Jeho program, který žádal poetiku hodnou kvalit lužické srbštiny, byl v této době již promyšlen, což se ve formálním ohledu projevilo volbou mužských rýmů a vzorů klasického básnictví.
Kniha sonetow Knižní debut Ćišinského z roku 1884 obsahuje celkem padesát sonetů v několika cyklech. Takto Bart demonstroval jako první lužický básník básnický rytmus. Arnošt Muka jeho převratný význam pro lužickosrbskou poezii ocenil slovy: „Zejler je dítě přírody – Ćišinski dítě kultury; Zejler je prostá naivní duše, Ćišinski reflexivní.“ Sbírka tematizuje dva hlavní okruhy: lužický vlastenecký (slovanský) a intimělyrický. Pro vlastenecké sonety je ještě typická elegie, tichý smutek a pohled do minulosti dávných Milčanů. Cyklus lyrický je ohlasem romantického smutku: lyrický subjekt zde vábí večer, noc, zpěv slavíka v měsíční noci, šumění staré lípy, obrysy dalekých hor. Černý tuto knihu charakterizuje „jako zavinutou do měkké pavučinky (kromě sonetů Slovanům a Srbům), vše je jakoby přitlumené.“
80. léta 19. století Už během svého působení v Radiboru chystal Ćišinski svou další sbírku Formy, která vyšla v roce 1888. V návaznosti na první sbírku se i zde snaží o „rozvinutí“ a zdokonalení lužickosrbských básnických forem: využívá tercíny, sestiny, kancóny, madrigaly, triolety, ronda i gazely. Z korespondence s Černým je patrné, že tyto formy důkladně studoval a „trénoval“, neboť poezii chápal jako element hry. Formy jsou souhrnem několika menších celků. V prvním cyklu Mjetele ve své téměř výlučně přírodní a milostné lyrice opouští zasněnou a elegickou notu, namísto motivů mraků a mlžného oparu nastupuje častější motiv světla a slunce, což patrně souvisí s vlivem parnasistického postulátu českého literárního sdružení lumírovců. Další dva oddíly Balady a Romance jsou bližší lidovému duchu. Jejich základním rysem je lidově chápaná víra; prohřešky proti věrnosti a čistotě lásky, které jsou vždy potrestány (blesk zabije syna, který podlehne kouzlu tance v době, kdy jeho matka leží na márách apod.). Elegičnost je nahrazována razancí a angažovaností, v době nuceného pobytu mimo „vlast“ však sílí láska k ní a následný smutek. V pořadí třetí sbírka Přiroda a wutroba, která vyšla roku 1889, je nejradostnější sbírkou Ćišinského, vytvořenou snad z platonické lásky ke zpěvačce Tereze Saakové (obsahuje i texty milostné). Reflexe přírody tu není popisem reality, ale spíše komplexním ztvárněním vztahu k ní uměleckými prostředky. Tragická nota v básních Kwětkow smjerć a Pohrjeb lěta s tématem věčného koloběhu přírody a jejích vegetativních cyklů je potom příznakem silné vnitřní rozervanosti básnického subjektu.
90. léta 19. století