náhled|Korunovace Albrechta II. za krále českého (1438)|alt=barevný obraz korunovace klečícího Albrechta II. za krále českého roku 1438, Albrechta korunují církevní hodnostáři a zemští šlechtici v katedrále svatého Víta náhled|Svatováclavská koruna, nejdůležitější atribut českých králů.|alt=Výřez z barevné fotografie svatováclavské koruny, v černém pozadí červená poduška na které se nachází zlatá svatováclavská koruna s drahokamy náhled|Korunovační kříž|alt=černobílý obraz zlatého ostatkového korunovačního kříže Korunovace českých králů byla událost mimořádného státního a duchovního významu, při které byl král během korunovační mše arcibiskupem pomazán svatými oleji a korunován. Korunovace představovala symbolické potvrzení a uznání nového krále, jeho spojení se zemí, jíž vládl a také zdůrazňovala duchovní přesah jeho úřadu. Společně s králem byla většinou korunována i jeho manželka, pokud byl král ženatý. Oženil-li se král až po vlastní korunovaci, jeho žena většinou podstoupila korunovační obřad samostatně. První český král Vratislav byl nejprve korunován v dubnu 1085 císařem Jindřichem IV. a v červnu následujícího roku byl společně s manželkou pomazán a korunován v Praze z rukou arcibiskupa trevírského. Poslední korunovaný český král Ferdinand V. byl korunován 7. září 1836 v Praze. Korunovace jeho manželky královny Marie Anny Savojské 12. září 1836 byla poslední královskou korunovací v Českých zemích.
Tradičním místem královských korunovací byla bazilika svatého Víta (od roku 1344 katedrála) na Pražském hradě. Ta byla, s výjimkou několika prvních převážně světských korunovací, místem konání všech korunovací. Osobou oprávněnou korunovat české krále a královny byl od roku 1228 mohučský arcibiskup, a to až do roku 1344, kdy bylo toto privilegium papežem trvale přeneseno na arcibiskupa pražského. S provedením korunovace arcibiskupovi asistovali duchovní i světští hodnostáři.
Počínaje korunovací Karla IV. a Blanky z Valois uskutečněné v září 1347 byly všichni čeští králové a královny korunování korunou Svatého Václava, kterou nechal pro tuto korunovaci zhotovit předchozího roku sám Karel, tehdy ještě následník trůnu. Při tvorbě koruny navázal na korunu přemyslovských králů, kterou byla ještě roku 1337 korunována královna Beatrix Bourbonská. Předchozí korunovační koruna, resp. koruny se nedochovaly, přičemž je možné, že původní koruna posloužila jako základ pro Svatováclavskou korunu. Společně s korunou byly během korunovací užívány další korunovační klenoty, především pak královské jablko a žezlo. Dochované renesanční jablko a žezlo, které jsou součástí českých korunovačních klenotů, byly zhotoveny o dvě století později než koruna.
V českých zemích nebyla korunovace nutná pro výkon královské vlády jako v sousedním Uhersku, přesto ji všichni čeští králové kromě sedmi dále uvedených panovníků podstoupili: Václav III. (vládl 1305–1306), Jindřich Korutanský (vládl 1306, 1307–1310), Rudolf Habsburský (vládl 1306–1307), Josef I. (vládl 1705–1711), Josef II. (vládl 1780–1790), František Josef I. (vládl 1848–1916) a Karel III. (vládl 1916–1918). Naopak nikdy skutečně nevládl Ferdinand IV., který byl korunován ještě za vlády otce a zemřel před nástupem na trůn. Vzdorokrál Karel Albrecht Bavorský, který se krátce zmocnil země během válek o rakouské dědictví (1740–1744), nebyl korunován vzhledem k absenci korunovačních klenotů. Byl pouze provolán králem za přítomnosti pražského arcibiskupa během holdovacího sněmu stavů, které nechal svolat po obsazení Prahy.
Historie a význam korunovace Intronizační rituály přemyslovských knížat Přemyslovská knížata byla po svém zvolení intronizována za účasti a souhlasu lidu (aklamace ve formě Kyrie eleison) uvedením na kamenný stolec na místě dnešního Pražského hradu. Jádrem i vrcholem intronizačního aktu bylo samotné usazení nového knížete na stolec. Během intronizace byly mezi lidi rozhazovány mince proto, aby „se netlačili na knížete sedícího na stolci a raději tyto mince chytali“. Na tento původem římský zvyk bylo navázáno při královských korunovacích, kdy byly po jejím ukončení za odcházejícím králem rozhazovány zlaté a stříbrné mince. Na rozdíl od pozdějších korunovací se knížecí intronizace neúčastnily knížecí manželky. Po ustanovení dědičného království převzala pozici ústředního intronizačního objektu svatovítská bazilika jako místo konání korunovací.
Korunovace prvních králů náhled|Korunovační průvod Vratislava a Svatavy|alt=Novověký obraz Karla Svobody zobrazující představu korunovačního průvodu Vratislava a Svatavy
Poprvé získal pro svoji osobu královský titul kníže Vratislav II. v roce 1085 za vojenskou pomoc císaři. Při té příležitosti ho na shromáždění v Mohuči korunoval císař Jindřich IV. králem a zároveň přikázal trevírskému arcibiskupovi připravit plnohodnotnou korunovaci v Čechách. Pečlivě připravená korunovace se uskutečnila na den svatého Víta 15. června 1086 v bazilice svatého Víta, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě, kdy byli trevírským arcibiskupem Egilbertem z Ortenburgu Vratislav společně s manželkou Svatavou korunováni králem a královnou Čech a Polska.
Podruhé královský titul získal Vladislav II. 11. ledna 1158 za příslib vojenské pomoci v Řezně, kdy mu sám císař Fridrich I. Barbarossa vložil na hlavu korunu. Zároveň mu císař udělil i dědičné privilegium nosit tuto čelenku (latinsky circulus tj. čelenka nikoliv koruna), jak o ní hovoří listina vydaná 18. ledna, a to o velkých svátcích o kterých nosí korunu císař (Vánoce, Velikonoce, Letnice) a také o svátcích domácí světců Václava a Vojtěcha. Tuto výsadu měl přijímat pouze z rukou domácích biskupů. Podruhé Vladislava císař korunoval (tentokrát už diadema) 8. září 1158 v dobytém Miláně. Zdeněk Petráň a Michal Mašek z existence korunovačních denárů předpokládají také pražskou církevní korunovaci Vladislava s manželkou Juditou, která se mohla konat pravděpodobně o Velikonocích následujícího roku.
Třetím českým knížetem, který získal královský titul byl Vladislavův syn Přemysl Otakar I. V boji o císařskou korunu se Přemysl postavil na stranu Filipa Švábského. Ten ho poté v září 1198 na říšském sněmu v Mohuči korunoval králem. Skutečnou církevní korunovaci Přemysl podstoupil 24. srpna 1203 v Merseburgu, kdy měl opětovně přijmout korunu z rukou císaře a poté měl být pomazán a korunován papežským legátem Guidem z Praeneste. V dubnu následujícím roku pak byl Přemyslův královský titul uznán i papežem. Dědičnost královského titulu mu byla potvrzena císařem Fridrichem II. roku 1212 Zlatou bulou sicilskou.
Korunovace následníka za života otce Nutnost dodatečně zajistit korunu pro svého dědice i přes platnost Zlaté buly sicilské řešil již sám Přemysl Otakar I. Proto nechal roku 1216 svolat velký sněm šlechty, kde za účasti svého bratra Vladislava Jindřicha a biskupů pražského a olomouckého, nechal potvrdit nástupnictví svého syna Václava, který byl společně s manželkou Kunhutou 6. února 1228 ve svatovítské bazilice korunován mohučským arcibiskupem Sigfriedem jako „mladší král Čechů“ (iunior rex Boemorum). Přemysl Otakar I. si i přes tuto korunovaci uchoval veškerou moc, kterou jako panovník disponoval.
náhled|vlevo|Václav II., poslední korunovaný český přemyslovský král|alt=černobílá kresba krále Václava II. Sám Václav I. svého následníka syna Přemysla Otakara během své vlády korunovat nedal. Sám Přemysl Otakar projevil o korunu zájem nejpozději v únoru 1248, kdy se začal považovat za mladšího krále Čechů. Král Václav následujícího roku zabral Vyšehrad a Pražské město a 16. srpna 1249 se v kostele svatého Františka podrobil sváteční korunovaci vedené olomouckým biskupem. Ani poslední přemyslovští králové již své následníky korunovat nenechávali. Žádný z přemyslovských králů také ani nebyl korunován v době převzetí vlády. Přemysl Otakar II. i jeho syn Václav II. byli korunováni až několik let po faktickém nástupu na trůn, přestože oba o brzkou korunovaci usilovali. Do korunovace se sami titulovali dědic a pán Království českého.
Brzkou korunovaci Přemysla Otakara II. po převzetí vlády zhatila klatba mohučského arcibiskupa a také problémy v bezdětném manželství s Markétou Babenberskou. Až po rozvodu s Markétou a novém sňatku s Kunhutou Uherskou (listopad 1261) byl Přemysl společně s Kunhutou 25. prosince 1261 korunován mohučským arcibiskupem (sedm let od nástupu na trůn). Při této příležitosti Přemysl potvrdil právo mohučského arcibiskupa korunovat české panovníky a také zároveň uhradil všechny náklady spojené s jeho korunovační cestou a slíbil mu ochranu před eventuální nevolí kurie. Jeho syn Václav II. se stal králem jako sedmiletý a vlády se ujal až roku 1283. Jednání o korunovaci s mohučským arcibiskupem, které probíhalo v letech 1287, 1291 a 1296 dosáhlo úspěchu až následujícího roku, kdy papež Bonifác VIII. svolil ke korunovaci a pro tento účel dočasně zprostil mohučského arcibiskupa exkomunikace. Následná korunovace Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské 2. června 1297 byla nejhonosnější korunovací přemyslovského věku. Do Prahy se sjelo mnoho urozených hostů a korunovační oslavy trvaly celé čtyři dny. Mohučskému arcibiskupovi při ní asistovalo 11 dalších biskupů a také magdeburský arcibiskup.
Václav III. stejně tak Rudolf Habsburský a Jindřich Korutanský během své krátké vlády korunováni nebyli. Naopak krátce po příjezdu do země a ujmutí se vlády byl korunován v únoru 1311 Jan Lucemburský a jeho manželka a dědička království Eliška Přemyslovna. Jejich nejstarší syn a následník trůnu Karel Lucemburský se snažil prosadit svou korunovaci českým králem ještě za života otce, avšak to se mu pro různé překážky nezdařilo. Korunovat následníka ještě během vlády jeho předchůdce nebylo ve středověku neobvyklé. Takto byli korunováni králové v sousedním Uhersku nebo kapetovské Francii. K této praxi se vrátil Karel IV. Lucemburský (český král Karel I.), když v červnu 1363, i přes protesty šlechty a arcibiskupa, nechal korunovat svého teprve dvouletého syna Václava. Kralevicovu korunovaci, která proběhla tři dny před korunovací Karlovy nové manželky Alžběty Pomořanské, popsali pamětníci dle historika Jaroslava Čechury mj. takto:
O sedm let později nechal Karel Lucemburský korunovat královnou Johanu Bavorskou, devítiletou manželku následníka trůnu Václava. Další podobná korunovace, při které bylo králem korunováno malé dítě, se konala v roce 1509, kdy král Vladislav II. nechal korunovat svého teprve tříletého syna Ludvíka. Dle kronikářů se mělo jednat o nejméně zdařilou korunovaci „jejímž středem bylo malé vystrašené a uplakané dítě, které ještě ani neumělo mluvit“. V důsledku toho měla nakonec rukou krále Vladislava II. svatováclavská koruna skončit i na hlavě jeho taktéž plačící tehdy šestileté dcery Anny, díky čemuž se jí zmatení přítomní měli poklonit.Boněk, s. 61–62. Anna byla o osmnáct let později řádně korunována jako manželka krále Ferdinanda I.
V korunovaci následníka pokračovali v době baroka habsburští králové. Roku 1562 za života Ferdinanda I. tak došlo ke korunovaci jeho syna Maxmiliána a jeho manželky Marie. Král Maxmilián nechal rok před svou smrtí korunovat syna Rudolfa. Rudolfův nástupce a bratr Matyáš byl korunován poté, co byl Rudolf donucen abdikovat. Ještě za Matyášova života v roce 1617 byl korunován jeho nástupce a bratranec Ferdinand II. Po porážce stavovského povstání a přijetí Obnoveného zřízení zemského pokračovali Habsburkové v korunovaci následníků jako pojištění nástupnictví proti nepřijetí následníka po smrti krále. Díky tomu se po roce 1620 korunovace následníka za vlády otce staly běžnou záležitostí, i přes zakotvenou dědičnost trůnu dle obnoveného zřízení zemského. Takto korunovaný následník ovšem učinil přísežné prohlášení k zemským deskám, tj. českému státu i vládnoucí dynastii, kterým se zříkal nároku na vládu v zemi, dokud bude žít jeho otec.