Lokality japonské průmyslové revoluce Meidži

Lokality japonské průmyslové revoluce Meidži () je skupina 23 lokalit převážně v jihozápadním Japonsku, které hrály významnou roli v procesu industrializace Japonska na konci období Bakumacu a během reforem Meidži (od poloviny 19. století do počátku 20. století). Od roku 2015 jsou tyto kulturní památky zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jedná se o komplexy oceláren, doků, uhelných dolů, ale i o obytné budovy a budovy vojenského charakteru apod., které jsou památkami na období, kdy byly v Japonsku implementovány technolické postupy pocházející z Evropy a Ameriky a tato technologie byla přizpůsobena japonským potřebám a tradicím. Seznam objektů Hagi, Prefektura Jamaguči Předindustriální a kulturní památky z období Edo ve městě Hagi, prefektura Jamaguči. # PamátkaObrázek UmístěníPopis1Vanová pec v HagiHagi hanšaro250x250pxJedná se o jednu ze dvou dochovaných pudloven v Japonsku, Dochovala se pouze část komínu o výšce 10,5 metru. Aby mohlo knížectví Čóšú čelit západním mocnostem, bylo potřeba odlévat železná děla pro obranu pobřeží. Technologii pro stavbu pece byla převzata od knížectví Saga, které již začalo provozovat pece na základě nizozemských technických knih. Provoz pece začal v roce 1856, ale protože byla malých rozměrů, je považována spíše za experimentální než za pec vhodnou pro masivní výrobu surového železa.2Loděnice EbisugahanaEbisugahana zósenšo ato250x250pxPozůstatky loděnice, kde se v raném období používala ruská technologie a později nizozemská technologie k výrobě velkých západních válečných lodí. Je označena za národní historickou památku. V důsledku pocitu ohrožení, který přinesl příchod takzvaných černých lodí, zrušil šógunát Tokugawa v roce 1853 zákaz stavby velkých lodí. Knížectví Čóšú vyslalo techniky, včetně Ozakiho Kojemona, do Izu-Tody, kde šógunát stavěl lodě podle ruské (Kunisawa) metody, na základě žádosti šógunátu a stanoviska Kida Takajoshiho. Po návratu začali s výstavbou loděnice, která byla dokončena v roce 1856, a v roce 1857 spustili na vodu loď Heišinmaru. I když knížectví v roce 1857 loděnici dočasně uzavřelo, v roce 1858 ji pod vedením Jamady Ecusukeho znovu obnovili. Dále byli vysláni technici do námořní školy v Nagasaki, aby se naučili stavět lodě podle nizozemského vzoru, a v roce 1860 spustili na vodu loď Kóšinmaru.3Železárna v ÓitajaměÓitajama tatara seiteciu iseki250x250pxTato železárna, která používala tradiční technologii tatara, tradiční pec pro tavbu železa a oceli používaná v Japonsku, byla v provozu od středního do pozdního období Edo a dodávala železo nezbytné pro výrobu válečných lodí západního typu. Dodávala železné lodní hřeby pro loď Heišinmaru, která byla postavena v roce 1856 v loděnici Ebisugahana. Byly zde objeveny pozůstatky pecí a vahadlových měchů.4Podhradí v HagiHagi džókamači250x250pxHlavní město knížectví Čóšú, jednoho ze silných klanů západního Japonska, které vedlo proces formování moderního státu od konce období Edo až po restauraci Meidži. V roce 1604 byl na hoře Šizuki postaven hrad Hagi jako sídlo klanu Móri a na úpatí hory vzniklo podhradní město. „Podhradní město hradu Hagi“ s řadami samurajských rezidencí a obchodních domů je označeno jako národní historická památka a čtvrť Horiuchi, kde se nacházejí sídla vyšších samurajů, je vybrána jako oblast zachování tradičních architektonických souborů.5Akademie Šókason džukuŠókason džuku250x250pxSoukromá akademie, kde přednášel Šóin Jošida, samuraj, který působil jako učitel v akademii knížectví Čóšú, Meirinkan. Škola je označena za národní historickou památku. Během necelých tří let, kdy zde Jošida vyučoval, z této školy vzešli významní studenti jako Hirobumi Itó a Aritomo Jagamata, kteří přispěli k modernizaci a industrializaci Japonska. Návštěvníci nemohou vstoupit dovnitř, ale interiér lze prohlédnout přes Google Street View.

Kagošima, Prefektura Kagošima Šúseikan – průkopnický průmyslový komplex ve městě Kagošima, prefektura Kagošima #PamátkaObrázekUmístěníPopis1Šóko Šúseikan250x250pxAby se postavil západním mocnostem, založil daimjó Sacumy, Nariakira Šimazu, v roce 1851 v oblasti Iso v dnešní městské části Jošino v Kagošimě komplex továren za účelem vojenského posílení a rozvoje průmyslu (projekt Šúseikan). Zabýval se širokou škálou odvětví, včetně výroby železa, stavby lodí a předení. Během války mezi knížectvím Sacuma a Velkou Británií v roce 1863 a během Sacumského povstání v roce 1877 továrny utrpěly škody, ale pokaždé byly znovu obnoveny, až byly v roce 1915 uzavřeny. Byly prohlášeny za národní památku.Pozůstatky vanové pece v areálu Šúseikan

Šúseikan hansjaro ato250x250pxsoučástí areáluZákladna pozůstatků vanové pece. Pec byla postavena kombinací japonských a západních technologií, přičemž se vycházelo z překladu holandské technické dokumentace do japonštiny, kterou vlastnil klan Saga. Při stavbě se používala tradiční technika stavění z kamene a výroba žáruvzdorných cihel s využitím technologie výroby keramiky klanu Sacuma.Strojírna šúseikan

Šúseikan kikai kódžó250x250pxsoučástí areáluStrojírna, ve které probíhalo zpracování kovů, opravy lodí a výroba strojních součástek. Budova je důležitou kulturní památkou Japonska. Původní Šúseikan byl zničen během britsko-sacumské války. Poté Tadajoši Šimazu, který se inspiroval císařskou železárnou v Nagasaki, dovážel obráběcí stroje z Nizozemska a podnik obnovil, přičemž stavba byla dokončena v roce 1865. Dochoval se i nizozemský tvářecí stroj z roku 1863, který je rovněž zapsán jako důležitá kulturní památka.Rezidence inženýru přádelny v Kagošimě

kjú Kagošima hósekidžo giši-kan250x250pxsoučástí areáluJedná se o budovu postavenou v západním architektonickém slohu, která byla postavena jako ubytovna pro britské inženýry. I když má západní vzhled, byly na nosné konstrukce použity japonské měrné jednotky a podkrovní konstrukce je v japonském stylu, což činí z budovy kombinaci západní a japonské architektury. Budova je důležitou kulturní památkou Japonska. Tadajoši Šimazu v roce 1867 postavil přádelnu v Kagošimě a pozval sedm britských inženýrů, aby navrhli továrnu a poskytli technické poradenství. Po jejich návratu do Velké Británie byla budova používána jako řídící centrum pro výrobu děl. V roce 1882 byla přesunuta na místo hlavní budovy hradu Kagošima a sloužila jako škola, než byla v roce 1936 znovu přesunuta na své stávající místo.2Pec na dřevěné uhlí pod Terajamou

Terajama sumigama ato250x250pxPozůstatky kamenné pece na výrobu dřevěného uhlí, postavené v roce 1858. Jsou označeny jako státní historická památka Japonska (jako součást bývalého Šúseikanu). Pec byla postavena na příkaz Nariakiry Šimazi, aby zajistila dostatek paliva pro objekty Šúseikanu.3Propust Sekijoši v soutěsce Jošino

Jošino no sosuikó250x250pxNáhon vodního kola pro areál Šúseikanu, který byl vybudován v roce 1852. Voda byla odebírána z horního toku řeky Inari v současné oblasti Sekijoši v Kagošimě, a poté byla vedena až do oblasti Išo ve čtvrti Jošino, kde se nacházel Šúseikan. Původně byl vodní kanál zřízen pro zahrady Senganen, které patřily rodu Šimazu, avšak byl upraven na příkaz Nariakiry Šimazi. Dnes se část náhonu využívá k zavlažování a na místě zůstaly zachovány jak odběrné místo, tak vodní kanály uvnitř Šúseikanu.

Nirajama, prefektura Šizuoka Vanová pec v Nirajamě; Izunokuni, prefektura Šizuoka #PamátkaObrázekUmístěníPopis1Vanová pec v NirajaměNirajama hanšaro250x250pxJedná se o jednu ze dvou existujících pudlovních pecí plamenného typu v Japonsku a jedinou dosud existující pec, která byla skutečně využívána k odlévání děl. Byla prohlášena za japonskou národní památku. Pec byla postavena pod přímým vedením šógunátu Tokugawa podle návrhu Hidetaki Egarawy a dalších, aby se Japonsko mohlo postavit proti západním mocnostem. Pec, určená k odlévání železných děl, byla dokončena v roce 1857. Přidružená hutní zařízení byla v období Meidži předána armádě, takže dnes existuje pouze samotná pec z žáruvzdorných cihel.

Kamaiši, prefektura Iwate Těžební a hutní lokalita Hašino;Kamaiši, prefektura Iwate #PamátkaObrázekUmístěníPopis1Těžební a hutní lokalita HašinoHašino kóro ato249x249pxNejstarší dochované pozůstatky západního typu vysoké pece v Japonsku. Samuraj Takató Óšima chtěl dodávat kvalitní surové železo pro reverzní pec Nakaminato, kterou sám pomáhal stavět pro knížectví Mito. Dochovaly se zde pozůstatky celého procesu výroby železa, od těžby v dolech až po dopravu rudy a její tavení ve vysokých pecích.

Saga, prefektura Saga Loděnice Miecu; Saga, prefektura Saga #PamátkaObrázekUmístěníPopis1Námořní loděnice MiecuMiecu kaigunšo ato249x249pxVe výcvikovém areálu a loděnici klanu Saga se nacházejí pozůstatky nejstaršího dochovaného suchého doku v Japonsku. Poté, co byl v roce 1853 zrušen zákaz stavby velkých lodí, klan Saga si objednal válečné parníky z Nizozemska a vyslal své samuraje do šógunátního námořního výcvikového střediska v Nagasaki, aby se naučili ovládat lodě a získali znalosti o stavbě lodí. V roce 1858 byl rozšířen přístav Miecu a sloužil jako výcvikové místo námořnictva, později byl přidán suchý dok pro stavbu a opravy lodí. V roce 1865 zde byla postavena první parní loď v Japonsku, Rjófúmaru (), která byla vypuštěna na moře.

Nagasaki, prefektura Nagasaki Loděnice v Nagasaki a přidružené objekty a zařízení, uhelné doly; Nagasaki, prefektura Nagasaki