Česká kultura

Česká kultura je pojem, který označuje kulturní projevy jednak Čechů (doma i v cizině), jednak v českém jazyce, případně na území nynější České republiky (Česka). V užším slova smyslu jde o projevy umělecké, v tradičních uměleckých oborech jako je literatura, divadlo, film, sochařství, malířství, umělecká fotografie, hudba, architektura apod. V širším slova smyslu může pojem zahrnovat i obecnější kolektivní projevy jako jsou jazyk, věda, právo, folklór, zvyky, tradice, svátky, rituály, místní gastronomie, populární kultura, móda, zábava, komunikační normy apod.

Literatura

náhled|Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu náhled|Milan Kundera náhled|Bohumil Hrabal Počátky české literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova kronika) i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny. Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem – májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes), ruchovci (Svatopluk Čech), lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv. anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19. století začínala též vzkvétat německy psaná literatura (zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem (Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín Kisch). V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek a Karel Čapek. Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z politických důvodů (zejm. po sovětské okupaci roku 1968) rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadil Patrik Ouředník a Jáchym Topol.

K významným novinářům krom výše uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka.

Divadlo

náhled|Národní divadlo nabízí operu, balet i činohru náhled|Osvobozené divadlo roku 1927 České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén – popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí.

V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883. Národní divadlo od té doby uvádí jak opery, tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška).

V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie).

Ve druhé polovině 20. století se rozvíjela divadla malých forem jako Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček), Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či Divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). V 60. letech se nejúspěšnějším dramatikem stal Pavel Kohout (zejm. August, August, august), absurdní drama reprezentoval Václav Havel.

Film

Český film dosáhl mezinárodního ohlasu zejména v 60. letech 20. století, kdy se hovořilo o tzv. československé nové vlně (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Vážnější umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit Karlu Kachyňovi, Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi či Karlu Zemanovi.

30. až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček, Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka, Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka.

Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003).

Mezinárodního věhlasu došel český loutkový a animovaný film (Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer, Břetislav Pojar). K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek.

Hudba

náhled|Antonín Dvořák náhled|233x233pixelů|Plakát k uvedení Prodané nevěsty v Metropolitní opeře v New Yorku Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času).

První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu již složitější básnickou formu.

Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské).

Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Heinrich Biber, Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Dismas Zelenka, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi, Leopold Koželuh či Adam Michna z Otradovic. V národním obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek.

Toto byla základna, na níž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská).

Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou: Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Josef Suk, Vítězslav Novák, Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Alois Hába, Ervín Schulhoff, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Na Moravě se narodil světově proslulý skladatel Gustav Mahler.

Prosadili se i interpreti. Dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann nebo Karel Ančerl. Houslisté Jan Kubelík, František Benda, Vojtěch Živný nebo Jan Křtitel Václav Kalivoda. Violoncellista David Popper či cembalistka Zuzana Růžičková. Také pěvkyně Ema Destinnová, z těles pak orchestr Česká filharmonie.

Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro.

Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, v operetě Oskar Nedbal, v populární hudbě Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody).

Výtvarné umění

náhled|vlevo|upright|Věstonická venuše náhled|Oltář s Nejsvětější Trojicí od Mistra litoměřického oltáře U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě.

Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik.