Jaroslav Seifert

náhled|Hrob Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou náhled|Plaketa na Seifertově hrobě Jaroslav Seifert (23. září 1901 Žižkov – 10. ledna 1986 Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984), kterou získal za „poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti“.http://www.pwf.cz/rubriky/jaroslav-seifert_2202.html Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.

Život

Mládí Narodil se v rodině bankovního úředníka Antonína Seiferta a jeho manželky Marie, rozené Borutové v dnešní Bořivojově ulici čp. 816/104 (tehdy Riegrově č. 19) na Žižkově, dnes Praha 3, a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav.Matrika narozených, Žižkov sv. Roch, 1901–1902, s.43 (snímek 56), záznam o naroz. a křtu

Jeho otec, v době narození bankovní úředník, se stal nepříliš úspěšným obchodníkem s obrazy a rámy a později dělníkem. Byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“ (Z interview ve Večerní Praze 20. 11. 1968.) Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných podnájmech v rámci Žižkova.

Středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově v Kubelíkově uliciBRIKCIUSOVÁ, Zuzana; BRIKCIUS, Eugen a LINHARTOVA NADACE. Jaroslav Seifert slovem i obrazem. [Praha]. S. 1/3. [16.09.2011] [cit. 5. 12. 2024]. Dostupné z: https://www.brikcius.eu/wp-content/uploads/2022/07/seifert11vystava51plk_a4.pdf (1912–1918), později jako privátní žák gymnázia v Hálkově ulici na Vinohradech (1918–1919). Přestože patřil k bystrým žákům, nedokončil studia kvůli množství neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.

Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, například pod patronací Josefa Hory v Právu lidu.

Angažmá v KSČ a novinářská kariéra Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce dvacetiletý Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa (komunistickou stranickou legitimaci tehdy držela řada členů levicové umělecké skupiny Devětsil) a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929. Krátce také působil v Dělnické neděli, kulturní příloze brněnského komunistického deníku Rovnost. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (od roku 1922 Sršatec, v roce 1927 převzal po S. K. Neumannovi Reflektor a mnoho dalších), v letech 1923–1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.

V březnu 1929 byl po V. sjezdu KSČ (spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli) vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi (protestní dokument „Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům”) protestující proti bolševizaci v novém gottwaldovském vedení KSČ pod taktovkou stalinské Kominterny. Vypovězen byl též od 30. června 1929 z Komunistického nakladatelství a knihkupectví. Krátce působil jako soudní referent Lidových novin. Od roku 1930 začal pracovat jako kulturní redaktor v sociálnědemokratickém deníku Právo lidu a tentýž rok vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Navzdory kritice komunistického vedení a událostí v Sovětském svazu přitom básník nadále zůstával názorově ukotven na levé straně názorového spektra. V reakci na insigniádu se v roce 1934 stal zakládajícím členem Obce československých spisovatelů. Na jaře 1938 se Seifert také připojil k provolání „Protestujeme!“, jež reagovalo na moskevské procesy.MAŇÁK, Vratislav. Básník zpívá špatně. Mediální ohlas Písně o Viktorce Jaroslava Seiferta v 50. letech 20. století. Praha, 2013, s. 73. Rigorózní práce. Školitelka práce PhDr. Jana Čeňková, Ph.D. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Přístup také z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/56559 V září 1938 podepsal manifest K svědomí světa.

Za války působil v redakci periodika Národní práce (1939–1945) a po válce v redakci odborářských novin Práce (redigoval edici Klín). Celkový výčet listů, v nichž Seifert redakčně působil, je velice obsáhlý, viz Slovník české literatury po roce 1945. V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.

Období avantgardy Ve 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host (1924).

Z klubu Devětsilu byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. V poezii pak našel svůj vlastní osobitý hlas, který již rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.

Svatba a rodina Dne 19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil na magistrátní úřadovně Praha-Žižkov (občanský sňatek). Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová (1899–1988), úřednice zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny, rozené Gaberové.Matrika oddaných MGŽK02, s. 28 (snímek 32), záznam o svatbě J. Seiferta. Manželé měli dvě děti, dceru Janu (vdaná Plichtová) a syna Jaroslava.

Válečná a poválečná doba Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci, v této době vydal několik článků vyjadřujících loajalitu k nacistickému režimu, v nichž například odsoudil atentát na Reinharda Heydricha. V roce 1945 však byl obvinění z kolaborace zproštěn.SÝS, Karel a HEYDUK, Miloš. Protektorát ve fotografiích. Praha: BVD, 2006. ISBN 80-903754-4-8. V poválečném Československu se Jaroslav Seifert (stejně jako řada dalších spisovatelů) zapojil do kampaně před volbami v roce 1946. V Právu lidu vystoupil den před hlasováním s textem „Proč jsem sociální demokrat“ a podpořil Československou sociální demokracii. V protiakci na Kulturní obec vznikl nekomunistický, ale levicový Kulturní svaz, který měl blízko k národním socialistům a jehož provolání otisklo Svobodné slovo. Vedle třiašedesáti umělců je podepsal také Jaroslav Seifert.MAŇÁK, Vratislav. Básník zpívá špatně. Mediální ohlas Písně o Viktorce Jaroslava Seiferta v 50. letech 20. století. Praha, 2013, s. 65. Rigorózní práce. Školitelka práce PhDr. Jana Čeňková, Ph.D. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Přístup také z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/56559 Seifert ale únorovou změnu neodmítl a v anketě Lidových novin „Sto hlasů o národní jednotě“ komentoval komunistické převzetí moci následovně:

Svou poúnorovou tvorbou se vracel ke smrti Edvarda Beneše a Všesokolskému sletu (protirežimně vnímaným událostem podléhajícím cenzuře). Na jaře 1949 odmítl členství ve Svazu československých spisovatelů vzniklému ze Syndikátu českých spisovatelů (jehož byl členem). Na konci roku 1949 odešel do invalidního důchodu, nakladatelství Práce s ním rozvázalo k 1. lednu 1950 redaktorskou i lektorskou smlouvu a Seifert nadále žil jako spisovatel z povolání. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní. Nepříznivé přijetí ve stranickém tisku z jara 1950 pro Seiferta nakonec (i přes jeho omluvu za opilecký výrok ve vinárně) znamenalo více než dvouletý publikační zákaz, kdy státní nakladatelství jeho verše nepřijímala a jeho nové básnické texty vycházely pouze v omezeném nákladu, častokrát jako bibliofilie. Až do roku 1955 spolupracoval s představiteli kulturní obce z Frenštátu pod Radhoštěm. V roce 1950 ho postihla těžká choroba pohybového ústrojí, která mu začala soustavnou tvůrčí práci znemožňovat.MAŇÁK, Vratislav. Básník zpívá špatně. Mediální ohlas Písně o Viktorce Jaroslava Seiferta v 50. letech 20. století. Praha, 2013, s. 66–67. Rigorózní práce. Školitelka práce PhDr. Jana Čeňková, Ph.D. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Přístup také z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/56559

Po dílčí liberalizací kulturního života po popravě Rudolfa Slánského a smrti Klementa Gottwalda a zejména pak v čase XX. sjezdu KSSS v roce 1956 nastal Seifertův návrat na oficiální scénu. Předznamenán byl již vydáváním básníkova sebraného (vybraného) díla Šel malíř chudě do světa, které nakladatelství Československý spisovatel vydalo v roce 1953 a pro školní rok 1954–1955 tuto sbírku ÚV ČSM zařadil na seznam knih čtenářské soutěže o Fučíkův odznak. V roce 1954 pak nakladatelství vydalo sbírku Maminka, za kterou obdržel i Státní cenu Klementa Gottwalda.MAŇÁK, Vratislav. Básník zpívá špatně. Mediální ohlas Písně o Viktorce Jaroslava Seiferta v 50. letech 20. století. Praha, 2013, s. 138–140. Rigorózní práce. Školitelka práce PhDr. Jana Čeňková, Ph.D. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Přístup také z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/56559 V témže roce podal Jan Drda, předseda Československého svazu spisovatelů žádost ve věci bytové situace Jaroslava Seiferta prezidentovi Antonínu Zápotockému. Jeho dříve odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce z roku 1950) se dočkala reedic. V roce 1966 byl jmenován národním umělcem, v roce 1969 byl zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok.

Statečná politická vystoupení v letech 1956 a 1968–1969 Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).Diskusní příspěvek. Jaroslav Seifert. In: PŘIBÁŇ, Michal, ed. Z dějin českého myšlení o literatuře: antologie k Dějinám české literatury 1945–1990. 2. díl, 1948–1958. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2001, s. 440–443. Dokumenty, sv. 2. ISBN 80-85778-36-X. Dostupné také z: http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zdejin/2/seifert.pdf

Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a své vystoupení v Československé televizi uzavřel slovy: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“Totalita.cz: 9. 9. 1968

Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.

V roce 1969 byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny.

Období normalizace a Seifertovo stáří