Václav III. (6. října 1289 Praha – 4. srpna 1306 Olomouc) byl český, polský a uherský král; poslední panovník z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého a polského krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské.
Ve svých devíti letech roku 1298 byl zasnouben s dcerou uherského krále Ondřeje III., posledního Arpádovce. Po Ondřejově smrti byl dvanáctiletý Václav 27. srpna 1301 ve Stoličném Bělehradu korunován na uherského krále. Neovládal však celé Uhersko a vládu za něj vykonávali jeho otec a rádci. Během své vlády se musel potýkat s Karlem Robertem z Anjou, který ovládal jižní část Uherska a také usiloval o uherskou korunu, na kterou měl podobný dynastický nárok (byl pravnukem Štěpána V. Uherského). Na Karlovu stranu se přidali papež Bonifác VIII. a římský král Albrecht Habsburský. Václav II. se v létě 1304 rozhodl podpořit postavení svého syna vojenským tažením do Uher. Brzy však musel z Uher ustoupit a Václava III. vzal s sebou. Uherské koruny se ale Václav III. tehdy ještě nevzdal.
Po smrti Václava II. v červnu 1305 Václav III. nastoupil jako jeho dědic na český a polský trůn. Království však bylo zadlužené, situace v Polsku vrtkavá a Uhersku Václav fakticky nevládl. V počátcích Václavovy vlády probíhalo jednání s římským králem Albrechtem, ve kterém Václav dosáhl značných úspěchů. Po ukončení jednání s Habsburky se 9. října 1305 nicméně vzdal uherského trůnu ve prospěch dolnobavorského vévody Oty III., jenž byl potomkem Arpádovce Bély IV. stejně jako Václav.
Dne 5. října 1305 se Václav oženil s dcerou těšínského vévody Violou Těšínskou. Podle dobových i pozdějších kronikářů žil Václav III. nemravným životem a pod vlivem šlechty, které rozdával mnoho majetku. Obrat v králově chování podle kronikářů údajně nastal při prvním výročí smrti Václava II., kdy navštívil jeho hrob ve zbraslavském klášteře, kde mu promluvil do svědomí zbraslavský opat Konrád z Erfurtu. Dobové královské listiny však tvrzení kronikářů o velkém rozdávání majetku nepotvrzují.
Situace v Polsku se pro Přemyslovce zhoršila roku 1306: Krakovský kníže Vladislav I. Lokýtek řídil odboj v Malopolsku a na Velkopolsko útočil hlohovský kníže Jindřich III. Václav se proto rozhodl podniknout do Polska válečné tažení. Při shromažďování vojska se zastavil v Olomouci, kde byl ve čtvrtek 4. srpna 1306 zavražděn, ve věku necelých 17 let. Olomoucká vražda se zřejmě odehrála v děkanském domě v těsné blízkosti katedrály svatého Václava. Kým byl Václav zavražděn, nebylo nikdy objasněno. Většina kronikářů mluví o tom, že královraždu spáchal durynský rytíř Konrád z Botenštejna alias z Mulhowu, jenž byl po vraždě zřejmě chycen a zabit. Za objednatele vraždy jsou nejčastěji označováni Albrecht Habsburský, Vladislav Lokýtek, česká šlechta jako celek, anebo někdo z ní, přičemž poslední možnost je podle historiků nejpravděpodobnější.
Václav III. byl pohřben v olomoucké katedrále svatého Václava, později byly jeho ostatky přeneseny do zbraslavského kláštera. Jeho smrtí vymřeli Přemyslovci po meči a nastal boj o následnictví. Po krátké vládě mladého Rudolfa Habsburského, Albrechtova syna, jenž byl zřejmě také zavražděn, se na trůn dostal Jindřich Korutanský, a nakonec se roku 1310 prosadili Lucemburkové. Jejich nejslavnější představitel Karel IV. byl Václavovým synovcem.
Život náhled|upright 1.1|Území pod kontrolou přemyslovské dynastie kolem roku 1301:
Původ Václav III. se narodil 6. října 1289 jako druhé dítě českého krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské. Současně s ním se narodila Anežka, která zemřela v dětském věku roku 1292. Dvojčata pokřtil zřejmě sedlecký opat Jindřich, což je patrné ze Zbraslavské kroniky, kde se píše:
Zisk uherské koruny Ve svých devíti letech, 12. února 1298, byl Václav III. ve Vídni za přítomnosti rakouského vévody Albrechta Habsburského a uherského krále Ondřeje III. zasnouben s Ondřejovou desetiletou dcerou Alžbětou.Konec Přemyslovců v Čechách, s. 99.Václav III., s. 34. V lednu roku 1301 Ondřej III. bez mužského dědice zemřel, Arpádovci tak vymřeli po meči. Uherští magnáti odmítli kandidaturu neapolského prince Karla Roberta z Anjou (vnuka Marie, dcery uherského krále Štěpána V.),Václav III., s. 33. který se nedlouho po Ondřejově smrti nechal v Ostřihomi korunovat ostřihomským arcibiskupem Řehořem na uherského krále. Protože tato korunovace porušila téměř všechny staré uherské zvyklosti, většina uherských šlechticů ji neuznala. Pro uherský sněm připadal v úvahu na post krále buď právě Václav III., který byl vnukem Kunhuty Haličské a snoubencem Ondřejovy dcery Alžběty, nebo dolnobavorský vévoda Ota III. z rodu Wittelsbachů, jenž byl vnukem Bély IV.Století posledních Přemyslovců, s. 189. Svatoštěpánská koruna byla po jednání Václava II. s Uhry zajištěna pro Václava III., což potvrdil uherský sněm v druhé polovině května roku 1301 prohlášením Václava III. za čekatele trůnu. Uherští páni byli při volbě uplaceni kutnohorským stříbrem. Tyto úplatky zachycuje ve své rýmované kronice Otakar Štýrský, mluví o velké finanční chtivosti uherských magnátů i o nevoli českých dvořanů k tomuto štědrému kroku Václava II. náhled|vlevo|upright|Miniatura Václava III. na cestě do Uher ve Vídeňské obrázkové kronice|alt=Miniatura vyobrazující dvě osoby, které jedou vedle sebe na koni V čele delegace vyslané uherským sněmem, která v červnu roku 1301 dorazila do Brna, stanul sedmihradský vévoda Ladislav Kán a šlechtici Matouš Čák Trenčínský a mistr Demetrius (syn Mikuláše z Aby). Přítomný byl mimo jiné i budínský rychtář Werner se synem Ladislavem. Po dalším uplácení a potvrzení dosavadních práv a úřadů uherských magnátů byla domluvena schůzka v Hodoníně. Ta proběhla v srpnu téhož roku a tentokrát zde byli přítomni i uherští preláti, především kaločský arcibiskup Jan a poté například biskupové jagerský, vácovský, csanádský, velkovaradinský, djakovarský či probošt spišský.Václav III., s. 35.Velké dějiny, s. 461. Mezi šlechtici zde byl Matouš Čák, Štěpán Borzsa, Jindřich z Kyseku a jiní.Václav III., s. 35 a 102.
Z Hodonína se Václav II. v doprovodu Matouše Čáka, českých i uherských ozbrojenců a rádců vedených obratným diplomatem a krakovským biskupem Janem Muskatou vypravil do Stoličného Bělehradu. Na odpor se Václavově družině několikrát postavily jednotky Karla Roberta z Anjou, který také usiloval o svatoštěpánskou korunu a ovládal jižní část Uherska.Konec Přemyslovců v Čechách, 101–102. Ve Stoličném Bělehradu byl 27. srpna 1301 Václav III. kaločským arcibiskupem Janem korunován na uherského krále Ladislava V. Jméno Ladislav V. však nepoužíval důsledně, například v listině jagerské kapituly je uveden pod jménem Václav.Václav III., s. 36.
náhled|upright|Socha Karla Roberta z Anjou na náměstí hrdinů v Budapešti|alt=Měděná socha vousatého muže s korunou Korunovaci Václava III. však zpochybnil papež Bonifác VIII., a to kvůli skutečnosti, že koronátorem nebyl arcibiskup ostřihomský, jenž podporoval Karla Roberta z Anjou, nýbrž arcibiskup kaločský, což porušovalo staré uherské tradice. Papež proto v říjnu 1301 pod hrozbou ztráty funkce vyzval kaločského arcibiskupa Jana, aby se do čtyř měsíců dostavil do Říma ke slyšení před papežský stolec. Arcibiskup Jan se ke slyšení však nedostavil, protože zemřel. Obdobnou výzvu Bonifác VIII. zaslal i Václavovi II. do Prahy, přičemž požadoval nápravu všeho, co Václav II. uskutečnil ve věci korunovace Václava III. na uherského krále. Tato žádost však nebyla vyslyšena.
Uherský král Václav III. však kvůli nízkému věku a nezkušenosti nemohl vládnout sám, vládu tak za něj vykonávali rádci a velký vliv na Uhersko měl i jeho otec.Století posledních Přemyslovců, s. 190.Václav III., s. 43. Pod Václavovu moc nespadala celá země, fakticky ovládal pouze území dnešního Slovenska a oblast kolem Budína a Šoproně.Století posledních Přemyslovců, s. 262.Václav III., s. 37. Jeho vicekancléřem se původně měl stát již zmíněný Jan Muskata, zřejmě se tak ale nikdy nestalo, protože po Václavově korunovaci v této funkci působil probošt ze Stoličného Bělehradu Štěpán. Mezi hlavní uherské podporovatele Václava III. patřil Matouš Čák, bratři Kysečtí či rod Abovců.
Podle některých mladších kronikářů a historiků s Václavem III. do Uher odešli mladí čeští šlechtici. Na uherském dvoře panovaly uvolněnější mravy a Václav III. si zde osvojil bujnější způsob života.Velké dějiny, s. 476. Prokazatelné to však není a je možné, že kronikáři zaměnili informace ze Zbraslavské kroniky o mladých šlechticích, kteří Václava III. kazili po smrti jeho otce, v době, kdy byl českým a polským králem.
náhled|upright=1.2|Listina Václava III., ve které daruje majetek uherskému šlechtici Matoušovi Čákovi Aby Václav neztratil podporu některých uherských magnátů, musel je s podporou otce stále odměňovat. Nejvíce na tom profitoval trenčínský velmož Matouš Čák. Václav III. mu 28. února 1302 listinou potvrdil, že všechny královské hrady, města a statky, kterých Matouš nabyl, se stávají jeho dědičným vlastnictvím, především pak komitát nitranský. Dne 1. března 1302 byl Matoušovi potvrzen i komitát trenčínský a poté i majetek, který uzurpoval z nitranského biskupství. Václav musel odměňovat nejen uherské magnáty, ale také české rádce, které s ním do Uher přišli. Mezi ně patřil například Jan Muskata, jemuž 26. září 1301 potvrdil hrad Plaveč v Šariši. Poměry v Uhrách však Muskatovi nedovolily hrad skutečně získat.Velké dějiny, s. 462.
náhled|vlevo|upright|Socha Bonifáce VIII.|alt=Kamenná socha muže s tiárou a s pláštěm, v ruce drží klíč. Jak již bylo zmíněno, papež Bonifác VIII. Václava III. uherským králem neuznal a v Uhrách měl už od 8. května 1301, ještě před korunovací Václava III., papežského legáta a ostijského kardinála Mikuláše Boccasiniho.Václav III., s. 38. Tento prelát započal proti Přemyslovcům a jejich přívržencům v Uhrách v říjnu téhož roku ofenzívu. Dne 25. října 1301 svolal veškeré uherské prelátyKonec Přemyslovců v Čechách, s. 105.Václav III., s. 39. a vyzval je, aby podpořili Karla Roberta z Anjou. Většina z nich to však odmítla a proti Boccasinymu se postavila. Rozbouřené obyvatelstvo Budína začalo Boccasinymu vyhrožovat smrtí, na což zareagoval vyhlášením interdiktu nad Budínem a útěkem do Bratislavy. Na místo zesnulého kaločského biskupa Jana nastolil k Přemyslovcům nepřátelsky naladěného Štěpána a pod nátlakem papeže musel Uhry opustit i Jan Muskata. V září 1302 se Karel Robert z Anjou dokonce pokusil o dobytí Budína, což mu však zmařily posily Václavova velkého stoupence Ivana Kyseckého, který vojsko Anjouovců donutil k ústupu.Století posledních Přemyslovců, s. 263.Václav III., s. 41.
náhled|Miniatura Václava II. ve Zbraslavské kronice|alt=Miniatura písmena R ve kterém sedí vousatý muž s korunou, žezlem a královským jablkem.