300px|vpravo|náhled|H.L. Hunley, první ponorka, která potopila nepřátelské plavidlo v boji. Termínem ponorková válka se označuje boj, ve kterém jsou použity ponorky, které útočí a potápí nepřátelské válečné a nákladní lodě. Pokud je na lodě zaútočeno bez varování, mluví se o neomezené ponorkové válce.
Současná ponorková válka si zakládá zejména na ponorkách poháněných dieselovým nebo jaderným pohonem. Nejčastějším druhem výzbroje těchto ponorek jsou torpéda a rakety.
Historie První známou a plně funkční vojenskou ponorkou byla Turtle (Želva), sestrojená roku 1776 Davidem Bushnellem během americké války za nezávislost.
Prvním úspěšným nasazením ponorky v přímém boji bylo nasazení konfederační ponorky H.L. Hunley proti lodi unie Housatonic. Útok byl úspěšný, ale H.L. Hunley byl těžce poškozen.
Všechny ponorky z této epochy byly víceméně improvizované konstrukce, které se vyznačovaly zpravidla ručním pohonem, těžkopádným řízením, což je dělalo nasaditelné pouze v blízkosti pobřeží. Také byly přizpůsobeny k útoku taranem, případně minami, což činilo jejich nasazení životu nebezpečné pro vlastní posádky.
Průmyslová revoluce První ponorky jak je známe víceméně dnes, byly vyrobeny v USA firmami Holland a Lake. Tyto inspirovaly a výrazně ovlivnily konstruktérů a plánovačů po celém světě. Ironií osudu Spojené státy začaly budovat svou ponorkovou flotilu mezi posledními.
Ponorky typu Holland výrazně předběhly dobu, vyznačovaly se skvělým hydrodynamickým tvarem, měly dokonce plně automatickou kontrolu (v oné době už nastupovali řídící teorie, viz Hurwitz-Stodola). Tyto systémy se ale vyznačovaly dětskými nemocemi a námořnictva přešli na nejbližší století na spolehlivější manuální řízení.
Pohon ponorek zajišťoval na hladině spalovací motor, nejprve benzínový, ale postupně se přešlo na naftový (menší nebezpečí výbuchu). Spalovací motory ale nemohly dlouhodobě pracovat pod hladinou, protože by rychle spotřebovaly všechny zásoby kyslíku. Pod hladinou se ponorky pohybovaly pomocí elektromotorů. Elektromotor se použil spíše jako spalovací motor, pro své zřejmé výhody, ale vzhledem k malému dosahu byl samostatně nevyužitelný, slučoval se se spalovacím a později naftovým pohonem, který sloužil primárně na dobíjení vybitých akumulátorů a sekundární na prodloužení dosahu ponorky.
Z těchto důvodů strávily ponorky více času na hladině jako pod ní, a proto se také upustilo od Lakeova hydrodynamického tvaru a ponorky začaly připomínat spíše větší čluny s palubou nahoře. I když se tím vylepšily plavební vlastnosti na hladině, ponorky se staly výrazně pomalejšími pod hladinou, kde se rychlostně nevyrovnaly dokonce ani poměrně pomalým obchodním plavidlům. Konstrukční problém spočívá ve faktu, že požadavky na rychlost plavby na hladině a pod hladinou si vzájemně odporují. Ponorka která má dosahovat vysokou rychlost pod vodou ji nemůže podle tvaru trupu dosahovat na hladině a obráceně. Lakeova ponorka byla konstruována jako podmořské plavidlo poháněné elektromotorem a bateriemi. Její tvary trupu byly konstruovány pro plavbu pod vodou. Proto dosahovala stejnou rychlost ponořena jako Hollandová ponorka s motorem 50krát slabším. Ale na hladině byla daleko pomalejší a neměla možnost dobíjet akumulátory.
Vzhledem k faktu, že v té době ještě neexistovala letadla z nichž ponořenou ponorku v hloubce do 50 metrů z výšky asi 100 metrů lze jasně rozeznat, stačila ponorkám ponorná hloubka do 35 metrů. Prakticky ale už v 15 metrech byla ponorka pod vodou z běžné lodi i zblízka nepozorovatelná.
První světová válka náhled|Německá ponorka z I. světové války. Na začátku války nebyly vypracovány žádné revoluční koncepce nasazení ponorek a stále se počítalo se základní předválečnou koncepcí. Ponorky měly být nasazovány jen v blízkostí základen a jejich kořist byla do oblasti jejich působení nalákání za pomoci hladinových plavidel. Bylo to dáno především nutností, protože ponorky měli příliš malý akční rádius. Vzhledem k malým rozměrům a nutnosti početné posádky, podle typu od 40–60 členů, byla předválečná koncepce postavena na systému denního hlídkování před námořními základnami s tím, že na noc se vraceli do přístavu . To znamenalo že ponorky v původní myšlence byly konstruovány jako čistě obranná zbraň. Ale okolnosti nakonec přinutili armádních plánovačů, zejména na německé straně, přehodnotit koncepci jejich nasazení. Těžiště vývoje se přesunulo na oceánské ponorky, které byly schopny operovat na širém oceánu. Tyto byly větší a dražší, ale jako jediné mohly výrazně přispět k válečnému úsilí. Zakrátko po vypuknutí války ponorky dokázaly, že jsou schopny operovat na moři dlouhodobě. Jedním z prvních byl například kpt. Otto Hersing, který s U-21 vyplul z Wilhelmshavenu k Dardanely přes Gibraltar. V té době tam probíhala Dardanelského výsadková operace. Hersing potopil mezi 25. a 27. květnem 1915 řadové lodě HMS Triumph a HMS Majestic. Admiralita vypsala na jeho „ulovení“ odměnu 100 000 liber. Ukázalo se že U-boty jsou ideální zbraň proti obchodním lodím i když méně proti válečným. Ponorka byla na hladině rychlejší než obchodní loď. Dosahovala rychlosti cca 15 uzlů. Průměrná rychlost obchodních lodí byla 8–12 uzlů. Ponorka vyzbrojená dělem, obvykle ráže 105 mm při zásobě 200–250 nábojů a spotřebě 5–10 výstřelů na jednu obchodní loď, dokázala při jedné plavbě způsobit velké ztráty. Taktika byla jednoduchá, ponorka dostihla obchodní loď a vyzvala ji k zastavení. Pokud nezastavila, ponorka ji potopila dělostřelbou. Torpéda byly dražší než dělostřelecké náboje (torpédo stálo v té době 10 000 marek), takže si je ponorky šetřily na bitevní lodě. Tato taktika i když ideální však platila jen do té doby, dokud se nepodařilo uniknout první napadené lodi. Angličané proto začali obchodní lodě vyzbrojovat jedním-dvěma děly. Jenže v tom případě mohly být automaticky překvalifikovány na pomocné křižníky a považovány za legitimní vojenský cíl. Spojenecká odpověď na tuto taktiku byly tzv. Q-lodě, nebo lodě-pasti, které vzhledem připomínaly obchodní plavidlo (kterým před přestavbou na Q-loď i většinou byly), ale po objevení se ponorky odkryly své zbraně a mohli po ní vést palbu. I tato taktika však fungovala jen do doby, dokud se nepodařilo uniknout první ponorce. Tehdy Němci začali potápět bez výzvy (upozornění) torpédy i obchodní lodě.
Hlavním problémem všech námořních mocností byl fakt, že po vypuknutí války neměly žádné protiponorkové zbraně. Hlubinné bomby se objevily v průběhu roku 1915 a první echoloty až v 1916. Ponořená ponorka byla prakticky nenapadnutelná. Vedlo to i ke komickým pokusům, například na jaře 1915 zkoušeli v Portsmouthu učit sedat racky na periskopy, aby na nich nechali své výkaly a tím je oslepili. Dalším nápadem bylo cvičit potápěče, kteří měli natáhnout kožený pytel na periskop, eventuálně ho rozbít kladivem. Hlavní zbraní protiponorkového boje bylo pokládání minových polí v plavebních trasách. Vyžadovalo si to nasazení obrovských prostředků. Na severní uzávěru přes Severní moře bylo položeno 180 000 min. Výsledkem nepřipravenosti a nepochopení možností ponorek bylo, že na počet použitých dní na moři dosáhli daleko vyšších výsledků než za II. světové války. Dohodové mocnosti považovaly na konci války ponorkové nebezpečí za vyřešené, ale neuvědomily si, že to bylo za cenu nasazení neúměrných sil proti nepatrnému počtu cca 30 člunů na moři. V meziválečném období navíc vynález sonaru Brity uchlácholil. Toto podcenění je přišlo draho v prvních třech letech II. světové války.
Nejúspěšnějším ponorkovým esem byl německý kapitán Lothar von Arnauld de la Perière, který potopil 189 obchodních lodí (453 718 tun nákladu) a dvě malé bitevní lodě, což je rekord obou světových válek s. 205–206.
Spojené království náhled|Interiér britské ponorky třídy E Vojska Dohody používala ponorky méně. Důvodem byla poměrně slabá loďstva protivníků, důvěra ve vlastní hladinové flotily a jistá averze konzervativních vyšších námořních důstojníků vůči ponorkám. Také počáteční nepříliš úspěšné nasazení německých ponorek na důvěře této zbrani nepřidalo. Šlo o nájezd britského loďstva proti Helgolandu, kde ponorky nebyly schopny zasáhnout. Ale další úspěchy U-Bootů vedly Velkou Británii k vlastnímu vývoji ponorek, i když ty nikdy nedosáhly technickou úroveň německých. Přesto byly Britové jedni z mála, kteří byli schopni držet s Německem krok. Podařilo se jim pár technických perliček, jako např. ponorky s parním strojem nebo ponorky vyzbrojené dělem ráže 305 mm (vyrobené v počtu 3 kusů), které však nikdy nenasadili. Celá myšlenka byla o hlubokém nepochopení účelu ponorky. V roce 1916 bylo postaveno 19 ponorek třídy K, které byly poháněny na hladině parním strojem. Před ponořením bylo nutné uhasit oheň pod kotlem, vypustit páru, poskládat a stáhnout komín. Doba ponoru trvala minimálně 15 minut. 5 ponorek se ztratilo za neznámých okolností. Příčinou ztrát byla pravděpodobně vysoká vlhkost vzduchu, která vedla k elektrickým zkratům ponořené ponorky.Rene Gregr Vládcovia oceánov Německá ponorka typu UB II měla dobu ponoru 15 sekund.
Německo Německo vstoupilo do války se slabším hladinovým loďstvem, muselo tedy sáhnout ke všem možným prostředkem jak oslabit protivníka. Německo se rozhodlo oslabit svého největšího rivala ekonomicky. Tak, aby se námořní zásobování Velké Británie prakticky zhroutilo a mezi civilním obyvatelstvem nastal všeobecný nedostatek. To se skutečně podařilo, byl dokonce zaveden přídělový systém. Němečtí ekonomové spočítali, že pokud dokáží potopit 700 000 BRT obchodních lodí měsíčně po dobu 7 měsíců, anglická ekonomika se zhroutí. Tento cíl byl podmíněn neomezenou ponorkovou válkou tedy i potápěním neutrálních lodí. Podle námořního práva však obchodní lodě neutrálních států mohly převážet nevojenský materiál i bojujícím státům. Útok na neutrální loď byl tím pádem nepřátelským aktem. Neomezená ponorková válka tím odporovala námořnímu právu. Protože hladinové korzárské lodě byly jedna po druhé zneškodněné, začalo se těžiště námořní války přesouvat na ponorky. 5. září 1914 potopila německá ponorka U-21 loď HMS Pathfinder, která se tak stala první lodí, kterou potopila ponorka torpédem. Ale prvním slavným zásahem německých ponorek bylo potopení tří britských křižníků německou ponorkou v průběhu jediné hodiny. Stalo se to 25. září 1914 při nizozemském pobřeží. U boku HMS Hogue nastal výbuch a loď se začala rychle potápět. Kapitán usoudil, že loď narazila na minu. HMS Cressy zastavila a spustila záchranné čluny, v průběhu záchranné akce byla sama zasažena a šla ke dnu. Zastavil i třetí křižník HMS Aboukir a vzápětí byl torpédován dvěma torpédy z ponorky U-9 poručíka Weddingena. Při katastrofě zahynulo kolem 1 200 námořníků. Jeden britský osmnáctiletý námořník tehdy vytvořil těžko překonatelný světový rekord, když byl za hodinu třikrát ztroskotancem. Nasazení německých ponorek mělo za následek, že britská admiralita zakázala s okamžitou platností těžkým lodím zastavovat na moři a poskytovat pomoc potápějícím se lodím. Došlo k vážným technickým změnám v konstrukci, zesilovalo se lodní dno, přidávaly se přepážky a protitorpédové obšívky. Otto Weddingen dostal nejvyšší pruské vyznamenání Pour le Mérite. Jedinou bitevní lodí, která kdy potopila ponorku, je křižník HMS Dreadnought. Stalo se tak 29. března 1915, kdy taranoval německou ponorku U-29, přitom zahynula celá posádka.
Druhá světová válka
Německo