náhled|300px|Expanze islámského chalífátu v letech 622–750 náhled|200px|Maurští poddaní krále Jakuba I. Aragonského. Potomci Maurů Moriskové byli vyhnáni ze Španělska na počátku 17. století náhled|upright|Tamerlán vítězí v bitvě o Dillí. Při jeho výbojích a válkách proti nevěřícím zahynuly miliony lidí. Počátky islámu jsou spojeny s působením arabského proroka Mohameda († 632) na Arabském poloostrově. Klíčová událost je tzv. hidžra roku 622, kdy Mohamed se svými přívrženci přesídlil z Mekky do Medíny. Islám se do počátku 8. století rychle rozšířil do velké části Středomoří islámskou expanzí – vojenských výbojů arabských vyznavačů islámu. V čele ummy, obce muslimů, po smrti Mohameda stanuli chalífové, kteří byli zprvu voleni. Již zde došlo k rozkolu islámu na přívržence chalífů pokrevně spřízněných s prorokem (šíité) a většinové sunnity. Později v čele chalífátu stanuli členové rodu Umajjovců (661–750) sídlící v Damašku a Abbásovců (750–1258), kteří přesídlili do Bagdádu. Odstředivé tendence v rámci rozsáhlé islámské oblasti se také projevily například vyhlášením samostatného córdobského chalífátu na Pyrenejském poloostrově nebo chalífátu fátimovského v severní Africe (Maghreb). Do uspořádání muslimského světa dále v 11. století zasáhl turkický rod Seldžuků, kteří prosadili nejvyššího světského panovníka, sultána (obdobu křesťanského císaře), zatímco pravomoci chalífy byly omezeny na oblast duchovní.
V období od 11. do 15. století se islámský svět již nevyznačoval tolik expanzivní dynamikou a formovaly jej rozhodujícím způsobem nearabské vlivy. V západním Středomoří po rozpadu Córdobského chalífátu to bylo postupné dobývání Pyrenejského poloostrova křesťanskými vojsky (jimi nazývaná reconquista, znovudobývání), kterému nezabránilo ani sjednocení oblasti pod vládou berberských Almorávidů a Almohadů. V Egyptě, Sýrii a přilehlých oblastech po Fátimovcích převzal vládu kurdský Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovců, které v polovině 13. století vystřídal Mamlúcký sultanát s vládci z kasty elitních otroků. Do vývoje východního Středomoří také zasáhly křížové výpravy, dvě století trvající snaha křesťanských vojsk o získání území Svaté země. V severovýchodní oblasti islámského světa hráli nejvýznamnější roli turkičtí vládci. Do konce 12. století to byla Seldžucká říše, která mimo jiné expandovala na úkor Byzantské říše, dočasně také například východněji položená Chórezmská říše. Od konce 13. století se zde začali prosazovat Osmané, kteří expandovali až na Balkán a roku 1453 dobyli Konstantinopol, čímž nejen zanikla Byzantská říše, ale také se islám rozšířil na práh Evropy a západokřesťanského světa. Do této oblasti také dočasně, ale velmi výrazně zasáhly výboje mongolských dobyvatelů, zejména Čingischán, který vyvrátil Chórezmskou říši a islám vyznávající Tamerlán, který na začátku 15. století dočasně oslabil samotnou Osmanskou říši.
Předislámská Arábie náhled|Sábský kamenný nápis ze 7. století adresovaný měsíčnímu bohu Alkmakovi, zmiňující jména dalších pěti jihoarabských bohů Oblast Arabského poloostrova před příchodem islámu nebyla politicky, ani nábožensky jednotná. Střed poloostrova s nehostinnou pouští byl osídlen semitskými nomádskými kmeny, vyznáním většinou polyteistickými, některé však přijaly judaismus, či křesťanství.Mayer, str. 172. Samotné náboženství kočovníků byl primitivní animismus a náboženství pro ně v životě mnoho neznamenalo.Tauer, str. 18. Živobytím nomádů byl chov velbloudů a dobytka, nedílnou součástí jejich života však tvořila také válka a nájezdy proti ostatním kmenům i usedlým obyvatelům oáz.Lewis, str. 47–48. Usedlý život v oázách dal vzniknout i osadám s charakterem městských států, které se však kulturně příliš nelišily od nomádů.Tauer, str. 15. V oblasti jižní Arábie již ve starověku vznikaly vyspělé státy s vysokou kulturou.Tauer, str. 14–15.
Na severu od Arábie spolu soupeřily dvě velmoci – Byzantská říše a Persie. Na jejich hranicích tak vyrostly nárazníkové státy: stát Ghasánovců v Sýrii pod vlivem Byzantské říše a stát Lachmovců v Mezopotámii, který ovládali perští Sásánovci; oba státy byly arabské a křesťanské.Lewis, str. 42. Měly také za úkol chránit země svých pánů před nájezdy arabských kočovných kmenů.Tauer, str. 17. Koncem 6. a počátkem 7. století státy Ghasánovců i Lachmovců zanikly.Tauer, str. 17–18.
Posledním nezávislým státem v jižní Arábii bylo židovské Himjárské království. Himjárský král Júsuf se obrátil proti Byzantské říši, která Židy utlačovala, a zakázal průchod byzantským obchodníkům.Mayer, str. 167. Byzanc však potřebovala volný průchod Rudým mořem kvůli obchodu s Indií, nicméně na jihu Arábie nemohla zasáhnout přímo.Lewis, str. 43. Himjárskou říši tak na byzantskou žádost napadl křesťanský Aksum, který roku 525 rozdrtil Júsufovu armádu a jeho stát rozvrátil. Etiopané se poté stočili na sever, ale roku 507 u Mekky utrpěli porážkuGibbon, str. 235–236 a museli z Arábie ustoupit zpět do Afriky. Jih poloostrova ovládla Persie.
Prorok Mohamed
Mekkánské období Prorok Mohamed se podle tradice narodil roku 570 v Mekce,Lewis, str. 47. dva měsíce poté, co od Mekky odtáhla etiopská vojska (rok slona).Gibbon, str. 236. Pocházel z rodu Hášimovců, klanu kmene Kurajšovců.„Hášimovci“ in: judaismus, křesťanství, islám, str. 411.Gibbon, str. 235. Mekka byla v době Mohamedova narození prosperujícím obchodním centrem ležícím na karavanní trase mezi Středomořím a Východem,Lewis, str. 48 ale i poutním místem, kterému vládli Kurajšovci.Tauer, str. 19–20. Ti v náboženských poutích viděli především obchod a o samotné náboženství se nezajímali.Tauer, str. 23. Mohamed se již od mládí hloubavě zajímal o náboženství i sociální otázky, věnoval se náboženským obřadůmGibbon, str. 237. a měl určité znalosti mezi Araby rozšířeného křesťanství i židovství.Tauer, str. 21. Přesto však neuměl číst ani psát, neovládal kromě arabštiny žádný jazyk.
Svá první vidění měl ve věku čtyřiceti let při meditacích v jeskyni hory Hirá, nedaleko Mekky.„Muhammad Ibn Abdulláh“ in: judaismus, křesťanství, islám, str. 411. V nich mu archanděl Gabriel přikázal, aby se stal prorokem. Mohamed přednášel nejprve v soukromí svým nejbližším a po třech letech vystoupil na veřejnosti.Gibbon, str. 240–241. Kurajšovci zpočátku přijali Mohameda netečně, později ho ale začali nenávidět.Tauer, str. 24. Kurajšovci začali Mohamedovu společnost perzekvovat, avšak Mohamedův strýc Abú Tálibovi, který sice odmítal islám, ale Mohameda i muslimy chránil před násilím ze strany Kurajšovců; část muslimů raději zvolila útěk do křesťanského Aksumu, kde byli králem Armahem vlídně přijati.Mojdl, str. 27. Ačkoliv Armah odmítl Mohamedovu nabídku, aby přestoupil na islám, králova pohostinnost vůči muslimům na proroka učinila takový dojem, že muslimové měli od té doby zakázáno vést proti Etiopii válku. Kurajšovci v Mekce zatím Hášimovce bojkotovali celé tři rokyTauer, str. 25. a po smrti Abú Táliba se situace muslimů rychle stala neudržitelnou.
V roce 620 začal Mohamed vyjednávat s vůdci města Jathrib (pozdější Medína), kteří následujícího roku slíbili přestoupit na islám, pokud se stane soudcem sporů mezi jathribskými kmeny Aus a Chazradž. Mohamed nejprve roku 622 do Jathribu vyslal šedesát rodinLewis, str. 48–49. a později, když se ho Kurajšovci pokusili zavraždit,Gibbon, str. 242–243. uprchl v září s Abú Bakrem do Jathribu i on.Tauer, str. 26.
Medínské období Přesídlení proroka Muhammada z Mekky do Jathribu z roku 622 se nazývá hidžra (původní význam "přerušení kmenových vztahů a navázání nových"). Město Jathrib pak bylo na počest Muhammada přejmenováno na Madinát an-Nabí "Město Prorokovo", krátce Medína. Samotné přesídlení do Medíny znamenalo pro muslimskou moc zásadní obrat; Mohamed se kromě náboženského vůdce stal také vůdcem politickým.Lewis, str. 49. Ještě před Mohamedovým příjezdem do Medíny působili ve zdejším městě Mohamedem pověření misionáři a sám prorok předpokládal, že pro islám získá zdejší židy: sváteční den muslimů byl proto podle židovského vzoru určena sobota a směr modlitby k Jeruzalému. Později však poznal, že židé se k islámu přiklonit nemíní a směr modlitby změnil k Mekce a jako sváteční den byl určen pátek. Medínská obec s novým náboženstvím získala i nový společenský řád; obyvatelstvo se rozdělilo do tří skupin: mudžáhirové, Mohamedovi následovníci původem z Mekky, al-ansár – následovníci, muslimové z řad domorodých kmenů Auš a Chazradž a poslední skupinou se stali místní židé. Ti a Kurajšovci z Mekky se stali úhlavními nepřáteli, jež bylo třeba pokořit.Tauer, str. 29.
Muslimové začali napadat a okrádat mekkánské karavany, jež pro ně se staly součást obživy.Tauer, str. 24–25. Přepady karavan vyvrcholily v bitvu u Badru (17. března 624), kde se střetly medínské hordy s kurajšovskou armádou; navzdory přesile dokázali muslimové zvítězit a tato bitva se stala jedním z rozhodujících mezníků raného islámu. Mohamed posílil svoji pozici vůči vnitřním i vnějším nepřátelům a mohl tvrdě zakročit proti svým odpůrcům.Tauer, str. 30–31. Dalším velkým střetnutím se stala bitva u Uhudu 23. března 625, jež sice skončila taktickým mekkánským vítězstvím, avšak Kurajšovci vítězství nedokázali využít a muslimy zničit; Mohamed a jeho následovníci tak ve válce pokračovali.Tauer, str. 31. Kurajšovci se poté rozhodli muslimy zničit jednou pro vždy a oblehli s 10 000 vojáky Medínu, Mohamed jim však s 3000 obránci dokázal vzdorovat a po třech měsících Kurajšovci boj vzdali.Tauer, str. 31–32.
Vítězství nad Kurajšovci i přímý vojenský nátlak donutil mnohé arabské kmeny připojit se k Mohamedovi, mnohé z nich přijaly islám a Kurajšovci roku 628 uzavřeli s Mohamedem mír.Tauer, str. 32–33. Již následujícího roku však prorok využil záminky a vytáhl na Mekku,Tauer, str. 33. která počátkem roku 630 kapitulovala bez bojeGibbon, str. 251. a její obyvatelé přijali islám.
Boj s židy Samostatnou kapitolu tvoří perzekuce židů; první kmen, Banú Kajnuká, byl vyhnán po bitvě u Badru, druhý kmen Banú an-Nadír po bitvě u Uhudu,Tauer, str. 32. a třetí kmen Banú Kurajza byl za své spojení s Kurajšovci při obléhání Medíny s Kurajšovci nařčen ze zrady; muži byli popraveni a ženy a děti rozděleny mezi muslimy.„Muhammad Ibn Abdulláh“ in: judaismus, křesťanství, islám, str. 412.
Éra volených chalífů
Vláda Umajjovců
První Abbásovci
Al-Andalus a reconquista
Córdobský emirát a chalífát
náhled|vlevo|Tárik ibn Zijád dobývá Hispánii, evropská raněstředověká miniatura Po ovládnutí větší části Pyrenejského poloostrova islámskými vojsky se do Al-Andalusu, jak byla tamější země muslimy nazývána, začali stěhovat Arabové a Berbeři. Soupeření mezi klany však vyvolávalo v zemi politickou nestabilitu, se kterou se muslimští místodržící sídlící v Córdobě (odtud pochází název státu – Córdobský emirát) nedokázali vypořádat.Tauer, str. 120 Stávající situace umožnila převzít zde potomkovi umajjovských chalífů Abdurrahmánovi I. vládu a ustavit zde vlastní stát nezávislý na abbásovských chalífech v Bagdádu. Za vlády jeho nástupců se hospodářství a kultura vcelku úspěšně rozvíjely, pouze stabilitu státu několikrát ohrožovaly separatistické tendence zdejší šlechty.Kaufmann, str. 29. Stát také oslabovaly nájezdy Normanů a vzpoury křesťanských poddaných. Největšího rozkvětu dosáhl Al-Andalus za vlády Abdurrahmána III., který se roku 929 prohlásil chalífouMayer, str. 174. (dosud držel jen titul emíra) a stal se tak i duchovním vůdcem muslimské obce.Kaufmann, str. 32. Autorita córdobských chalífů však platila jenom v rámci území pod jejich kontrolou. Významné postavení ke konci 10. století získal v chalífátu Muhammad bin Abí Ámir, známý jako Al-Mansúr, či Evropany přezdívaný Almanzor. Ovládl tehdy mladého chalífu Hišáma II. a domohl se rozsáhlých pravomocí, takže pak vládl chalífátu jako chalífův pobočník.Tauer, str. 128
Taifas a nadvláda dynastií ze severní Afriky
náhled|upright=1.4|vpravo|Křesťanské a muslimské státy na poloostrově kolem roku 1031