Šoková terapie je ekonomický termín označující jeden ze způsobů transformace centrálně plánované ekonomiky převážně socialistických států na kapitalistický ekonomický systém, používaný především v 90. letech 20. století po rozpadu Sovětského svazu. Hlavním představitelem šokové terapie byl americký ekonom Jeffrey Sachs.
Přehled Pojem šoková terapie byl popularizován Naomi Kleinovou. V její knize Šoková doktrína z roku 2007 říká, že neoliberální politika volného obchodu (prosazovaná ekonomem Miltonem Friedmanem) se stala význačnou v některých rozvinutých zemích právě díky záměrné strategii „šokové terapie“ . Johan Norberg z Cato Institute kritizoval její knihu, protože mylně připisuje koncept šokové terapie Friedmanovi. Podle Norberga je Friedmanův citát („Jedině krize, skutečná či vnímaná, produkuje opravdovou změnu“) vytržen z kontextu a následně špatně vykládán.
Ekonom Jeffrey Sachs (kterému je někdy připisováno vytvoření pojmu „šoková terapie“) říká, že nikdy nevybral tento pojem, nemá ho příliš rád a tvrdí, že to bylo něco, co vymysleli novináři a veřejné diskuze. Zároveň říká, že tento pojem zní mnohem hůř, než jaký doopravdy je. Názory Sachse na to, co označili neekomisté za "šokovou terapii", byly založeny na studiu historických období měnové a hospodářské krize a poznamenali, že rozhodující úder by mohl ukončit peněžní chaos často za den.
První případ šokové terapie byly neoliberální pro-tržní reformy v Chile v roce 1975, prováděny tzv. Chicago Boys po vojenském převratu Augusta Pinocheta. Reformy byly založeny na liberálních ekonomických myšlenkách pocházejících z Chicagské univerzity.
Tento výraz platí také pro případ Bolívie. Bolívie úspěšně zastavila hyperinflaci v roce 1985 pod vedením Gonzala Sáncheze de Lozada za použití Sachsových myšlenek. Zejména Sachs a Sanchez de Lozada použili Západní Německo jako inspiraci, kde v průběhu roku 1947-1948 poměrně rychle zmizela cenová regulace a vládní podpora, což mělo za následek nastartování německé ekonomiky a završení změny z autoritářského poválečného státu.
Ekonomický liberalismus po sedmdesátých letech vzrostl na významu a liberální šoková terapie se stále více využívala jako reakce na hospodářské krize, například Mezinárodním měnovým fondem (MMF) v asijské finanční krizi z roku 1997. Liberální šoková terapie se stala velmi kontroverzní, ale její zastánci tvrdí, že pomohla k ukončení hospodářských krizí, stabilizovat hospodářství a připravit půdu pro hospodářský růst, zatímco její kritici (jako Joseph Stiglitz), věřili, že pouze pomohla zbytečně prohloubit tyto krize a vytvořila zbytečné sociální utrpení.
Sachsovy myšlenky byly aplikovány na postkomunistické státy při jejich přechodu ke kapitalistickým systémům s velmi smíšenými výsledky. V Rusku a ostatních postkomunistických zemích měly tyto reformy za následek nárůst nadměrné úmrtnosti a snížení délky života spolu s rostoucí ekonomickou nerovností a chudobou. Poměr Giniho koeficientu vzrostl v průměru o 9 bodů u všech bývalých socialistických zemí. Některé země, které používaly šokovou terapii (např. Polsko či Česká republika), udělaly lépe než ty, které to neudělaly. Průměrná postkomunistická země se do roku 2005 vrátila k HDP na obyvatele v roce 1989, ačkoli některé jsou stále daleko za tím. Například Čína uskutečnila svůj velmi úspěšný přechod postupně, nikoliv nárazově. Podle Williama Easterlyho, úspěšné tržní ekonomiky spočívají na právních a správních předpisech, a zavedení praxí, která nemohou být okamžitě vytvořena ve společnosti, která byla dříve autoritářská, silně centralizovaná, a měla státní vlastnictví majetku.
Teorie Tato sekce představuje různé teorie, podle kterých se vysvětluje šoková terapie a její účinky.
Hyperinflace Jeffrey Sachs se poprvé začal zabývat šokovou terapií, když si všiml, že většinou je trvání hyperinflace ukončeno rozhodným zásahem a mnohdy nepřesáhne ani den. Je tedy důležité se podívat na teoretický základ hyperinflace a pochopit, proč si Sachs uvědomil, z jakého důvodu je šoková terapie úspěšná při jejím překonávání.
Na vysvětlení hyperinflace se používají dva hlavní modely. Konfidenční model a monetární model. V hyperinflaci se prudce zvyšuje nabídka peněz a rychlost oběhu peněz. Jeden či oba jsou základem pro hyperinflaci a v obou modelech jeden následuje po tom druhém.
V důvěrním modelu je na začátku nějaká událost či slet událostí, jako například porážka ve válce nebo vysoký výkup toho druhu akcií, který kryje měnu. To způsobí, že rapidně klesá důvěra v instituci, ať už stát nebo banka, která měnu vydává. Proto, že lidé nechtějí držet bankovky, které se mohou stát bezcennými, radši je utratí, než aby si bankovky ztrácející hodnotu nechávali. Prodávající, kteří si uvědomují rostoucí risk, který měna přináší, si žádají větší a větší prémie, které přesahují původní hodnotu. Jeden z běžně používaných příkladů krize důvěry je již zmíněná válka, konkrétně válečná porážka. Jeden z příkladů je např. Napoleonská Vídeň, druhý únik kapitálu, který může být způsoben hromadnou nákazou. Z tohoto pohledu je důvodem zvyšujícího se oběh bankovek důsledek pokusu vlády o odložení situace, aniž by si uvědomovala základní příčinu problému, kterým je samotný nedostatek důvěry. Krize důvěry je obzvláště poškozující pro měny s nuceným oběhem (tedy většina současných měn), tedy čí hodnota nesouvisí s jakoukoliv hmotnou hodnotou, protože tento druh měny je typicky kryt budoucími daňovými přijmi její (typicky exkluzivní) přijatelnost vládou pro platbu daní a poplatků.
V monetárním modelu je hyperinflace pozitivní reakce na rychlý monetární růst. Má stejnou příčinu jako všechny ostatní druhy inflace: instituce vydávající měnu, ať už centrální či nikoliv, vydávají měnu, aby splatili prudce rostoucí náklady, mnohdy plynoucí z nedbalé fiskální politiky nebo tíživých válečných nákladů. Když si majitelé obchodů uvědomí, že emitent měny je oddaný k politice překotné měnové expanze, tak zvyšují své ceny, aby pokryli očekávaný pokles měnové hodnoty. Posléze musí emitent zrychlit jeho expanzi, aby pokryl tyto ceny, což ale způsobuje, že hodnota měny klesá ještě rychleji než dříve. Podle tohoto modelu emitent nemůže „vyhrát“ a jediným možným řešením je okamžitě přestat měnu expandovat. Na druhou stranu konec expanze může způsobit rozsáhlý finanční šok těm, kteří měnu používají, protože se znenadání změní očekávání. Tato politika, společně se snižováním penzí, platů a státních výdajů utvořila část Washingtonského konsenzu z 90. let 20. století.
Ukončování hyperinflace záleží na tom, na základě kterého modelu vznikla. Pokud se jedná o důvěrní model, je třeba změnit krytí měny-v mnoha případech nově vzniklou měnou. Každý další možný krok, který přispěje k obnovení důvěry ve vládu může pomoci s koncem hyperinflace (psychologický efekt dostatku jídla v obchodech po škrtech, volba nové vlády, která je schopna a odhodlaná tento problém zvrátit apod.). V monetárním modelu musí emitent měny přestat s měnovou expanzí.
Šoková terapie jako umělý ekonomický šok Šok je v ekonomii definován jako neočekávaná nebo nepředvídatelná událost, která ovlivňuje ekonomiku, ať už pozitivně či negativně. Recese jsou v mnoha případech popisovány jako negativní ekonomické šoky, ve kterých je současný stav ekonomiky neudržitelný a ekonomika se pokouší dostat se na nový rovnovážný stav. Z krátkodobého hlediska, protože se ekonomika přizpůsobuje na šok před tím, než se vrátí na nový rovnovážný stav, šok způsobí, že klesá produktivita, roste nezaměstnanost a zavírají se firmy, které nejsou v tomto novém prostředí životaschopné. Toto prostředí však umožní nové tržní příležitosti a lidé se musí naučit nové dovednosti a zneužít nových příležitostí, aby bylo dosaženo dlouhodobého rovnovážného stavu.
Šoková terapie může být v mnohém pochopena, pokud na ní budeme nahlížet jako na uměle vyvolaný šok způsobený vládními politikami. Neoklasická teorie nám poskytuje velmi užitečný nástroj, podle kterého můžeme tento uměle vyvolaný šok teoreticky popsat. Neoklasická teorie pracuje s idealizovaným pohledem na ekonomiku na základě různých předpokladů. Mnohé z nich jsou pravdivé díky tržním institucím (často, ale nejen státním), zákonům, kultuře nebo historické praxi a je velmi užitečná pro vysvětlení k vysvětlení mnoha situací (obzvláště v západních ekonomikách). Většinou se stává, že některé z předpokladů pro naplnění neoklasické teorie nejsou dosaženy a z toho důvodu vznikne nedokonalý trh. Z tohoto důvodu jsou výsledky této teorie zkreslené, nebo teorie selhává úplně. I přesto je užitečné výsledky s touto teorií srovnávat.
Neoklasický šok V neoklasické teorii velké ekonomické šoky způsobují v krátkodobém hledisku nezaměstnanost. Čím větší šok, tím větší nezaměstnanost. Z toho důvodu mohou rozsáhlé šoky vést k znepokojujícím sociálním problémům, politickým nepokojům a v nejhorších případech k revoluci. Na druhou stranu, trh se sám o sobě už přizpůsobuje k novému rovnovážnému stavu, čímž vytváří nová pracovní místa a příležitosti. Pokud do trhu nezasahuje žádná vnější síla, která by trhu zabránila přizpůsobit se na nový rovnovážný stav, trh se okamžitě sám napraví s novými firmami a plnou zaměstnaností za předpokladu, že pracovníci nabydou nových schopností a dovedností, díky kterým tyto nové pracovní příležitosti využijí nebo jsou schopni přesunout se do oblastí, kde najdou nové zaměstnání.
V reakci na šok vytvořený špatnými vládními politikami může náhlá liberalizace trhu umožnit volnému trhu, aby dosáhl rovnovážného stavu, na který se trh nemohl sám dostat z důvodu vládních intervencí. Pokud reakce na šok pramení z trhu nebo jiných vnějších faktorů, vládní zásahy zpomalí cestu volného trhu k optimálnímu zotavení. Avšak, pokud je tento šok rozsáhlý, tedy způsobuje, že sociální a politické podmínky nejsou dostatečné na zotavení, a tedy hrozí revoluce, vládní intervence způsobující pomalé zotavování pomocí postupných politik a rozdělování negativních zásahů odůvodnitelné.
Šoky nedokonalých trhů Nejčastěji je teorie neoklasického šoku pouze neúplná je kvůli tržním selháním a nedokonalým trhům. Náhlá liberalizace volného trhu při nepřítomnosti institucí, které volný trh zajišťují (jak tomu bylo například u post-komunistických států), nebo ve kterých je západní styl ekonomiky zbytečně liberalizován (krácení policejního rozpočtu, odstraňování regulací apod.), jsou oba příklady šoků nedokonalých trhů.
Podstata šoku nedokonalých trhů spočívá v tom, která z předpokladů dokonalého trhu tomuto trhu chybí. Nejdůležitější z předpokladů pro všechny trhy je předpoklad vlastnického práva. Nejenom, že volný trh závisí na výměně zboží. Závisí na právech používat zboží určitými způsoby na určitý čas. Trhy jsou instituce, které organizují výměnu vlastnictví zboží, kde podstata tohoto vlastnictví je definovaná vlastnickým právem přiřknutému k danému zboží. Vlastnické právo je nejdůležitější, protože může mít dramatický dopad na výsledky a tvrdí se, že v souvislosti s tímto právem dochází k nejvíce selháním trhu.
Další z důležitých předpokladů je dokonalá konkurence, na kterou se váže mnoho menších předpokladů. Mezi nimi dokonalý přístup k informacím, žádné bariéry vstupu a mnoho konkurentů. Ale existuje mnoho druhů nedokonalých trhů na základě toho, kterou z předpokladů nesplňuje.
Mnoho konkurentů předpokládá, že existuje více než jeden podnik vyrábějící určité zboží. Problém nastane v případě privatizace státního podniku jako součást šokové terapie, aniž by se při privatizaci počkalo na trh, aby si vytvořil konkurenta. V tomto případě vzniká monopol díky již existující eminentní pozici firmy na trhu, čímž vznikají tržní bariéry a firma si je schopna určovat cenu a zůstat ve své monopolní pozici. Také v post-autoritářských režimech s křehkými demokratickými principy mohou tyto eminentní podniky ovlivnit vládu a právní systém za účelem udržení si své monopolní pozice.