Gondor je království Dúnadanů ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena. Byl znám také jako Jižní říše Númenorejců ve vyhnanství (anglicky Southern Númenórean Realm in Exile) nebo jen jako Jižní královstvíTolkien, John Ronald Reuel. Nedokončené příběhy. Praha: 2009. [dále jen Tolkien (2009)]. Str. 422. (anglicky South-kingdom), se nachází v jižní části severozápadního cípu Středozemě v Belfalaské zátoce při ústí řeky Anduiny. Gondor založili bratři Isildur a Anárion, synové Elendila Vysokého, po Pádu Númenoru na konci druhého věku. Gondor je sesterským královstvím Arnoru (Severního království), které založil Elendil sám. V sindarštině jméno Gondor znamená Kamenná země,Tolkien, John Ronald Reuel. Silmarillion Praha: 2003. [dále jen Tolkien (2003)]. Str. 262. odvozeno ze sindarského gond (kámen) a (n)dor (země). Hypotetický quenijský název je Ondonórë. Gondor spolu s Arnorem bývají nazývány „Královstvími Númenorejců ve vyhnanství“. Po vymření králů Gondoru se panování ujali vládnoucí správcové. Správci nesedávali na královském trůně, neužívali žezlo ani královskou korunu. Znakem jejich úřadu byla pouze bílá hůlka.Tolkien Návrat krále (2002). Str. 301. Gondorští králové a správci po celý třetí věk bojovali se služebníky Temného pána Saurona.
Finální fáze války o Prsten a Sauronův definitivní pád je popsán v Tolkienově trilogii Pán prstenů. Hlavní postavy tohoto příběhu se v Gondoru pohybují po většinu páté knihy, která tvoří první část třetího dílu. Další detaily týkající se geografie a historie Jižního království jsou uvedeny v knihách Silmarillion a Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě.
Dějiny Založení Gondoru a válka Posledního spojenectví
alt=Království Dúnadanů ve vyhnanství (modře) a ostatní kolonie Númenoru (tamvě modře) krátce po zkáze Númenoru, 3320 D.v.|náhled|upright=0.6|vlevo|Království Dúnadanů ve vyhnanství (modře) a kolonie Númenoru (tamvě modře), krátce po zkáze Númenoru, 3320 D.v. Elendil a jeho synové, kteří se se svým lidem stihli na svých lodích zachránit ze zkázy Númenoru, se plavili na východ. Jejich lodě byly prudkým větrem rozehnány a rozděleny na dvě části. Elendil přistál na severu a založil v Eriadoru Severní království Arnor. Jeho synové Anárion a Isildur byli bouří zaneseni jižněji. Své Jižní království Gondor založili v zálivu Belfalas, při ústí Anduiny. Vládli společně z Osgiliathu, který ležel na Anduině v polovině cesty mezi Minas Anor (Věž vycházejícího slunce), kde sídlil Anárion a Minas Ithil (Věž zapadajícího měsíce), kde se usadil Isildur. Podmanili si rozsáhlá území Ithilienu, Anorienu, Lossarnachu, Lebenninu, Belfalasu a Lamedonu v Gondoru, Východních Úvalů (Eastfold) v Calenardhonu a území Arthedainu a Cardolanu na severu, avšak věděli, že jim hrozí nebezpečí z blízkého Mordoru. Opevnili proto hranice svého království. Na západě vybudovali pevnost Aglarond, později známou jako Helmův žleb či nedobytnou pevnost Cair Andros na řece Anduině v severním Ithilienu (věž Orthank, kam umístili jeden z Vidoucích kamenů palantírů, byla postavena až krátce po Válce posledního spojenectví). Palantíry byly umístěny i v Minas Ithil, Minas Arnor a v Osgiliathu, kde byl uložen hlavní z nich.
náhled|upright=0.6|vlevo|Minas Ithil, sídlo zakladatele Gondoru Isildura, ilustrace Matěj Čadil Na konci druhého věku se Sauron skutečně vrátil do Mordoru a rozpoutal válku proti nově založenému Gondoru. Síly Temného pána brzy dobyly Minas Ithil a nepřítel spálil zdejší Bílý strom. Isildur i s rodinou uprchl za otcem do Arnoru, zatímco Anárion bránil s gondorskou armádou hlavní město. Velekrál Dúnadanů Elendil s pánem Noldor Gil-galadem poté vytvořili Poslední spojenectví elfů a lidí. Sbírání armády trvalo několik let, až roku 3434 vytáhli elfové a lidé společně do boje. K této alianci se připojili i trpaslíci z Durinova lidu a Lesní elfové z Temného hvozdu vedení svým pánem Oropherem.
Spojenci porazili Sauronova vojska před branami Mordoru v bitvě na Dagorladu. Poté oblehli jeho pevnost Barad-dûr. Obléhání trvalo sedm let a padli při něm Anárion a v přímém souboji se Sauronem nakonec i oba velekrálové Elendil i Gil-galad. Elendilovu synovi Isildurovi se však podařilo useknout Temnému pánovi prst i s Vládnoucím prstenem, čímž byl Sauron na čas poražen.Tolkien Návrat krále (2002). Str. 284.
Isildur se po porážce Saurona stal Velekrálem lidí a rozhodl se, že bude Dúnadanům vládnout z Arnoru. Správu Jižního království předal svému synovci, Anárionovu synovi, Meneldilovi a ve druhém roce třetího věku vyrazil s malou družinou podél Anduiny na sever. Isildur však byl nedaleko Kosatcových polích přepaden přesilou skřetů, kteří krále na útěku usmrtili. Při pokusu o útěk vyklouzl Isildurovi z ruky prsten, který se na téměř 2 000 let ztratil v bahně řeky Anduiny. Po králově smrti vládla v Arnoru linie Isildurova nejmladšího syna Valandila a v Gondoru linie Anárionova syna Meneldila.Tolkien Návrat krále (2003). Str. 230.
Vláda králů
náhled|upright=0.8|vpravo|Mapa říše Gondoru v době největšího rozmachu Prvních téměř pět set let prosperovalo Jižní království pod vládou Anárionových dědiců v míru. Během těchto let Gondor obsadil celý Calenardhon a podmanil si kolonie Věrných Númenorejců Ras Morthil, Lond Angren a Lond Enedh na západě, a západní hranice Gondoru se posunuly k Andrastu a Tharbadu. V roce 490 za vlády sedmého krále Ostohera však zemi z východu poprvé napadli nájezdníci, Gondorskými označovaní jako Východňané. Ty porazil až Ostoherův vnuk Turambar, který dobyl rozsáhlá území Dorrhûnenu a posunul východní hranici království až k jezeru Rhûn.Tolkien Návrat krále (2002). Str. 292.
Dvanáctý král Tarannon Falastur začal za své vlády budovat velkou gondorskou flotu, s jejíž pomocí jeho následovníci obsadili celé pobřeží kolem Belfalaské zátoky a za vlády Eärnila I. se Gondorským dokonce podařilo dobýt Umbar ovládaný Černými Númenorejci. Černí Númenorejci z Umbaru se ale stáhli na jih a východ nebo ustoupili do exilu v Haradu, spojili se s Haradskými, a organizovali odpor proti Gondoru. Vrcholu moci dosáhl Gondor za vlády Hyarmendacila I. v 11. a 12. století. Jeho království na severu hraničilo s okrajem Temného hvozdu, na západě tvořila hranici řeka Gwathló, na východě sahala říše až k jezeru Rhûn a na jihu ovládal Gondor území po řeku Harnen a dál po pobřeží až k Umbaru.Tolkien Návrat krále (2002). Str. 292 - 293.
Za vlády Hyarmendacilových méně schopných následovníků obnovili Východňané své útoky. Říše odolala s pomocí armád ze severního království Rhovanionu, se kterým poté uzavřeli spojenectví a udržovali mezi sebou vřelé vztahy. Avšak králové se museli stále citelněji potýkat s úbytkem obyvatel númenorské krve. Do svých řad přijímali Seveřany, nejčastěji z království Rhovanionu, kteří se s Gondorskými brzy začali mísit. Fatální rozkol v Jižním království v roce 1432, kdy zemřel král Valacar. Matkou jeho syna a právoplatného nástupce Eldacara byla Seveřanka Vidumavi. To proti mladému králi popudilo jižní provincie, gondorské námořnictvo a velkou část armády, které v čele s Eldacarovým vlastníkem Castamirem povstali. Gondor postihla krutá občanská válka při níž se Castamir podpořený loďstvem na deset let zmocnil trůnu v Osgiliathu. Eldacar uzurpátora za pomoci Seveřanů Rhovanionu porazil v bitvě na brodech řeky Erui, kde Castamir padnul. Jeho synové však v čele gondorské flotily odpluli do Umbaru, a společně s Castamirovými stoupenci se od Gondoru odtrhlo Gondorské námořnictvo a všechny jižní provincie. Ti z řad Castamirových stoupenců, kteří se usadili v Umbaru a mísili se s domorodým obyvatelstvem a Černými Númenorejci, byli poté známí jako Umbarští korzáři.Tolkien Návrat krále (2002). Str. 293 - 295.
náhled|upright=0.7|Minas Tirith, model podle filmové adaptace P. Jacksona Po několika ničivých vpádech Umbarských a Černých Númenorejců, postihla Gondor v roce 1636 ještě těžší rána, když z východu zasáhla království morová nákaza. Při epidemii, které podlehlo mnoho obyvatel, zemřel i král Telemnar se svými dětmi. Na trůn nastoupil jeho synovec Tarondor, který přenesl sídlo z vylidněného a rozpadajícího se Osgiliathu do Minas Anor. Občanskou válkou a morem oslabený Gondor čelil třetí z pohrom za vlády králů Narmacila II., Calimehtara a Ondohera. Tehdy do země ve dvou vlnách vtrhly zástupy armád Východňanů z východní Konfederace, v Gondoru známé jako Konfederace Vozatajů. Na svých válečných vozech tito nájezdníci prorazili obranu Gondoru a Rhovanionu a dík podpoře lidí z Chandu a Haradu téměř dobyli Jižní království. S vypětím všech sil odrazili Dúnadani tyto nájezdníky až za vlády schopného krále Eärnila II. a s pomocí zbytků armád Rhovanionu, který byl Vozatajy dobyt, avšak Gondor už nebyl schopen dobýt zpět svá území na východ od řeky Anduiny (kromě Ithilienu), která padla do rukou zemí Východňanů. V polovině jeho vlády se však v opuštěném a nebráněném Mordoru znovu shromáždili prstenové přízraky. V roce 2000 napadli nazgûlové Minas Ithil. Po dvou letech obléhání pevnost padla a Sauronovi sluhové ji přetvořili na své hrozné sídlo, načež Gondorští věž přejmenovali na Minas Morgul. Minas Anor – hlavní město říše – byla od těchto dob známa jako Minas Tirith čili Strážní věž.
Po Eärnilově smrti nastoupil na trůn jeho syn Eärnur. Stal se posledním gondorským panovníkem v Anárionově linii. V roce 2050 se totiž nechal nerozvážně vyprovokovat Pánem nazgûlů k souboji, byl zajat a pravděpodobně umučen v Minas Morgulu. Po jeho smrti se nenašel žádný příbuzný s oprávněným nárokem na trůn a tak se vlády ujal králův správce Mardil, jež založil linii vládnoucích správců vládnoucí Gondoru po dalších tisíc let.Tolkien Návrat krále (2002). Str. 300.
Úpadek za vládnoucích správců
Správci, kteří byli z počátku vždy volení z Mardilových potomků, se od vlády správce Pelendura stali dědičnými gondorskými vládci. Korunovační formule o tom, že správce pouze spravují království do návratu králů se brzy změnila v pouhá ceremoniální slova, neboť správci disponovali celou královskou mocí a jejich úřad byl dědičný.
náhled|upright=0.5|vlevo|Hrad Durthang střežící opuštěný Mordor Gondor se za vlády prvních správců zpočátku těšil ostražitému míru, kdy Sauronův duch ani prstenové přízraky jeho hranice neohrožovali. Během tohoto míru ale Gondor ztratil kontrolu nad bývalými koloniemi Lond Enedh (Enedwaith), Lond Angren (Angren Vale) a Ras Morthil z Anfalasu, a tak se moc Gondoru omezila pouze na území mezi řekou Lefnui na západě a území západně od pohoří Ephel Duath (Ithilien). To se změnilo za panování Denethora I. ve druhé polovině 25. století, kdy nové plemeno skurutů napadlo Osgiliath, jenž byl definitivně zničen a opuštěn. Hranice se gondorskému vojsku podařilo udržet na řece Anduině a kontrola nad Ithilienem byla obnovena, avšak Gondor ztratil věž Orthanc a její region, které byly obsazeny lidmi z Endwaithu.Tolkien Návrat krále (2002). Str. 301.
náhled|upright=0.6|vlevo|Gondor (modře) během vlády správců|alt=Gondor (modře) na počátku vlády správců Za panování správce Ciriona však noví nájezdníci z východu, Balchothové, a jejich spojenci z Dorrhûnenu překonali Anduinu v oblasti Nehlubin a smetli gondorské obránce v Calenardhonu. Dobyvatele se podařilo porazit jen díky včasnému a nečekanému příjezdu Eorla Mladého a jeho jezdců ze severu, kteří byli potomky padlého království Rhovanion. Vděčný Cirion daroval Seveřanům celou opuštěnou zemi Calenardhon, kde si Seveřani založili svůj nový domov, v Gondoru známý jako Rohan. Eorl složil Cirionovi přísahu, v níž sebe i své potomky zavázal k přátelství vůči Jižnímu království a slíbil, že Rohanští vždy Gondoru na zavolání pomohou, a Gondor poté daroval opuštěnou věž Orthanc Sarumanovi.Tolkien Návrat krále (2002). Str. 302.