Opera v Africe se objevuje od konce 18. století v podání evropských divadelních společností, které ji přivážely rozvíjejícím se koloniím. Raným operním centrem se stal Port Louis na Mauriciu, od poloviny 19. století vznikala síť stálých divadel ve francouzských a italských koloniích severní Afriky, přičemž nejvýznamnějším centrem především francouzské opery se stalo divadlo v Alžíru. Na kočovné společnosti byla odkázána městská centra Jižní Afriky (Kapské Město, Johannesburg, Durban), bouřlivě se rozvíjející koncem 19. století. Operní představení na všech těchto místech sloužila téměř výlučně evropským přistěhovalcům a i repertoár kopíroval evropské vzory. Jen v Egyptě, kde bylo operní divadlo od poloviny 19. století podporováno místní aristokracií, se od počátku 20. století pomalu vytvářela domácí tradice i divácké zázemí.
Od rozpadu koloniálního systému v Africe v 50. letech 20. století měla opera těžkou pozici, protože bývá identifikována s kolonizátorskou kulturou, popřípadě s křesťanstvím (v muslimských zemích) nebo s bílou rasou (v Jižní Africe), což se odráží v postojích obecenstva, veřejných orgánů i umělců samotných. Navíc je operní provoz organizačně a finančně náročný, vyžaduje institucionální stabilitu, fungující hudební školství a zpravidla podstatnou podporu z veřejných rozpočtů, čehož je v mnoha afrických zemích obtížné dosáhnout. Ve většině zemí operní soubory po v 50. a 60. letech zanikly, domácí tradice se udržela jen v Egyptě. Mimo něj je opera v arabsky mluvícím světě především vysoce elitní záležitostí. V Jižní Africe byla tradiční opera – nikoli však domácí tvorba – silně podporována státem v době režimu apartheidu. Po roce 1994 zaznamenal operní provoz značné finanční a organizační potíže, současně však velký kvantitativní a kvalitativní rozvoj operní a obecněji hudebně-divadelní tvorby. I v jiných zemích subsaharské Afriky (např. v Nigérii) zájem o operní umění vzrůstá. Kapské Město a Káhira zůstávají nejvýznamnějšími operními středisky na africkém kontinentě.
Operní tvorba je v Africe dosud slabá a omezená prakticky na Egypt a Jižní Afriku. Zakladatelem egyptského hudebního divadla byl v první čtvrtině 20. století Saíd Darwíš, který ve svých populárních „operetách“ spojil západní a orientální hudební styl s lidovými náměty. Mezi další egyptské operní skladatele patří Dawúd Husní, Hasan Rašíd, Azíz aš-Šawán, Saíd Awad, Kamel ar-Rimali nebo Šaríf Mohí ed-Dín, ze zemí Maghrebu například Maročan Ahmed Essyad a Alžířan Tarik Benouarka. Řadu jihoafrických operních skladatelů zahajuje v 50. letech 20. století John Joubert, dále například Eversen Cromwell, Peter Louis Van Dijk, Hendrik Hofmeyr, Kevin Volans, Roelof Temmingh, Bongani Ndodana-Breen, Thomas Rajna, Hans Huyssen, Peter Klatzow, Sibusiso Njeza, Braam du Toit nebo Phelelani Mnomiya. Pro tvorbu egyptských i jihoafrických (a to i bělošských) skladatelů je příznačná snaha o tvůrčí integraci evropských klasických vzorů a velmi odlišné domácí hudební tradice.
Maroko V Maroku založili první divadlo evropského typu, Teatro Isabelle II, Španělé v Tetuánu bezprostředně po jeho dobytí roku 1860. S jejich odchodem o dva roky později však zaniklo. Evropské divadelní společnosti hrající i operu a operetu se do Maroka vrátily až po roce 1912, kdy se stalo francouzským protektorátem.
Důležitým hospodářským a turistickým střediskem se po 1. světové válce stala Casablanca. Město vybudovalo divadlo (Théâtre Municipal), které bylo otevřeno 22. prosince 1922 představením Delibesovy Lakmé. Až do konce francouzské nadvlády (1956) se zde konaly pravidelné operní sezóny zajišťované francouzskými soubory. Poté zde operní provoz skončil a samotné divadlo bylo roku 1982 zbořeno. (omezený přístup) Případné operní koncerty se nyní konají v budově Office des Changes.
Operní představení občas hostí divadlo Théâtre National Mohammed V v Rabatu, otevřené roku 1962. Od 80. let 20. století trvaly práce na novém divadelním komplexu v Marrákéši, avšak Théâtre Royal, slavnostně otevřený roku 2001, je v podstatě amfiteátr nevhodný pro hudební produkce a plánovaná operní budova o 800 sedadlech dosud není dokončena. Na všech třech místech organizuje Orchestre Philharmonique du Maroc představení oper z klasického evropského repertoáru (Mozart, Puccini, Bizet…), zpravidla jednu inscenaci či koncertní provedení ročně.
Z marockých hudebních skladatelů se opeře nejsoustavněji věnuje Ahmed Essyad (nar. 1938), který však žije od roku 1962 ve Francii. Ve své hudbě kombinuje moderní skladební techniky jako serialismus s orientálními, především berberskými prvky. Jeho první opera Náhrdelník lstí vznikla na arabské libreto podle jednoho z tradičních příběhů ze sbírky Maqamat, premiéru měla v Avignonu v roce 1977. Na francouzská libreta napsal komorní operu La vie du Robert le diable (1984) a rozhlasové opery L'eau (1985) a L'exercice de l'amour (1995). V roce 2000 měla v Mylhúzách premiéru jeho opera Héloïse et Abélard. Poslední dílo, komorní opera Mririda o berberské básnířce z 20. let 20. století Mriridě N'Aït Attik, mělo premiéru roku 2008 Agádíru se souborem berberských hudebníků, ve verzi pro evropský orchestr pak ve Štrasburku roku 2016.
Alžírsko Vznik divadla evropského typu v Alžírsku je svázán s dobytím a okupací Alžíru v červenci roku 1830 Francií. (omezený přístup) Divadlo bylo zřízeno dekretem alžírského generálního guvernéra hraběte Clauzela již 12. listopadu 1830 a bylo i specifikováno, že se v něm bude hrát (mimo jiné) italská opera a balet. Prvním působištěm divadla byla bývalá rezidence alžírského deje, palácový komplex Dženína, ale roku 1836 byla nalezena jiná budova v rue de l'État-Major. Samostatná reprezentativní budova alžírské opery byla postavena na troskách Dženíny roku 1853. Divadlo vyhořelo roku 1882 a následujícího roku bylo po rekonstrukci znovu otevřeno.K celému odstavci
Ve 30.–40. letech vládly opernímu provozu společnosti, které přijžděly z Itálie. Z nejstaršího repertoáru v Alžíru jsou díky lokálně vydaným libretům známy Rossiniho Semiramide (1837) a Donizettiho Belisario (1838) a Lucia di Lammermoor (1839), které hrála společnost Francesca Barioly. Mladý skladatel Giuseppe Gerli (1812–1885) zde dokonce poprvé uvedl své opery Il sogno punitore, ossia Il sonnambulo (1839) a Don Pelagio (1840). Ve 40. letech 19. století zde působil pozdější významný francouzský skladatel Ernest Reyer. Divadlo provozované v režii města od roku 1853 již bylo orientováno na Paříž. Koncem 19. století se Alžírská opera stala jednou z nejvýznamnějších provinčních scén Francie (s Lyonem, Bordeaux a Marseille) a toto postavení si udržela až do konce své existence. Často v ní hostovaly hvězdy pařížských divadel (včetně Opéry a Opéry-Comique), odkud také přebírala naprostou většinu svého repertoáru. V něm zprvu převažovala francouzská historická velká opera a opéra comique, později též opereta, od konce 19. století se rozšiřoval i na jiná mezinárodního významu (např. roku 1931 byl proveden celý Wagnerův Prsten Nibelungův). Občas se objevovala i díla místních skladatelů, která však měla jen lokální význam – například opereta Le Talisman známého malíře orientálních motivů Hippolyta Lazergese (1887), která měla premiéru roku 1885.
Pod státní patronací se francouzské divadlo pěstovalo i v obou dalších správních centrech Alžírska. V Oranu se již roku 1842 hrála Rossiniho Italka v Alžíru. V roce 1849 bylo postaveno divadlo „Casino-théâtre de Bastrana“, kde se podle zpráv hrála i „grand opéra“. 10. prosince pak byla představením opery Faust Charlese Gounoda otevřena nová budova městského divadla od architektů bratří Perretů (později postavili mj. Théâtre des Champs-Élysées), připomínající zmenšenou verzi pařížské Opéra-Comique. Vedle francouzské opery se v Oranu těšila velké popularitě také zarzuela, kterou početné španělské menšině až do 50. let 20. století přivážely divadelní společnosti ze Španělska. V letech 1877–1883 bylo postaveno výstavné operní divadlo – „Opéra municipal“ – rovněž v Constantine.
I v menších městech byla stavěna veřejná divadla, ve kterých se příležitostně hrávala operní či operetní představení – například 90. letech 19. století v Bône (dnes Annaba)., také 1892 v sídelním městě francouzské cizinecké legie Sidi Bel Abbès, dále ve městech Muaskar (Mascara), Setif (Sétif) a Philippeville (dnes Skikda).
Operní divadla byla v Alžírsku symbolem francouzské kultury, evropského původu byla naprostá většina interpretů a jejich obecenstvo se rekrutovalo především z řad bělošských „pieds-noirs“. Po odchodu Francouzů roku 1962 byla divadla jako instituce většinou zachována, ale opera se v nich již nehrála. Postupný návrat klasické západní hudby začal teprve koncem 20. století, roku 1992 byl zřízen alžírský Národní symfonický orchestr. 20. července 2016 byla v Alžíru slavnostně otevřena nová budova Alžírské opery (Opéra d'Alger, později pojmenovaná po politikovi a spisovateli Boualemovi Bessaihovi), věnovaná Alžírsku vládou Čínské lidové republiky. Využití budovy je však problematické. Má v ní působit Národní symfonický orchestr, Národní balet a Soubor andaluzské hudby. Operní soubor ani potřebný technický personál a zázemí divadlo dosud nemá a také v něm dosud (2017) žádná opera provedena nebyla.
Prvním novodobým alžírským skladatelem, který se soustavně věnuje opeře, je Tarik Benouarka (nar. 1966). Jeho opera El Nafas (Dech) měla premiéru v Národním divadle v Alžíru v dubnu 2013 jako první operní premiéra od alžírské samostatnosti. Další opera, Dni a noci stromu srdce, měla premiéru v operním divadle v Káhiře v září 2015. Obě jsou na témata z arabské mytologie a kombinují postupy evropské romantické hudby s orientální tradicí. Vedle toho napsal operu pro děti Sindbad, syn větru (2014).
Tunisko Opera se v Tunisku objevuje v polovině 19. století, a to zejména pro početnou kolonii Evropanů (zejména Italů, Francouzů a Malťanů). Záznamy o divadle v Tunisu počínají ve 20. letech 19. století. Roku 1842 byla otevřena první stálá divadelní budova, Théâtre Tapia (od 1860 Théâtre Carthaginois, zaniklo 1879), a prvním zaznamenaným operním představením byla La traviata roku 1856. Tunis se stal pravidelnou zastávkou pro cestovní italské a později i francouzské divadelní společnosti, které hrávaly po severní Africe od Casablanky po Káhiru; roku 1864 se zde na cestě do Káhiry zastavila i světoznámá sopranistka Adelina Pattiová a zpívala španělskou královnu v Marchettiho opeře Ruy Blas.K celému odstavci: Amine, Carlson, s. 60–62..K celému odstavci: (omezený přístup)
Opera a později opereta se hrály i v dalších, krátkodobě fungujících divadlech, jako Cicolo Europeao (po roce 1858), Théâtre Nouveau neboli Théâtre Cohen (1875–1894), L'Arena (později Politeama Tunisino 1882–1896), které se věnovaly italskému repertoáru. Francouzskou operu hrálo Théâtre Brulat (1880–1889) a po jeho vyhoření Théâtre Français (otevřené roku 1882 inscenací Offenbachovy Dcery plukovního tambora). Operu hrála i jiná menší divadla na předměstí.K celému odstavci: Amine, Carlson, s. 64–66.
Tento rozmach divadelnictví vyvrcholil roku 1902 postavením francouzského divadla Casino Municipal (od roku 1912 Théâtre Municipal), které bylo otevřeno představením Massenetovy Manon, a o rok později otevřením italského Teatro Rossini.Amine, Carlson, s. 67–69. Až na dobu 1. světové války se pak opera v Tunisu hrála v pravidelných ročních sezónách v podání francouzských či italských umělců. Dostatečně velká divadla pro pravidelné operní hostující sezóny byla ve francouzském období postavena i ve městech Súsa, Sfax Bizerta, a Gabès..Amine, Carlson, s. 69–70.