náhled|Portrét perského šáha Abbáse I. (1627) LGBT v islámu je ovlivněno náboženskou, právní a kulturní historií národů s převážně muslimskou populací spolu se specifickými pasážemi Koránu a výpověďmi o činech a skutcích islámského proroka Mohameda hadísy. Hadísy nejsou tradičně interpretovány, neboť jejich jazyk je chápán jako prostě přímočarý. Ortodoxní islám nepředstavuje pouze systém víry, ale i celý právní systém.
Tradiční školy islámského práva založené na verších Koránu, hadísech a učení islámských učenců imámu Málikovi a imámu Šáfím považují homosexuální akty za smrtelný hřích. Korán cituje příběh „Lotova lidu" zničeném Božím hněvem pro obscénní praktiky mezi muži. Nicméně homosexuální témata prezentovaná v tvorbě několika muslimských básníků a literátů od zlatého věku a dál zobrazovala pederastii jako pozitivní životní volbu.
Extrémní sociální a právní předsudky proti LGBT lidem stále přetrvávají ve většině částí islámského světa. V Afghánistánu, Bruneji, Íránu, Iráku, Mauritánii, Nigérii, Saúdské Arábii, Súdánu, Spojených arabských emirátech a Jemenu lze za homosexuální akty uložit i trest smrti.Abu Dawud 32:4087Sahih Bukhari 7:72:774Ibn Majah Vol. 3, Book 9, Hadith 1903 Jinde jako třeba v Alžírsku, Malajsii, Kataru, Somálsku, Sýrii a na Maledivách se rovněž jedná o těžký zločin. Ready, Freda. The Cornell Daily Sun article Retrieved on December 4, 2002 Stejnopohlavní sexuální styk je legální ve 20 státech s muslimskou většinou: Albánii, Ázerbájdžánu, Bahrajnu, Bosně a Hercegovině, Burkině Faso, Čadu, Džibutsku, Guineji-Bissau, Libanonu, Jordánsku, Kazachstánu, Kosovu, Kyrgyzstánu, Mali, Nigeru, Tádžikistánu, Turecku, Západním břehu Jordánu, Indonésie (kromě v Ačeh, kde byla antigay legislativa přijata) a Severním Kypru. V Albánii, Tunisku, Libanonu a Turecku se vedly diskuse na téma legalizace stejnopohlavního manželství. Pohlavní styk mezi ženami je legální v Kuvajtu, Turkmenistánu a Uzbekistánu, zatímco mužský je ilegální.
Většina muslimských zemí a Organizace islámské spolupráce (Organisation of Islamic Cooperation) odmítá podporovat LGBT práva na půdě OSN, v Generálním shromáždění nebo UNHRC. V květnu 2015 zablokovala skupina 51 muslimských států 11 gay a transgender organizacím účast na každoroční konferenci boje s HIV/AIDS.South Africa leads United Nations on gay rights | News | National | Mail & Guardian. Mg.co.za (2012-03-09). Retrieved on 2013-09-27. Deklaraci OSN na podporu LGBT práv podepsaly Albánie, Guinea-Bissau a Sierra Leone. Albánie chrání LGBT menšinu před diskriminací a vede odborné diskuse na téma legalizace stejnopohlavního manželství.2016 Plan of Actions for LGBTI rights. Kosovo (území se sporným postavením) a Severokyperská turecká republika mají taktéž antidiskriminační legislativu.
Skripta a islámské právo Tato sekce je rozdělená do dvou subsekcí. První obsahuje pasáže převzaté z Koránu, přičemž primární zdroj této sekce se týká homosexuality. Jiné subsekce pocházejí ze sekundárních zdrojů a obsahují interpretace Koránu ve vztahu k homosexualitě.
Pasáže Koránu týkající se homosexuality Korán obsahuje sedm referencí o Božím hněvu seslaném na Lotův lid, který si přímo spojuje s jeho sexuální morálkou:(references 7:80–84, 11:77–83, 21:74, 22:43, 26:165–175, 27:56–59, and 29:27–33)Duran (1993) p. 179Kligerman (2007) pp. 53–54
„A hle, pravil Lot lidu svému: „Zdaž budete se oddávat nemravnosti, jíž před vámi se žádný na světě tomto nedopustil? Vždyť vy z vášně své k mužům vcházíte místo k ženám! Vy věru jste lid, jenž všechnu míru překračuje!“ A bylo odpovědí národa jeho jedině to, že řekli: „Vyžeňte je z města svého, neboť to jsou lidé, kteří o čistotu usilují!“ A zachránili jsme jej i rodinu jeho kromě ženy jeho, jež byla s těmi, kdož se omeškali. A seslali jsme na ně déšť – a pohleď, jaký byl konec provinilců!“ (7:80–84)
Hříchy Lotova lidu (arabsky: لوط|لوط) se staly pověstnými, a proto jsou arabské ekvivalenty pro homosexuální chování (arabsky:لواط|لواط) a pro ty, kteří se dopouštějí takových aktů (arabsky:لوطي|لوطي) od nich převzaty.
Pouze jedna z pasáží Koránu popisuje striktní právní postih. Netýká se sice homosexuálního chování, nýbrž cizoložství, tudíž s ní úzce souvisí:
„Proti těm z vašich žen, jež dopustí se hanebnosti, vezměte jako svědky čtyři z vás. A jestliže tito to dosvědčí, podržte ženy v domech, dokud smrt je nezavolá anebo Bůh pro ně nepřipraví nějaké východisko. Ty dva z vás, kteří se toho dopustí, potrestejte! A jestliže se pak kajícně obrátí a polepší, nechte je být! A Bůh věru je milostivý ke kajícníkům a slitovný." (4:15–16)
Protože Korán představuje i právní pramen, je několik hlavních hříchů v textu nastíněno. Dva se týkají oblasti sexuální. Jsou jimi Zina a Liwat. Zina doslovně znamená cizoložství. Je jím sex muže se ženou, která buď není jeho manželka, anebo otrokyní – nejtěžší sexuální prohřešek popsaný v Koránu. Liwat představuje anální styk mezi muži nebo anální styk muže s ženou 'cizí', čímž se myslí ta, která není ani mužovou manželkou nebo otrokyní, která nemá žádná sexuální práva. Homosexuální problematika se řeší převážně z hlediska pojetí sexuálních práv.
Interpretace Koránu ve vztahu k homosexualitě Podle zákonů Šaría vyzývají muslimové ty, kteří se dopustili homosexuálních aktů spíše k pokání, než aby se k nim přiznávali. Ačkoli se toto dá chápat jako jisté povolení k toleranci homosexuality, islám nic takového nepovoluje. Většina islámských učenců považuje za ideál politiku „don't ask, don't tell“ (neptat se, neříkat) ve vztahu k homosexualitě v islámu, čili prostou pasivitou. Rozdíly existují mezi imperativním postavením homosexuálních aktů a postavením žen v mnoha islámských společenstvích. Jinými slovy ženy mají žít v určitém utajení (zahalování apod.), kdežto homosexuálové musejí držet všechny své hříšné akty v tajnosti.
Mimo Korán se názory na to, zda uplatňovat na ty, kteří se takových prohřešků dopustili, trest smrti, či nikoliv, liší. Abú Bakr zřejmě doporučoval takového jedince usmrtit svržením zdi na něj, případně upálením zaživa , kdežto Alí nařizoval „luti" usmrtit kameny, čemuž předcházelo svržení z vrcholku minaretu podle Ibna Abbáse. Tento poslední trest musí být následován kamenováním. Podle Abu Hanify nejsou homosexuální akty hudúdem, ale tazírem. (maximální trest 39 ran bičem).
Homosexuální historie v islámských společnostech Islámské společnosti obecně uznávaly vzájemnou sexuální přítažlivost mezi jedinci stejného pohlaví. Nicméně jejich postoj k nim si v podstatě často protiřečil. Homosexuální chování bylo na jednu stranu podrobeno několika náboženským a právním sankcím a na stranu druhou byly patrné tendence homosexuální lásku vyzdvihovat, ba dokonce i oslavovat.
Středověk Staletí následující po Mohamedově smrti vedla k velkému územnímu rozmachu islámského světa, doprovázenému zvyšující se prosperitou. Je známo, že si někteří muslimové stěžovali na hluboký úpadek morálky ve dvou posvátných městech Mecce a Medině. Navzdory hlubokému opovržení ze strany náboženských autorit homosexuální praktiky i nadále pokračovaly, byť v tajnosti. Ve skutečnosti měl stále urychlující se proces akulturace za následek větší skrytost této kultury. Muži oblékající se jako ženy (mukhannathun) převažovali nejvíce v hudbě a tanci. Příchod Abbásídů na Arabský poloostrov v 8. století znamenal větší akceptaci homosexuálního chování následované jeho většímu rozšíření pod novou dynastií. Vládce Al-Amín (809–813) například řekl, že by se otrokyně měly oblékat více maskulině, jelikož jedině tak je schopen sexu a plození nového potomstva. Abú Nuwás (756–813), narozený ve městě Ahváz (dnešní Írán), se stal průkopníkem všech žánrů arabské poezie. Stejně jako Al-Amín se ani on netajil svojí láskou k mužům, kterou opěvoval i ve svých básních.
Kromě těchto dvou se v následujících stoletích vyskytly i další případy. Aglabidský emír Ibrahim II. Ifrický (vládnoucí v letech 875–902) měl mít něco okolo 60 mladých milenců, s nimiž, jak sám přiznal, zacházel tím nejbrutálnějším způsobem. Chalíf Al-Mu’tasim a několik jeho následovníků bylo v 9. století obviněno z homosexuality. Populární příběhy říkají, že vládce Cordóbského chalífátu Abd al-Rahman III. potrestal mladého muže z Leónu, kterého držel jako rukojmího, protože odmítnul vyjít vstříc jeho choutkám během Reconquisty.
Mahmúd z Ghazny (971–1030), vládce Ghaznovské říše měl využívat svého tureckého otroka Malik Ayaze jako společníka. Jejich vztah se odrazil do tvorby několika dalších básníků a literátů.
Dalším vládcem, o němž se v tomto kontextu zmiňují evropské zdroje byl Mehmed II., osmanský sultán žijící v 15. století. V nich je psáno následující: „Ten, kdo byl znám svými ambivalentními sexuálními touhami, poslal eunuchovi do domu Notaras žádost o jeho pohledného čtrnáctiletého syna pro sultánovo potěšení. Když nebylo jeho žádosti vyhověno, nařídil sultán neprodlené zničení Notaru s tím, že on, jeho syn a zeť budou sťati a jejich hlavy použity pro ozdobu jeho slavnostní tabule.“Kinross, The Ottoman Centuries, pp. 115–16. Další obětí Mehmedova chtíče se stal Radu III. Pěkný, bratr známého valašského (rumunského) knížete Vlada III. Radu, který byl držen v Istanbulu jako rukojmí, se díky svému atraktivnímu vzhledu zalíbil sultánovi. Proto byl následně propuštěn ze zajetí a stal se sultánovým nejváženějším hostem. Po zničení Vlada byl následně dosazen na trůn Valašského knížectví jako vazalský panovník. Turecké historické prameny toto však zpochybňují.History of the Ottoman Empire, Mohamed Farid Bey
náhled|vlevo|Rukopis z Osmanské říše z roku 1773 vyobrazující skupinový anální styk mezi muži.
Výňatek z Encyklopedie islámu a muslimského světa:
Navzdory přísné regulaci sexuálních aktivit byl pozitivní přístup k mužskému homoerotickému cítění v literatuře akceptován a trvale kultivován, zejména v období od konce 8. století po moderní dějiny. Nejprve v arabštině, ale později i perštině, turečtině a urdu. Milostná poezie pějící o chlapcích, kteří bojovali spolu se ženami o pozornost muže, byla velmi rozšířená. Neoficiální literatura tento dojem všeobecné sociální akceptace veřejného vyzdvihování mužské lásky posilovala, kterou nepřátelské západní karikatury islámských společností ve středověku a raném novověku ještě zveličovaly.Encyclopedia of Islam and the Muslim World, MacMillan Reference USA, 2004, p.316
Cestovatelé z Evropy poukazovali na to, že perský šáh Abbás I. Veliký (1588–1629) neměl slabost pouze pro víno a zábavy, ale také pro některé pohledné hosty a služebníky. Dochované malby s homoerotickými kvalitami ukazují na vládcovu zálibu v této oblasti.WELCH A., „Wordly and Otherwordly Love in Safavi Painting“. Persian Painting from the Mongols to the Qajars. Éditions R. Hillenbrand, Londýn, 2000, s. 303 a s. 309 (anglicky).
Homosexualita byla klíčovým symbolickým znakem středověku v islámské Ibérii. Ač pak byla až do 19. století v islámském světě patrná téměř všude, nikdy se nepovažovala za vrozenou dispozici či 'identitu'. Příčinou byla její neplodná povaha a velká kontroverznost tzv. sodomie. Například v Al-Andalusu se homosexualitě oddávala zejména intelektuální a politická elita. Historické prameny taktéž uvádějí, že někteří vládci měli své vlastní mužské harémy. Obecně vzato byla mužská touha po penetraci mladých chlapců považována ve středověké muslimské kultuře za zcela normální, byť se jednalo o rozpor se zákonem.Kecia Ali, Sexual Ethics and Islam: Feminist Reflections on Qur'an, Hadith and Jurisprudence (Oneworld Publications, 2016), 105.