Cesare Pugni (31. května 1802 Janov – 26. ledna 1870 Petrohrad) byl italský klavírista, houslista a hudební skladatel, autor baletů, oper a instrumentální hudby.
Život
Mládí Narodil se v Janově, brzy se však přestěhovali do Milána, kde jeho otec Philip byl hodinářem. Hudbu studoval od dětstvi. V sedmi letech napsal svou první symfonii a ve třinácti letech vstoupil na Královskou hudební konzervatoř v Miláně. Jeho učiteli byli Bonifazio Asioli (kompozice a kontrapunkt), Alessandro Rolla a Niccolò Paganini (housle) a Carlo Soliva (hudební teorie). Po dokončení konzervatoře hrál na housle v orchestrech divadel La Scala a Teatro alla Canobbiana Jako skladatel debutoval v opeře La Scala baletem Il Castello di Kenilworth v choreografii Gaetana Gioji. První velký úspěch zažil hned následujícího roku s baletem Elerz e Zulmida, který komponoval pro slavného francouzského choreografa Louise Henriho, který v té době ve Scale působil. Napsal pro něj i několik dalších baletů a stal se tak vyhledávaným autorem baletní hudby.
Navzdory těmto úspěchům v oblasti baletu, měl Pugni ctižádost stát se skladatelem opery. Jeho první opera Il disertore svizzero, ossia La nostalgia byla uvedena 28. května 1831 v divadle Teatro alla Canobbiana a následovala ji o rok později opera La vendetta, která byla uvedena ve Scale. Obě díla měla pozoruhodný úspěch.
Tyto úspěchy vedly k tomu, že se stal v roce 1832 v La Scale hlavním cembalistou a po smrti Vincenze Lavignyho v roce 1836, hudebním ředitelem divadla. Vedle toho učil na housle a kontrapunkt a komponoval symfonickou hudbu.
Paříž Přes počáteční úspěchy musel po dvou letech Scalu opustit, patrně kvůli skandálu se zpronevěrou finančních prostředků. Měl totiž zálibu v hazardních hrách a alkoholu, která ho přivedla do dluhů. Na začátku roku 1834 uprchl se ženou a dětmi před svými věřiteli z Milána do Paříže. Žil v naprosté chudobě a zoufale sháněl zaměstnání. Nějaký čas pracoval jako kopista pro Théâtre Italien. V té době podvedl i svého přítele Vincenze Belliniho, když kopii rukopisu opery I Puritani prodal za jeho zády divadlu Teatro di San Carlo v Neapoli. Bellini byl sice jeho chováním šokován, ale nadále mu vypomáhal oblečením i penězi.
V roce 1836 dostal Pugni objednávku od Louise Henryho, choreografa několika ze svých prvních baletů, složit hudbu pro balet Liacone, který měl být proveden v Neapoli v divadle Teatro San Carlo. Henry v té době pracoval v Pařížské opeře, kde připravoval baletní části do opery Gioacchina Rossiniho Vilém Tell, pro které Henry využil hudbu z Pugniho baletu L'Assedio di Calais. Pugni pak odcestoval do Neapole asistovat u operních baletních částí. Brzy poté Henry zemřel na choleru a Pugni se vrátil do Paříže, kde pracoval pro Casino Paganini až do jeho uzavření v roce 1840. Pak sloužil jako bezejmenný skladatel pro Pařížskou operu v Théâtre de l’Académie Royale de Musique. Editoval, korigoval a instrumentoval téměř veškerou baletní hudbu uváděnou na jevišti divadla. Komponoval drobné vložky pro baletní sólisty. Patrně zkomponoval a instrumentoval valnou část baletu Giselle Adolpha Adama.
V roce 1843 se seznámil s Benjaminem Lumleym, ředitelem divadla Jejího Veličenstva (Her Majesty’s Theatre) v Londýně, který mu zprostředkoval setkání s baletním mistrem divadla Julesem Perrotem. Ten mu pak nabídl zaměstnání v Londýně s titulem Composer of the Ballet Music to Her Majesty’s Theatre (Skladatel baletní hudby Divadla jejího veličenstva).
Londýn Na podzim roku 1843 se Pugni přestěhoval do Londýna a tím zahájil novou úspěšnou etapu svého života. V letech 1843–1850 zkomponoval sérii baletů pro největší choreografy té doby Julese Perrota, Arthura Saint-Léona a Paula Taglioniho. Jen v roce 1845 vytvořil šest nových baletů a jeho práce byla vysoko ceněna obecenstvem i kritikou. V té době se také podruhé oženil. Spřátelil se zejména s Julesem Perrotem. V druhé polovině čtyřicátých let spolu cestovali Evropou a uváděli Perrotovy choreografie na Pugniho hudbu.
Petrohrad V roce 1850 bylo Perrotovi nabídnuto postavení šéfa baletu carského imperátorského divadla v Petrohradě (Premier Maître de Ballet). Perrot měl podmínku, že současně s ním bude přijat i Pugni jako skladatel baletní hudby. Do té doby bylo v Petrohradě zvykem, že za hudbu k baletům odpovídal šéfdirigent. Pro Pugnu tedy byla vytvořena nová funkce baletního skladatele. V roce 1858 Perrot opustil Rusko a Pugni začal psát hudbu k baletům dalších slavných choreografů té doby: Maria Petipy a Arthura Saint-Léona. V roce 1861 ho Anton Rubinstein najal na petrohradskou konzervatoř jako profesora kompozice a kontrapunktu. Tuto funkci zastával až do konce svého života.
S postupujícím věkem se prohluboval Pugniho alkoholismus a vášeň pro hru. Stával se nespolehlivým. Kromě toho udržoval dvě domácnosti, když ke své manželce a sedmi dětem, které si přivezl z Londýna, si udržoval milenku, se kterou zplodil dalších osm dětí. Přesto mezi lety 1865–1868 zkomponoval dalších osm nových baletů.
Zemřel v naprosté chudobě 26. ledna 1870. Byl pohřben v Petrohradě na Vyborském katolickém hřbitově, který však byl v roce 1939 zrušen.
Rodina Jeho rodina zůstala v Rusku. Na její podporu byly uspořádány benefiční koncerty. Syn, Andrej Puni, se stal violoncellistou Mariinského divadla. Vnuk Aleksanr Viktorovič Širjajev byl tanečníkem a několik baletů svého děda obnovil na scéně Mariinského divadla. Další vnuk, Ivan Albertovič Puni, byl avantgardním malířem a po Bolševické revoluci emigroval do Francie.
Dílo náhled|250px|Jules Perrot na obraze Edgara Degase
Symfonie Symfonie (První skladba ve věku sedmi let 1809) Symfonie d moll (komponováno k úmrtí skladatele Giacoma Zucchi, Milán, 1822) Symfonie e-moll Symfonie F-dur Symfonie D-dur Symfonie D-dur: Sinfonia per una o due Orchestre (také Sinfonia a cànone, La Scala, 1830) Symfonie E-dur (Milán, okolo 1830, věnována Bonifaziu Asiolimu) Symfonie a-moll: L’ultima ora di un condannato per opinione (La Scala, 1826–1833) Symfonie o třech větách (hudební báseň, Villa Borghese, Petrohrad, 1855)
Komorní hudba Divertimento pro sólové housle (Milán, 1820) Divertimento pro sólovou flétnu (Milán 1821) Kvartet B-dur pro klarinet, housle, violu a violoncello (Milán 1824) Kvartet a-moll pro klarinet, housle, violu a violoncello (Milán. 1825) Kvartet a-moll pro flétnu, klavír, violu a violoncello (Milán 1825) Kvartet B-dur pro flétnu, anglický roh, housle a klavír Kvartet Es-dur pro klarinet, housle, violu, violoncello a (Milán) Malé trio C-dur pro klavír, housle a violoncello (Petrohrad, 1870) Serenáda c-moll pro violu, housle, violoncello Serenáda D-dur pro housle, violu a druhou violu nebo violoncello Serenáda Es-dur pro flétnu, anglický roh, klarinet, dva rohy a dva fagoty Ottavino F-dur pro flétnu, hoboj, fagot, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas Terzettino G-dur pro dvoje housle a violu (Milán) Redowa-polka A-dur pro sólové housle: Il Carnevale di Milán (Milán 1845)
Duchovní hudba Mše pro dva tenory a bas, housle, anglický roh, tři violy, dvě violoncella a kontrabas (Milan,1827) Mše pro sóla, sbor a velký orchestr (Correggio 1831) Mše pro sólový tenor, několik basu a sbor La Scala (Bologna, bazilika Santa Maria dei Servi, 1832–1833) Kyrie a Gloria Mše, Kyrie a Gloria pro tři sólisty, sbor a orchestr Magnificat E-dur pro dva tenory, dva basy a orchestr
Opery Il disertore svizzero, ossia La nostalgia (melodramma semiserio, libreto Felice Romani). Teatro alla Cannobiana, Milán 1831) La vendetta (melodramma tragico, libreto Callisto Bassi, La Scala, Milán 1832) Ricciarda di Edimburgo (melodramma serio, libreto Callisto Bassi, Teatro Grande,Terst 1832) L'imboscata (melodrama buffo, libreto Luigi Romanelli, Teatro alla Cannobiana, Milán 1833) Il carrozzino da vendere (melodramma buffo, libreto Callisto Bassi, Teatro alla Cannobiana, Milán, 1833 Il contrabbandiere (melodramma buffo, libreto Felice Romani, Teatro alla Cannobiana, Milán 1833) Un episodio di San Michele (melodramma giocoso, libreto Felice Romani, Teatro alla Cannobiana, Milán 1834
Kantáty Ai passi erranti Inno alla beneficenza (slova Felice Romani, La Scala, Milán,1833 La Toussaint (k otevření Casina Paganini) Kantáta bez názvu komponovaná pro Casino Paganini (Paříž 1837]) Ode lirica (slova John Oxenford, Her Majesty’s Theatre, Londýn 1847)
Balety náhled|250px|Pas-de-Quatre
Teatro alla Scala, Milán Il Castello di Kenilworth, choreografie Gaetano Gioja, 1825 Elerz e Zulmida, choreografie Louis Henri, 1826 L'Assedio di Calais, choreografie L. Henri, 1827 Pelia e Mileto, choreografie Salvatore Taglioni, 1827 Don Eutichio della Castagna, ossia La Casa disabitata, choreografie S. Taglioni 1827 Agamennone, choreografie Giovanni Galzerani, 1828 Adelaide di Francia, choreografie L. Henri, 1829 Macbeth choreografie L. Henri, 1830 William Tell, choreografie L. Henri, 1833 Monsieur de Chalumeaux, choreografie G. Galzerani, 1834
Her Majesty’s Theatre, Londýn L'Aurore, choreografie Jules Perrot, 1843 Les Houris, choreografie J. Perrot, 1843 Ondine, choreografie J. Perrot a Fanny Cerrito, 1843 Hamlet, choreografie J. Perrot, 1843 Le Délire d’un peintre choreografie J. Perrot. 3 agosto 1843 La Esmeralda, choreografie J. Perrot, 1844 Myrtelde, ou La Nymphe et le papillon, choreografie J. Perrot, 1844 La Polka, choreografie J. Perrot, 1844 La Vivandière, choreografie Arthur Saint-Léon, 1844 Zélia, or La Nymphe de Diane, choreografie J. Perrot, 1844 La Paysanne Gree Dame, choreografie J. Perrot, 1844 Jeanne d’Arc, choreografie J. Perrot, 1844 Éoline, ou La Dryade, choreografie J. Perrot, 1845 Kaya, ou L'amour voyageur, choreografie J. Perrot, 1845 La Bacchante, choreografie J. Perrot, 1845 Rosida, ou Les Mines de Syracuse, choreografie A. Saint-Léon a F. Cerrito, 1845 Pas de Quatre, choreografie J. Perrot, 1845 Diane choreografie J. Perrot, 1845 Catarina, or La Fille du Bandit, choreografie J. Perrot, 1846 Lalla Rookh, choreografie J. Perrot, 1846 Le Jugement de Parigi, choreografie Perrot, 1846 Coralia, ou Le Chevalier inconstant, choreografie Paul Talgioni, 1847 Méphistophéla, choreografie P. Taglioni, 1847 Théa, ou Le Fée aux fleaus, choreografie P. Taglioni, 1847 Orinthia, ou Le Camp des Amaones, choreografie P. Taglioni, 1847 Le Eléments, choreografie J. Perrot 1847 Fiorita et la Reine des elfrides, choreografie P. Taglioni 1848 Les Quatre saisons, choreografie J. Perrot, 1848 Electra, ou La Pléiade perdue, choreografie P. Taglioni, 1849 La Prima Ballerina, ou L'embuscade, choreografie P. Taglioni, 1849 Les Plaisirs de l'hiver, ou Les Patineurs, choreografie P. Taglioni, 1848 Les Métamorphoses, choreografie P. Taglioni, 1850 Les Graces, choreografie P. Taglioni, 1850 Les Délices du sérail, choreografie Louis François Gosselin 1850
Imperátorské divadlo, Petrohrad La Guerre des femmes, ou Les Amazons du neuvième siecle, choreografie Jules Perrot 1852 Gazelda, ou Les Tziganes, choreografie Jules Perrot, 1853 Marcobomba, choreografie Jules Perrot, Marius a Jean Petipa, 1854 Armida, choreografie Jules Perrot, 1855 La Débutante, choreografie Jules Perrot, 1857 La Petite marchande de bouquets, choreografie Jules Perrot a Marius Petipa, 1857 L'Ile des muets, choreografie Jules Perrot, 1857 Un Mariage sous la Régence, choreografie Marius Petipa 1858 Le Marché des parisien, choreografie Marius Petipa, 1859 Le Dahlia bleu, choreografie Marius Petipa, 1860 Graziela, ou Les Dépits amoureux, choreografie Arthur Saint-Léon, 1860 Les Nymphes et le satyre, choreografie Arthur Saint-Léon, 1861 La Figlia del Faraone, choreografie Marius Petipa, 1862 La Belle du Liban, ou L'Esprit des montagnes, choreografie Marius Petipa, 1863 Il cavallino gobbo, choreografie Arthur Saint-Léon, 1864 The Traveling Dancer, choreografie Marius Petipa, 1864 Florida, choreografie Marius Petipa, 1866 Le Roi Candaule choreografie Marius Petipa, 1868