náhled|Buddhistické sochy bódhisattvů zničené křesťany náhled|Křesťanská vlajka Širó Amakusy Šimabarské povstání () byla velká rolnická vzpoura, k níž došlo na přelomu let 1637 a 1638 na poloostrově Šimabara na japonském ostrově Kjúšú a na přilehlém souostroví Amakusa. Důvody povstání byly jak sociální, tak náboženské (většina účastníků se hlásila ke katolické víře).

V oblasti původně vládl rod Arima, který podporoval aktivity portugalských misionářů. V roce 1614 Arimy vystřídali Macukurové, kteří začali křesťany perzekvovat a zvýšili daně, aby financovali stavbu svého nového sídla. To vyvolalo nespokojenost vesničanů a róninů, kteří 17. prosince 1637 zabili neoblíbeného výběrčího daní. Do čela povstalců, jejichž počet se odhaduje okolo 30 000, se postavil šestnáctiletý Širó Amakusa, označovaný za božího posla. Obsadili opuštěný hrad Hara, nepodařilo se jim však dobýt další strategická opěrná místa. Šógunát Tokugawa proti povstalcům vyslal armádu čítající 125 000 mužů, které vedl Šigemasu Itakura. Ten byl při obléhání hradu Hara zabit a vystřídal ho Nobucuna Macudaira, rozhodující vliv na potlačení rebelie však měly dodávky zbraní od zástupce Nizozemské východoindické společnosti Nicolaese Couckebackera, který jako protestant chtěl zabránit rostoucímu vlivu katolíků v Japonsku. Po neúspěšném pokusu probít se z obklíčení byla povstalecká pevnost 15. dubna 1638 dobyta a vypálena, zajatí povstalci byli popraveni a Amakusova useknutá hlava byla vystavena v Nagasaki.

Jako reakce na povstání byla v Japonsku zavedena politika izolace, známá pod názvem sakoku: křesťanství bylo zakázáno pod trestem smrti a všichni cizinci s částečnou výjimkou Nizozemců byli vypovězeni ze země. Region Šimabara se v důsledku represí vylidnil a k jeho dosídlení byli povoláni noví osadníci z celého Japonska.

Obléhání hradu Hara

Obléhání hradu Hara bylo závěrečnou a nejkrvavější fází šimabarského povstání, které probíhalo v letech 1637–1638 na jihozápadě Japonska. Povstalci, mezi nimiž byli především rolníci, křesťané a někteří róninové, se po neúspěšných útocích na okolní hrady stáhli do opuštěného hradu Hara na poloostrově Šimabara. Hrad byl sice již dříve částečně rozebrán a neměl původní obytné budovy ani věže, ale jeho poloha z něj stále činila výhodné obranné místo. Ze tří stran jej chránilo moře a strmé útesy, zatímco přístup ze západu ztěžoval bažinatý terén.

Povstalci využili zbytky opevnění a rychle je posílili. Ze dřeva lodí, na nichž část z nich připlula z Amakusy, stavěli palisády, strážní věže a další obranné prvky. Získané zásoby, zbraně a střelivo jim umožnily určitou dobu vzdorovat mnohem početnějším vojskům šógunátu Tokugawa. V čele povstalců stál mladý Amakusa Širó, který se stal symbolem odporu, i když skutečné vojenské velení pravděpodobně zajišťovali zkušenější bojovníci z řad bývalých samurajů.

Vojska šógunátu obklíčila Hara na začátku roku 1638. Prvním vrchním velitelem byl Itakura Šigemasa, který se pokusil odpor rychle zlomit přímými útoky. Obránci však využívali výhodný terén a připravené opevnění, takže útočníkům způsobili značné ztráty. Při jednom z neúspěšných útoků byl Itakura zabit a velení převzal Matsudaira Nobucuna. Ten zvolil opatrnější postup: hrad nechal těsně obklíčit, přerušil přísun potravin a čekal, až obráncům dojdou zásoby.

Vojska šógunátu si vyžádala také pomoc nizozemských obchodníků z Hirada. Nizozemci poskytli střelný prach a děla a jejich loď ostřelovala hrad z moře. Bombardování však nemělo rozhodující účinek a později bylo ukončeno. Pro obránce bylo zapojení cizinců vítaným propagandistickým tématem, protože mohli šógunátním vojákům vytýkat, že proti vlastním poddaným povolali zahraniční pomoc.

S postupem obléhání se situace v pevnosti prudce zhoršovala. V Hara se kromě ozbrojených mužů nacházely také ženy, děti a starší lidé, takže zásoby rychle mizely. Povstalci se pokusili několika výpady získat potraviny a střelivo, ale obklíčení se nepodařilo prolomit. Na jaře 1638 už obránci trpěli hladem a nedostatkem munice. Vládní vojsko se z výslechů zajatců dozvědělo, že pevnost je na pokraji vyčerpání.

Konečný útok přišel v dubnu 1638. Přesné počty účastníků se v pramenech liší, ale šógunátní armáda měla výraznou početní převahu. Po prolomení obrany následoval masakr. Většina povstalců i civilistů uvnitř hradu byla zabita a hrad Hara byl znovu zničen. Pád Hary znamenal konec šimabarského povstání. Jeho následkem šógunát ještě tvrději potlačil křesťanství v Japonsku a posílil politiku omezování kontaktů se zahraničím. Událost se proto stala nejen vojenskou porážkou povstalců, ale i symbolem konce otevřeného křesťanského odporu v období Edo. Místo někdejšího hradu je dnes připomínáno jako jedna z lokalit spojených se skrytými křesťany v oblasti Nagasaki.

Následky povstání

Po dobytí hradu Hara následovaly tvrdé tresty. Podle často uváděných odhadů bylo po potlačení povstání zabito až 37 000 povstalců a jejich příznivců, včetně žen a dětí. Na samotném hradě Hara zemřely desetitisíce lidí. Vůdce povstání Amakusa Širó byl zabit a jeho hlava byla podle dobových zpráv odvezena do Nagasaki, kde byla vystavena jako varování před dalším odporem. Areál hradu Hara byl po skončení bojů zničen a místo se stalo symbolem porážky povstalců i pozdějšího utajovaného křesťanství v oblasti Nagasaki.

Šimabarské povstání mělo výrazný dopad na vnitřní i zahraniční politiku šógunátu Tokugawa. Vláda začala křesťanství vnímat nejen jako náboženský, ale také jako politický problém, který mohl ohrozit stabilitu země. Po povstání bylo pronásledování křesťanů zpřísněno a křesťanská víra mohla v Japonsku přežívat pouze tajně mezi skupinami později označovanými jako skrytí křesťané. Zbytky hradu Hara jsou dnes považovány za jedno z míst, která dokládají počátek tohoto období skrytého vyznávání víry.

Událost posílila také politiku omezených kontaktů se zahraničím. Šógunát podezíral evropské katolické mocnosti, zejména Portugalsko, z vlivu na šíření křesťanství v Japonsku. Roku 1639 byli portugalští obchodníci z Japonska vypovězeni a zahraniční styky byly dále omezeny. Tato politika bývá spojována se systémem známým jako sakoku, tedy dlouhodobým omezením kontaktů Japonska s většinou cizích zemí.

Povstání mělo následky i pro místní feudální správu. Odpovědnost za jeho vypuknutí byla přičítána Matsukurovi Kacuie, pánovi šimabarského panství, jehož vláda byla spojována s vysokými daněmi, tvrdým zacházením s poddanými a pronásledováním křesťanů. Po potlačení povstání byl zbaven postavení a později popraven. Tento trest byl v období Edo mimořádný, protože daimjóové obvykle nebývali popravováni běžným způsobem. Porážka povstání tak vedla nejen k tvrdšímu potlačování křesťanství, ale také ukázala, že šógunát je ochoten zasáhnout i proti vlastním feudálním pánům, pokud jejich správa ohrožovala pořádek v zemi.

Reference

Externí odkazy

Kennedy Hickman: Shimabara Rebellion

Kategorie:Dějiny Japonska Kategorie:Křesťanství v Japonsku Kategorie:Povstání 17. století