Národní knihovna České republiky (zkráceně Národní knihovna ČR, NK ČR) je největší knihovnou v Česku a zároveň jednou z nejstarších českých veřejných knihoven. Je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury a ústřední knihovnou systému knihoven v Česku. Sídlí v historické budově bývalé jezuitské koleje Klementinum v Praze na Starém Městě. Její součástí je Slovanská knihovna, která však v odborných knihovnických záležitostech požívá autonomního postavení.
Národní knihovna ČR je knihovnou s univerzálním knihovním fondem zaměřeným na potřeby vysokých škol univerzitního typu a vědeckých pracovišť v oblasti společenských a přírodních věd, kultury a umění. Shromažďuje zejména bohemikální literaturu, kterou trvale uchovává v konzervačním fondu; má právo povinného výtisku (2 exemplářů) všech publikací vydaných na území Česka. Její historický fond je cenný i v evropském měřítku.
Historie náhled|Budova Klementina náhled|Nádvoří Klementina, současného sídla Národní knihovny náhled|Letní refektář jezuitské koleje v Klementinu. Dnes slouží jako Všeobecná studovna
Karolinské a klementinské knihovny (do roku 1777) Knihovna prošla v historii složitým vývojem. Protože byla spjatá jednak s budovou Klementina, jednak s pražskou univerzitou (resp. univerzitami), sahají její počátky daleko před rok 1777, kdy byla založena veřejná c. k. Universitní knihovna. Jejími předchůdkyněmi byly:SAJÍC, Jan. Pokladnice věků: Klementinum a universitní knihovna. Praha: Národní a universitní knihovna, 1948. s.9-16
Stará knihovna karolinská: brzy po založení Karlovy univerzity, pravděpodobně roku 1366, vznikla knihovna při Karlově koleji, jejímž základem byl dar Karla IV. ; další koleje měly též své samostatné knihovny, a to až do roku 1622 Stará knihovna klementinská: knihovnu založili jezuité brzy po svém příchodu do Klementina roku 1556; sloužila jejich zde sídlící latinské škole, později Klementinské koleji, která získala roku 1616 status vysokého učení; v době stavovského povstání 1618–1620, kdy byli jezuité vyhnáni, spravovali knihovnu mistři Univerzity Karlovy Nová knihovna klementinská: roku 1622 přešla Karlova univerzita pod správu jezuitů a knihovny kolejí byly přemístěny do Klementina ; knihovna zde zůstala jako univerzitní i po zrušení jezuitského řádu roku 1773 Nová knihovna karolinská: roku 1638 byly právnická a lékařská fakulta odděleny od jezuitské koleje a bylo jim vráceno Karolinum; vybudovaly si vlastní knihovnu (od r. 1726 veřejnou), která zůstala samostatná i po opětném spojení fakult v Karlo-Ferdinandovu univerzitu roku 1654; po zrušení jezuitského řádu bylo rozhodnuto o jejím přenesení do Klementina
Veřejná a universitní knihovna (1777–1918) Po zrušení jezuitského řádu byla univerzitní knihovna, hlavně zásluhou hraběte Františka Josefa Kinského, prohlášena dekretem Marie Terezie z 6. února 1777 veřejnou c. k. Universitní knihovnou. Zároveň došlo k jejímu sloučení s knihovnami ze zrušených jezuitských kolejí a se třemi knihovnami hrabat KinskýchSAJÍC, Jan. Pokladnice věků: Klementinum a universitní knihovna. Praha: Národní a universitní knihovna, 1948. s.16-17
Jeden z prvních ředitelů knihovny byl Karel Rafael Ungar, který založil roku 1781 v rámci univerzitní knihovny tzv. Národní knihovnu (Bibliotheca nationalis), tj. sbírku jazykově české literatury. Pro knihovnu vymohl roku 1782 povinný výtisk od pražských tiskařů, který byl od roku 1807 vyhláškou gubernia rozšířen na celé území Čech. V letech 1782–1787 získala knihovna velké množství literatury z klášterů, které v roce 1781 zrušil Josef II. Fondy byly dále rozšiřovány díky darům a nákupům soukromých sbírek, významné byly i výměny duplicitních svazků s jinými knihovnami. Ungar také stanovil základní koncepci rozčlenění knihovních fondů a tím i fungování celé instituce. Pod jeho vedením bylo započato s vytvářením lístkového katalogu. V letech 1848–1861 byl ředitelem Pavel Josef Šafařík. V roce 1887 byl název knihovny změněn na c. k. Veřejná a universitní knihovna. Po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1882 na českou a německou univerzitu zůstala knihovna pro obě nové školy společnou.
Národní a universitní knihovna a Státní knihovna ČSR (1918–1990) Roku 1918 převzal Veřejnou a universitní knihovnu československý stát. V následujících letech se její fond rychle rozrůstal o dary ze zahraničí a odkazy významných osobností (knihovna F. X. Šaldy, Bernarda Bolzana, Josefa Thomayera), byla získána Pražská lobkovická knihovna a knihovna Thun-Hohensteinů. V roce 1919 se stal součástí knihovny nově založený Československý ústav bibliografický. V roce 1924 byla založena Slovanská knihovna, která byla do Klementina přemístěna v roce 1929. V roce 1924 bylo Klementinum od pražského arcibiskupství vykoupeno státem a následně proběhla úprava areálu pro potřeby knihovny. 7. března 1925 byla zvláštním výnosem ministerstva školství a národní osvěty zřízena Národní knihovna jako zvláštní oddělení určené pro shromažďování bohemik.SAJÍC, Jan. Pokladnice věků: Klementinum a universitní knihovna. Praha: Národní a universitní knihovna, 1948. s.27-28 V roce 1935 byla knihovna přejmenována na Národní a universitní knihovnu; současně byl vydán zákon o povinném výtisku.NOVOTNÁ, Eva. Národní knihovna České republiky: průvodce historií. 2., upr. vyd. Praha: Národní knihovna ČR, 2002. s.12-14
Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 byla knihovna uzavřena, poté znovu otevřena, ale pouze pro příslušníky německé univerzity a německých úřadů, pro Čechy jen na zvláštní povolení. Na čas (1941–1945) opět změnila jméno, na Zemská a Universitní knihovna. Za okupace byly do knihovny sváženy fondy zrušených institucí, v roce 1943 odtud byly naopak odváženy historické fondy do bezpečí mimo Prahu (na hrad Karlštejn, na Zlatou Korunu ap.) – po válce se vrátily zpět. Při rušení klášterů v 50. letech knihovna přebírala sbírky z tamních knihoven. Tehdy byl také zřízen zvláštní fond pro „nežádoucí literaturu“, která se soustřeďovala z veřejných knihoven a k níž byl jen velmi obtížný přístup.
Roku 1958 byla knihovna sloučena s několika dalšími pražskými knihovnami a dále působila pod názvem Státní knihovna ČSR (Státní knihovna Československé republiky, od roku 1960 Státní knihovna Československé socialistické republiky, od roku 1969 Státní knihovna České socialistické republiky). V tomto období již prostory Klementina pro uložení dalších přírůstků nedostačovaly a bylo nutno knihy ukládat v depozitářích na hradech a zámcích a v jiných budovách ke skladování knih nevhodných. V 80. letech vstoupila do knihovny automatizace a zahájil se automatizovaný tisk národní bibliografie. Ředitelé a správci knihovny V době působení jezuitů byl v letech 1623–1625 a pak znovu v letech 1628-1644 správcem klementinské knihovny kazatel a literát Jiří Plachý-Ferus.náhled|Karel Rafael Ungar (1744–1807), v čele knihovny 1780–1807 (v období 1780–1789 ve funkci správce) 1777–1778 František Josef Kinský (1739–1805)
1778–1789 František Xaver Věžník (1732–1789)
1789–1807 Karel Rafael Ungar (1744–1807), v období 1780–1789 vykonával funkci správce
VII/1807–XI/1807 Josef Bernard Müller (zemřel 1815), pověřený správou knihovny
1807–1809 František Faustin Procházka (1749–1809)
1809–1810 Josef Bernard Müller (zemřel 1815), pověřený správou knihovny
1810–1825 František Posselt (1753–1825)
1825–1828 Karel Fischer (1755/1757–1844), pověřený správou knihovny
1828–1847 Antonín Spirk (1787–1847)
1848–1860 Pavel Josef Šafařík (1795–1861), v období 1847–1848 pověřený správou knihovny
1860–1869 Ignác Jan Hanuš (1812–1869)
1869–1870 Johann Friedrich Dambeck (?), pověřený správou knihovny
1870–1895 Antonín Zeidler (1822–1913)
1896–1897 Václav Schulz (?)
1897–1919 Richard Kukula (1857–1927)
1920–1930 Jaromír Borecký (1869–1951), v období I/1919–I/1920 jako prozatímní správce
1930–1938 Jan Emler (1877–1951)
1939–1945 Jindřich Hrozný (1885–1952)
1945–1948 Josef Bečka (1894–1955), v období 1945–1947 jako prozatímní ředitel
1948–1949 Vilém Závada (1905–1982), prozatímní správce s titulem přednosta
1949 Miroslav Kaftan (1904–?), pověřený správou knihovny
1949–1954 Václav Čejchan (1904–1973), do podzimu 1949 pověřený správou knihovny
1954–1958 Jan Petrmichl (1921–1964)
1958–1959 Vilém Závada (1905–1982)
II/1959–V/1959 Josef Bleha (1920–2012), pověřený správou knihovny
1959–1961 Josef Hušek (1912–1981)
XI/1961–III/1962 Josef Bleha (1920–2012), pověřený správou knihovny
1962–1970 Josef Vinárek (1920–2008)
1970–1988 Karel Kozelek (1920–1994)
1988–1989 Jaroslav Beránek (*1931)
XII/1989–III/1990 Adolf Knoll (*1954), pověřený řízením knihovny
1990–2004 Vojtěch Balík (*1947)
2004–2008 Vlastimil Ježek (*1962)
2008–2010 Pavel Hazuka (1950–2023)
2011–2015 Tomáš Böhm (*1961)
III/2015–IV/2015 Miroslav Rovenský (*1964), pověřený řízením knihovny
2015–2017 Petr Kroupa (*1953), pověřený řízením knihovny2017–2020Martin Kocanda (*1974)2020–2021Vít Richter (*1949)od 2021Tomáš Foltýn (* 1982)
Současnost alt=Centrální depozitář Hostivař|náhled|Centrální depozitář Hostivař V roce 1990 byla knihovna přejmenována na Národní knihovnu v Praze, 1. ledna 1995 byl název upraven na Národní knihovna České republiky. Postupně byly vraceny konfiskáty z 50. let původním majitelům, knihovna navázala styky se zahraničními knihovnami. Rychlejším tempem pokračovala i automatizace. Od roku 1995 jsou nové přírůstky zpracovávány v knihovním systému, automatizován byl výpůjční systém, elektronický katalog je dostupný online. Postupně probíhá retrospektivní konverze lístkových katalogů, které byly nejprve pro online zpřístupnění alespoň naskenovány.
Hlavní úkoly Národní knihovny jako centra systému knihoven V Knihovním zákoně (Zákon č. 257/2001 Sb. – Zákon o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb) je vymezení poslání a úkolů Národní knihovny ČR věnován samostatný paragraf (§ 9):
Digitalizace náhled|Digitalizace dokumentu na knižním robotickém skeneru na pracovišti NK ČR v Centrálním depozitáři Hostivař Digitalizace začala v Národní knihovně ČR v letech 1992/1993 ve spolupráci s nynější českou firmou AiP Beroun. Národní knihovna byla průkopníkem v tvorbě standardů digitalizace v celosvětovém měřítku a později se zapojila do řady evropských projektů, v nichž došlo k dalšímu rozvoji zejména standardů týkajících se rukopisů a starých tisků. Několika pilotními projekty též podpořila v době jeho vzniku a prvních letech existence program UNESCO Paměť světa (první pilotní projekt programu je právě z Národní knihovny České republiky, r. 1993). V roce 2005 udělilo UNESCO, zejména díky digitalizaci a celosvětovému sdílení know-how, za významný příspěvek k ochraně a zpřístupnění dokumentového dědictví Národní knihovně světovou cenu Jikji jako prvnímu laureátu v historii.
Národní knihovna zpřístupňuje své digitální sbírky v digitálních knihovnách Manuscriptorium (historické fondy do roku 1800) a v Národní digitální knihovně (novodobé dokumenty vydané po roce 1800). V Manuscriptoriu je v květnu 2024 více než 170 tisíc rukopisů a starých tisků, z toho přes 120 tisíc z fondů Národní knihovny a zbytek od více než 200 partnerů z 29 zemí. Od r. 2008, kdy vznikla Europeana, Manuscriptorium za celé Česko i další partnery zpřístupňuje data vzniklá digitalizací rukopisů a starých tisků do portálu Europeana a několika dalších specializovaných portálů vč. profesionálních akademických služeb typu Resource Discovery (např. těch provozovaných firmami EBSCO, ProQuest a ExLibris). vlevo|náhled|Národní digitální knihovna