náhled|Žluto-černá vlajka kapitalistického anarchismu
Anarchokapitalismus (zkráceně Ankap) je ekonomická a společenská teorie usilující o odstranění státu a nahrazení jeho funkcí dobrovolnými tržními mechanismy. Základními principy směru jsou nedotknutelnost soukromého vlastnictví, neregulovaný svobodný trh, libertariánský výklad osobní svobody a princip neagrese jako hlavní etický princip.
Anarchokapitalismus představuje menšinový, pravicový směr anarchismu. Jeho zařazení mezi anarchistické ideologie však část tradičních sociálně orientovaných anarchistů zpochybňuje. Kritici argumentují tím, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků vytváří mocenské a hierarchické vztahy, které jsou podle nich neslučitelné s anarchistickou představou rovnostářské společnosti. Anarchokapitalisté naopak tvrdí, že pracovní vztahy jsou založeny na dobrovolnosti a dohled nad omezování vlastnických práv by vyžadoval existenci autority odporující anarchistickým hodnotám a principu neagrese.
Mezi známé představitele anarchokapitalismu patří Murray Rothbard, David Friedman, Hans-Hermann Hoppe a Walter Block. Někdy sem bývá řazen také Javier Milei, ačkoli má blíže k minarchismu. V České republice tuto ideologii propaguje např. neziskový spolek Svobodný přístav provozovaný Martinem Urzou, který o anarchokapitalismu vydal v roce 2018 knihu. Historie Za předchůdce anarchokapitalismu bývá označován belgický ekonom Gustave de Molinari, který v 19. století obhajoval privatizaci bezpečnostních a soudních služeb, neboli zrušení státního monopolu na násilí a právo.
Pojem anarchokapitalismus poprvé použil americký libertarián Karl Hess ve své eseji "Smrt politiků" z roku 1969 v časopise Playboy. Současný význam pojem získal až v 70. letech, když jím ekonom Murray Rothbard označil svůj koncept smluvní společnosti, který zformuloval v 60. letech. Anarchokapitalismus vznikl spojením myšlenek rakouské ekonomické školy (svobodný trh, subjektivní teorie hodnoty), anarchoindividualismu (odmítání státu a kolektivismu), klasického liberalismu (důraz na osobní svobodu a princip neagrese) a objektivismu (etický egoismus, pozitivní výklad kapitalismu).
Rothbard ve svém díle navazoval na širší společenskou kritiku státu druhé poloviny 20. století v podání filozofie objektivismu (Ayn Rand) nebo neoliberalismu (Milton Friedman, Friedrich Hayek), kterou však dále posunul až do otevřeného odmítání státu. Nicméně měl zásadní výhrady i vůči tradiční anarchismu a označoval se proto za představitele třetí cesty, než adoptoval termín anarchokapitalismus prohlásil: "Nejsem anarchista, ani archista [etatista], zastávám nearchický postoj ležící mezi oběma krajnostmi." Uznával anarchistickou kritiku vynucených hierarchií, ale nepřijal jejich řešení v podobě omezování soukromého vlastnictví nebo požadavků na mutualistický charakter volného trhu, protože se podle něho zakládají na překonané pracovní teorii hodnoty. Podle Rothbarda skutečný problém leží v pokřivování dobrovolnosti trhu prostřednictvím zásahů z pozice moci, jako je regulace, zdanění nebo manipulace s peněžní zásobou.
Rothbard zakládal svou argumentaci zejména na existenci přirozených práv. Anarchokapitalismus je podle něj správný v první řadě proto, že důsledně chrání tato objektivní práva jednotlivce, zejména osobní svobodu a vlastnická práva. Naproti tomu David Friedman hájil volnotržní bezstátní společnosti bez potřeby přirozených práv. Ve své knize ''The Machinery of Freedom'' (1973) tvrdil, že každý systém má být posuzován především podle svých důsledků a že obhajoba anarchokapitalismu nevyžaduje existenci objektivních morálních práv. Argumentoval pro možnost souběžné existence a konkurence výrazně různých právních systémů v prostředí decentralizovaného soudnictví. Anarchokapitalismus je podle Friedmana žádoucí, protože konkurenční prostředí obecně povede k dlouhodobě lepším výsledkům a samo provede výběr mezi různými právní systémy tak, aby nejlépe odpovídaly rozdílným preferencím jednotlivců. Rothbard tento právní relativismus kritizoval a tvrdil, že bez morálního základu přirozených práv nelze svobodu a vlastnická práva konzistentně obhájit. V rámci anarchokapitalistického myšlení se tak vyprofilovaly dvě filozofická pojetí, Rothbardovo přirozenoprávní a Friedmanovo konsekvencialistické.
Spor mezi Rothbardem a Friedmanem se snažil překlenout Hans-Hermann Hoppe, který přišel s odvozením objektivity vlastnických práv bez odvolávání se na přirozené právo. V rámci své argumentační etiky tvrdil, že je logicky nekonzistentní vystupovat proti sebevlastnictví, protože samotný akt racionální argumentace implicitně předpokládá, že účastníci diskuse mají výlučnou kontrolu nad vlastním tělem (sebevlastnictví) a řeší spory nenásilnou formou. Z těchto předpokladů následně odvozoval existenci vlastnických práv. Podle Hoppeho tak každý účastník argumentace již fakticky uznává základní principy anarchokapitalistické etiky, které jsou proto univerzálně platné a objektivně zdůvodnitelné.
Dalším významným představitelem anarchokapitalismu se stal Walter Block, který se zaměřil především na důslednou aplikaci principů směru na sporné společenské a právní otázky, čímž přispěl k systematickému rozpracování anarchokapitalismu. Například tvrdil, že pokud člověk skutečně vlastní sám sebe, musí mít i právo smluvně převést kontrolu nad vlastní osobou na někoho jiného. Tím se dostal do sporu s Rothbardem, který zastával názor, že sebevlastnictví je nepřevoditelné a že smlouva o dobrovolném otroctví nemůže být právně závazná. Block dále hledal kompromis mezi právem na život a právem žen na potrat. Dospěl k závěru, že žena nemá právo plod aktivně usmrtit, ale může mu odmítnout poskytovat své tělo a má právo jednat tak, aby takový stav ukončila. Block také obhajoval činnost různých dehonestovaných nebo kriminalizovaných profesí (prostitutky, překupníci, lichváři, drogoví dealeři), pokud neporušují princip neagrese a vlastnická práva. Anarchokapitalismus je podle něho právní a ekonomická, nikoli morální teorie, člověk se může zachovat nemorálně (sobecky, vulgárně) a přesto nejednat v rozporu s ním.
Anarchokapitalismus byl na svém počátku omezený převážně na akademické prostředí ekonomů ve Spojených státech. Teprve od konce 20. století se postupně dostává do povědomí širší společnosti. Mezi první popularizátory anarchokapitalismu patří manželé Morris a Linda Tannehillovi. Jejich kniha ''The Market for Liberty'' (1970) představila v relativně přístupné a méně teoretické formě vizi společnosti založené na dobrovolných a tržních vztazích a přispěla k šíření těchto myšlenek mimo akademické kruhy. Anarchokapitalismus také vedl ke vzniku agorismu, který v 70. letech formuloval Samuel Edward Konkin III. jako apolitickou strategii k dosažení bezstátní volnotržní společnosti. V 90. letech přišel Timothy May s konceptem použití kryptografie a internetu k oslabení moci státu nad token informací a kapitálu (kryptoanarchismus), který začal být v 21. století prakticky implementován decentralizovanými projekty jako blockchain kryptoměn (bitcoin) nebo darknetmarketů, ve shodě s principy anarchokapitalismu.
V roce 2023 se anarchokapitalista Javier Milei stal prezidentem Argentiny a zahájil rozsáhlé ekonomické reformy inspirované rakouskou ekonomickou školou. Jeho opatření vedly k hospodářskému oživení argentinské ekonomiky, výraznému poklesu inflace a také ke snížení míry chudoby. Přestože se jeho politika fakticky blíží spíše minarchismu než anarchokapitalismu, jeho úspěch významně přispěl k popularizaci anarchokapitalistických principů a představuje dosud nejvýznamnější pokus o jejich uplatnění v praktické politice.
Historické příklady Murray Rothbard uváděl mezinárodní společenství jako příklad dlouhodobě fungujícího anarchokapitalistického systému. Přestože nad suverénními státy neexistuje žádná svrchovaná autorita ani nikdo s monopolem na vynucování mezinárodního práva, státy během míru respektují vzájemnou územní svrchovanost a své vztahy upravují prostřednictvím dobrovolných smluv. Ty státy, které tuto formu soužití závažně porušují nebo jsou vnímány jako jeho ohrožení, čelí reakci a tlaku ostatních své jednání změnit i bez potřeby hierarchie.
David Friedman označuje za historický příklad společnosti relativně blízké anarchokapitalismu Island v období let 930–1262. Tehdy na ostrově platil dobrovolný právní systém vytvářený klanovým shromážděním Althing. Neexistovala zde žádná centralizovaná výkonná moc ani státní byrokracie a zajišťováni veřejných služeb (bezpečnost, hasiči apod.) bylo soukromou záležitostí jednotlivých klanů, a příslušnost ke klanu byla založena na oboustranné dobrovolnosti. Trestní i sousedské spory byly řešeny prostřednictvím osobních žalob a finančních odškodnění. Výklad práva byl řešen soukromě, dohodou obou stran na nezávislém soudci, vymáhání rozsudku mohlo být svěřeno libovolným jednotlivcům. Tento systém na Islandu skončil v důsledku norské nadvlády a uzákonění povinného křesťanství.
Další historickou paralelu vidí ekonomové Terry L. Anderson a P. J. Hill v osidlování amerického Divokého západu v období přibližně mezi lety 1830 až 1900. V hraničních oblastech USA tehdy fungovaly soukromé společnosti zajišťující ochranu majetku a řešení sporů fakticky nezávislé na federální vlády. Podle autorů je rozšířená představa tohoto prostředí jako násilného a bez respektu k pravidlům mylná a romantizovaná. Osadníci si vytvářeli vlastní dobrovolná sdružení, například Land clubs nebo Claim associations, která stanovovala pravidla pro registrace půdy, ochrany majetkových nároků a arbitráže sporů. Tato sdružení přijímala vlastní psaná pravidla a jejich členové byli povinni respektovat rozhodnutí komunitních soudů. Osoby, které pravidla odmítaly dodržovat, mohly být bojkotovány nebo vyloučeny z ochranného systému. Podle Andersona a Hilla šlo označil některé oblasti západní hranice Spojených států za anarchokapitalistické v tom smyslu, že zde vlastnická práva a společenské instituce vznikaly spontánně zdola, bez přispění státu.
Anarchokapitalismus a klasický liberalismus Liberalismus klade důraz na svobodu jednotlivce a ochranu individuálních práv. Vychází z konceptu přirozených práv, podle něhož má každý člověk právo na život, svobodu a majetek. Tržní mechanismus je v klasickém liberalismu chápán jako prostředek koordinace individuálních zájmů, přičemž prostřednictvím „neviditelné ruky trhu“ může docházet k jejich vzájemnému slaďování.
Klasičtí liberálové však nicméně přisuzují státu omezenou, avšak legitimní roli, zejména při ochraně přirozených práv a zajišťování bezpečnosti a práva. V tomto bodě se od nich anarchokapitalismus odlišuje, protože odmítá existenci státu jako instituce disponující monopolem na legitimní použití násilí. Anarchokapitalisté zastávají názor, že i ochrana práv a poskytování veřejných služeb mohou být zcela zajišťovány na dobrovolném a tržním základě. Navíc podle nich takový způsob bude efektivnější.
Anarchokapitalismus tak sdílí s některými anarchistickými směry požadavek na absenci státu, odlišuje se však svým důrazem na soukromé vlastnictví a tržní vztahy. Společným východiskem klasického liberalismu a anarchokapitalismu je důraz na individuální svobodu a koncept přirozených práv.
Koncepce přirozeného práva, pojetí svobody a rovnosti Podle koncepce přirozeného práva končí svoboda jednotlivce tam, kde začíná svoboda druhého. Zatímco jiné směry anarchismu kladou důraz především na osobní svobodu jednotlivce, pro anarchokapitalisty jsou stejně důležité osobní i ekonomická svoboda. Mezi základní ekonomické svobody patří soukromé vlastnictví, které je absolutně nedotknutelné.