Staré Hobzí (dříve též Stará Hobža, nebo ) je obec v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Žije zde obyvatel.
Obec Staré Hobzí, zmíněná poprvé v zakládací listině Louckého kláštera z 25. října 1190, byla v rámci moravských okresů příslušná: v letech 1850 až 1855 do obvodu okresního hejtmanství v Dačicích, v letech 1855–1868 do obvodu smíšeného okresního úřadu v Jemnici, od roku 1868 do roku 1897 opět pod okresní hejtmanství v Dačicích, poté, když bylo vytvořeno okresní hejtmanství v Moravských Budějovicích, do jeho politického okresu a v roce 1911 po vzniku slavonického soudního okresu do obvodu okresního hejtmanství v Dačicích.
Po první světové válce se obyvatelé městečka přihlásili k provincii Německá jižní Morava a po odstoupení pohraničí v letech 1938–1945 byla obec s většinou německého obyvatelstva přiřazena k landrátu Waidhofen an der Thaya, župě Nieder Donau. Od roku 1960 spadá obec Staré Hobzí, ležící na historickém území jihozápadní Moravy, administrativně do okresu Jindřichův Hradec, který je součástí Jihočeského kraje.
Koncem 18. století a v prvním desetiletí 19. století se Staré Hobzí stalo zásluhou Johanna Petra Flicka jedním z nejvýznamnějších středisek textilní výroby na Moravě. V letech 1790–1810 bylo v obci postaveno 33 nových domů, vesměs pro pracovníky Flickovy manufaktury. Ještě roku 1827 čítalo Staré Hobzí 951 obyvatel, z toho 90 židů, které podnikání ve Starém Hobzí přitahovalo. Ve druhé polovině čtyřicátých let 19. století mělo městečko 821 obyvatel, k roku 1850 se uvádí 1119 obyvatel a roku 1910 klesl počet na 865 obyvatel.
S odlivem průmyslové výroby klesl počet židovského obyvatelstva na pět rodin a následkem toho byla v roce 1890 židovská náboženská obec ve Starém Hobzí zrušena. V roce 1910 povýšil císař František Josef I. Staré Hobzí na městys, to se však spokojilo s výnosem ministerstva vnitra a o diplom ani o znak nepožádalo.Vlastivědný věstník moravský, svazek 60, Musejní spolek v Brně, 2008, strana 175 Úbytek průmyslové výroby kompenzoval majitel panství Alexandr z Pallavicini orientací na turistický ruch, zámek ve Starém Hobzí sloužil jako ubytování pro letní hosty a z budovy bývalého mlýna vznikla honosná myslivna ve stylu módního romantického „zámečku“. V roce 1912 zde trávil léto spolu s Růženou Svobodovou a Františkem Xaverem Svobodou spisovatel František Xaver Šalda, který zde započal jednotlivé esejistické studie pro knihu Duše a dílo a první nárysy románu Loutky i dělníci.Lifka Bohumír: Moravské léto F. X. Šaldy ve Starém Hobzí 1912
Největší příliv českého obyvatelstva nastal po pozemkové reformě, kdy byla valná část majetku rodiny Pallavicini zestátněna. Ve třicátých letech 20. století stoupl počet českého etnika natolik, že byl při obecních volbách v roce 1931 zvolen první český starosta.Kateřina Smutná — Bohumír Smutný: Staré Hobzí 1190–1990. Vydáno k 800. výročí první písemné zprávy o obci. Staré Hobzí, MNV 1990. Národnostní složení obce se definitivně změnilo po odsunu německého obyvatelstva. Po nastolení diktatury komunistické strany, násilné kolektivizaci zemědělství a vybudování železné opony došlo k úpadku obce.
Centrum obce tvoří chrám Nanebevzetí Panny Marie, jeden z nejstarších kostelů na jižní Moravě, s jádrem románské kaple svatého Ondřeje a zámek se zahradou a kaplí sv. Tomáše. Západně od obce protéká Moravská Dyje, která si razí cestu k dolnorakouské hranici romantickým Janovským údolím, lemovaným skalnatými srázy a řadou malebných zákoutí. V roce 2004 obdržela obec v soutěži „Jihočeská vesnice roku” modrou stuhu za společenský život. V roce 2013 oslavila 100 let od založení dobrovolných hasičů.
Název Jméno vesnice je totožné se starým obecným hobzí (v nejstarší podobě gobzí), které je jinak v češtině (na rozdíl od přídavného jména hobezný – "hojný") písemně nedoloženo (je pokračováním praslovanského gobьzьje – "hojnost, bohatství"). Přívlastek (nejprve Dolní, pak Staré) dáván od konce 17. století po založení Nového Hobzí. Německé jméno Hart (po založení Nového Hobzí v podobě Althart) je obecné slovo užívané ve významu "horský les" nebo "vyschlá půda" a bylo dáno bez souvislosti s českým. Podoba jména v písemných pramenech: Gobza (1190), Chobhe (1224), Hard (1278), Hobzie (1351), Hobzi (1385), Hobza (1515), Hardt (1672), Harth (1718), Alt Hart (1720), Alt Hart, Stará Hobža (1846), Althart, Staré Hobzí (1872).
Názvy polních tratí: Aumühle, Urbitzlis, Obergüterholz, Mühlberg, Rotallen, Obere Rotallen, Pharhofbreite, Rannowitz, Dreiquanten, Wilden, Lange List, Bruckmühle, Hinterlies, Thayawiesen, Hintausäcker, Schanzgraben, Unteres Bruckfeld, Steinbruch, Kirchenlies, Grummetluß, Drei Kreutz, Hühnerluß, Lange Luß, Gräberäcker, Hofstadt, Kalkbreiten, Dubenken, Kräutäcker, Lusthof, Lusthofleithen, Füllergarten, Hasenbühl, Spinnfabrik, Blaseberg, Höllteichäcker, Grabeluß, Wachtberg, Schafmeisterbreiten, Sattel Leithen, Vogeljagd, Teichbreiten, Hönitzwiesen, Baumgarten, Stadel Breiten, Mauth Breiten, Stadt Breiten, Pflanzsteig, Tenlgarten (pramen), Hirschgraben, Zugab, Braberg, Langerberg, Taubenberg, Winkelholz, Cottonbleiche, Perschling, Glashütte, Kreutzberg.Stabilní katastr, Staré Hobzí, mapování 1824.
Nejstarší historie Majitelé ve středověku Od konce 9. století do poloviny 10. století se stalo Podyjí útočištěm obyvatel z Podunají a Pomoraví, kteří se z těchto oblastí stahovali před maďarskými nájezdy a útoky. Jedním z takových podyjských slovanských hradišť bylo i Staré Hobzí (další Turecký kopec / Hornice, Palliardiho hradisko / Bítov či na rakouské straně Sand / Raabs an der Thaya), což potvrdily nálezy tuhové keramiky Vladimírem Nekudou.Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university: Řada archeologicko-klasická, Vydání 37–40, rok 1992, s. 44 Jiří Kacetl: Moravsko-rakouské pomezí v éře Přemyslovců Nejstarší písemný záznam o Starém Hobzí pochází z roku 1120https://www.starehobzi.cz, titulní strana - upozornění: „První písemná zmínka o obci je již z roku 1120!“ (místo 1190) a 1190, kdy je v horní části vsi (německy Obergut) vzpomenuta kaple svatého Ondřeje, mlýn, krčma a dvůr pod patronací premonstrátského kláštera v Louce.Sborník prací: Řada uměnovědná (F)., Svazky 1–4, Universita J.E. Purkyně., 1957, s. 17-19 Dolní část vsi (německy Untergut) je poprvé zmíněna v polovině 14. století.Deutschmährische Heimat Blätter für ländliche Wohlfahrts- und Heimatpflege, 1928, ročník 14, číslo 1-2, datum vydání 01.-02.1928, článek: Die Marktgemeinde Althart, strana 13-18
náhled|Starohobzská vrchovina, pohled z úbočí Montserratu, nahoře Staré Hobzí náhled|Moravská Dyje na pomezí katastrů Staré Hobzí (vpravo) a Mutná (vlevo), pohled proti proudu
Dolní část vsi s dvorcem (německy Untergut) vlastnili v roce 1351 Oldřich, Sezima a Boček z Jevišovic, kteří svůj majetek v Hobzí odstoupili bratrům Adamovi, Petrovi a Schützovi na Hobzí a ti v roce 1353 prodali za 200 marek stříbrných ves Neudorf s třemi lány lesa a ostatním zbožím Sezimovi z Plačovic/Plospitz, Simonovi (jeho choť Anna z Police)Řehoř Tomáš Volný: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert: Znaimer Kreis. III. Band, 1837, Herrschaft Althart, s. 78, také MZD 1 Brno, s. 28/505, č. 165, r. 1356 Anežka z Police s chotěm Simonem z Nové Vsi a Vojslavovi z Nové Vsi/Neudorf. Vojslav pak Novou Ves odprodal bratrům ze Rzavé: Předvojovi, Rynhartovi a Chvalovi.Rod rytířů ze Rzavého se píše po vsi a tvrzi ve Rzavém. Roku 1352 je při prodeji Sedlčan zmiňován Rynhart ze Rzavého. Bratr Chval, purkrabí vyšehradský (1384), byl oblíbencem krále Václava IV., který mu daroval dědičně manský hrad Kostelec nad Sázavou (okolo rok 1385). Držel i Stonařov a zemřel kolem roku 1390, zanechal po sobě vdovu (rok 1408) Eulogii (Eulalie) z Netvořic. Syn Jan zemřel již roku 1395. Třetímu bratru Předvojovi z Vražného udělil král Václav polovici popl. dvora v Kozojedech. Předvoj zapsal své choti Dorotě z Dubu věno na vsích Záhoří a Moravči. Roku 1414 je připomínán jako purkrabí na hradě Choustník, Chotovsko . Předvoj z Nové Vsi nechal svojí druhé choti Margaretě zapsat na tomto dvorci doživotní věno 120 hřiven grošů. V roce 1375 markrabě Jan prohlásil Novou Ves za léno, které následně přidělil Předvojovi a lenní statek pak přešel na rod Krokwitzerů a Haslů, v roce 1405 se už po vsi psal Johann a Peter Krokwitzer z Nové Vsi.Řehoř Tomáš Volný: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert: Znaimer Kreis. III. Band, 1837, Herrschaft Althart, s. 78
Ves Hobzí (dolní část) s tvrzí a dalšími obcemi prodali bratři z Hobzí (Adam, Petr a Schütz) v roce 1352 Bořutovi, znojemskému arcijáhenovi, a jeho bratrům Hynkovi, Ješkovi a Daliborovi. Bořuta prodal v roce 1358 Modletice Sezimovi mladšímu z Ústí, v roce 1364 se dohodl na společném držení majetku s bratrem Hynkem, který zde zapsal choti Elišce věno a po bratrově smrti roku 1371 vzal na spolek vdovu Elišku a jejího syna Ješka. Roku 1380 prodal Sezima mladší (a po 5 letech zapsal) tvrz v Hobzí Jindřichu a Václavu z Radostovic a Přibíkovi z Lysova.Vladykové z Radostovic měli v erbu ptáka nad helmou a za ním chochol. Poprvé jsou Jindřich a Václav na Radostovicích zmíněni v roce 1371, kdy koupili od Čeňka ze Šelmberka jeden lán půdy v Pravěticích. Jindřich působil ve službách mocného rodu pánů z Rožmberka. Jeho sestra Ozana se provdala za Přibíka z Křišova, z manželství pocházel syn Petr a roku 1382 ovdověla. Jindřich zastával post purkrabího na Krumlově, v roce 1385 vystupoval také jako poručník sirotků Přibíka z Dráchova a roku 1389 jako úředník pánů Oldřicha a Jana z Hradce. Jindřichovi synové Jan a Petr: roku 1398 se píše syn Jan po Hobzí, Jindřich se připomíná naposledy v roce 1402 v Třeboni. Jeho bratr Václav zemřel před rokem 1408, zanechal po sobě vdovu Příbu. V roce 1452 se uvádí Jan z Radostovic jako úředník na rožmberském hradě Choustníku. Podblanická šlechta v pozdním středověku (Mladovožicko) Zbytek vsi držel Petr z Hobzí, který roku 1415 prodal bratrům Čeňkovi Divůčkovi ze Stříbrce a Ondřeji z Radenína ve vsi dědičný dvůr, kopec na němž stávala tvrz, v Hodicích dvůr s dvěma poplužími, pustou ves Pivoňovice (zaniklá ves) a pět mlýnů na Dyji.
Nový majitel Čeněk Divůček z Hobzí a ze Stříbrce zapsal na vsi své manželce Kateřině 100 kop grošů,První písemná zmínka o obci Stříbřec je spojena v roce 1415 s Čenko Divůčkem. Ves byla součástí Chlumska. Mikeš Divůček z Jemniště. v roce 1446 vzala Eliška z Hobzí na polovici vsi na spolek svého manžela Mikuláše Chroplíka (děti: Jan, Leonard a Dorota) a vdova po Andreasovi z Hobzí (Zahrádek) zapsala své dědictví Mikulášovi z Bohuslavic, který zdědil roku 1447 část Hobzí také po Čeňkovi. V roce 1453 a 1464 se připomínají v příbuzenském stavu Čeněk z Hobzí a Bernard z Kostník, který měl pravděpodobně za manželku sestru Čeňkovu. Markéta z Kostník, dcera Bernardova, byla chotí Mikuláše z Hobzí na Chotěticích.Sedláček, August: Pýcha urozenosti a vývody u starých Čechův a Moravanův, V Praze: Královská česká společnost nauk, 1914, s. 63 Roku 1466 držel Leonard z Hobzí, syn Elišky a Mikuláše z Hobzí, část Lubnice s polovinou patronátního práva k tamějšímu kostelu svatého Jiří a svaté Kateřiny, které mu zapsala choť Machna z Neudorfu (Nové Vsi).Vlastivěda Moravská, s. 126-127
Dorota z Hobzí, dcera Elišky a Mikuláše z Hobzí, byla celkem třikrát vdaná, poprvé za Hynka z Doubravice, podruhé za Markvarta z Kraselova a potřetí za Jindřicha z Vraného. Z manželství s Markvartem z Kraselova pošly děti: Eliška, Burian, Jindřich, Jan, Václav, Markvart, Zdeslava a Mikuláš. Po smrti jejího bratra Leonarda z Hobzí odkázala v roce 1483 veškerý jí připadlé dědictví na Hobzí svému třetímu manželovi Jindřichovi Vajcovi z Vraného a svému příteli a příbuznému Janovi z Kraselova, purkrabímu ve Strakonicích.Pavel Fric: Stavovské listiny, Výtah z katalogu Dr. Mojmíra Švábenského, Brno 1965, s. 65
Majitelé v novověku