náhled|Postava z fresky Athénská škola Raffaela Santiho často pokládaná za malířovu představu Hypatie z Alexandrie; v tom případě by Hypatia byla jedinou zde zobrazenou ženou, později nicméně přetvořenou v mladého muže Hypatia z Alexandrie (řecky ‛Υπατία – Hypatiá, v češtině též Hypatie; mezi lety 350/370 – březen 415, příp. 416) byla pohanská platonská či spíše novoplatonská filosofka a první historicky známá matematička. Žila v závěru řecko-římské doby v egyptské Alexandrii, a je „považovaná za jednu z hlavních postav pohanské filosofie a víry v té době.“ Svými současníky byla pokládána za charismatickou učitelku a významnou učenkyni se značným rozsahem odbornosti. Současně požívala ve městě všeobecné obliby a úcty. Její působení bylo dokladem životaschopnosti pozdně antické tradice jako intelektuální a do jisté míry i náboženské alternativy k tehdy už dominujícímu křesťanství. Přestože na rozdíl od jiných novoplatoniků nezaujímala protikřesťanskou pozici a velmi pravděpodobně sama stejně jako její křesťanští žáci zastávala přesvědčení o kompatibilitě své nauky s křesťanstvím, představitelé církve její působení ve „městě tak důležitém a bouřlivém, jako je Alexandrie,“ pokládali za nebezpečné a snad i za největší překážku úplného pokřesťanštění jeho obyvatel.
Byla, podle některých zdrojů přičiněním patriarchy Kyrilla, brutálně zavražděna davem v období vyhrocených náboženských sporů; proto někdy bývá označována jako „pohanská mučednice“ a poslední představitelka helénismu. Ačkoli je možné, že její smrt byla více důsledkem otevřeného mocenského konfliktu a osobní nevraživosti mezi dvěma alexandrijskými frakcemi než čistě náboženského antagonismu pohanů a křesťanů a snahy omezit pohanský intelektuální vliv. Dle některých autorů pozdější křesťanská tradice z Hypatie umučené zfanatizovanými křesťany vytvořila legendární postavu svaté mučednice KateřinyDeakin (2007), str. 135. popravené údajně pohanským císařem pro své křesťanské vyznání. Tato hypotéza ovšem není obecně přijímána.Walsh, Christine. (2007). 'The Cult of St Katherine of Alexandria in Early Medieval Europe. Aldershot: Ashgate.
Ačkoli se z Hypatiina vědeckého díla nic nezachovalo, v dobových souvislostech vedl její osud ke vzniku až do současnosti tradovaného literárního mýtu, v němž se stala emblematickou postavou v „zápase mezi duchem kritičnosti a duchem dogmatismu“ – symbolem „tragických důsledků fanatismu“. Počínaje 18. stoletím se (zejména v deistických a osvícenských kruzích) v tomto smyslu opakovaně objevuje jako předmět interpretací autorů novověké a moderní literatury, kteří si o ní mnohdy vytvářejí svůj vlastní a skutečnosti ne zcela odpovídající obraz. Často je její osud chápán jako argument pro kritiku církve a křesťanství vůbec; bývá v něm spatřován projev jejich údajné nesnášenlivosti a anti-vědeckého postoje. Ve feministické literatuře je Hypatia uváděna jako příklad emancipace ženství a oběť misogynie svých nepřátel.
Život Hypatia byla dcerou matematika Theóna, posledního známého člena a možná i představeného alexandrijské akademie. Rok jejího narození není znám, připadá do období mezi lety 350/370, přesněji snad kolem roku 355Vzestup a pád Alexandrie, str. 198n. nebo 360. Někteří autoři spekulativně považují dřívější datum v rámci uvedeného rozmezí za pravděpodobnější, např. už jen s ohledem na relativně přesně doložený rok narození Hypatiina nejznámějšího žáka Synesia, přičemž jen to, že byla starší, by podle jejich názoru mohlo vysvětlovat míru respektu a obdivu, kterou jí prokazoval.Dzielska (1995), str. 66n. Podrobnosti o jejím životě nejsou známé a nedostatek spolehlivých údajů v některých ohledech způsobuje, že informace mají legendární nádech; hlavním důvodem, pro nějž se pozdější kronikáři Hypatiině osobnosti věnovali, totiž nebyl ani tak její život, ale její tragická a i na svou dobu mimořádně brutální smrt z rukou křesťanů a snaha tuto událost nějakým způsobem vysvětlit. S ohledem na to, že naprostá většina dobových historiků byli křesťané, je možné, že se o jejím osudu prostě styděli psát,Dzielska (1995), str. 99. jak naznačuje např. Sókratés Scholastikos.Sókratés Scholastikos: Církevní dějiny. 7, 15 I tak je však zřejmé, že na ženu své doby vedla přinejmenším neobvyklý život. V převážně mužské společnosti byla předmětem pozornosti (ať už obdivu, nebo averze) pro svou nezávislost, praktičnost, sebeovládání a areté v nejširším smyslu slova, politické souvislosti nevyjímaje.Dzielska (1995), str. 87. V řadě ohledů mohl být Hypatiin zvolený způsob života zahrnující kromě jiného i u ženy neočekávané veřejné působení z hlediska soudobých zvyklostí pokládán za provokativní až skandální.
Hypatia se věnovala vědě a filosofii, což samo o sobě mohlo být pro ženu pokládáno za nepatřičné – byla ostatně „téměř jedinou ženou v dějinách antické filosofie.“ Vedle toho se nikdy neprovdala, údajně sama řídila svůj vůz a namísto ženských šatů se oblékala do roucha učenců (tj. mužů), jimž byla ve všech ohledech rovnocennou partnerkou. Byla také pověstná svým ctnostným životem – podle pozdějšího literárního podání ovlivněného už Hypatiiným standardizovaným literárním obrazem údajně jako žena mimořádné krásy striktně odmítala jakýkoli intimnější kontakt s muži. Jednoho horlivého ctitele z řad svých studentů měla odradit tak, že mu ukázala svou použitou látku určenou k zachycování menstruační krve se slovy, že takto odpudivá je pravá přirozenost toho, po čem touží a co považuje za krásné,Súda. Ypsilon 166 tj. pochvy. Dokonce i v manželství s Ísidórem, které jí (prostřednictvím pozdější interpolace a zcela jistě nesprávně) přisuzuje byzantská středověká encyklopedie Súda, měla zůstat pannou. Tomuto tvrzení ovšem není třeba nutně rozumět přesně doslovně ve smyslu sexuální abstinence (ačkoli je to docela dobře možné), ale především jako odkazu na životní praxi založenou na vědomém úsilí o dosažení poznání v (novo)platonském smysluDzielska (1995), str. 103. a na potřebě nebýt odváděna od vědecké a filosofické činnosti běžnými lidskými starostmi. Ve shodě s tím Synesios o Hypatii hovoří způsobem, který v novoplatonském kontextu příslušel jen osobám vyznačujícím se výraznou osobní „svatosti“, veškerou moudrostí a duchovní autoritou.Dzielska (1995), str. 47.
Působení náhled|vlevo|250px|Fragment textu Eukleidových Základů z přelomu 1. a 2. století z Oxyrhynchu; Hypatia se podílela na Theónových komentářích k významným vědeckým spisům, míra jejího přispění je ovšem nezjistitelná Otec byl Hypatiiným učitelem v matematice a astronomii a je možné, že ji záměrně připravoval na roli své pokračovatelky.Watts (2006), str. 187n. Není ale nic známo o tom, kdy a u koho Hypatia získala vzdělání ve filosofii. Později se stala Theónovou spolupracovnicí; podle některých názorů byla mnohem talentovanější než on, což ovšem může být už součástí chtěného účinku legendy, která se kolem Hypatie vytvořila. Na druhou stranu musely být její znalosti zejména astronomie značné.PHILOSTORGIUS: Církevní dějiny. 8, 9. Zcela jistě se podílela na vydání Theónova komentáře k Ptolemaiovu Almagestu a nejspíše i na jeho uspořádání Eukleidových Základů. Nepochybně disponovala velkým nadáním pro vědu: jí samotné je připisováno autorství několika děl z oborů, v nichž byl činný její otec, a např. uměla zkonstruovat a snad i zdokonalila astroláb, pro jehož konstrukci ji Synesios žádal o radu,SYNESIOS: De dono. a přístroj blíže nejasného účelu označovaný jako hydroskopSYNESIOS: Ep., 15. schopný měřit hustotu kapalin. S ohledem na nevelké dění v oblasti matematického bádání v pozdní antice ji lze po Theónově smrti (za předpokladu, že zemřel dříve než ona) považovat nejen za jeho pokračovatelku, ale i za vůdčí osobnost matematiky té doby vůbec.Deakin (2007), str. 102n.
Literární tradice o Hypatii nicméně uvádí, že jejím hlavním zájmem byla novoplatonská filosofie. To je do značné míry pravděpodobné: přízvisko Filosofka, které měl k jejímu jménu v komentáři k Almagestu připojit Theón (není ovšem zcela jisté, zda celá tato poznámka nepochází až od pozdějších recenzentů), sice v této době mohlo příslušet obecně každému „mysliteli“ či prostě vzdělanci, ale dostupné prameny jednoznačně uvádějí, že Hypatia byla vedle své vědecké erudice také filosofkou. Např. Synesios ji označil jako ženu, „která oprávněně dohlíží na taje filosofie“SYNESIOS: Ep., 137. a její současník Sókratés Scholastikos o Hypatii prohlásil, že „se stala nástupkyní školy Platóna a Plótína“ a že „daleko překonala všechny filosofy své doby“; není ovšem jasné, zda je třeba tomu rozumět tak, že podle Sókrata byla nejvyšší představitelkou novoplatonské školy.Vzestup a pád Alexandrie, str. 200–203.
Na druhou stranu je ale třeba uvést, že v soudobém pojetí byly matematika a astronomie, tedy exaktní vědy, jimž se Hypatia zcela jistě věnovala, úzce vázány na kontext (zejména platonské a aristotelské) filosofie, takže bádání v nich nebylo možné bez přiměřené erudice filosofické. Oba obory dokonce bylo možno pokládat za svým způsobem součást filosofie, protože matematika byla považována za základní nástroj pochopení skutečnosti a astronomie za božskou formu vědění. V tomto smyslu lze vznést pochybnosti o tom, do jaké míry Hypatia ve skutečnosti byla filosofkou. Jestliže totiž Súda uvádí, že poskytovala výklady Platóna a Aristotela stejně jako ostatních filosofů, může toto tvrzení vycházet ne z Hypatiina zájmu o jejich filosofie ve vlastním smyslu slova, ale prostě z faktu, že důležitou součástí jejich děl byla pojednání o problémech matematiky, astronomie a abstraktních forem poznání, jimž se Hypatia přirozeně musela věnovat jako matematička a astronomka. Zajímavou okolností v této souvislosti je, že mezi jejími uváděnými díly není žádné, které by bylo možné pokládat za filosofické. Její vědecké názory jistě musely mít také nějaký filosofický kontext, který byl současníky pokládán za pozoruhodný. O jeho podobě či dokonce míře originality ale není nic bezprostředně známo; jisté je pouze to, že Hypatii provázela pověst velké vědkyně a filosofky schopné předávat svým posluchačům vědění o božských věcech, přičemž věda a filosofie se v této její dovednosti podle literárního podání neoddělitelně snoubily. Pokud je žena, na níž byl sepsán pozdně antický epigram připisovaný zpravidla Palladovi, skutečně totožná s Hypatii, dcerou Theóna, jak badatelé někdy bez spolehlivých důkazů předpokládají, pak by to autor s básnickou licencí dokládal jejím umístěním do vyšších sfér symbolickým spojením s Pannou – znamením zvěrokruhu:
náhled|Plótinos a jeho žáci