Percy Bysshe Shelley (4. srpna 1792 – 8. července 1822) byl anglický básník, dramatik, prozaik a překladatel, jenž patří k nejvýznamnějším romantickým autorůmREIMAN, Donald H. Percy Bysshe Shelley, English poet. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. Je považován za tvůrce vrcholných lyrických básní a eposů napsaných v anglickém jazyce.PROCHÁZKA, Martin. STŘÍBRNÝ, Zdeněk a kol. Slovník spisovatelů - anglická literatura, Praha: Libri 2003. druhé opravené a doplněné vydání. S. 671 - 673.
Nejvíce se proslavil svými básněmi Ozymandias, Óda na západní vítr, Skřivanu a Maska anarchie. Nicméně většinu jeho díla tvoří dlouhé vizionářské básně Alastor, Adonis, Vzpoura Islámu, Odpoutaný Prométheus a nedokončená báseň Triumf života. Jeho nekonvenční životní styl a idealismus, společně s jeho skeptickým tónem, z něj udělaly nechvalně proslulého a velmi nenáviděného muže. Stal se však idolem pro následující dvě nebo tři generace básníků, mezi nimi nejznámějších viktoriánských básníků Roberta Browninga, Alfreda Tennysona, Dante Gabriela Rossettiho, Algernona Charlese Swinburna, Williama Butlera Yeatse. Měl také vliv na mnohé básníky píšící v jiných jazycích, například na Jibanananda Dase a Subramanya Bharathyho. Byl rovněž obdivován Karlem Marxem, Henrym Stephensem Saltem a Georgem Bernardem Shawem. Podobně jako jeho současníci John Keats a Lord Byron Shelley předčasně zemřel. Jeho druhou ženou byla Mary Shelleyová, autorka pověstného románu Frankenstein, ke kterému její manžel napsal v roce 1818 předmluvu.STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury 1. Praha: Academia 1987. S. 388-393.
Život Dětství a studium Jeho rodiči byli sir Timothy Shelley, později druhý baronet z Castle Goring, a jeho manželka Elizabeth rozená Pilfoldová. Vyrůstal v hrabství Sussex a základního vzdělání nabyl doma pod dohledem reverenda Evana Edwardse z Warnhamu. Jeho dětství bylo šťastné. V roce 1802 nastoupil na Syon House Academy v Brentfordu. Zde se však stal obětí časté šikany, částečně pro svůj dívčí vzhled, ale také pro svůj aristokratický původ. Měl velmi výbušnou povahu a neuměl bojovat pěstmi. Jeden z jeho spolužáků napsal, že byl „jako holka v klučičích šatech a bránil se fackami.“ V roce 1804 nastoupil na Eton College, kde byl rovněž obětí šikany. Dne 10. dubna 1810 se zapsal ke studiu na Oxfordské univerzitě. Traduje se, že za celou dobu svých studií navštívil pouze jednu přednášku, zatímco četbě věnoval až šestnáct hodin denně. Každopádně nebyl oblíbený ani u studentů, ani u profesorů. Dokázal však navázat těsné přátelství s Thomasem Jeffersonem Hoggem. Jeho prvním dílem byl román Zastrozzi (1810), kde se v postavě padoucha Zastrozziho odráží Shelleyho již tehdy utvrzený ateistický pohled na svět. Ve stejném roce publikoval společně se svou sestrou Elizabeth sbírku básní Původní poezie Victora a Cazire. Během svých studií na Oxfordu vydal, pravděpodobně společně s Hoggem, sbírku groteskních a parodických básní Posmrtné fragmenty Margaret Nicholsonové.
V roce 1811 publikoval pamflet Nezbytnost ateismu. To přitáhlo pozornost vedení univerzity. Byl předvolán před univerzitní radu. Odmítl zříci se svého autorství, což mělo za následek jeho vyloučení ze studia společně s Hoggem 25. března 1811. Dostal šanci rehabilitovat se poté, co se do celé věci vložil jeho otec, a to pod podmínkou, že se zřekne svých názorů. Jeho odmítnutí otcovy nabídky vedlo k definitivnímu rozkolu mezi ním a otcem.
První manželství Čtyři měsíce po vyloučení ze studií se jako devatenáctiletý vypravil do Skotska, aby se zde oženil s šestnáctiletou Harriet Westbrookovou. Po jejich svatbě 28. srpna 1811 pozval svého přítele Hogga, aby s nimi sdílel domácnost, a to včetně manželky. Když Harriet oponovala, zanechal svého pokusu o zavedení vícečlenného manželství a se svou ženou se odstěhoval do Keswicku, kde se hodlal věnovat psaní. Od tohoto záměru ho odvedly politické události, kvůli kterým navštívil Irsko, kde se chtěl zabývat psaním radikálních textů. Zde napsal Provolání k irskému lidu a objevil se na několika shromážděních. Tyto aktivity přitáhly nežádoucí pozornost britské vlády. O dva roky později v roce 1813 napsal a publikoval Královnu Mab. Tato báseň jasně odráží vliv anglického filosofa Williama Godwina a jeho radikální volnomyšlenkářské filosofie. Přestože je Královna Mab věnována Harriet, jejich vztah už dostával trhliny. Nespokojen se svým téměř tříletým manželstvím často opouštěl svou ženu a dítě (Ianthe Shelley, 1813–1876) a navštěvoval Godwinovu domácnost a knihkupectví v Londýně. Zde potkal Godwinovu inteligentní a vzdělanou dceru Mary Wollstonecraft Godwinovou (později se proslavila pod jménem „Mary Shelley“), do které se zamiloval. Mary byla dcera Mary Wollstonecraftové, autorky knihy Potvrzení práv žen; ta měla poměr s Godwinem, krátce za něj byla provdaná a zemřela v roce 1797, několik dní po narození Mary. Dne 28. července opustil Shelley svoji těhotnou ženu a dítě s šestnáctiletou Mary. Ve skutečnosti ty šestnáctileté ženy byly dvě. Když odcházel s Mary, vzal s sebou rovněž její nevlastní sestru Jane (později Claire) Clairmontovou. Společně se plavili do Evropy a přes Francii se dostali až do Švýcarska, kde se usadili. Po šesti týdnech se rozhodli vrátit do Anglie, kde zjistili, že William Godwin, propagátor volné lásky, odmítá s nimi mluvit.
Na podzim roku 1815, během svého pobytu v ústraní v Londýně, publikoval veršovanou alegorii Alastor. Ve své době vzbudila pouze malou pozornost, ale dnes je považována za jeho první velké básnické dílo. V tomto období jeho tvorby je patrný silný vliv Wordsworthových básní.
Seznámení s Byronem V létě roku 1816 se společně s Mary vydal podruhé do Švýcarska. Učinil tak na popud Mariiny nevlastní sestry Claire Clermontové, která navázala důvěrný vztah s Lordem Byronem v dubnu předchozího roku těsně před jeho dobrovolným vyhnanstvím. Byron o Claire ztratil zájem a ona využila této situace, aby ho vylákala do Ženevy. Shelleyovi a Byron si pronajali sousedící domy na břehu Ženevského jezera. Pravidelný kontakt s Byronem měl blahodárný efekt na Shelleyho poezii. Jejich společná dvouhodinová vyjížďka na lodi jej inspirovala k napsání básně Hymna na krásu inteligence, která je považována za jeho nejvýznamnější dílo od vydání básně Alastor. Cesta do Chamonix ve francouzských Alpách jej inspirovala k napsání složité básně Mont Blanc, ve které předestírá otázku historické nutnosti a vztahu mezi lidskou myslí a přírodou.
Na druhou stranu i Shelley ovlivnil Byronovu poezii. Tento vliv je patrný zvláště ve třetí části Childe Haroldovy pouti, na které Byron zrovna pracoval, a na Manfrédovi, kterého napsal na podzim roku 1816. Ve stejnou dobu soutěž o napsání nejlepšího hororového příběhu mezi Byronem, Shelleym, Mary Shelleyovou, Byronovým lékařem Johnem Polidorim a Claire Clermontovou inspirovala Mary k napsání Frankensteina. Na konci léta se Shelleyovi a Claire vrátili do Anglie. Claire byla v tu dobu těhotná. Čekala s Byronem Allegru Byronovou, což mělo nesmírný dopad na jeho budoucnost.
Neštěstí v osobním životě a druhé manželství Návrat do Anglie byl spojen s tragédií. Fanny Imlayová, nevlastní sestra Mary Godwinové a příslušnice Godwinovy domácnosti, spáchala na konci podzimu sebevraždu. V prosinci 1816 odešla dobrovolně ze života i Shelleyho odcizená žena Harriet. Utopila se v jezeře Serpentine v Hyde Parku. Několik týdnů po nalezení těla se Shelley a Mary Godwinová vzali. Částečně se jednalo o sňatek z rozumu, neboť Shelley doufal, že mu manželství umožní opatrovnictví nad dětmi Harriet, ale marně. Soud je předal do péče adoptivních rodičů.
Shelleyovi se usadili ve vesnici Marlow v Buckinghamshiru, kde žil i Percyho přítel Thomas Love Peacock. Shelley se stal součástí literárního klubu kolem Leigha Hunta a během tohoto období potkal Johna Keatse. Shelleyho největším dílem sepsaným v tomto období byla dlouhá narativní báseň Laón a Cynthia, ve které tvrdě kritizuje náboženství a popisuje incestní vztah dvou milenců. Krátce po vydání byla báseň rychle stažena z prodeje. Později, v roce 1818, byla znovu vydána pod názvem Vzpoura Islámu. Pod pseudonymem „Poustevník z Marlowe“ Shelley rovněž napsal dva revoluční politické traktáty.
Cesty po Apeninském poloostrově thumb|Shelley píšící v Itálii své dílo Odpoutaný Prométheus, obraz Josepha Severna z roku 1845 Na začátku roku 1818 opustili Shelleyovi a Claire Anglii, aby dopravili Claiřinu dceru Allegru k jejímu otci, který se mezitím usadil v Benátkách. Kontakt se starším a známějším básníkem povzbudil Shelleyho, aby opět začal psát. V druhé polovině roku napsal báseň Julián a Maddalo, ve které popisuje své vyjížďky na lodi a rozhovory s Byronem. Celá báseň končí návštěvou blázince. Báseň se vyznačuje Shelleyho uhlazeným stylem. Rovněž začal pracovat na svém veršovaném dramatu Odpoutaný Prométheus. Tragédie se vršily na přelomu let 1818 a 1819, kdy v Římě zemřel na horečku jeho syn William a malá dcera Clara Evelina zemřela během následujícího stěhování.
Jeho dcera Elena Adelaide Shelleyová se narodila 27. prosince 1818 v Neapoli. Jako matka byla do matričního listu uvedena žena jménem Marina Padurinová. Někteří akademici se domnívají, že její skutečnou matkou byla buď Claire Clermontová nebo Elise Foggiová, vychovatelka Shelleyových dětí. Jiní tvrdí, že Elena Adelaide byla nalezenec, kterou Shelley adoptoval a doufal, že tím pomůže Mary vzpamatovat se ze smrti Williama a Clary. Elena byla dána do péče adoptivním rodičům několik dnů po svém narození a Shelleyovi se přestěhovali do jiného italského města. Elena zemřela za sedmnáct měsíců, 10. června 1820.
V Římě Shelley dokončil báseň Odpoutaný Prométheus a na jaře roku 1819 v Livornu napsal tragédii Cenci. V tomtéž roce napsal svou nejznámější politickou báseň Maska anarchie, která byla inspirována masakrem v Peterloo. V tomto období také napsal esej Filosofický pohled na reformy, která je nejpodrobnějším popisem jeho politických názorů.
V roce 1821, napsal Shelley elegii Adonis. Inspirací mu byla smrt Johna Keatse.
V roce 1822 pozval Shelley do Itálie Jamese Henryho Leigha Hunta, jednoho ze svých největších příznivců v Anglii. Společně s Huntem a Byronem zamýšlel založit magazín The Liberal, v němž by mohli šířit své kontroverzní názory, čímž by vytvořili protiváhu ke konzervativním periodikům, např. Blackwood's Magazine nebo The Quarterly Review.
Utonutí a pohřeb Dne 8. července 1822, necelý měsíc před svými třicátými narozeninami, Shelley utonul na svém škuneru Don Juan při náhlé bouři během svého návratu z Livorna do Lerici. Shelley prohlašoval, že viděl svého dvojníka, který mu předpovídal smrt. Tento dvojník měl být údajně k nerozeznání stejný jako Shelley a ukazovat mlčky prstem na moře. Shelley tento zážitek řekl Mary, ale nevěnoval mu velkou pozornost. Právě se vracel ze schůzky s Leighem Huntem, na které založili The Liberal. Jméno lodi, „Don Juan“ (pocta Lordu Byronovi), bylo vybráno Edwardem Trelawnym, členem kruhu kolem Byrona a Shelleyho. Podle výpovědi Mary Shelleyové ji později Shelley přejmenoval na „Ariel“. To popudilo Byrona, který si vynutil napsání názvu „Don Juan“ na hlavní plachtu. Tím urazil Shelleyovy, kteří o lodi prohlásili, že vypadá spíše jako bárka pro převoz uhlí. Loď byla postavena v Ženevě podle Shelleyho návrhu. V bouři se nepřevrátila, ale potopila. Mary Shelleyová později ve svých Poznámkám k básním z roku 1822 (1839) uvedla, že loď měla nesprávnou stavbu a že se nikdy neměla plavit.