Fehim Bajraktarević (14. listopadu 1889 Sarajevo, Bosna a Hercegovina – 22. února 1970 Bělehrad, Socialistická federativní republika Jugoslávie) byl bosenskohercegovský a jugoslávský orientalista a jazykovědec bosňáckého původu.
Životopis Narodil se do rodiny, kterou tvořil Mustafa, obchodník z města Gornji Vakuf, a Nefisa Šolbat. V rodném městě dokončil základní školu a klasické gymnázium (1911). Na Vídeňské univerzitě studoval orientální jazyky a slovanské filologie (ukončil je 1917, s přerušením roku 1914 kvůli válce), zde také složil profesorskou zkoušku a obhájil doktorát s tezí věnovanou arabskému básníkovi Abú Kabírovi z přelomu 6. a 7. století (1918, tiskem jako La Lāmiyya d’Abū Kabīr al-Hudalī v čsp. Journal Asiatique CCIII, Paris 1923, s. 59–115).
V letech 1919–1922 strávil na odborné stáži v Londýně (University College) a nato mezi lety 1922 a 1924 v Alžíru (Faculté des Lettres). Roku 1925 coby docent začal přednášet na Filozofické fakultě Univerzity v Bělehradě. Tam pak od roku 1926 vedl (od 1929 jako mimořádný a od 1939 řádný profesor) nově založenou Katedru orientální filologie (Seminar za orijentalnu filologiju), a to až do odchodu do důchodu v roce 1960. Poté vyučoval jen honorárně.
Vládl perštinou, arabštinou, turečtinou, francouzštinou, angličtinou, italštinou a ruštinou. Překládal z orientálních jazyků do srbochorvatštiny a francouzštiny. Účastnil se mnohých kongresů orientalistů (roku 1928 v Oxfordu, 1931 v Leidenu, 1935 v Římě, 1937 v Istanbulu, 1955 v Hamburku a 1957 v Mnichově).
V jihoslovanském prostředí se zařadil k průkopníkům moderní orientální filologie bez jakýchkoli emočních příměsí, což se ne vždy setkávalo s povděkem i pochopením okolí. Jako praktikující muslim byl izolován od většinové společnosti v Bělehradě (za vlády dynastie Karađorđevićů i jugoslávských komunistů), zároveň se netěšil přízni ani mezi bosenskohercegovskými muslimy, kteří od něj očekávali vřelejší zájem o islámská témata. Bajraktarević se přitom důsledně vyhýbal studiu islamologie, k němuž ani neměl odborné předpoklady.
Během své akademické kariéry publikoval mnoho odborných statí z oboru arabské, perské a turecké literatury, dále překlady, básně, jazykové analýzy domácích i zahraničních textů. Do toho přispíval do odborného časopisu Prilozi za orijentalnu filologiju (Příspěvky k orientální filologii, od 1950), který vydával Orientální ústav v Sarajevu, a bělehradského časopisu Nur (Světlo).
Byl členem Výboru pro východní prameny při Srbské akademii věd a umění, Společnosti německých orientalistů a Společnosti francouzských orientalistů v Bělehradě.
Dílo Uticaj Istoka na Getea (Vliv Východu na Goethea, Beograd 1938, Novi Sad 2002) Osnovi turske gramatike (Základy turecké mluvnice, Beograd 1962) Dubrovačka arabica (Dubrovnická arabice, Beograd 1962) Pregled istorije persijske književnosti (Přehled dějin perské literatury, Beograd 1979) Překlady Firdaussi Tusi, Abdul Qasim: Rustem i Suhrab. Beograd 1928, 1983, 2016, Sarajevo 1997, 1999, 2000. Hajjam: Rubaije. Beograd 1964, 1976, 1983. Iz persijske poezije (Z perské poezie). Beograd 1971, 1985, 2012.
Reference
Kategorie:Orientalisté Kategorie:Narození 14. listopadu Kategorie:Narození v roce 1889 Kategorie:Úmrtí 22. února Kategorie:Úmrtí v roce 1970 Kategorie:Muži Kategorie:Narození v Sarajevu