Akvitánské vévodství (okcitánsky Ducat d’Aquitània, Duché d’Aquitaine, Duchy of Aquitaine), přerušovaně království ( Royaume d’Aquitaine, okcitánsky Reiaume d’Aquitània), byl středověký státní útvar existující mezi lety 602 a 1453. Tradičně se takto označuje území formálně spadající pod francouzskou korunu rozkládajícím se přibližně mezi Atlantským oceánem, tokem řeky Loire, Francouzským středohořím a řekou Dordogne v období 10. až 13. století.
Původně se název Akvitánie užíval pro římskou provincii ležící jižně od řeky Garonna. Dnešní stejnojmenný francouzský departament na jihozápadě země odpovídá rozsahem pozůstatku anglického panství ve Francii z počátku 13. století po porážce v bitvě u Bouvines, pro které se později začal užívat název Guyenne, převzatý z lidové zkomoleniny Aguyenne. Poprvé byl oficiálně užit v Pařížské smlouvě z roku 1259. Anglické království se v průběhu Stoleté války pokusilo o znovunabytí dřívějšího území Anjouovské říše, ale roku 1453 ztratilo i poslední významné državy na půdě Francouzského království.
Dějiny (602–1453) Zrod prvního vévodství
Merovejští králové roku 602 zřídili vévodství Wasconia, které sahalo až přes Pyreneje do Hispánie. Roku 629 po smrti Chlotara II. nový král Dagobert ustanovil nevlastního bratra Chariberta II. králem Akvitánie. Byl to první legitimní vládce s tímto titulem, ale jeho území tvořila dřívější Novempopulanie, území budoucího hrabství Toulouse a jihozápadní část Akvitánie. Roku 632 se stal Charibert II. pro Dagoberta nepohodlným a tak ho dal zavraždit, krátce na to dal zavraždit i jeho syna. Dagobert I. zemřel roku 639 a moc vládnoucí dynastie začala pozvolna upadat a přecházet do rukou majordomů.
náhled|upright=0.6|vlevo|Akvitánské království Charibeta II. náhled|upright=0.6|vlevo|Akvitánie a Gaskoňsko v době Odona Velikého (1. pol. 8. st.) Roku 660 byl vévodou Akvitánie ustanoven jistý Felix, velmož z Toulouse galorománského původu. Jeho svrchovanost nad územím, které bylo přibližně o stejné velikosti jako království Chariberta, trvala zhruba 10 let. Jeho nástupcem i oponentem byl Lupus, údajný syn dcery Chariberta, který zároveň pocházel z místní baskické šlechty. O jeho existenci se dochovalo jen velmi málo zdrojů. Roku 673 zaútočil na město Béziers v Septimánii či roku 676 na město Limoges při severních hranicích svého vévodství. Vévodství se vymanilo z vlivu Franské říše, ale o dalším osudu vévody se nedochovaly žádné zdroje, podle jiných pramenů panoval ještě počátkem 8. století.
Vévoda Odo Akvitánský byl na Franské říši, kde probíhala občanská válka zcela nezávislý. Doba počátku jeho vlády není přesně známa, zřejmě byl přímým nástupcem po Lupusovi. Významné pocty se mu dostalo od franského krále v Neustrii, Chilpericha II., který po porážce v bitvě u Vinchy roku 717 austrasijským majordomem Karlem Martelem Odona obdaroval prostřednictvím svého majordoma Ragenfrida roku 718 královským titulem a tím fakticky potvrdil jeho nezávislost, protože potřeboval silného spojence. Odo Akvitánský zpočátku dorazil se svoji baskicko-akvitánskou armádou, ale porážka Chilpericha II. v bitvě u Soissons roku 719 a také nebezpečí muslimského vpádu do Akvitánie Odona přiměla, aby ze spojenectví s Chilperichem vycouval a následující rok uzavřel dohodu s Karlem Martelem.
Muslimský vpád během deseti let zcela změnil jihozápadní část Evropy. Umajjovci ovládli téměř celý Pyrenejský poloostrov s výjimkou nejodlehlejších horských oblastí (Asturie). Roku 718 správce Al-Andalusu (arabský název pro muslimskou Hispánii) Al-Hurr dobyl Narbonne a ovládl část Septimánie. Jeho nástupce Al-Samh však roku 721 neúspěšně obléhal Toulouse, hlavní sídlo Akvitánie, byl poražen a smrtelně zraněn v bitvě u Toulouse právě Odonem Akvitánským, který byl prvním z evropských vládců, který Maury porazili.
Odo Akvitánský se snažil narušit jednotu muslimů a zároveň zajistit svoji jižní hranici a tak roku 731 oženil svou dceru Lampagii s berberským guvernérem muslimské Katalánska Munuzou (vlastním jménem Uthman ibn Naissa). Karel Martel to vnímal jako porušení dohody a stejného roku vytáhl vojensky proti Akvitánii. Mezitím se Munuza vzbouřil proti generálnímu guvernérovi Al-Andalusu, byl však poražen a popraven. Muslimové podnikli trestnou výpravu proti Odonovi a postoupili až k Bordeaux. Po porážce svých vojsk se Odo musel obrátit na pomoc ke Karlu Martelovi, který roku 732 muslimskou expedici z Al-Andalusu v bitvě u Tours (někdy uváděno jako bitva u Poitiers) porazil, čímž pravděpodobně odradil muslimské vládce od dalšího pronikání do Evropy.
Odo Akvitánský si titul vévody podržel až do své smrti roku 735. Jeho syn Hunald I. se odmítl Karlu Martelovi podrobit, ale následná vojenská výprava ho přiměla k formální přísaze věrnosti. Po smrti Karla Martela museli jeho synové a nástupci Pipin III. Krátký a Karloman opět zakročit. Jelikož to nebyla jediná část Franské říše, která se vzbouřila, dosáhli oba majordomové vítězství až roku 744. Hunoald byl nucen odejít do kláštera a titul vévody získal jeho syn Waiofar, který s přestávkami vojensky hájil nezávislost Akvitánie od roku 752 až do roku 768. Franské pustošivé nájezdy a drancování, které byly od roku 760 každoročně pravidelné, ztráta území i spojenců jeho boj postupně oslabovalo. Hunald II., zřejmě syn Hunalda I., který padl v bitvě, se jen krátce pokusil o obhájení nezávislosti, než byl gaskoňským vévodou Lupem II. zrazen a roku 769 vydán franskému králi Karlovi Velikému. Tím se Akvitánie dostala zcela do područí Franské říše. Jako celek dočasně zanikla, rozdělena na soustavu hrabství.
Karolínská Akvitánie
Obnovení celistvé svrchovanosti Akvitánie, s titulem království, zavedl Karel Veliký roku 781 pro svého nejmladšího syna Ludvíka Pobožného), tehdy tříletého. Tento formální titul po skonu svého otce Ludvík Pobožný převedl na svého syna Pipina I., jehož podíl se značně rozšířil o území na sever od Loire a východně do Burgundska. I jeho bratři získali svá území a nejstarší z nich Lothar se stal i spoluvládcem. Vše stvrzovalo císařské nástupnické právo Ordinatio imperii z roku 817.
Císař Ludvík Pobožný se po smrti manželky Ermengarda z Hesbaye († 818) následujícího roku znovu oženil s Juditou Bavorskou, pocházející z rodu Welfů, resp. z jejich starší větve. Narozením jejich syna Karla Holého roku 823 a fakt, že roku 829 vyčleněním údělu v říši pro tohoto potomka samotný císař Ordinatio imperii porušil, vyústilo roku 830 vzpourou všech tří synů z prvního manželství proti otci.
Pipin I. Akvitánský projevoval největší nesouhlas s otcovým krokem. Po krátkodobém sesazení císaře Ludvíka Pobožného následovalo jeho opětné nastolení na trůn, co bylo vzdorné gesto mladších bratrů proti nejstaršímu Lotharovi. Císař od nového dělení říše neustoupil a Pipin I. Akvitánský se odmítl účastnit jednání s císařem, proto ho císař nechal v Cáchách koncem roku 831 zajmout a v září 832 ho zbavil údělu, který převedl na nejmladšího syna Karla Holého. Po zdařilém útěku sesazeného krále Akvitánie se bratři opět vzbouřili a roku 834 získal Pipin Akvitánii zpět. I tak nezabránil tomu, aby otec z jeho panství nevyjmul území za řekou Loirou (roku 836) a další území roku 838, kdy akvitánský král Pipin I. Akvitánský zemřel.
Akvitánská šlechta provolala novým králem jeho patnáctiletého syna Pipina II. Jeho císařský děd se však postavil proti vůli šlechty a oficiálně předal Akvitánii nejmladšímu synu Karlu II. Holému. Pipin II. za podpory místní šlechty území obhájil a když roku 840 císař Ludvík Pobožný zemřel, postavil se na stranu strýce Lothara, který sváděl boj nad říší se svými bratry Ludvíkem II. Němcem a Karlem II. Holým. V bitvě u Fontenoy roku 841 si sice vedl dobře, ale při dělení říše o dva roky později ho strýcové zcela opominuli. Spolu s Bernardem Septimanským se Karlovi II. Holému, jemuž Akvitánie opět připadla, postavili na odpor, ale záhy přišel o jeho podporu, když ho Karel II. Holý nechal následujícího roku popravit.
Ještě před polovinou 9. století začaly Franskou říši ohrožovat výpravy Vikingů. Drancování nebyla ušetřena ani Akvitánie, kdy se Vikingové roku 844 dostali po řece Garonně k Toulouse a vyplenili ho. Roku 848 obsadili město Bordeaux, tamního hraběte a zároveň vévodu gaskoňského Séguina II. popravili. Pipin II. už dříve navázal s vikinským náčelníkem Asgeirem spolupráci, protože měli společného nepřítele Karla II. Holého, ale vydrancovaní města, poprava vysoce postavené osoby a spojence, spolu s obsazením saintonžské krajiny, to všechno urychlilo jeho pád a akvitánská šlechta hledala smíření s Karlem II. Holým, který akvitánskou korunu přijal v polovině téhož roku. Pipin II. setrval v odboji až do roku 852, kdy byl zajat svým protivníkem hrabětem gaskoňským Sanchem II. a předán Karlovi II., který nechal Pipina uvěznit do kláštera a Sanchu povýšil na vévodu. Po dvou letech vězení Pipin utekl a vrátil se do Akvitánie, kde pravděpodobně po boku vikinských válečníků škodil vládcovi, kterým byl od roku 855 formálně šestiletý Karel Dítě, mladší syn Karla II. Holého, fakticky však rozhodoval jeho otec a vykonavatelem jeho vůle byl opatrovník Ramnulf, hrabě z Poitiers a od roku 852 i vévoda akvitánský, který roku 864 Pipina porazil a zajal. Soud nad vzdorným Pipinem II. rozhodl o trestu smrti, ten byl však změněn na pobyt v klášteře, kde pravděpodobně záhy zemřel. Mladičký Karel Dítě upadl roku 862 v nemilost u otce, neboť se pokusil o větší suverenitu Akvitánie. Byl zajat a uvězněn, ale roku 865 se opět mohl do Akvitánie vrátit. O rok později zemřel údajně nešťastnou náhodou. Formální titul království si podrželi Karlovci až do vymření této dynastie ve Francii roku 987, faktická moc však přešla na vévody.
Druhé vévodství náhled|upright=1.0|Rodokmen Ramnulfovců, hrabat z Poitiers a akvitánských vévodů Titul vévody akvitánského nebyl zcela opominut ani v době, kdy bylo v Akvitánii nastoleno formální království. Již roku 790 Karel Veliký tento titul udělil Vilémovi z Gellone, zakladateli rodu Wilhelmovců, který obdržel i tituly hraběte z Toulouse a markýze ze Septimánie. Avšak roku 806 se vzdal světského života a zemřel roku 812 jako poustevník. Jeho příbuzní se později stali významnými oponenty Ramnulfovců o držení nejen titulu akvitánských vévodů, ale i hrabat z Poitiers.
Jistý šlechtic Bernard obdržel titul hraběte z Poitou zřejmě krátce po smrti císaře Karla Velikého až do roku 828, kdy buď skonal nebo byl odvolán z titulu hraběte pro nedostatečnou pomoc Bernardu ze Septimánie v boji proti Maurům. Ten taktéž podcenil vojenskou hrozbu vikingů, kteří již ve 20. letech 9. století rabovali při pobřeží. V důsledku toho bylo od Poitou odděleno hrabství Herbauges v čele s hrabětem Renauldem. Poitou však získal Emenon, který zachoval věrnost k Pipinovi I. Akvitánskému a po jeho smrti se podílel na proklamaci Pipina II. novým akvitánským králem. Avšak koncem roku 839 bylo Poitou obsazeno Geraldem, hrabětem z Auvergne (padl u Fontenoy r. 841), který naopak zachoval věrnost císaři Ludvíku Pobožnému. Poitou obdržel syn Gerarda Ramnulf, jehož matka Rotrude byla dcerou či sestrou(?) Pipina I. Akvitánského (podle jiných zdrojů to byla dcera Ludvíka Pobožného, což je vzhledem k postoji jeho otce i jeho samotného pravděpodobnější). Stalo se tak zřejmě až po smrti bratra Emenona Bernarda II. z Poitiers, který zemřel roku 844 v bitvě proti Lambertu II. z Nantes, kdy Ramnulf pojal za manželku Bilichildu z Maine, vdovu po tomto padlém hraběti. Ramnulf je tak zakladatelem rodu Ramnulfovců, často také zvaného podle jejich domovské državy z Poitiers. Roku 852 získal titul vévody akvitánského. V říjnu 866 podlehl zraněním, které utrpěl v boji s Vikingy u Brissarthe.