Chřástal wakeský (Hypotaenidia wakensis) je vyhynulý druh chřástalovitého ptáka z rodu Hypotaenidia. Žil pouze na atolu Wake v blízkosti Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. Období vhodné pro dlouhodobou kolonizaci ostrova zahrnovalo zřejmě jen posledních zhruba 80 000 let, evoluce chřástala wakeského z létavých předků byla proto relativně rychlá.
Chřástal wakeský dosahoval celkové velikosti těla asi 22 cm. Byl zcela nelétavý, obýval křoviny a houštiny ostrova. Zdejšímu přirozenému prostředí, pravidelně postihovanému extrémními suchy, se dobře adaptoval. Dokázal se obratně pohybovat i v hustém podrostu, živil se všežravě a dobu rozmnožování přizpůsoboval aktuálním podmínkám. Zajímavostí bylo, že tento chřástal vytvářel společné chovné agregace, které pečovaly o vejce a chránily mláďata. Tato adaptace chřástalům pomohla účinně chránit snůšky před hnízdními predátory, jako byly krysy ostrovní, jejichž přítomnost by běžně vedla k ohrožení či vyhynutí jiných nelétavých ptáků hnízdících na zemi.
Chřástala wakeského objevili japonští námořníci roku 1892, vědeckého popisu se druh dočkal až roku 1903 od Lionela Waltera Rothschilda. Větší množství informací i vzorků ptáka se však podařilo získat teprve expedici USS Tanager z roku 1923. Od roku 1935 spadal Wake pod jurisdikci Ministerstva námořnictva Spojených států amerických a z následujících šesti let, kdy Američané na ostrově pobývali, pochází drtivá většina zpráv a fotografií chřástalů. V prosinci roku 1941 atol Wake obsadilo Japonské císařské námořnictvo, ale palčivým problémem se pro Japonce ukázalo být zásobování jejich vojáků. Situace vygradovala v lednu 1944, kdy Američané dobyli atol Kwajalein, hlavní výchozí zásobovací bod pro Wake. Několik stovek chřástalů bylo hladovějící japonskou posádkou rychle vybito, ostrov byl navíc bombardován ze strany spojeneckých vojsk. Do japonské kapitulace v září 1945 chřástal wakeský vyhynul.
Systematika a evoluce Chřástala wakeského popsal Lionel Walter Rothschild roku 1903, přičemž zvolil v současnosti platné vědecké jméno Hypotaenidia wakensis. Chřástalové Hypotaenidia sp. byli dlouhodobě řazeni do téměř celosvětově rozšířeného rodu Rallus, někdy jsou hodnoceni i v rámci rodu Gallirallus, který jinak zahrnuje pouze dva žijící druhy.
V rámci širší systematiky je chřástal wakeský řazen do čeledi chřástalovití (Rallidae), jež je typická velkým množstvím nelétavých, endemitních druhů, rozšířených napříč ostrovy Tichého oceánu. Z asi 150 známých druhů představovalo více než 30 podobné endemity. Velké množství vyhynulých chřástalů je známo rovněž z fosilních nálezů. V rámci této rozšířené radiace se chřástalovití rozrůznili do velkého množství druhů, odhadem jich mohlo být až 1 600. Jejich drtivá většina však vymizela během pleistocénu a holocénu v důsledku prehistorické lidské kolonizace, která šla ruku v ruce se zavlečením nepůvodních živočichů, jako byli psi nebo krysy.
Nelétavost u ostrovních chřástalů vznikala nezávisle na sobě a jde o vůbec nejrozsáhlejší příklad konvergentní evoluce mezi obratlovci. Tento proces byl zároveň relativně rychlý. Atol Wake byl zcela zaplaven ještě během eemského interglaciálu, tj. před asi 119 000 lety, z toho období vhodné pro dlouhodobou kolonizaci ostrova zahrnovalo zřejmě jen posledních cca 80 000 let. Za předka chřástala wakeského a mnoha jiných pacifických forem je pokládán chřástal páskovaný (Hypotaenidia philippensis) původem z Filipín, ačkoli studie z roku 2009 představila domněnku, že chřástal páskovaný se rozšířil z Filipín teprve souběžně s postupem lidí v tichomořské oblasti, přičemž profitoval z kácení nížinných lesů a zřejmě i z vyhubení konkurenčních původních druhů. Podobné závěry lze však přijímat pouze s opatrností, v případě chřástala wakeského by mj. vyžadovaly, aby jeho předek v průběhu posledních 80 000 let vyhynul.
Popis Chřástal wakeský dosahoval celkové velikosti asi 22 cm. Křídlo měřilo 8,5 až 10 cm, ocas 4,5 cm, běhák 3,3 až 3,7 cm a zobák 2,5 až 2,9 cm. Velikostně představoval malý druh chřástala, zachovával si však relativně velkou hlavu. Je možné, že selekční tlak podporoval zmenšování velikosti těla, protože podmínky na atolu byly drsné a zdroje potravy nestálé, hlava se zobákem však zůstala stále poměrně velká, aby umožňovala ptákovi zapojovat se do agresivních interakcí. Samice měly ve srovnání se samci menší proporce, jedinou výjimku představovala křídla, jež byla u obou pohlaví velikostně téměř totožná. Tato anomálie mohla být hypoteticky taktéž podporována přirozeným výběrem, protože křídla sloužila k imponování protivníkům. Vzhledem k tomu, že samice musely chránit mláďata před útoky hnízdních predátorů, je možné, že jim v tomto případě mohutnější křídla poskytovala určitou výhodu.
Chřástal wakeský byl funkčně zcela nelétavým druhem, ačkoli kosterní adaptace spojené s nelétavostí nejsou příliš výrazné, což svědčí o relativně nedávné evoluci druhu. Z modifikací lze zmínit například zmenšení velikosti křídel, zploštění hřebene hrudní kosti (carina) a robustnější stavbu končetin. Chřástal wakeský byl jedním z mála nelétavých chřástalů, u něhož došlo k redukci 10. ruční letky.
Chřástalové wakeští s obnošeným peřím měli svrchní partie těla zbarveny tmavě hnědou, popelavou barvou, jež přecházela až do zemitě hnědé. Krk byl zespodu šedivý, spodní části těla přecházely do popelavě hnědé, s několika úzkými, bělavými proužky. Nadoční proužek, brada a hrdlo byly bělavé. Konce ocasu a křídel nebyly zřetelně ohraničené, jejich opeření se vyznačovalo nevýrazným vzorem. Čerstvě přepeření chřástalové měli světlejší zbarvení s kaštanovými svrchními partiemi a výraznějším proužkováním na spodní straně těla. Křídla a ocas byly zřetelně ohraničeny. Zobák, nohy a chodidla byly hnědé, duhovka měla zbarvení červené. Mláďata se vyznačovala tmavým černohnědým opeřením. Biologie
Výskyt Chřástal wakeský byl endemitem atolu Wake, který se rozkládá v blízkosti Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. Atol ve skutečnosti tvoří trojice ostrovů. Hlavní stejnojmenný ostrov má rozlohu přes 550 ha. Na severu na Wake navazuje ostrov Peale (104 ha), na jihu ostrov Wilkes (80 ha), přičemž oba dva jsou od hlavního ostrova odděleny vodními kanály. Jižní část atolu může být zaplavována během tajfunů (chřástal zřejmě na ostrově Wilkes nežil). Celý atol je nízký, nejvyšší bod leží asi 6,4 m nad hladinou moře. Ročně zde spadne asi 1 000 mm srážek, přičemž atol postihují extrémní sucha. Vegetace je pouze sporá, keřovitá, s otočníky druhu Heliotropium foertherianum, pandány, kordiemi a tlustobýly. Chřástal wakeský byl jediným původním suchozemským ptákem na ostrově.
Chování O chování chřástala wakeského existují informace primárně od soudobých pozorovatelů, kteří na atolu pobývali během 30. let 20. století. První zmínky o ptákovi však získala již expedice USS Tanager z roku 1923, jejímž členem byl ornitolog Alexander Wetmore. Jeho záznamy poskytují informace o chování chřástala ještě z dob, kdy atol nebyl cílem soustavné lidské činnosti. Wetmore chřástaly pozoroval většinou jako jednotlivce, páry, anebo menší skupinky (záznamy pozdějších výzkumníků ukazují i na určitý podíl agresivních interakcí mezi některými jedinci). Chřástalové se ozývali tichým štěbetavým voláním a také tichým kvokáním, jež bylo slyšitelné pouze tehdy, když ptáci „byli na dosah ruky“. Wetmore se zmiňuje o tom, že k sobě chřástaly vábil pomocí hvízdání. Popisuje rovněž denní režim ptáka, stejně jako jeho částečnou ostražitost.
O tom, že byl chřástal wakeský zdatný běžec, se zmiňují i pozdější pozorovatelé. Jedním z nich byla i Lady Hay Drummond-Hayová, jež proslula cestou kolem světa na vzducholodi Zepelín. Na Wake strávila celkem 2 týdny a z jejího pozorování chřástala mj. vyplývá, že v průběhu sprintu využíval křídla k udržování rovnováhy. Drummond-Hayová ptáka metaforicky přirovnávala k motoristovi, jenž se snaží ukazovat směr pomocí křídel. Jiné záznamy poukazují na to, že se chřástalové dokázali protáhnout i značně malými otvory, což jim zřejmě pomáhalo svižně běhat v hustých porostech. Biologové, kteří v roce 1936 na atolu hubili krysy pomocí jedů, se snažili chřástaly přemístit do oplocené ubikace, aby je ochránili před případnou otravou. Ptáci se však snadno protáhli byť jen 5cm oky pletiva a unikli pryč.
Z konce 30. let pocházejí záznamy jistého C. Vaughana, jenž se zmiňuje jak o krotké povaze chřástalů, tak o jejich interakcích s krysami:
Potrava náhled|Chřástal wakeský útočí na kraba poustevníčka Podle dobových záznamů byl chřástal wakeský všežravým druhem. Požíral semena a různé bezobratlé, včetně hmyzu, měkkýšů, housenek a červů; vyhrabával je ze sypké půdy bočními pohyby zobáku. Lovil i místní kraby poustevníčky, živil se rovněž mršinami zdejších ptáků. Chřástalové na kraby většinou útočili v době, kdy korýši měnili svou ochrannou schránku, a stávali se tak snadnou kořistí. Jeden příslušník americké armády, William Stephen Grooch, zaznamenal, jak schopným lovcem chřástal v podobném případě byl. Z Groochovy knihy Skyway to Asia (Nebeská cesta do Asie) rovněž pochází fotografie lovícího chřástala, již pořídil americký opravář, jenž během 30. let pracoval na stavbě přistávací dráhy.
Problém atolu Wake byl nedostatek trvalých zdrojů sladké vody. Wetmore pozoroval, že chřástalové často vyhledávali lastury mlžů (rodu Tridacna), jež se mohly stát malými nádobkami na dešťovou vodu. Šlo však o zdroj vody značně náhodný, nestálý a nespolehlivý. V období sucha mohli ptáci spíše získávat tekutiny z potravy; krysy se v takovém případě krmily na místních povíjnicích (druhu Ipomoea tuba). Přítomnosti vody však chřástalové dokázali oportunisticky využít. Grooch se svými spolupracovníky při testování studny odčerpal několik tisíc litrů vody a podle jeho záznamů si velké množství chřástalů koupel ve vzniknuvší louži „náramně užívalo“. Rozmnožování Velké množství informací o rozmnožování chřástalů wakeských se podařilo získat díky nepublikovaným dokumentům Torreyho Lyonse, jenž byl ve 30. letech 20. století najat leteckou společností Pan Am jako zahradník, aby na ostrově Wake pěstoval zeleninu pro potřeby hotelu provozovaného touto společností. Lyons byl vystudovaným botanikem na Kalifornské univerzitě v Berkeley a šlo také o zkušeného ornitologa. Jeho poznámky k chování a ekologii chřástalů, doplněné o obrazový materiál, byly zveřejněny teprve v roce 2011. Chřástalové wakeští hnízdili na zemi v talířovitých prohlubních pod hustým porostem. Vejce byla skvrnitá, asi 2×3 cm velká. Na základě rozličných záznamů o fázích rozmnožovacího cyklu se zdá, že hnízdění neprobíhalo pravidelně. Naopak jej pravděpodobně ovlivňovaly spíše aktuální podmínky prostředí a výkyvy počasí; a například během sucha ptáci nemuseli hnízdit vůbec. Lyonsova pozorování ukazují na fakt, že vývoj mláďat byl poměrně rychlý. Během pouhého měsíce ptáčata dorostla téměř do velikosti dospělců a za méně než 10 týdnů byla nejspíše od dospělců zcela k nerozeznání.
Chřástal wakeský se vyznačoval neobvyklým společným chovným systémem. Vytvářené agregace zahrnovaly až trojici úzce propojených hnízd, přičemž o každé hnízdo pečovali více než dva ptáci. O mláďata se staraly skupiny dospělců ještě dlouhou dobu po vylíhnutí, i když není známo, jestli do podobných chovných systémů zasahovali i samci, anebo pouze samice. Je pravděpodobné, že ačkoli rozmnožovací cykly chřástalů nemusely být pravidelné, podobný způsob hnízdění vyžadoval synchronní nakladení snůšek vždy alespoň u určité množiny samic. Výhodou pro chřástaly bylo menší ohrožení ze strany možných hnízdních predátorů, jako byly krysy a krabi poustevníčci rodu Coenobita, což těmto druhům umožnilo na ostrově společně koexistovat. Historie
Před druhou světovou válkou