náhled|vpravo|Informační deska na domě (Janáčkovo nábřeží 471/49, 150 00 Praha 5-Smíchov)
Mikuláš Medek (3. listopadu 1926 Praha – 23. srpna 1974 Praha) byl československý malíř. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého moderního malířství poválečného období. Ve svém díle spojil uměleckou tradici více než tří generací,Mráz B, 1970, s. 56 je oceňován za originalitu svého výrazu, hloubku a duchovnost svého díla.Vladimír Hirsch, Mikuláš Medek: Metaphysical transformation of Pain, American Convozine 2004
Svobodně tvořil jen v krátkém období mezi lety 1963–1969 a za svého života měl v Praze pouze dvě autorské výstavy. Byl vnukem impresionisty Antonína Slavíčka, synem generála a spisovatele Rudolfa Medka a bratrem Ivana Medka. Byl ženatý s fotografkou Emilou Medkovou. Medkův ateliér byl v době komunistických represí jedním z center setkávání výtvarníků a historiků umění.
Život
1926–1960 Mikuláš Medek byl synem učitele, legionáře a brigádního generála prvorepublikové armády Rudolfa Medka a Evy Medkové, roz. Slavíčkové a vnukem Antonína Slavíčka. Měl sestru Evu (1921–1924), která tragicky zemřela jako dítě a staršího bratra Ivana (1925–2010). Babička Bohumila Slavíčková byla podruhé provdaná za Herberta Masaryka a Mikulášovými tetami byly její dvě dcery – historička umění Anna Masaryková a Herberta Masaryková, provdaná za historika umění Emanuela Poche. Její dcera Charlotta byla provdaná za Petra Kotíka, syna malíře Jana Kotíka. Mikuláš Medek udržoval přátelské vztahy se svým strýcem, filmovým režisérem Jiřím Slavíčkem. Rudolf Medek sepsal pětidílnou kroniku legií, publikoval legionářské povídky, psal básně do Moderní revue, byl autorem filmových scénářů a divadelní hry Plukovník Švec, kterou uvedlo Národní divadlo.Rudolf Medek a jeho premiéra „Plukovník Švec“, Pestrý týden, 3.11.1928 V bytě Medkových se scházel debatní klub intelektuálů a umělců širokého spektra politických názorů – od katolických básníků po komunisty. Rudolf Medek se přátelil s generálem Syrovým, architektem Strnadem, biskupem Podlahou, spisovateli Josefem Koptou a Viktorem Dykem a básníky Seifertem, Halasem, Horou, Palivcem, Durychem, Zahradníčkem, Kostohryzem, ad. Také Mikulášova matka byla literárně činná.Eva Slavíčková-Medková, Vzpomínám na Antonína Slavíčka, (2. vydání), L. J. Peroutka, Praha 1946
Medkovi bydleli od roku 1929 ve služebním bytě v Památníku národního osvobození, kde byl Rudolf Medek ředitelem. Roku 1939 zabralo byt gestapo a rodina strávila rok ve svém venkovském domě v Čejkovicích a pak od roku 1940 bydlela v bytě na Janáčkově nábřeží 49. Rudolf Medek se nechal hospitalizovat na Bulovce aby unikl zatčení, ale v srpnu roku 1940 zemřel na zánět pobřišnice. Roku 1943 zabrali nacisté jejich dům v Čejkovicích a po nich ho obsadila Rudá armáda.
Mikuláš Medek absolvoval základní školu v Karlíně a poté navštěvoval do roku 1942 Akademické gymnázium. V té době ho zajímala především literatura a chystal se studovat biologiiIvan Medek, Život s Mikou, in: Mikuláš Medek, Texty, 1995, s. 292, ale vysoké školy byly za války zavřené. V kvartě gymnázia u něj převážilo zaujetí výtvarným uměním a přešel na Státní grafickou školu v Praze. Studoval u prof. K. Müllera, kde jeho spolužáky byli mj. Jan Hladík, Vladimír Fuka, Vlastimil Sova a Václav Sivko. V posledním roce války byl celý ročník „totálně nasazen“ v družstvu Dorka, kde pletli tašky. V květnu 1945 se jako člen ilegální studentské skupiny zúčastnil Pražského povstání s obránci Staroměstské radnice a po jejím zapálení uprchl kanalizací. V létě 1945 byl přijat na Akademii výtvarných umění do ateliéru prof. V. Mináře a V. Rady. Po prvním semestru přestoupil do ateliéru Františka Muziky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a roku 1947 přešel do ateliéru Františka Tichého. Jeho spolužáky byli Zbyněk Sekal, Stanislav Podhrázský, Zdeněk Virt a Josef Lehoučka. Mikuláš i jeho matka roku 1945 vstoupili do KSČ, ale po komunistickém převratu roku 1948 oba vystoupili. Při čistkách organizovaných komunistickými studenty byl Mikuláš Medek z VŠUP roku 1949 vyloučen.
U Medků žily před koncem války dvě dívky, kterým nacisté odvlekli rodiče do koncentračního tábora – dcera Mileny Jesenské Jana Krejcarová a studentka VŠUP Gabriela Dvořáková, do které se Mikuláš Medek zamiloval a roku 1947 se s ní oženil. Ve stejné době ho Josef Lehoučka seznámil s Emilií Tláskalovou a mezi oběma vznikl milostný vztah, který se prohloubil v následujícím roce, kdy spolu strávili prázdniny. Počátkem roku 1949 se Mikuláš Medek rozvedl a v září 1951 uzavřel sňatek s Emilou. Roku 1952 se manželům narodila dcera Eva (Iviška). Mikulášova rodina bydlela ve společném bytě s rodinou Ivana a s matkou, která se podruhé provdala za právníka J. Velkoborského, na Janáčkově nábřeží 49. Jeden ze dvou obývacích pokojů sloužil zároveň jako ateliér a místo setkávání Medkových přátel. Emila Medková byla zaměstnaná jako fotografka v Ústavu lidské práce a o dceru se v pracovních dnech staral Mikuláš nebo byla u babičky Emilie Tláskalové a rodiče za ní dojížděli.
Po vyloučení ze školy se Medek ocitl ve společenské izolaci a existenčních starostech. Nedokončené studium znamenalo, že se nemohl stát výtvarníkem na volné noze, hrozilo odvelení k dvouleté vojenské službě a musel si hledat zaměstnání. Následovalo nelehké období, kdy několik měsíců pracoval u revolverového soustruhu ve strojírenském závodě Škoda na Smíchově (1950) a nakonec se nervově zhroutil a byl hospitalizován na Bulovce. Vojenské službě se vyhnul, když si způsobil zranění hrudníku nožem.Stanislav Drvota, Osobnost a tvorba, Avicenum 1973, s. 86 V dalších letech získával příležitostné zakázky v oblasti užité knižní grafiky, jako tvůrce plakátů pro cirkus nebo malíř dekorací. Výtvarníkům zadával zakázky a dodával malířský materiál Jaroslav Puchmertl, někdejší člen skupiny Ra, který byl zaměstnán na Ústředním výboru Národní fronty. Mikuláš Medek se kvůli zakázkám pro obživu nikdy nevzdal vlastní tvorby, která se rozvíjela bez přerušení od poloviny 40. let. Roku 1945 poprvé vystavil dva obrazy na studentské výstavě a seznámil se s Liborem Fárou a jeho prostřednictvím i s okruhem spořilovských surrealistů. Od roku 1949 se stýkal s Vladimírem Boudníkem, Bohumilem Hrabalem a jeho okruhem (Egon Bondy) a s Jiřím Kolářem. Roku 1951 se Emila a Mikuláš Medkovi připojili ke skupině surrealistů kolem Karla Teiga a podíleli se na samizdatových sbornících Znamení zvěrokruhu a Objekt i na anketách o surrealismu, které organizoval Vratislav Effenberger. Celou skupinu surrealistů sledovala a odposlouchávala Státní bezpečnost (akce Mazalové) a v blízkosti Mikuláše Medka se pohybovalo několik spolupracovníků StB, kteří o něm podávali zprávy (Egon Bondy, Jaroslav Puchmertl, Josef Vyleťal, Stanislav Drvota).M. Vodrážka, 2019, s. 49, 72–74, 105, 108
V letech 1955 a 1956 spolu se Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským pracoval jako restaurátor fresek ve Strakonicích a v Klatovech. Roku 1957 odevzdal kresebné návrhy pro gobelínové dílny Ústředí uměleckých řemesel ve Valašském Meziříčí, které podnik nakonec nerealizoval, pod pseudonymem ilustroval knihy. První články o Medkově tvorbě zveřejnil roku 1956 polský Przegląd Artystyczny a o rok později Ludmila Vachtová v časopisu Tvar.L.V. (Ludmila Vachtová), Malíř Mikuláš Medek, Tvar VIII, 1957, č. 9, s. 280–281) V témže roce se seznámil s Václavem Havlem, Jiřím Kuběnou a Josefem Topolem. Roku 1958 byly tři Medkovy obrazy vystaveny dva dny na Filozofické fakultě a Ludmila Vachtová ho zde představila teoretikům Františku Šmejkalovi a Zdenku Felixovi. Spřátelil se s Janem Koblasou a skupinou Šmidrů. Prostřednictvím Herberty Masarykové se v následujícím roce seznámil s hudebními skladateli Krzystofem Pendereckim, Józefem Patkowským a Luigi Nonem. Medkovy žádosti o výstavní termín jsou v té době trvale zamítány a je vyřazen i ze všech souborných výstav.Mikuláš Medek – Texty, 1995, s. 202 Roku 1960 Ludmila Vachtová odeslala článek o pěti českých malířích (Medek, Istler, Koblasa, Kotík, Sklenář) do revue La Biennale di Venezia. Ten byl první zprávou o českém současném umění na Západě a Vachtovou kvůli tomu vyšetřovala StB a dostala výpověď z redakce časopisu Výtvarné umění.
1961–1969 U Mikuláše Medka se scházeli výtvarníci a teoretici, kteří se pokoušeli o registraci tvůrčí skupiny Konfrontace. Na počátku roku 1961 proběhla série zatýkání a výslechů, členové skupiny byli odposloucháváni.Jan Koblasa, Záznamy z let padesátých a šedesátých, 2002, Vetus Via, Brno Žádost o registraci podaná roku 1961, jakož i žádosti o výstavní termíny roku 1962 a 1963 zůstaly bez odpovědi a skupina se postupně rozpadla. Teprve roku 1962 byly Medkovy obrazy díky Janu Křížovi představeny na výstavách pořádaných AJG Hluboká ve Vimperku a Kamenici nad Lipou. V témže roce je zastoupen na výstavě Argumenty 62 v galerii Krzywe Koło ve Varšavě, kterou připravil Marian Bogusz.
Situace se změnila, když roku 1963 získal řadu veřejných zakázek do architektury – pro kancelář ČSA v Damašku, monumentální panó pro halu ČSA v KošicíchMonumentální košický cyklus Mikuláše Medka je v Praze, ČT 15.5.2012, oltářní obraz pro Jedovnice. Byl přijat za kandidáta SČSVU a v srpnu měl první velkou výstavu obrazů na zámku v Teplicích společně se sochařem Janem Koblasou. V následujícím roce vystavil tři obrazy na výstavě D v Nové síni, ale k výstavě nesměl vyjít katalog ani recenze v odborném tisku. Výstava Imaginativní malířství 1930–1950, kterou připravili roku 1964 v AJG Hluboká Věra Linhartová a František Šmejkal, zakázal krajský výbor KSČ a nebyla zpřístupněna veřejnosti. Teprve po reformě SČSVU v prosinci 1964 a volbě nového předsednictva v čele s Adolfem Hoffmeisterem byl Mikuláš Medek přijat za člena a zvolen náhradníkem jeho ústředního výboru. V závěru roku 1964 obdržel první cenu v soutěži na výzdobu nové budovy letiště v Praze-Ruzyni a získal objednávku na dva obrazy pro kancelář ČSA v Paříži (jeden z obrazů je instalován na Pražském hradě).
Roku 1965 měl svou první samostatnou výstavu obrazů z let 1947–1965 v pražské Nové síniAntonín Hartmann, Bohumír Mráz, Mikuláš Medek: Výběr obrazů z let 1947–65, kat. 40 s., SČSVU Praha 1965 a byl zastoupen na řadě výstav současného českého umění v Západní Evropě (Bochum, Baden-Baden, Celle, Paříž, Mnichov, Liége, Rotterdam, Aquila), na Salonu mladých v Paříži, bienále v San Marinu a Evropském fóru v Alpbachu, Linci a Štýrském Hradci. Byla mu diagnostikována cukrovka, kvůli které byl v následujících letech často hospitalizován.
Roku 1966 získal prostorný ateliér na Letné po komunistickém malíři Janu Čumpelíkovi a byl mu vydán cestovní pas. Jeho obrazy byly součástí významných přehlídek moderního českého umění v Praze (Jarní výstava, Mánes, Aktuální tendence, ke kongresu AICA, Symboly obludnosti, Galerie D) a v zahraničí (záp. Berlín, Mexico City, Lausanne, Brusel, Worpswede, Skopje). Spolu s Emilou navštívil západní Berlín, Worpswede, Brémy a Hamburg. Obdržel cenu nakladatelství Blok za ilustrace ke knize Otakara Březiny Ruce a navrhl spolu s Josefem Wagnerem scénu ke hře Josefa Topola Slavík k večeři pro Divadlo za branou. Měl menší výstavy v Ústí nad Orlicí a v Liberci, ale chystaná Medkova výstava v Domě umění v Brně se neuskutečnila.
V následujícím roce strávil na pozvání Galerie La Bertesca spolu s Emilou čtyři týdny v Janově a vytvořil obrazy a kresby, které zde vystavil v červnu 1967 na své první autorské výstavě v zahraničí. Při příležitosti výstavy v Celle cestoval dva týdny po severoněmeckých městech a zúčastnil se dalších výstav v Kielu, Soestu, Turíně, Stockholmu, Haagu, Bukurešti, Antverpách a Kodani.