Povstání An Lu-šana byla rozsáhlá vzpoura v severovýchodní Číně proti čínské říši Tchang v letech 755–763. Zejména v čínské historiografii je nazývána také jako povstání An-Š’ () či povstání éry Tchien-pao ().
V polovině 8. století se tchangská pohraniční vojska skládala vesměs z dlouhodobě sloužících žoldnéřů, přičemž většina jízdy sestávala z vojáků nečínského původu. Pohraniční armády čítaly necelých půl milionu mužů, jimž velelo deset vojenských komisařů ťie-tu-š’. Z ťie-tu-š’ byl nejvlivnějším An Lu-šan, který velel armádám tří regionů na severovýchodě se sídlem ve Fan-jangu na severu Che-peje (u dnešního Pekingu). Dlouhou dobu se těšil důvěře tchangského císaře a vlády, postupně ji však ztratil, ale než mohl být odvolán, v prosinci 755 se vzbouřil. Bez odporu přitáhl k Žluté řece, rozprášil narychlo sestavenou tchangskou armádu a obsadil vedlejší hlavní město říše, Luo-jang, v němž se počátkem února 756 prohlásil císařem říše Velká Jen.
Na jaře 756 se postup rebelů zastavil a tchangské armády je začaly zatlačovat. V červenci 756 se však tchangská ofenzíva zhroutila, když An Lu-šan rozdrtil hlavní tchangskou armádu a obsadil Čchang-an, hlavní město říše Tchang. Tchangský císař Süan-cung před povstalci prchl do S’-čchuanu, zatímco jeho následník se prohlásil císařem (znám je jako císař Su-cung) a převzal moc nad zbylými tchangskými armádami. Začátkem roku 757 sílu rebelů podlomilo zavraždění An Lu-šana. Novým jenským císařem se stal jeho syn An Čching-sü. Koncem roku 757 Su-cungovy armády s pomocí ujgurského jízdního sboru znovudobyly obě hlavní města, poté se však tchangská ofenzíva na rok zastavila. Koncem roku 758 tchangské vojsko oblehlo An Čching-süa v Siang-čou (na pomezí Che-peje a Che-nanu), tchangskou armádu na jaře 759 zahnal povstalecký generál Š’ S’-ming, který poté zabil An Čching-süa a sám se prohlásil císařem.
Š’ S’-ming na podzim 759 dobyl Luo-jang, k dalšímu postupu však neměl sílu, zatímco tchangskou stranu oslabila řada regionálních vzpour. Fronta proto zůstala stabilní. Na jaře 761 byl Š’ S’-ming zavražděn svým synem Š’ Čchao-im. Na podzim 762 Tchangové opět získali pomoc Ujgurů a porazili Š’ Čchao-iho, který prchl na severovýchodní hranici, kde začátkem roku 763 zahynul. Mezitím jeho generálové ovládající Che-pej a severovýchodní Che-nan přešli na tchangskou stranu, přičemž byli potvrzeni v držení svých území a vojsk.
Z povstání vyšel tchangský stát výrazně změněný. Proti první polovině 8. století byla společnost výrazně zmilitarizovanější; dřívější rozdělení země na kraje a prefektury řízené civilními úředníky bylo překryto členěním na obvody vojenských guvernérů ťie-tu-š’, přičemž většina ťie-tu-š’ na severovýchodě říše byla prakticky samostatná. Zhroutil se starý daňový systém založený na dani cu-jung-tiao a systému stejných polí a byl postupně nahrazen pozemkovou daní vybíranou dvakrát ročně. Od státu odpadl středoasijský Západní kraj a část severovýchodního pohraničí dobyli Tibeťané.
Tchangská pohraniční vojska v polovině 8. století náhled|vlevo|alt=Malba muže středního věku od pasu nahoru, s knírkem a malou úzkou špičatou bradkou, na hlavě má přiléhavou černou čapku s výraznýma ušima po stranách, oblečen je v přiléhavý světlý oděv ke krku|Portrét tchangského císaře Süan-cunga (vládl 712–756) V polovině 8. století se pohraniční armády čínské říše Tchang skládaly vesměs z dlouhodobě sloužících žoldnéřů, doplňovaných krátkodobě sloužícími odvedenci fu-ping. Významná část armád sestávala z vojáků nečínského původu. Zejména jízda se skládala vesměs z kočovníků přišlých ze stepí severně od Velké čínské zdi.
Začátkem 40. let 8. století měly pohraniční armády téměř půl milionu mužů, z toho asi 80 tisíc jízdy. Rozmístěny byly ve více než 60 posádkách, většina z nich podléhala deseti regionálním velitelstvím. Nejvýznamnější velitelství – na severní hranici – měla 55 až 91 tisíc vojáků, přičemž necelá polovina z nich (ale naprostá většina jezdectva) zůstávala soustředěna v sídle velitele, ostatek byl rozmístěn ve strategických bodech: sídlech prefektur, průsmycích a pevnostech.Graff (2002), s. 210.
V čele těchto regionálních velitelství stáli vojenští komisaři ťie-tu-š’, kteří kromě řízení vojsk zodpovídali i za zásobování svých armád a zpravidla proto dozírali i na výběr daní a nakládání se státní půdou ve svěřeném regionu. Důstojníci a generálové pohraničních armád byli vybíráni ze schopných podřízených, zpravidla Číňanů nižšího původu nebo vojáků z nečínských kmenů. Výběr důstojníků ležel v rukách ťie-tu-š’, jejichž rozhodnutí úřady v hlavním městě jen formálně potvrzovaly. Loajalita důstojníků se proto přesouvala od tchangského dvoru ke svým velitelům.Graff (2002), s. 213. Ťie-tu-š’ byli kontrolováni nepravidelně vysílanými cenzory a (od 30. let) eunuchy z císařského paláce. Do 40. let byli vždy po několika letech vyměňováni, od 40. let však někteří zůstávali ve svých funkcích dlouhou dobu.
alt=Mapa Číny v hranicích kolem roku 745 (to jest vlastní Čína spolu s dnešní provincií Kan-su a dnešní autonomní oblastí Sin-ťiang až k Balchašskému jezeru), vyznačena jsou hlavní města Čchang-an a Luo-jang a obvody, sídla a počet vojáků deseti pohraničních velitelství na severní, západní a jihozápadní hranici|náhled|upright=2.5|Pohraniční vojenské oblasti v říši Tchang, kolem roku 745. Uvedeny početnost vojsk, název a sídlo oblasti. Na místa ťie-tu-š’ byli původně jmenování čínští hodnostáři současně zastávající vysoké funkce ve vládě. Po roce 747 však ministr Li Lin-fu, prosadil politiku jmenování ťie-tu-š’ z generálů nečínského původu, s odůvodněním, že vojska budou úspěšnější, když politiky ve velitelských funkcích nahradí schopní generálové.Graff (2002), s. 211. A tchangské armády skutečně celkově úspěšnější byly. Historikové tradičně, už od 10. století, míní, že Li Lin-fu zavedl jmenování ťie-tu-š’ z nečínských generálů, aby jeho čínští soupeři v boji o moc nemohli získat prestiž a vliv při velení vojskům.Graff (2002), s. 211–212. Vzdálení velitelů a důstojníků pohraničních armád politice a politikaření hlavního města však také vedlo k jejich odcizení od tchangské vlády. Odcizení posílil rozdílný sociální původ politiků a generálů, vznešených rodů a vzdělaných úředníků metropole na jedné straně a důstojníků-cizinců či Číňanů relativně skromného původu na straně druhé.Peterson, s. 472. Za vlády Li Lin-fua to nemělo bezprostřední dopad, jeho nástupce Jang Kuo-čung však neměl neotřesitelnou autoritu svého předchůdce a jeho snaha o přísnější kontrolu velitelů pohraničních armád, zejména nejsilnějšího z nich, An Lu-šana, vyvolala značné politické napětí.
Spolehlivá kontrola nad pohraničními armádami byla pro vládu nezbytná vzhledem ke stavu vojsk ve vnitrozemí. Vojska v hlavním městě ani jinde totiž sílu pohraničních armád nebyla schopna vyvážit. Posádka hlavního města, Čchang-anu, formálně měla 60 tisíc mužů. Avšak její oddíly z větší části ztratily sílu s tím, jak se v první polovině 8. století rozkládal systém fu-ping, v němž venkovští rolníci-vojáci obdělávali půdu a cvičili se v boji, přičemž střídavě krátkodobě sloužili v metropoli. Oddíly fu-ping od konce 7. století upadaly s tím, jak rostly velkostatky na úkor zchudlých drobných rolníků. Nakonec roku 747 byla služba venkovských vojáků v metropoli úplně zrušena. Náhradou za vojska fu-ping vznikly nové metropolitní armády složené z dlouhodobě sloužících vojáků, ovšem funkční byly pouze nevelké oddíly, především císařská tělesná stráž. Většina posádky metropole měla mizivou bojeschopnost; vesměs sestávala z příbuzných úředníků, boháčů a obchodníků, kteří se mezi vojáky zapsali kvůli osvobození od daní a roboty, avšak neabsolvovali vojenský výcvik a nevykonávali vojenskou službu,Graff (2002), s. 216. maximálně za sebe poslali své sluhy nebo najaté náhradníky. Pohraničním armádám se nemohly postavit ani oddíly místní domobrany, které vznikly z rolníků a statkářů pod vedením krajských správců v některých pohraničních regionech ohrožených nepřátelskými nájezdy, Che-peji, severozápadu a S’-čchuanu.
Z ťie-tu-š’ jmenovaných v rámci Li Lin-fuovy politiky podpory nečínských generálů byli nejvlivnější An Lu-šan a Ke-šu Chan. Ke-šu Chan velel vojskům na severozápadní hranici, od 747 byl ťie-tu-š’ Lung-jou a od roku 753 i Che-si. An Lu-šan velel třem velitelstvím na severovýchodě, Pching-lu, Fan-jangu a Che-tungu. Ostatní ťie-tu-š’ stáli v čele jednoho velitelství.Graff (2002), s. 212.
An Lu-šan
An Lu-šan byl synem sogdského otce a turkutské matky z rodu Ašide, spřízněného s rodem vládců druhého turkutského kaganátu. Roku 716 rodina An neuspěla v mocenských střetech v kaganátu, a prchla do říše Tchang. An Lu-šan a jeho příbuzní sloužili v tchangské armádě a postupně získali vysoké postavení. An Lu-šana roku 733 císař Süan-cung jmenoval zástupcem ťie-tu-š’ v Jou-čou (dnešní Peking, zodpovídal za oblast dnešního Pekingu, Tchien-ťinu a Che-peje), od roku 742 byl povýšen na ťie-tu-š’ Pching-lu (východně od Jou-čou, dnes západ provincie Liao-ning), 744 i Fan-jangu (jak bylo roku 742 přejmenováno Jou-čou) a od roku 751 ještě Che-tungu (dnes provincie Šan-si), čímž získal velení nad celým severovýchodním pohraničím. Navíc roku 750 obdržel úřad komisaře civilní správy (cchaj-fang čchu-č’ š’) Che-pejePeterson, s. 469. a roku 754 úřad komisaře císařských stájí pro pastviny v oblasti Lung-jou.Twitchett, s. 448–449. Moc a vliv An Lu-šana se zakládala na velikosti podřízených vojsk, která měla na 200 tisíc vojáků, přičemž zvláště se opíral o naprosto loajální osmitisícový elitní sbor svých „adoptivních synů“.
An Lu-šan měl dlouhá léta dobré vztahy s Li Lin-fuem, těšil se císařově podpoře a byl dokonce adoptován císařovou nejoblíbenější konkubínou Jang Kuej-fej. Po smrti Li Lin-fua začátkem roku 753 v tchangské vládě získal převahu ministr Jang Kuo-čung, příbuzný Jang Kuej-fej. Jang Kuo-čung An Lu-šanovi nevěřil, ten si přesto udržel důvěru panovníka. Při An Lu-šanově návštěvě Čchang-anu začátkem roku 754 ho dokonce císař Süan-cung navrhl na hlavního ministra, to jest do stejného postavení, jako měl Jang Kuo-čung, což se Jang Kuo-čungovi podařilo zmařit na poslední chvíli poukazem na An Lu-šanovu negramotnost. Tato záležitost generála a ministra jen ještě více znepřátelila.Twitchett, s. 448. Po An Lu-šanově odjezdu, ve snaze o získání důkazů o jeho zradě, Jang Kuo-čung zatkl a popravil několik generálových služebníků a stoupenců v Čchang-anu. Napjaté vztahy mezi nejmocnějším generálem a nejmocnějším politikem říše přetrvávaly i roku 755, přičemž o Jangových krocích proti němu An Lu-šana zpravoval jeho nejstarší syn An Čching-cung, žijící u císařského dvora. V létě 755 už An Lu-šan z obavy o svůj život odmítl přijet do Čchang-anu (na svatbu An Čching-cunga). Koncem roku o An Lu-šanově věrnosti začal pochybovat už i císař.Twitchett, s. 451–453.
Průběh povstání Počáteční úspěchy povstalců a tchangské protiútoky, prosinec 755 – červenec 756 náhled|vlevo|upright=2.5|alt=Mapa severovýchodní Číny, první ze série map dokumentujících průběh povstání: oblasti ovládané povstalci jsou červeně podbarveny, červené a žluté šipky značí pohyby vojsk, významná města jsou obarvena podle toho, kdo je drží, uvedena jsou jména generálů a místa bitev. Na této mapě jsou červeně obarveny oblasti Jing-čou, Fan-jangu a Luo-jangu, červené šipky značí postup povstalců na jih, žluté šipky tchangské protiútoky v Che-peji a stahování vládních jednotek ze severozápadního pohraničí.|Prosinec 755 – leden 756: počáteční tažení povstalců, dobytí Pien-čou a Luo-jangu. Tchangský protiútok v Che-peji. V prosinci 755, poté co se dozvěděl, že ztratil podporu panovníka,Peterson, s. 473. se nakonec An Lu-šan vzbouřil. Prohlásil, že mu císař přikázal svrhnout Jang Kuo-čunga a 16. prosince 755 vyrazil z Fan-jangu na jih s cca 150 tisíci muži.Graff (2002), s. 217.