Hraniční vrch (, neoficiálně nazývaný také Hančův vrch či Hančperk) je zalesněná kupa s nadmořskou výškou 522 m na území Mikulášovic v Ústeckém kraji. Náleží ke geomorfologickému celku Šluknovská pahorkatina, v jejíž české části je 9. nejvyšším vrcholem. V podloží převažuje lužický granodiorit a brtnická žula, které vytvářejí četné porfyry. Převládajícím půdním typem je kambizem. Celý vrch patří k úmoří Severního moře a povodí Labe, přičemž téměř všechny vodní toky směřují do Křinice. Většina vrchu je zalesněná, převládající smrková monokultura byla po roce 2018 silně zasažena kůrovcovou kalamitou. Průměrná roční teplota je odhadována na 6 °C a průměrné roční srážky na 800 až 900 mm. Převážná část Hraničního vrchu leží v Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce.
Již od středověku byl Hraniční vrch lokálně významným dopravním uzlem. Hinterhermsdorfská cesta, spojující Mikulášovice a saský Hinterhermsdorf, byla součástí obchodní stezky zvané Česká cesta. Při této cestě byl roku 1858 vztyčen litinový kříž s kamenným podstavcem, jenž prošel v roce 2018 rekonstrukcí. V roce 1900 byla západně od vrcholu otevřena výletní restaurace a roku 1904 hostinec s vyhlídkovou terasou. Modře značená turistická trasa prochází po Zlodějské stezce, žlutě značená stezka a cyklostezka směřují k hraničnímu přechodu. V poválečném období byl kopec do roku 1964 součástí veřejnosti nepřístupného hraničního pásma. Hraniční přechod do Hinterhermsdorfu byl pro pěší a cyklisty znovuotevřen v roce 1996.
Název náhled|vlevo|upright=1.2|Pohled na Hraniční vrch z Weifbergu (2016) Německé pojmenování používá Fiedlerova (1898) i Bartmannova (1933) vlastivěda, stejně tak je uvedeno na mapách stabilního katastru z první poloviny 19. století. Podle blíže nespecifikované německé kroniky měl být název používán již ve středověku a měl být odvozen od mužského jména (česky Jindřich). Křestní jméno je však domácká varianta německého křestního jména (česky Jan) nebo méně často jména (česky Antonín). Toto jméno se již ve středověku objevovalo v oblastech, kde se mísilo německé a slovanské obyvatelstvo (tedy především Sasko) a postupně se stalo též příjmením. Souvislost s konkrétní osobou není prokázána, stejně jako v případě názvu údolí (česky Antonínovo údolí) na západě vrchu. Jméno se objevuje v názvu vrchu, podle kterého byl pojmenován hostinec , dále v názvu potoka , názvu údolí na jihovýchodním svahu a také názvu kříže či .
České pojmenování vrchu se začalo objevovat v meziválečném období, kdy je v mapách uváděn počeštělý název Hančův vrch. V poválečných mapách pak již nese kopec název Hraniční vrch. I přes oficiální pojmenování se však místně používají počeštělé názvy Hančperk či Hančův vrch.
Přírodní poměry Poloha náhled|upright=1.2|Pohled na Hraniční vrch z Tanečnice (2024) Převážná většina plochy Hraničního vrchu se nachází v České republice na jihu města a katastrálního území Mikulášovice v západní části Šluknovského výběžku, v okrese Děčín, v Ústeckém kraji. Jihovýchodní a jižní svahy zčásti přesahují do Německa na území velkého okresního města Sebnitz (místní části Saupsdorf a Hinterhermsdorf) v zemském okrese Saské Švýcarsko-Východní Krušné hory, ve spolkové zemi Sasko. Nejbližším sídlem na české straně jsou severně ležící Mikulášovice, jejichž střed je od vrcholu vzdálen 2 km, zatímco Tomášov leží severozápadně ve vzdálenosti 2,7 km. Nejbližší německá sídla jsou Saupsdorf, vzdálený 2,3 km jihozápadně, a Hinterhermsdorf, který leží 2,5 km jižně.
Geomorfologie náhled|vlevo|upright=1.2|Vrchol s mladým smrkovým lesem Hraniční vrch je kupa s nadmořskou výškou 522 m. Údaje o nadmořské výšce se ve starších pramenech výrazně liší: v 19. a 20. století tak byly nejčastěji uváděny hodnoty mezi 515 m a 521 m, případně mapy uvádějí nadmořskou výšku u křižovatky cest západně od vrcholu, například 504 m či 508 m. Vrch se nachází v geomorfologickém celku Šluknovská pahorkatina, kde je 9. nejvyšším vrcholem (při zahrnutí německé části pak 16. nejvyšší), okrsku Šenovská pahorkatina a jeho podokrsku Mikulášovická pahorkatina, ve kterém je 3. nejvyšším vrcholem. Šluknovská pahorkatina, na německém území nazývaná , náleží ke Krkonošské oblasti spadající pod Krkonošsko-jesenickou subprovincii České vysočiny. Nejbližšími pojmenovanými vrchy jsou Radar (509 m) vzdálený 1,1 km severovýchodně, Severák (436 m) vzdálený 3 km východně, Ptačí vrch (415 m) ve vzdálenosti 2,8 km a Steinberg (459 m) ve vzdálenosti 2,9 km jihovýchodně, Weifberg (478 m) vzdálený 1,1 km jižně, Sandberg (409 m) ve vzdálenosti 1,6 km jihozápadně, Wachberg (497 m) vzdálený 1,6 km západně a Hůrka (493 m) ve vzdálenosti 1,6 km severozápadně.
Geologie a půdy náhled|upright=1.2|Granodioritový balvan na západním svahu Hraniční vrch se rozkládá severně od lužického zlomu v lužickém plutonu, který patří k největším odkrytým žulovým masivům ve střední Evropě. Dominantní horninou je lužický granodiorit, jehož stáří je odhadováno na více než 500 milionů let. Má středně zrnitou strukturu, stejnoměrnou texturu a je pravidelně rozpukaný. Ze slíd v něm převažuje tmavý biotit a díky křemenu má bělošedou až modrošedou barvu, zvětralý je pak rezavě hnědý. Na povrchu se často vyskytuje v podobě různě velkých balvanů, které jsou začasté prostoupeny xenolity tvořenými drobovou rulou. Granodioritové podloží je na území Mikulášovic narušeno četnými žílami doleritu (dříve místně označovaného jako diabas), které však nejsou všechny přesně lokalizované. Nevelká žíla doleritu se nachází východně od vrcholu při křižovatce cest. Dolerit je černozelené barvy a obsahuje převážně pyroxeny (především černý augit), zelený amfibol, plagioklas (zejména labradorit) a další nerosty. Kromě doleritu je granodiorit na několika nevelkých lokalitách prostoupen bazanitem. Na jihovýchodním úpatí se vyskytuje brtnická žula, která je v regionu rozšířená v širším okolí lužického zlomu a která je oproti granodioritu ostře ohraničená a vývojově mladší (stáří asi 500 milionů let). Je hrubozrnná, obsahuje tmavý biotit a díky draselnému živci je zbarvená do růžova až červena. Brtnická žula i lužický granodiorit zde vytvářejí četné porfyry. Na jihovýchodním svahu, blíže k lužickému zlomu, se vyskytuje v malém množství pískovec. Podložní horniny jsou podél vodních toků překryty mladšími čtvrtohorními deluviálními hlinitokamenitými sedimenty a deluviofluviálními písčitojílovitými až písčitými hlínami.Kopecký a kol., s. 33–35.Melichar a kol., s. 10–11.
Převažujícím půdním typem je mesobazická modální kambizem, která je na jihu vystřídána kambizemí dystrickou, ostrůvkovitě kambizemí eutrofní. Podél vodních toků se rozkládá modální glej a oglejená kambizem.
Vodstvo náhled|vlevo|upright=1.2|Strouha na státní hranici, území vpravo je součástí Národního parku Saské Švýcarsko Podložní granodiorit shromažďuje v puklinách větší množství vody, která pak vyvěrá na povrch v podobě četných vodotečí. Téměř všechny potoky jsou pravostrannými přítoky Křinice nebo tvoří přítoky jejích pravostranných přítoků. Na severovýchodním svahu v nadmořské výšce téměř 500 m vyvěrá jeden z pramenů Bílého potoka. Jihovýchodně od vrcholu v nadmořské výšce asi 470 m pramení v upravené studánce Strouha, která nese na německém území název . Vedlejší přítoky Strouhy pramení rovněž na jihovýchodním svahu v nadmořské výšce přibližně 420 m. Nedaleko hraničního přechodu na jižním svahu v nadmořské výšce přibližně 440 m vyvěrá Stinný potok, který teče za státní hranicí pod názvem (Hraniční potok) a po několika stech metrech zleva vtéká do Räumichtbachu. Do Stinného potoka ústí zprava Údolní potok (), který pramení v Antonínově údolí pod bývalou restaurací na západním svahu v nadmořské výšce přibližně 490 m. Na severním a severozápadním svahu pramení v nadmořské výšce 480 až 490 m několik přítoků Hančperského potoka, který protéká městským koupalištěm a pod Parkem Anni Frind ústí zleva do Mikulášovického potoka, jehož je nejdelším přítokem. Na severním úpatí se při krajské silnici nachází Hampelův rybník, kterým protéká krátký bezejmenný přítok Hančperského potoka. Všechny tyto vodní toky náleží k úmoří Severního moře a povodí Labe. Podle hydrogeologického členění patří Hraniční vrch do rajónu Krystalinikum Šluknovské pahorkatiny.Glöckner, s. 21–24.Melichar a kol., s. 19.
Podnebí náhled|Polomy po kůrovcové kalamitě Podle Quittovy klasifikace náleží Hraniční vrch do mírně teplé oblasti MT 4. Vzhledem k nadmořské výšce je průměrná roční teplota vzduchu odhadována na přibližně 6 °C, což je hodnota o 0,5 až 1 °C nižší, než je průměr pro Šenovskou pahorkatinu. Nadmořská výška je zároveň převažujícím faktorem ovlivňujícím teplotu vzduchu, protože západní proudění vzduchu brzdí kopce západně od Hraničního vrchu (především Tanečnice). Nejteplejším měsícem v roce je červenec, nejchladnějším je leden. Průměrné roční srážky jsou pro Hraniční vrch odhadovány na 800 až 900 mm, což je o 100 mm více než je dlouhodobý průměr pro Šluknovskou pahorkatinu.Glöckner, s. 18–19.
Flóra náhled|vlevo|upright=1.2|Bučina na jižním svahu Hraniční vrch náleží k fytogeografickému okresu Šluknovská pahorkatina, který však nemá totožné hranice s geomorfologickým celkem stejného jména. Kopec leží ve 4. až 5. lesním vegetačním stupni, přičemž lesy zaujímají výraznou většinu povrchu. Potenciální přirozenou vegetací jsou acidofilní bučiny s bukem lesním (Fagus sylvatica) jako dominantní dřevinou a také údolní jasanovo-olšové luhy. Přirozené lesní porosty se dochovaly pouze fragmentovitě, zejména při vodních tocích, a od 19. století byly postupně nahrazovány hospodářskými porosty, ve kterých převažuje smrk ztepilý (Picea abies). Bylinné patro je velmi chudé a tvoří jej hlavně traviny jako metlička křivolaká (Avenella flexuosa), kostřava lesní (Festuca altissima) či bika lesní (Luzula sylvatica) a kapradiny jako kapraď samec (Dryopteris filix-mas) či papratka samičí (Athyrium filix-femina). Typickým představitelem keřového patra je brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus). Zastoupeny jsou také houby, z nichž k nejrozšířenějším patří hřib smrkový (Boletus edulis) a muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) či červená (Amanita muscaria). Z dřevokazných hub jsou velmi časté troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius) a pásovaný (Fomitopsis pinicola). Ostrůvkovité porosty při vodních tocích tvoří především olše lepkavá (Alnus glutinosa) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), z bylinného patra je pak zastoupena ostřice obecná (Carex nigra). Část severovýchodních svahů pokrývají pastviny, jež jsou pozůstatkem původních mezofilních luk. Typickými zástupci travin jsou ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius) či různé druhy kostřav (Festuca), z bylin jsou časté řebříček obecný (Achillea millefolium) či zvonek rozkladitý (Campanula patula).Melichar a kol., s. 28–31.
Kůrovcová kalamita náhled|Polom smrku napadený troudnatcem pásovaným V rámci kůrovcové kalamity, která zasáhla Česko na přelomu 10. a 20. let 21. století, patřilo Šluknovsko mezi nejpostiženější regiony jak v Ústeckém kraji, tak v celé České republice. Mezi hlavní příčiny masivního šíření lýkožrouta smrkového byla opakovaná sucha z předchozích let a s nimi související poškození rozsáhlých smrkových monokultur. Mezi lety 2019 a 2022 došlo k těžbě poškozených stromů na převážné většině plochy Hraničního vrchu a část poškozených porostů ještě vytěžena nebyla. Pro obnovu rozsáhlých odlesněných ploch naplánovaly Lesy České republiky především využití přípravných dřevin a přirozenou obnovu ze semen stojících stromů.
Fauna