náhled|Vitruviánský muž Leonarda da Vinciho. Na základě korelací ideálních lidských proporcí s geometrií, které popsal starořímský architekt Vitruvius v III. knize svého pojednání De architectura. náhled|Platón spolu se svým žákem Aristotelem a učitelem Sokratem pomohli ustavit západní filozofii. Západní kultura, také známá jako západní civilizace nebo západní společnost, je dědictví sociálních norem, etických hodnot, tradičních zvyků, systémů víry, politických systémů, artefaktů a technologií západního světa. Západní hodnoty se stávají symboly dominantní mentality pro kulturu západních společností. Tento termín se vztahuje i mimo Evropu na země a kultury, jejichž historie je s Evropou silně spojena imigrací, kolonizací nebo vlivem. Například západní kultura zahrnuje země v Americe a Oceánii. Západní kultura je nejvíce ovlivněná řeckou filosofií, římským právem a křesťanskou kulturou.

Rozšíření řecké kultury do helénistického světa východního Středomoří vedlo k syntéze mezi řeckými a blízkovýchodními kulturami a velkým pokrokům v literatuře, inženýrství a vědě a poskytlo prostor pro expanzi raného křesťanství a řeckého Nového zákona. Toto období se překrývalo s a bylo následováno obdobím starověkého Říma, který významně přispěl v oblastech práva, vlády, inženýrství a politické organizace.

Západní kultura se vyznačuje řadou uměleckých, filozofických, literárních a právních témat a tradic. Křesťanství, především římskokatolická církev, a později protestantismus hraje významnou roli ve formování západní civilizace přinejmenším od 4. století, stejně tak judaismus.

Základním kamenem západního myšlení, počínaje starověkým Řeckem a pokračující přes středověk a renesanci, je myšlenka racionalismu v různých sférách života rozvinutá helénistickou filozofií, scholastikou a humanismem. Empirismus dal později vzniknout vědecké metodě, vědecké revoluci a osvícenství.

Západní kultura se dále rozvíjela s christianizací evropské společnosti během středověku, reformami vyvolanými renesancí 12. a 13. století pod vlivem islámského světa a italské renesance. Středověké křesťanství si připisuje vytvoření moderní univerzity, moderního nemocničního systému, vědecké ekonomie a přirozeného práva (které později ovlivnilo tvorbu mezinárodního práva). Křesťanství hrálo roli v ukončení praktik běžných mezi pohanskými společnostmi, jako jsou lidské oběti, otroctví, zabíjení novorozenců a polygamie. Evropská kultura se vyvíjela s komplexním rozsahem filozofie, středověké scholastiky, mystiky a křesťanského a sekulárního humanismu. Racionální myšlení se vyvíjelo během dlouhého věku změn a formování, s osvícenstvím a průlomy ve vědě. Tendence, které definovaly moderní západní společnosti, zahrnují koncept politického pluralismu, individualismu, prominentních subkultur nebo kontrakultur (jako jsou hnutí New Age) a rostoucí kulturní synkretismus vyplývající z globalizace a lidské migrace.

Terminologie náhled|Západní svět po Studené válce podle Huntingtona

Západ jako geografická oblast je nejasná a nedefinovaná. Častěji se k identifikaci západní společnosti používá ideologie státu. Existuje určitá neshoda ohledně toho, které národy by měly nebo neměly být zahrnuty do této kategorie a v jaké době. Kultura ztotožněná s Východem a Západem se sama proměňuje s časem a místem (od starověkého světa po moderní). Geograficky by dnešní „Západ“ zahrnoval Evropu (zejména státy, které společně tvoří Evropskou unii, Spojené království, Norsko a Švýcarsko) spolu s mimoevropskými územími patřícími do anglicky, španělsky a portugalsky, a v širším kontextu i francouzsky mluvícího světa. Vzhledem k tomu, že kontext je vysoce zaujatý a závislý na souvislostech, neexistuje žádná dohodnutá definice toho, co je „Západ“.

Je obtížné určit, kteří jedinci do které kategorie zapadají, a kontrast mezi Východem a Západem je někdy kritizován jako relativistický a svévolný. Globalismus rozšířil západní myšlenky tak široce, že téměř všechny moderní kultury jsou do určité míry ovlivněny aspekty západní kultury. Stereotypní pohledy na „Západ“ byly označeny jako okcidentalismus, paralelně s orientalismem – termínem pro stereotypní pohledy na „Východ“ z 19. století.

Někteří filosofové rozporovali zda západní kultura může být považována za historicky zdravý, sjednocený soubor myšlenek. Například Kwame Anthony Appiah poukazuje na to, že mnohé ze základních vlivů na západní kulturu, jako je řecká filosofie, do jisté míry sdílí také islámský svět. Appiah tvrdí, že původ západní a evropské identity lze vysledovat až k muslimské invazi na Iberii, kde křesťané vytvořili společnou křesťanskou a evropskou identitu.

Jak Evropané objevovali svět, staré koncepty se přizpůsobily. Oblast, která byla dříve považována za Orient („Východ“), se stala Blízkým východem, protože zájmy evropských mocností poprvé v 19. století zasahovaly do Japonska období Meidži a Číny období Čching. Tak se čínsko-japonská válka v letech 1894–1895 odehrála na Dálném východě, zatímco problémy obklopující úpadek Osmanské říše se současně objevily na Blízkém východě. Termín Střední východ v polovině 19. století zahrnoval území na východ od Osmanské říše, ale západ od Číny – Velká Persie a Velká Indie – se nyní ve většině jazyků používá jako synonymum pro „Blízký východ“.

Dějiny

Nejstarší civilizací, která ovlivnila vývoj západní kultury, byla ta z Mezopotámie; oblasti říčního systému řek Eufrat a Tigris, do značné míry odpovídající dnešnímu Iráku, severovýchodní Sýrii, jihovýchodnímu Turecku a jihozápadnímu Íránu; kolébky civilizace. Starověký Egypt měl na západní kulturu podobně silný vliv.

Koncepty toho, co je Západ, vznikly z dědictví Západořímské a Východořímské říše. Později byly ideje Západu formovány koncepty latinského křesťanstva a Svaté říše římské. To, co je dnes považováno za západní myšlení, pochází především z řecko-římských a germánských vlivů a zahrnuje ideály středověku, renesance a osvícenství a také křesťanskou kulturu.

Antický Západ vlevo|náhled|Alexandr Veliký Zatímco koncept „Západu“ neexistoval až do vzniku Římské republiky, kořeny tohoto pojmu lze vysledovat až do starověkého Řecka. Od homérské literatury (trojských válek), přes vyprávění o řecko-perských válkách od Hérodota až do doby Alexandra Velikého existovalo paradigma kontrastu mezi Řeky a jinými civilizacemi. Řekové se cítili jako nejcivilizovanější národ a viděli se (ve formulaci Aristotela) jako něco mezi vyspělými civilizacemi Blízkého východu (které považovali za měkké a otrocké) a divokými barbary ze zbytku Evropy na sever od Řecka. Během tohoto období spisovatelé jako Hérodotos a Xenofón zdůrazňovali důležitost svobody ve starořeckém světě, na rozdíl od otroctví takzvaného barbarského světa.

Alexandrovo dobývání vedlo ke vzniku helénistické civilizace, představující syntézu řeckých a blízkovýchodních kultur v oblasti východního Středomoří. Blízkovýchodní civilizace starověkého Egypta a Levanty, které se dostaly pod řeckou nadvládu, se staly součástí helénistického světa. Nejdůležitějším helenistickým centrem vzdělanosti byl Ptolemaiovský Egypt, který přitahoval řecké, egyptské, židovské, perské, fénické a dokonce indické učence. Helénistická věda, filosofie, architektura, literatura a umění později poskytly základ přijatý Římskou říší, která zachvátila Evropu a středomořský svět, včetně helénistického světa při svých dobýváních v 1. století před Kristem.

Po římském dobytí helénistického světa vznikl koncept „Západu“, protože vznikl kulturní předěl mezi řeckým východem a latinským západem. Latinsky mluvící Západořímská říše se skládala ze západní Evropy a severozápadní Afriky, zatímco řecky mluvící Východořímská říše (později Byzantská říše) se skládala z Balkánu, Malé Asie, Egypta a Levanty. „Řecký“ východ byl obecně bohatší a vyspělejší než „latinský“ západ. S výjimkou Itálie byly nejbohatší provincie Římské říše na východě, zejména římský Egypt, který byl nejbohatší římskou provincií mimo Itálii. Nicméně i Keltové na Západě sepsali významná literární díla (příkladem je básník Caecilius Statius) a sami měli velké množství znalostí o vědě (jak je vidět v jejich Colignském kalendáři). vlevo|náhled|Maison Carrée v Nîmes, jeden z nejzachovalejších římských chrámů. náhled|Znázornění Ježíše Nazaretského, ústřední postavy křesťanství. Asi pět set let si Římská říše udržovala řecký východ a upevňovala latinský západ, ale rozdělení mezi východem a západem zůstalo, což se odráželo v mnoha kulturních normách těchto dvou oblastí, včetně jazyka. Nakonec se říše stále více rozdělovala na západní a východní část, čímž se oživily staré představy o kontrastu mezi vyspělým Východem a drsným Západem.

Od dob Alexandra Velikého (helénistické období) se řecká civilizace dostávala do kontaktu s civilizací židovskou. Křesťanství nakonec vyvstalo ze synkretismu helénské kultury, římské kultury a judaismu druhého chrámu, postupně se rozšířilo po Římské říši a zastínilo jeho předchůdce a vlivy. Vzestup křesťanství přetvořil velkou část řecko-římské tradice a kultury; christianizovaná kultura byla základem pro rozvoj západní civilizace po pádu Říma (který vyplynul ze vzrůstajícího tlaku barbarů mimo římskou kulturu). Římská kultura se také mísila s keltskými, germánskými a slovanskými kulturami, které se pomalu integrovaly do západní kultury: počínaje především přijetím křesťanství.

Středověký Západ náhled|Rozdělená Římská říše roku 395, Západořímská říše je vyznačena červeně náhled|Mozaika Justiniána I. s jeho dvorem, cca 547–549, bazilika San Vitale (Ravenna, Itálie) náhled|Dva hlavní symboly středověké západní civilizace na jednom obrázku: gotický chrám sv. Martina ve Spišském Podhradí (Slovensko) a Spišský hrad za chrámem náhled|Kamenný basreliéf Ježíše z kláštera Vézelay (Burgundsko, Francie) náhled|Notre-Dame, nejznámější gotická katedrála, postavená v letech 1163 až 1345 Termín středověký Západ konkrétně odkazoval na katolický „latinský“ Západ, nazývaný také „franský“ za vlády Karla Velikého, na rozdíl od ortodoxního Východu, kde jazykem Byzantské říše řečtina zůstala.

Po pádu Říma byla velká část řecko-římského umění, literatury, vědy a dokonce technologie téměř ztracena v západní části staré říše. Ta se však stala centrem nového Západu. Evropa upadla do politické anarchie s mnoha válčícími královstvími a knížectvími. Za franských králů se nakonec a částečně znovu sjednotila a anarchie se vyvinula ve feudalismus.

Velká část základů pořímského kulturního světa byla postavena před pádem Západořímské říše, především integrací a přetvářením římských idejí prostřednictvím křesťanského myšlení. Řecké a římské pohanství postupně vystřídalo křesťanství, nejprve jeho legalizací milánským ediktem a poté soluňským ediktem, který z něj učinil státní církev Římské říše. Římskokatolické křesťanství sloužilo v křesťanských částech Evropy jako sjednocující síla a v některých ohledech nahrazovalo světské autority nebo jim konkurovalo. Židokřesťanská tradice, z níž vzešlo, byla téměř vyhaslá a antisemitismus se stále více zakořeňoval nebo dokonce integroval do křesťanstva. Mnoho z umění a literatury, práva, vzdělání a politiky bylo zachováno v učení církve. Východní pravoslavná církev založila mnoho katedrál, univerzit, klášterů a seminářů, z nichž některé existují dodnes.

Po pádu Římské říše bylo mnoho klasických řeckých textů přeloženo do arabštiny a zachováno ve středověkém islámském světě. Řecká klasika spolu s arabskou vědou, filozofií a technologií byla přenesena do západní Evropy a přeložena do latiny, což vyvolalo renesanci 12. a 13. století. vlevo|náhled|Tomáš Akvinský, katolický filozof středověku, oživil a rozvinul přírodní zákon ze starověké řecké filozofie