Tento článek přináší seznam všech nobilitací knížat a knížecích rodů ve státech na území dnešního Německa s výjimkou nobilitací knížat Svaté říše římské, která získala svůj titul od římsko-německých králů a císařů.

Úvod náhled|"Maršál kupředu!", Gebhard Leberecht von Blücher. Od r. 1814 pruský kníže Blücher von Wahlstatt Německé země a jejich šlechta se staly kolébkou knížecího titulu v západním smyslu. Od raného středověku až hluboko do novověku jedinými knížaty v Německu byla panující knížata Svaté říše římské, zhruba od sklonku 16. století přibyla také říšská knížata titulární. Právo jmenovat říšská knížata, světská i duchovní, zůstalo až do roku 1806 nezadatelným právem římských císařů, což ale neznamenalo, že postupem času nezačalo docházet ke jmenování "národních" knížat z pravomoci králů a dalších panovníků drobnějších států v rámci Svaté říše. První taková knížata byla nobilitována v Českých zemích a v Burgundském vévodství a to zhruba od 15. století. Ve vlastním Německu se císařskému monopolu na povyšování do knížecího stavu vzepřelo pouze Pruské království, a to až v polovině 18. století, v souvislosti s událostmi války o dědictví rakouské (1740-1748). Po zániku Svaté říše římské a po tzv. mediatizaci pohltily větší německé státy řadu drobných německých knížectví a dalších držav méně významných říšských knížat. Zbylí němečtí panovníci takto získali do své stavovské obce jako své leníky také knížata, což před rokem 1806 nebývalo mimo habsburskou monarchii a Prusko příliš obvyklé. Mediatizovaným knížatům i hrabatům byla po napoleonských válkách uznán status německé a evropské vysoké aristokracie, rovnorodé s vládnoucími dynastiemi včetně královských. Již od počátku 19. století ale přistupovali někteří němečtí králové, velkovévodové a další panovníci k nobilitacím "nových" knížat, jmenovaných obvykle z řad lidí a rodů zaslouživších se o stát či z řad panovnických oblíbenců. Tyto knížecí rody nikdy nevládly, nanejvýš držely v zemi panství se zvláštním autonomním charakterem. Proto tyto rody, ač se honosí knížecím titulem, nejsou urozeností rovnocenné s rody mediatizovanými, s dynastiemi bývalých říšských vládců. V průběhu 19. století povýšily německé monarchie jen málo rodů a osob do knížecího stavu. Většinou navíc šlo o morganatické manželky členů vládnoucí dynastie a jejich děti, o povýšení mediatizovaných hrabat do "národního" knížecího stavu nebo o uznání dříve a v jiné zemi získaných knížecích titulů. Více "klasických" povýšení se objevilo jen v Rakousku a zejména v Prusku. Na rozdíl od Svaté říše římské, ustalo v zemích Rýnského a Německého spolku zcela jmenování knížat duchovních. V německých státech mimo Rakouské císařství vládli povětšinou protestantští či sekulárně smýšlející vladaři, kteří považovali duchovní knížata za anachronismus (naopak poslední léta Svaté říše římské přinesla hromadný zánik duchovních knížectví). Vznik Německého císařství v roce 1871 neznamenal sjednocení německé šlechty do jedné obce a pokračovalo se v praxi, stanovené po zániku Svaté říše. Mimo mediatizovaných rodů neměl žádný německý šlechtic, bez ohledu na stáří svého titulu a erbu, automatický nárok na to, aby jeho titul z jednoho spolkového německého státu byl uznán panovníkem státu jiného. Teoreticky toto opatření postihovalo i rody stovky let staré, i když v praxi byli němečtí panovníci obvykle shovívaví. Až do roku 1919 a oficiálního zrušení posledních šlechtických privilegií ale v Německu žádná celostátní šlechtická obec nevznikla, což se týkalo i šlechtických špiček: "nových" knížecích rodů.

Postavení "mladých" německých knížecích rodin a rodů se lišilo v závislosti na státě, v němž žili. Oproti knížatům (i hrabatům) z řad mediatizovaných rodů neměla nová titulární knížata automatický nárok na dědičné členství v horních sněmovnách parlamentů jednotlivých německých států ani na stavovských sněmech zemských, provinciálních a krajských. Značně omezena byla ostatně i jen možnost, být do knížecího stavu vůbec povýšen. I některé významné německé státy (Saské království) žádná knížata nepovyšovaly. Vedle místních zvyklostí působila jako omezující faktor také nepsaná zvyklost mezi vladaři Německého spolku a Německého císařství, podle které mohl vládnoucí kníže povyšovat novou šlechtu nejvýše do hodnosti svobodného pána, vévoda do hodnosti hraběte, velkovévoda do hodnosti knížete a jen král, případně (rakouský) císař směl jmenovat i nové vévody. To omezovalo knížecí nobilitace na větší německé státy, a protože nikdy nebyla jmenována nová knížata z pravomoci německých císařů, nemělo sjednocení Německa do spolkového státu v roce 1871 na tuto skutečnost žádný účinek. Německá knížata bývala v 19. století již takřka automaticky titulována jako "knížecí Milost" (fürstliche Gnaden) případně jako "Vysokorodý" (Hochgeboren). Vyšší čestné tituly a oslovení byly odvozeny od panovnického rozhodnutí a milosti (Gnadenakt). Šlo především o predikát Jasnost (Durchlaucht), o jehož udělení hlavám mediatizovaných knížecích rodů rozhodl sněm Německého spolku v letech 1825 a 1829, který zavázal německé vladaře, aby úřady jejich zemí tento predikát skrz panovnický majestát těmto knížatům přiznaly. Predikáty zemských titulárních knížat 19. století byly ovšem odvislé výhradně od vůle panovníka jejich země. Následující seznam uvádí knížecí nobilitace v Německu mimo knížat říšských a knížat rakouských, kterým jsou věnovány samostatné články.

Seznam nobilitací

Vysvětlivky Ž – žijící rod (stav k r. 2018)

Není-li uvedeno jinak, náleží predikát Durchlaucht dědičně všem osobám povýšeným do knížecího stavu.

Pruské království Po roce 1815 se na území pruského státu nacházela bývalá říšská léna mediatizovaných knížat Arenbergů, Bentheim-Steinfurt, Bentheim-Tecklenburg-Rheda, Croÿ-Dülmen, Kouniců z Rietbergu, Looz-Corswarem, Salm-Salm, Salm-Kyrburg, Salm-Horstmar, Sayn-Wittgenstein-Berleburg, Sayn-Wittgenstein-Hohnstein, Solms-Braunfels, Solms-Lych und Hohensolms a Wiedů. Roku 1849 (připojení Hohenzollernska) k nim přibyly ještě Fürstenbergové a Thurn-Taxisové, r. 1866 (připojení Hannoverska, Hesensko-Kasselska, Nasavska a Frankfurtu) dále přibyla knížata Isenburg-Birstein a Isenburg-Wächtersbach, usazená v Hesensku. Rovněž jediný mediatizovaný hraběcí rod v Prusku v hranicích z roku 1825: Stolbergové, byl ve všech třech rodových větvích povýšen do knížecího stavu koncem 19. století (hraběcí rody Bentheimů a Salmů se dočkaly povýšení již krátce po r. 1815). Na základě rozhodnutí sněmu Německého spolku z 18. srpna 1825 a 13. února 1829 byli panovníci německých spolkových monarchií povinováni přiznat hlavám mediatizovaných knížecích rodů právo na oslovení Jasnost (Durchlaucht), v případě hlav hraběcích rodů potom oslovení Osvícenost (Erlaucht). V Prusku bylo toto usnesení spolkového sněmu provedeno 21. února 1832 (zveřejnění 28. dubna téhož roku), ovšem král Fridrich Vilém III. záhy rozšířil toto privilegium na veškeré knížecí členy těchto rodů (netýkalo se hraběcího rodu Stolbergů). Král se přitom odvolával jednak na již provedená individuální udělení tohoto predikátu celému knížecímu rodu, zejména v souvislosti s povyšováním mediatizovaných hrabat (např. r. 1817 u Bentheimů), jednak na královskou směrnici § 7 příslušné instrukce z 30. května 1820 a na výše jmenované oznámení státního ministerstva z 28. dubna 1832. K rozšíření predikátu Jasnost na všechny členy mediatizovaných knížecích rodů v Prusku definitivně došlo královským nejvyšším kabinetním nařízením (Allerhöchster Kabinettsorder) již 3. března 1833. Prusko bylo také státem, které vytvářelo vedle mediatizovaných panství a slezských knížectví a stavovských panství další feudální léna s autonomním statusem, ačkoli míra autonomie byla v 19. století již jen omezená a šlo především o virilní hlas na sněmech pruských provincií a po r. 1854 také v pruské panské sněmovně, který se k takovému autonomnímu panství vázal. Pokud byl držitelem takového panství mediatizovaný knížecí rod z jiné části Německa, byl postaven na roveň "domácím" mediatizovaným knížatům (např. rody Hohenlohe-Oehringen skrz držbu vévodství Ujest a Hohenlohe-Schilingsfürst skrz držbu Ratibořského vévodství a knížectví Corvey). Mezi mediatizované rody Pruska byl přijat rovněž knížecí rod Hohenlohe-Ingelfingen, který v zemi vůbec žádné mediatizované ani jiné autonomní léno nevlastnil.

Prusko bylo v 19. století spolu s Rakouskem jedinou německou monarchií, kde došlo k většímu počtu povýšení do knížecího stavu a prakticky jedinou zemí, kde byli ve větší míře do knížecího stavu povyšováni "řadoví" šlechtici, tedy osoby, které nepocházely ani z mediatizovaných rodů ani z rodů levobočků a morganátů panovnických rodin. To byl rozdíl oproti Rakousku, kde převažovaly nobilitace morganátů a konfirmace (potvrzení) knížecích titulů, udělených v jiných zemích. Pruští králové jmenovali poměrně velké množství "nových" knížecích rodů prý proto, aby posílily řady protestantské vysoké šlechty proti katolíkům, kteří v nejvyšších šlechtických patrech dosud dominovali. Těmto novým knížatům nebyla v Prusku odepřena ani držba autonomních lén (zejména slezských knížectví a stavovských panství, která ovšem držely i rody nižšího stavu než knížecího) ani predikát Jasnost, který obdržela první titulární knížata dokonce ještě před mediatizovanými rody. Téměř paušální udělení predikátu Jasnost titulárním knížecím rodům nebo alespoň jejich hlavám potvrdil král Vilém I. během holdovacích oslav při svém nástupu dne 22. října 1861. Pruský stát také uznával a udílel vévodský titul, který mohl být vázán na držbu vévodství či byl udělen jen jako čestný titul a. Vévodský titul byl udílen knížatům mediatizovaným i titulárním, ovšem neznamenal zvláštní hodnost ve šlechtické hierarchii; spíše šlo jen o jakési "polepšení" a "převýšení" titulu knížecího, jak to odpovídalo praxi v celém Německu. Proto např. vévodský titul neměnil ceremoniální pořadí knížecích rodů u pruského dvora. Mimo predikát Jasnost byly v Prusku uděleny také některé vyšší predikáty a oslovení, ovšem výlučně vedlejším liniím vládnoucích německých dynastií, jejichž postavení bylo ještě prestižnější, nežli hodnost mediatizovaných knížat. Konkrétně byl 20. března 1850 udělen predikát Výsost (Hoheit) v primogenituře hlavám příbuzných rodů Hohenzollern-Hechingen a Hohenzollern-Sigmaringen a to bezprostředně po jejich mediatizaci pruským státem. Hlavám sigmaringenského rodu byl následně vždy ad personam udělen ještě predikát královská Výsost (königliche Hoheit): Karlu Antonínovi (18. října 1861), Leopoldovi (3. července 1891) a Vilémovi (22. září 1910). Po smrti posledního hesenského kurfiřta, Bedřicha Viléma, přenesl 22. ledna 1875 pruský král Vilém I. titul lankraběte (nikoli kurfiřta) hesensko-kasselského a predikát královská Výsost na lankraběte Fridricha Viléma Hesensko-Rumpenheimského. Titul s predikátem byl dědičný vždy v primogenituře tak, že dědic titulu (nejstarší syn) užívá s otcem stejný predikát již za otcova života. Ostatním členům rumpenheimské větve Hesenských byl udělen predikát Výsost, který následně 18. července 1881 připadl také všem členům zbývajících hesenských sekundogenitur: Hessen-Philippstal a Hessen-Philippstal-Barchfeld. Vévodovi Ernestu Güntherovi Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Augustenburskému přiznán 1. dubna 1885 titul vévody šlesvicko-holštýnského s predikátem Výsost, obojí v primogenituře, jeho příbuzným, vévodům šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburským byl 6. listopadu 1876 potvrzen pro celý rod dánský predikát Výsost udělený Kristiánem IX. 19. prosince 1863.

Knížectví