Janáčkovo nábřeží je nábřeží nacházející se na Smíchově a částečně na Malé Straně na území Prahy 5. Vede podél levého břehu Vltavy od Palackého mostu kolem Jiráskova mostu k mostu Legií. Nazváno je podle českého hudebního skladatele Leoše Janáčka. Podél nábřeží je zdymadlo Smíchov a Dětský ostrov.
Historie a názvy Severní část se od 80. let 19. století nazývala "Ferdinandovo nábřeží" podle císaře Ferdinanda V. Habsburského, zvaného „Dobrotivý“, který v roce 1838 povýšil Smíchov na předměstí. Druhá jižní část se dříve jmenovala "Nábřežní ulice". Od roku 1920 do roku 1940 neslo název "nábřeží Legií", v letech 1940–1945 "Pekařovo nábřeží", po válce se vrátilo k názvu "nábřeží Legií". V roce 1960 se začalo uvažovat o další změně názvu, nejdříve na “Smíchovské nábřeží” a poté na “nábřeží Patrice Lumumby” podle popraveného konžského politika Patrice Lumumby. Na konci roku 1961 získalo definitivní a současný název "Janáčkovo nábřeží".Názvosloví veřejných prostranství Smíchova
Vlastní výstavba smíchovského nábřeží, která vtiskla oblasti nejen v okolí Vltavy současnou podobu, byla plánována již od šedesátých let 19. stol. Obě části dostaly ochrannou nábřežní zeď, severní část v roce 1876–1877, jižní část se stavěla od roku 1903. Kromě povodňové ochrany byla dalším důvodem vzniku nové zástavby také spekulace s pozemky po zániku pražského opevnění v 70. letech 19. století. náhled|vlevo|Část Janáčkova nábřeží v roce 1900, kdy se nazývalo Ferdinandovo nábřeží od čp. 479 směrem k mostu Legií vlevo|náhled|Olejomalba malíře a fotografa Tomáše B. Žížaly z roku 1889 - "Smíchov v industriální éře". Tehdejší, ještě nedokončené Ferdinandovo nábřeží vystupuje v popředí. vlevo|náhled|Severní část Janáčkova nábřeží pohledem z Tančícího domu náhled|Deska na nábřežní zdi informující o období její výstavby u mostu Legií Impuls vydala „Banka pro stavby a nemovitosti v okolí pražském“, která zde zakoupila část soukromých i městských pozemků pod hradbami. Ty pak rozparcelovala a vymohla si od tehdejšího Ministerstva vojenství, které si nadále udrželo zmiňovanou výsadu povolovat, souhlas ke stavbě nábřežní zdi. Ještě než byla celá dostavěna, započala výstavba nových domů. Jako první byly v roce 1876–1877 postaveny nárožní domy čp. 39/51 (tehdy 447/8) a 126/1 (452/2). Na ně pak v rámci další etapy navázala výstavba tří novorenesančních domů relativně krátkého úseku mezi Malátovou ulicí (tehdejší Ostrovní) k ulici Pavla Švandy (dříve Jakubské), a to v letech 1890-1894. Autorem dvou nárožních čp. 729/31 a 91/35, snad nejvíce obdivovaných domů je Jan Zeyer (1847–1903). V roce 1895 byl ještě postaven poslední nábřežní dům čp. 843/1 (843/33) na rohu s Lidickou ulicí.
S dalším časovým odstupem a po výstavbě jižní nábřežní zdi pokračovala v letech 1903 do roku 1910 výstavba "posledních" 14 domů mezi ulicemi Pavla Švandy ze Semčic až k poslednímu domu u Palackému mostu. Zároveň došlo k rozdělení na dolní neobydlenou část, která nese původní název „Nábřežní ulice“, a vyvýšenou horní obytnou část, jakožto pokračování ulice „Janáčkovo nábřeží“. Celkem tak bylo na celém tehdejším Ferdinandově nábřeží na přelomu 19. a 20. století postaveno 32 architektonicky zajímavých bytových domů, rozdělených příčnými ulicemi do 9 bloků.
Krátce před dokončením první etapy popisuje ve své monografii Josef Böhm lokalitu takto: „Nábřeží císaře Ferdinanda, pojmenované tak na věčnou památku císaře a krále Ferdinanda Dobrotivého, velkého dobrodince Smíchova, vede hned od řetězového mostu pražského při samé Vltavě tímtéž směrem co pevnější dvě ulic až ku příční ulici Jakubské. Jeho, již až k ostrovní ulici dostavěná řada vesměs třípatrových velkolepých domů s nádhernými průčelími slouží Smíchovu k nemalé okrase a chloubě. Podél domů jsou vyvýšené chodníky buď z mosaiku, buď z cementu a asfaltu, kdežto podél nábřežní zdi vede pískový chodník oddělený akátovým stromořadím od střední, r. 1881 makadamované (ve více vrstvách štětované a štěrkované) části pro jízdu. Jsouc proti povodni v téže výšce jako řetězový most založeno, poskytuje nábřeží rozkošný pohled na protější ostrovy střelecký, žofínský a židovský s jich vysokým a košatým stromovím, na nádherné divadlo národní. Netřeba pochybovati, že pro tuto příjemnou polohu svou dojde i v části mezi Ostrovní a Jakubskou ulicí brzkého dostavení.“ náhled|Janáčkovo nábřeží - severní Malostranská část pohledem od mostu Legií náhled|Střední část Janáčkova nábřeží s Jiráskovým mostem pohledem z Tančícího domu V malostranské části Prahy 5 nedaleko mostu Legií jsou všechny domy postaveny v historizujícím stylu novorenesance a mají řadu společných znaků, ačkoliv každý dům stavěl jiný architekt. Další skupinu je možné najít v okolí Jiráskova mostu. Ty jsou vystavěny v pozdně secesním stylu a podílel se na nich například architekt Josef Schulz. Z tohoto důvodu se celá tato lokalita, jako jediná z celého Smíchova, v roce 1971 stala společně s historickým centrem Prahy součástí Pražské památkové rezervace.
Postupně zanikaly dřívější průmyslové podniky a zbytky zahrad, došlo k propojení obou částí do jednoho celku. Po dokončení výstavby Jiráskova mostu v roce 1931, získala celá oblast podobu, která se víceméně uchovala až do současnosti. Původní plány navrhovaly vyústění Jiráskova mostu ze severní strany Malostranské věže blíže k Újezdu, v místech protější Myslíkovy ulice a jižní strany Dětského ostrova. Na smíchovské straně jsou dodnes vidět mostní opěry, které nikdy nebyly použity. Samotné stavbě mostu na stávajícím místě smíchovské strany bránil v té době již od zbylé zahrady odříznutý barokní Dienzenhoferův pavilon v Diezenhoferových sadech. Nejdříve se rozhodlo o tom, že se posune o 110 m proti proudu řeky, ale nakonec došlo k jeho úplného zbourání, protože se nenašla žádná pojišťovna, která by v případě neúspěšnosti přesunu uhradila vzniklé škody. vlevo|náhled|Janáčkovo nábřeží v noci V roce 1944 došlo také k úpravě katastrálních hranic a přičlenění části tehdejšího Pekařova nábřeží a Zborovské, vymezené ulicemi Petřínskou a Vítěznou, na katastrální území Malé Strany.
Tato změna nastala usnesením Ministerstva financí ze dne 2. 8. 1943 čl. 51844/43 – III/7 Konkrétně se jedná o změny celkem sedmi čísel popisných u domů, které se nově ocitly na území Malé Strany a související přečíslování evidenčních čísel pozemků. Na přelomu let 1941/1942 proběhla změna orientačních čísel v celé ulici, které se nejpozději podle dobových adresářů běžně používaly již v průběhu roku 1942. Nově se domy číslovaly směrem od jihu na sever, a výhradně už jen lichými čísly, jak je již běžně obvyklé. Uvedené změny byly potvrzeny a zapsány do pozemkové knihy u jednotlivých nemovitostí během května 1946 a vydržely v nezměněné podobě až do současnosti.
Významní obyvatelé Na tomto nábřeží žilo mnoho osobností, například:
Jaroslav Goll, historik, pedagog, diplomat, básník, spisovatel a překladatel Nataša Gollová, filmová, televizní a divadelní herečka Julius Eduard Mařák, malíř – krajinář, kreslíř a grafik. Ivan Medek, novinář, muzikolog, hradní kancléř Josef Václav Myslbek, zakladatel novodobého českého sochařství Josef Pekař, spisovatel, historik Maxmilián Pirner, malíř, rektor Akademie výtvarných umění Karel Weis, hudební skladatel a sběratel lidových písní Josef Zítek, architekt, autor původního projektu Národního divadla
Okupace 1939–1946 Záhy po okupaci v roce 1939 se začala psát nejtragičtější kapitola novodobých dějin celé lokality. Krátce poté bylo tehdejší Nábřeží Legií přejmenováno na Pekařovo nábřeží po historikovi Josefu Pekařovi (1870–1937), který sám na nábřeží před tím bydlel. Mezi obyvateli byla řada hrdinů i obětí 2. světové války.
Na Janáčkově nábřeží čp. 86/7 bydlel od roku 1912 prvorepublikový politik a diplomat Jan Jína (1890–1962), v jehož bytě se v březnu 1939 sešli politici z okruhu Prokopa Drtiny a založili jednu z prvních odbojových skupin. Jína byl o rok později zatčen gestapem, a i přes zproštění obžaloby, zůstal vězněn v Terezíně a později v koncentračním táboře Flossenbürg, a to až do konce války. Po osvobození Československa vstoupil do Národně socialistické strany a přešel z diplomatických služeb do kanceláře prezidenta republiky, kde se stal vedoucím politického odboru. Zprostředkovával mj. kontakt prezidenta Beneše s demokratickými ministry.
Ve stejném domě bydlel Václav Vaněk (1888–1942), který pracoval v několika finančních ústavech. Později se stal náměstek ředitele České národní banky. V roce 1942 během heydrichiády byl popraven. Jedna z jeho dcer, Ludmila Vaňková (1927–2022), se později stala významnou autorkou románů s tematikou českých dějin. Rodina musela poté záhy byt opustit a přestěhovala se do Řevnic.
V domě čp. 1072/29 žil Jaroslav Werstadt (1888–1970) český historik, novinář a publicista. Po obsazení českých zemí německými vojsky se podílel na odbojové činnosti, v letech 1939–1945 byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald.
O šest domů dál v domě čp. 475/47 se v bytě Františka Tocháčka tiskla pražská odnož časopisu Předvoj, stejnojmenné revoluční skupiny.
V čísle 139/57 od roku 1912 bydlel Emil Sobička (1906–1990). V době okupace působil jako právní zástupce pražského arcibiskupství, dokázal vzdorovat tlakům gestapa a odmítal poskytnout informace, které se týkaly zaměstnanců pražského arcibiskupství. Tím ochránil některé české zaměstnance, kněze i občany židovské národnosti, před perzekucí. Za války ukrýval svého kolegu Žida Otto F. Reimana (*1870). V době pražského povstání Sobička bojoval na pražských barikádách. Na konci války dojednával evakuaci britských zajatců z kasáren na Smíchově v Praze.
V dalším bytě na nábřeží v čp. 138/59 poskytl Jan Svoboda (1900–1943), právník a starosta smíchovského Sokola jako člen odboje pod krycím jménem Gustav Ježek na tři dny úkryt Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi po atentátu na říšského protektora Heydricha. 19. června 1942 byl zatčen, vyslýchán, a snažil se svést gestapo na falešnou stopu. Nakonec ho nacisté poslali do Terezína a odtud v lednu 1943 do Mauthausenu, kde byl 26. ledna 1943 popraven.
V čísle čp. 126/1 bydlel Vladimír Havlíček (1909–1941). Krátce před vypuknutím 2. světové války uprchl do Británie, kde sloužil u R.A.F. Zemřel hrdinskou smrtí v sestřeleném bombardéru nad doky Pembroke v jižním Walesu během návratu z operačního letu.
Ve stejném domě žila Božena Kurcová (1903–1942), zatčena 24. 6. 1942 a popravena dne 2. 7. 1942 na kobyliské střelnici během stanného práva, za podporu rodin odsouzených důstojníků. V seznamu popravených je uvedeno jméno Kurzová. Povoláním úřednice.
Další osobnosti se na nábřeží se usadily až těsně po válce:
Mezi ně patřil Karel Janšta (1912–1986), který žil také v domě čp. 126/1. Těsně po okupaci emigroval do Francie. Tam sloužil, podobně jako jeho kolegové, nejprve u Cizinecké legie a pak i u československé armády. Poté uprchl do Velké Británie, kde se stal příslušníkem 311. československé bombardovací perutě jako zadní střelec. Po absolvování „túry“ byl zařazen jako instruktor palubních střelců a pak tajemníkem Státní rady.
Obyvatelem stejného domu byl Emmanuel Voska (1875–1960), který s rodinou za 2. světové války působil jako zpravodajec ve službách Spojených států v Turecku, kde odhaloval německé špiony.
V čísle čp. 479/37 po válce tři roky bydlel František Dastich (1895–1964), který se zapojil do protinacistických aktivit a ke konci války vyjednal v Humpolci kapitulaci okupační armády, čímž zabránil dalšímu zbytečnému krveprolití. Již koncem května byl zařazen k I. odboru MNO do Prahy. V roce 1947 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.