náhled|Státní znak Nového Zélandu Dějiny Nového Zélandu jsou dějinami státu Nový Zéland, který vznikl roku 1907, a dějinami území tohoto státu před jeho vznikem. Nový Zéland je geograficky souostrovím dvou velkých ostrovů, Severního a Jižního, a dalších asi 600 menších ostrůvků.
Historie Nového Zélandu začíná zhruba v letech 1320 až 1350 n. l., kdy jej objevili a usadili se tu Polynésané, kteří pak vyvinuli odlišnou maorskou kulturu. Stejně jako ostatní tichomořské kultury byla maorská společnost zaměřena na příbuzenské vazby a spojení se zemí, ale na rozdíl od nich se přizpůsobila chladnějšímu prostředí.
Prvním evropským průzkumníkem, který navštívil Nový Zéland, byl 13. prosince 1642 holandský mořeplavec Abel Tasman. V roce 1643 zmapoval západní pobřeží Severního ostrova a jeho výprava se poté plavila zpět do Batávie, aniž by vkročila na novozélandskou půdu. Britský mořeplavec James Cook, který dorazil na Nový Zéland v říjnu 1769 na první ze svých tří cest, byl prvním Evropanem, který obeplul a zmapoval celý Nový Zéland. Od konce 18. století pak zemi pravidelně navštěvovali další mořeplavci, misionáři, obchodníci i dobrodruzi.
V roce 1840 byla mezi zástupci Spojeného království a maorskými náčelníky podepsána smlouva z Waitangi, kterou se Nový Zéland stal součástí Britského impéria a poskytla Maorům stejná práva jako ostatním britským poddaným. Spory o výklad smlouvy a snaha osadníků získat půdu ale později vedly k válkám, které spolu s účinky evropských infekčních nemocí i důsledky zavedení evropského ekonomického a právního systému vedly k tomu, že většina území Nového Zélandu přešla do vlastnictví Evropanů, kdežto Maorové zchudli.
Od 90. let 19. století uzákonil novozélandský parlament řadu progresivních změn, včetně volebního práva pro ženy a starobních důchodů. V roce 1907 se Nový Zéland stal samosprávným státem v rámci Britského impéria. Více než 100 000 Novozélanďanů bojovalo v první světové válce jako součást novozélandských expedičních sil. Po válce Nový Zéland podepsal Versailleskou smlouvu (1919), vstoupil do Společnosti národů a prováděl nezávislou zahraniční politiku, zatímco jeho obranu stále kontrolovala Británie. Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, Nový Zéland přispěl k obraně Británie a válce v Tichomoří asi 120 000 vojáky.
Od 50. let 20. století se Maorové začali stěhovat do měst a maorská kultura zažila renesanci. To vedlo k rozvoji maorského protestního hnutí, které následně na konci 20. století vedlo k většímu uznání smlouvy z Waitangi. Ekonomika země sice byla postižena celosvětovou energetickou krizí v roce 1973, ztrátou největšího exportního trhu Nového Zélandu po vstupu Británie do Evropského hospodářského společenství a nekontrolovatelnou inflací, ale díky reformám z 80. let se Novému Zélandu na konci 20. století a na začátku 21. století ekonomicky dařilo dobře. Také zahraniční politika se po roce 1984 stala nezávislejší, zejména v prosazování bezjaderné zóny.
Maorské osídlení náhled|Průběh maorského osídlení Nového Zélandu z Polynésie Člověk prvně osídlil území dnešního Nového Zélandu pravděpodobně kolem roku 1300. Nejstarší stopy lidského působení archeologové nacházejí na Jižním ostrově První lidé pravděpodobně připluli z Polynésie. Tito příchozí jsou dnes nazýváni Maoři a vytvořili si časem kolektivní identitu. Pojem Maor, neboli "lid moa", lze také přeložit jako "lovci ptáků moa". Třímetroví nelétaví ptáci moa se vyskytovali hojně právě na Novém Zélandu a byli téměř jediným zdrojem masa pro loveckou společnost, neboť na ostrově téměř nežili savci. Kvůli tomu byli tito ptáci rychle vyhubeni. Někteří odborníci se domnívají, že vyhubení moa a nedostatek masa daly vzniknout typickému rysu maorské společnosti – kanibalismu. Jiní ale oponují, že smysl tohoto jevu byl vždy rituální, nikoli nutriční (kultura "lovců lebek").
Podle tradiční maorské legendy objevil souostroví mořeplavec Kupe v 10. století a pojmenoval ho Aotearoa, což lze přeložit jako Země dlouhého bílého oblaku. Trvalejší a souvislejší osídlení však můžeme podle archeologů datovat až ve 12. století. Tehdy byl také osídlen i severní ostrov. Období 13. až 14. století historikové nazývají "Velkou migrací", neboť dochází k mohutnému osidlování především ze Společenských ostrovů. Maorská společnost se stratifikuje a dosahuje úrovně vojenského náčelnictví. Pro kmen existoval název "iwi".
Maoři před příchodem Evropanů neznali zpracování kovů, jejich zbraně a nástroje byly ze dřeva a opracovaných kamenů. Kultura Maorů vykazovala i některé specifické rysy. Základním znakem bylo tetování, které Maoři nazývali moko. Muži mívali potetovaný obličej, ženy rty, bradu a prsa. Tetování vždy prováděl tzv. tohunga ta moko, jenž zastával funkci, kterou bychom mohli přiblížit funkci kněze či šamana (jakkoli maorská kultura nebyla patrně ani magickou, ani náboženskou). Tetování se provádělo kostěným dlátkem a směsí sazí a smůly stromů kauri. Dláto pronikalo hlouběji do masa než jehly při dnešním tetování, takže šlo o velice bolestivý rituál. U mužů tetování obličeje ještě předcházelo vytrhávání vousů. Společnost byla rozdělena hodně podle pohlaví, obecně platilo, že muži smějí pracovat s tvrdými materiály (dřevo, kámen, kosti), ženy jen s měkkými (vlasy, vlákna, peří). Vysokou úroveň měla maorská technologie stavby kanoí. Zachovalo se i maorské umění, většinou rytiny do dřeva či kostí. Religionisté si ovšem povšimli, že toto umění neobsahuje náboženské výjevy ve smyslu nadpřirozena. Většinou šlo o obrazy předků. Nejvyšší úrovně dosahovaly maorské šperky z kostí a dřeva.
Příchod Evropanů náhled|První mapa Nového Zélandu vytvořená Jamesem Cookem Roku 1642 dorazil k novozélandským břehům Nizozemec Abel Tasman. Stanul u západního pobřeží Jižního ostrova. Prozkoumal pobřeží a zemi provizorně pojmenoval Staaten Landt. Dlouho jí ovšem nezkoumal. Krátce po přistání Maoři zabili čtyři členy jeho posádky a Tasman nařídil se stáhnout a vrátit do Indonésie. Roku 1665 zpětně objevenou zemi pojmenoval Nieuw Zeeland, po své rodné holandské provincii Zeeland. Toto jméno se užívá dodnes, byť Nizozemci nakonec souostroví nekolonizovali.
Koloniální dějiny se počínají psát teprve v 18. století. Roku 1769 připlul k novozélandským břehům britský námořník James Cook. Obeplul oba hlavní ostrovy a zakreslil je do mapy. Šlo o první mapu Nového Zélandu v historii. Oba ostrovy pak Cook prohlásil za državu Spojeného království. I on se dostal do konfliktu s Maory, ale s některými kmeny se mu naopak podařilo navázat přátelské vztahy.
Dva měsíce po Cookovi dorazila francouzská námořní výprava kapitána Jeana de Surville. Ta si ještě nečinila na území nárok. Další francouzská výprava, kapitána Mariona du Fresne, která připlula roku 1772, však již oba ostrovy prohlásila za državu francouzského krále Ludvíka XV. Fresne dal zemi i nový název France Australe (tedy Jižní Francie). Ke střetu s Brity o novou kolonii ovšem nedošlo, neboť dlouho nikoho nelákalo území opravdu osidlovat. Od roku 1790 se na Novém Zélandu začaly usazovat pouze malé skupinky lovců lachtanů a velrybářů. Ty přinesly první domácí zvířata.
Někdy na počátku 19. století pak byly na ostrovy dovezeny i první střelné zbraně – muškety, což naprosto převrátilo maorské dějiny a dalo následujícím čtyřiceti letům název "mušketové války". Kmeny, které si muškety pořídily, se vrhly na kmeny, které nebyly takto vyzbrojeny, a začaly je vyvražďovat. V letech 1801-1840 se podle odhadů historiků uskutečnilo asi 600 válek mezi kmeny a bylo při nich zabito asi 40 000 Maorů. Teprve od třicátých let si Maoři začali pozvolna uvědomovat, že tato strategie je sebevražedná, a že Evropané pozvolna využili maorských sporů k ovládnutí souostroví. Již roku 1814 dorazil na Nový Zéland první misionář Samuel Marsden (anglikán). Kolem roku 1820 vznikly první evropské osady v zálivu Bay of Islands a začaly rychle růst. V roce 1833 je začal spravovat oficiální zástupce britské koruny James Busby (známý jinak jako zakladatel australského vinařství). V roce 1838 byla založena Novozélandská kolonizační společnost a kolonizace nabrala na obrátkách. Zároveň ale o Nový Zéland stále jevili zájem Francouzi.
Ve třicátých letech Maorové změnili strategii. Vzájemné genocidní války pozvolna ustaly a pomalu a s obtížemi hledali Maoři cestu ke sjednocení, které by se mohlo jednotně postavit výzvě nového osídlení. Prvním významným aktem tohoto sjednocování bylo podepsání tzv. Deklarace nezávislosti Spojených kmenů Nového Zélandu roku 1835. Šlo o akt náčelníků 34 kmenů Severního ostrova. Na začátku 40. let už uvědomění si maorské jednoty pokročilo do fáze, kdy lze hovořit o kolektivní identitě, jenže v té době už si Maorové také jasně uvědomili, že se dostali do pasti: vlastními údery vybili značnou část svého obyvatelstva a nově příchozích začalo rychle přibývat – roku 1840 tvořili Maoři na Novém Zélandu již jen 12 procent populace. Navíc noví osadníci měli technologickou a kulturní převahu. Nakonec si maorské elity uvědomily, že nestojí před volbou zda kolonizace ano či ne, ale kterou kolonizaci zvolit – zda britskou, nebo francouzskou. Francouze si vyhodnotili jako jednoznačně větší nebezpečí (několik jejich vpádů vedlo k velmi krvavým střetům). Naopak s Brity se jim jednalo mnohem lépe. Již roku 1820 se maorský náčelník Hongi Hika v Británii setkal s králem Jiřím IV. To byl začátek vyjednávání. Ta vyvrcholila roku 1840. Tehdy se zástupci 500 kmenů dohodli s Brity na tom, že se Evropané (Maorové pro ně mají označení Pākehā, tedy "Nemaoři") stanou vůdčí silou v oblasti a Nový Zéland bude spadat pod svrchovanost britské koruny, výměnou za to měl zůstat nedotčen jejich majetek, lesy a voda. Navíc Maoři získali všechna práva a výhody britských občanů. Historickou smlouvu zvanou Smlouva z Waitangi podepsal s maorskými náčelníky roku 1840 kapitán William Hobson.
Toto řešení se zdálo ideálním kompromisem, v druhé polovině 19. století však došlo tak jak tak ke sporům mezi razantně modernizujícími Evropany a původními obyvateli. Dodnes existují spory, zda byla smlouva z Waitangi porušena či nikoli, a kdo následující války o půdu vlastně začal. Nicméně smlouva z Waitangi je dodnes na Novém Zélandu horkým politickým tématem a řada Maorů se na jejím základě domáhá vlastnictví půdy, kterou mezitím získali bílí Evropané.
Britská modernizace náhled|Obraz skotských sedláků-osadníků, který vytvořil William Allsworth kolem roku 1844 Britové se kolonizačního úkolu chopili s velkou vervou (a také zkušeností). V roce 1840 založili na Severním ostrově nové důležité centrum, město Wellington (později vyhlášené hlavním městem státu). Krátce po podepsání smlouvy z Waitangi vyhlásili Britové Nový Zéland závislým územím Nového Jižního Walesu (tedy Austrálie). Ale již roku 1841 byla podřízenost Austrálii zrušena a Nový Zéland byl prohlášen samostatnou britskou kolonií s vlastním guvernérem, jímž se stal William Hobson. Tato nezávislost na větším severním sousedovi (spojení s nímž by se z mnoha úhlů pohledu zdálo logické) byla dlouho důležitým prvkem novozélandské identity. Krom specifického maorského dědictví přispívalo k odklánění australské a novozélandské identity také to, že kolonizace obou jednotek měla jiný charakter – Austrálie byla původně trestaneckou kolonií a první zemědělští osadníci byli v domovské zemi spíše neúspěšní drobní rolníci z Anglie či Walesu. Typickým kolonizátorem Nového Zélandu byl spíše Skot, a to navíc spíše větší sedlák (hrdost na skotskou tradici je dodnes cítit zejména na Jižním ostrově, v jehož jižní části je nejvíce skotských presbyteriánů; v severní části ostrova a na severním ostrově převládají anglikáni).
Austrálie nicméně Nový Zéland samozřejmě silně ovlivnila, a to především masivním dovozem ovcí, který začal po roce 1850, a který dal novozélandskému zemědělství jasně vlnařský charakter. Někdy je také éra 1850–1880 na Novém Zélandu nazývána "epochou vlny".