náhled|Přednáška belgického symbolistického básníka Émila Verhaerena (druhý zleva), přítomen je také významný symbolistický dramatik a básník Maurice Maeterlinck (zcela vpravo dole)

Symbolismus byl jedním z výrazných směrů literární moderny, součást širšího proudu uměleckého symbolismu. Uplatňoval se především v poezii a dramatu, ale také v próze. Vznikl jako reakce na snahy dobového pozitivismu a realismu o „objektivní“ zachycení skutečnosti, proti čemuž stavěl snahu proniknout pod smyslový povrch věcí. Stál také v opozici proti parnasistní poezii a jejímu důrazu na dokonalou formu, klíčové pro něj místo toho bylo využití obrazotvornosti a symbolů k poznávání skrytých skutečností. Odmítáním racionalismu a materialismu a kladením důrazu na tajemství navazoval na období romantismu. V češtině se v souvislosti s tímto směrem používá jak přídavné jméno symbolistický, tak symbolistní.

Symbolismus jako šíře definovaný literární směr se začal projevovat ve Francii již od 70. let 19. století, někdy se v této době hovoří o „presymbolismu“. Jeho nejvýraznějšími básníky byli Paul Verlaine, Arthur Rimbaud a Stéphane Mallarmé.Šrámek (2012), s. 375–388. Na sklonku 19. století pak vznikla skupina symbolistů v užším slova smyslu, tedy autorů, kteří se sami za symbolisty označovali. Patřili mezi ně například Paul Adam, Henri de Régnier nebo Élémir Bourges.Šrámek (2012), s. 392–395. V Belgii psali symbolistické texty frankofonní tvůrcové Émile Verhaeren, Maurice Maeterlinck a Georges Rodenbach.Šrámek (2012), s. 396–397, 434. Významní symbolisté se objevili též v německé literatuře, a sice především Rainer Maria Rilke a Hugo von Hofmannsthal. Nejvýznamnějšími představiteli ruského symbolismu se stali Alexandr Blok a Andrej Bělyj. V českém prostředí je jako klíčový autor literárního symbolismu vnímán Otokar Březina, symbolistické básně lze však nalézt také u Antonína Sovy a dalších modernistických autorů.Janáčková (2006), s. 419–421.

Charakteristika René Wellek rozeznával v literatuře podle šířky vymezení celkem čtyři možné významy označení symbolismus: v nejužším významu pouze skupinu francouzských básníků, kteří se označili v roce 1886 za symbolisty, v širším smyslu směr francouzské poezie od Nervala a Baudelaira po Claudela a Valéryho, v ještě širším pojetí jako mezinárodní epocha druhé poloviny 19. a začátku 20. století, a konečně v nejširším chápání univerzální literární sklon, bez jakéhokoliv omezení místního či časového.

Cílem symbolistických textů bylo vyjádření dosud nepopsaných a nevypověděných skutečností, zachycení pouze tušených vztahů a významů. Za tímto účelem využívá obrazných pojmenování, zejména symbolu a metafory. Užívání symbolů bylo běžné i ve starší literatuře, symbolismus však začal využívat jejich komplikovaného řetězení – výsledkem je značná složitost a intelektuální náročnost symbolistických děl. Ty často vyžadují pomalé a zevrubné vnímání, a i tak mohou pro čtenáře zůstat nejasnými a tajemnými.Janáčková (2006), s. 389. Stéphane Mallarmé, jeden z nejvýznamnějších raných francouzských symbolistických autorů, vyjádřil tento přístup tvrzením, že „báseň má být tajemstvím, k němuž čtenář sám musí hledat klíč“. Zároveň se domníval, že svět je pouhou iluzí a vše v něm pouze symboly absolutna či vyšší myšlenky, přičemž úlohou básníka má být proniknutí k významu těchto symbolů.Šrámek (2012), s. 387. Někdy bývá rozlišován symbolismus zaměřený na člověka a transcendentální symbolismus. V prvním případě jde o vyjadřování lidských idejí a emocí a jejich sdílení se čtenářem prostřednictvím neurčitého symbolu či náznaku, který vyvolá stejnou náladu, ve druhém případě pak užívání předmětů viditelného světa jako symbolů, jejichž prostřednictvím je odkazováno ke světu neviditelnému, transcendentnímu či ideálnímu. Poezie je tímto způsobem postavena na roveň náboženství či mysticismu.

Pro symbolistické básně je typická inspirace hudbou. Zároveň v nich docházelo k rozrušování a aktualizaci tradičních básnických meter. Básníci experimentovali s délkou verše, s rozložením přízvuků v něm či s přítomností a nepřítomností verše, výsledkem těchto pokusů bylo nakonec prosazení volného verše. Jedním z nejtypičtějších témat symbolistických literárních textů byl mýtus, v němž tvůrcové nalézali reprezentaci absolutního hrdinství, vášně, krásy, obludnosti nebo zločinu. V tomto ohledu sehrál pro symbolistické literáty úlohu klíčového inspiračního zdroje malíř Gustave Moreau.

Někteří autoři literárního symbolismu patřili zároveň k dalším dobovým modernistickým směrům, literárnímu impresionismu nebo dekadenci, a rozhodnout, kam primárně zařadit které jejich dílo, nemusí být vždy snadné. Někdy bývá uváděno, že symbolismus a dekadence označují tentýž literární proud, jindy je dekadence chápána jako součást symbolismu. Jako rozdíl uvádějí někteří badatelé skutečnost, že dekadence byl spíše společenský fenomén, zatímco symbolismus jev čistě umělecký. Kromě toho je dekadence neodmyslitelně spojena s estetikou úpadku, zatímco symbolismus pracuje s mýtem obnovy a znovuzrození.Grigorian (2009), s. 23–24. Otto M. Urban chápal symbolismus jako subjektivní a syntetizující jev, pokoušející se vytvořit řád v kontrastu k modernímu hodnotovému chaosu, dekadence se pak v jeho interpretaci nacházela v průsečíku mezi symbolismem a naturalismem, směrem naopak objektivním a analytickým.

Symbolismus v národních literaturách

Česko náhled|Český symbolistický básník Otokar Březina, kresba z frontispisu sbírky Ruce V české literatuře se symbolismus rozvinul ve druhé polovině 90. let 19. století po rozpadu České moderny.Janáčková (2006), s. 388–389. Psychologicko-sociologický symbolismus zaměřený na člověka se projevil v díle Antonína Sovy, zejména v jeho básnické sbírce Vybouřené smutky (1897) a v prozaické sbírce črt Lyrické vteřiny duše (1897). Symbolistickou poezii psala také Růžena Svobodová.Janáčková (2009), s. 438.

Vrcholem českého metafyzického symbolismu se stala pětice sbírek Otokara Březiny. Jeho poezie může připomínat meditaci či modlitbu, ale spíše než náboženské ideály tematizuje všelidské a umělecké hodnoty. V elegických Tajemných dálkách (1895), psaných alexandrínem, jsou klíčovými obrazy večer, podzim a vzrušující, znepokojivá a nedostupná dálka, kterou subjekt poznává a v pozici kněze zprostředkovává ostatním. Arne Novák uvedl, že Březinova první symbolistická sbírka byla stále ještě částečně zanořena v impresionismu a básník v ní analyzoval své osobní utrpení a spojil ho s kultem bolesti a smrti. Ve Svítání na západě (1896) alexandrin ve většině básní ustoupil dlouhému volnému verši a klíčovým tématem se stalo mystické zasvěcení či transcendentální probuzení. Ve sbírce Větry od pólů (1897) je dlouhý volný verš doplněn velmi krátkými verši a pravidelnými verši. Vítr v této sbírce symbolizuje mimo jiné pohyb, proměnu a nedozírnou dálku, ale přítomna je také láska a sbratření. Stavitelé chrámu (1899) hovoří o poznamenaných lidech – prorocích, slepcích, šílencích – vytvářejících sakrální prostor.Janáčková (2006), s. 426–428. V básní se objevuje obraz kolektivního vědomí a nietzschovský étos je propojen s chiliastickými symboly. Konečně Ruce (1901) se odklonily od převládajícího obrazu duše a položily důraz na zemi, ale také ženskost a mládí. Po této sbírce se Březina jako básník odmlčel, i když byl tvůrcem již značně renomovaným, a plánovaná sbírka Země zůstala nedokončenou a nepublikovanou.Janáčková (2006), s. 428–429.

Francie Za nejdůležitějšího předchůdce symbolismu je ve francouzské literatuře považován Charles Baudelaire, první velká osobnost moderní francouzské poezie – namísto objektivního pozorování skutečnosti měla být podle jeho tezí na prvním místě osobní tvůrčí imaginace básníkova a jeho snaha dotknout se nadpřirozené krásy skryté za povrchovým či smyslovým světem. Tato vnitřní, hlubší a jiná skutečnost měla být odhalena právě pomocí symbolů, obrazotvornosti a nalézání složitých a skrytých souvztažností mezi věcmi.Šrámek (2012), s. 379.

náhled|vlevo|Francouzští básníci na obraze Henriho Fantina-Latoura (1872), vlevo dole Paul Verlaine a Arthur Rimbaud Za rané symbolisty či presymbolisty jsou označováni zejména Paul Verlaine a Arthur Rimbaud. Verlaine začínal jako básník vycházející z parnasistní poetiky a označení symbolismus nikdy nepřijal. Ve svých textech však prosazoval pojetí, které lze označit za symbolistické: především náznakovost, mnohoznačnost, méně přísné formální požadavky na verše a rýmy a důraz na hudebnost.Šrámek (2012), s. 381–383. Ještě dále zašel ve svém nevelkém díle Arthur Rimbaud, když se rozrušováním všech smyslů toužil dobrat hlubinné skutečnosti, vnitřní podstaty věcí a absolutna; jeho verše často popisovaly snové, halucinační či nespoutaně imaginativní stavy a nabízely velké množství různých způsobů, jak jim porozumět. Často užíval formu básně v próze. Jeho poezii lze nalézt primárně ve sbírkách Sezóna v pekle (1873), Iluminace (1886) a v posmrtně vydaných Básních (1895).Šrámek (2012), s. 384–385. Přestože Rimbaud podobně jako většina symbolistů chápe básníka jako vidoucího, který se pokouší o proniknutí do nadsmyslného světa, nechápe toto vidění jako dar, nýbrž jako výsledek cílené snahy: tvůrce se má stát hypersenzitivním tím, že sám sebe vystaví všech podobám smyslových zkušeností.Chadwick (2018), s. 30 Za výrazného básníka raného symbolismu je označován také Comte de Lautréamont, jehož Zpěvy Maldororovy (1868–1869) později inspirovaly zejména surrealisty.Šrámek (2012), s. 388.

náhled|Stéphane Mallarmé na portrétu Édouarda Maneta (1876) Stéphane Mallarmé měl jako tvůrce blízko k hudbě a některé jeho texty bývají popisovány jako impresionistické, ve svých úvahách nicméně odmítal dekorativní formalismus a za klíčovou roli básnictví považoval odhalování skrytých významů a vztahů. Užíval velmi specifického básnického jazyka, plného narážek, náznaků a evokací – pro běžného čtenáře byl tento hermetický způsob tvorby takřka nesrozumitelný. Za neobyčejně obtížný je považován například sonet „Hrob Edgara Poea“ („Le Tombeau d'Edgar Poe“, 1877).Šrámek (2012), s. 386–387. Postupem času si Mallarmé vybudoval pověst otce symbolismu a nezpochybnitelné autority ve věcech umění – mladí básníci toužili navštívit jeho literární salon v rue de Rome a on sám byl přijímán jako inspirace spisovatelská i osobní.

Symbolismus v užším slova smyslu lze datovat rokem 1886. V září tohoto roku použil označení symbolismus Jean Moréas v manifestu uveřejněném v pařížských novinách Figaro, když jako ideové předchůdce nového směru uvedl Baudelaira, Verlaina a Mallarméa. Většina nových symbolistů se rekrutovala z řad dekadentních spisovatelů a klíčovým teoretikem nového směru se stal Théodore de Wyzeva. Prozaik a publicista Paul Adam napsal kromě slovníku neologismů nazvaného Malý glosář pro potřeby autorů dekadence a symbolismu (1888) také řadu románů. Pozici dobově velmi populárního symbolistického spisovatele získal Gustav Kahn, autor básní i próz. Se srozumitelnějšími symboly pracoval ve své poezii Albert Samain.Šrámek (2012), s. 392–393.

Henri de Régnier se vyvíjel od parnasistní poetiky, přes symbolistické básnické sbírky jako Epizody (1888), Básně staré a romaneskní (1890) nebo Jako ve snu (1890) až k tvorbě neoklasicistního ražení. Prosadil se rovněž Élémir Bourges, symbolistický romanopisec a literární kritik. Ve Francii působili také výrazní symbolističtí dva básníci amerického původu – Stuart Merrill a Francis Viéllé-Griffin.Šrámek (2012), s. 394–395. Merrill po studiu v Paříži odjel zpátky do USA, ale své verše psané ve francouzštině publikoval ve Francii. Zároveň se věnoval propagaci symbolistického hnutí ve své rodné zemi. Překládal francouzské básníky a společně s prominentním kritikem a romanopiscem Williamem Deanem Howellsem vydal anglofonní výbor z Baudelaira, Mallarméa a mladších symbolistů.

náhled|vlevo|Auguste Villiers de l'Isle-Adam, autor dramatické básně Axel