Antisemitismus – předsudky, diskriminace a nenávist vůči Židům jako představitelům etnické rasy a židovského náboženství – zažil dlouhou historii projevu již od dob starověkých civilizací, ale výrazně se rozšířil v křesťanských a předkřesťanských civilizacích a kulturách v Evropě.
Přestože byl antisemitismus vyjadřován už v intelektuálních a politických kruzích starověkého Řecka a Římské říše, jako samotný fenomén byl institucionalizován v rámci evropského křesťanství. Stalo se tak po rozpadu starověkého židovského centra v Jeruzalémě, což v mnoha případech vedlo k nucené segregaci židovské populace a k omezení jejich účasti ve veřejném dění a životě evropské společnosti.
Pod vládou fašistických režimů, jako např. v nacistickém Německu, v 20. století vyústil antisemitismus v usmrcení většiny evropské židovské populace či v její migraci.
Po ukončení studené války došlo v Evropě i jiných oblastech ke sloučení nové formy antisemitismu, která vychází z ultrapravice, islamismu a extrémní levice, tzv. nový antisemitismus. Tato nová forma se běžně projevuje jako opozice vůči sionismu a Státu Izrael. Rostoucí muslimská populace v evropských národech a zemích představuje velký podíl antisemitů v Evropě. Statistická analýza prokázala, že 150 milionů lidí bydlících napříč Evropou mají “přehnané antisemitské” postoje nebo názory, které “démonizují Izrael”.
Období Římské říše Vztahy mezi Židy a Římskou říší, která okupovala jejich vlastní zemi, byly již od počátku nepřátelské a vyústily v mnohá povstání.
Několik starověkých historiků zaznamenalo, že v roce 19 n. l. římský císař Tiberius vyhnal Židy z Říma. Podle římského historika Suetonia se Tiberius snažil potlačit všechna cizí náboženství. Co se týče Židů, jejich mladé muže posílal pod záminkou vojenské služby do provincií, které byly pro říši velice nebezpečné. Všechny ostatní Židy z města propustil jako nevyhovující obyvatele pod hrozbou doživotního otroctví.Suetonius, Lives of the Twelve Caesars, Vol 3, "Tiberius", Section 36 Josephus ve svém díle Židovské starožitnosti potvrdil,Josephus, Jewish Antiquities (18.3.5) že Tiberius odstranění Židů z Říma nařídil.
Římané odmítli povolit Židům obnovení chrámu v Jeruzalémě poté, co ho Titus v roce 70 n. l. zničil. Dále zavedli pro Židy výběr daní, kterými údajně financovali chrám Jupitera v Římě, a svévolně rozhodli přejmenovat oblasti Judeje a Samaří na Palestinu za účelem toho, aby židovské historické nároky na tuto oblast byly zapomenuty.SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny židů. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. . S. 179-185. Dále jen Segert (1995)
Zatímco někteří historici zdůrazňují, že Řím potlačoval povstání ve všech dobytých oblastech a že Tiberius vyhostil z Říma všechny cizí náboženství, Jeruzalémský talmud svědčí o tom, že po Bar Kochbově povstání (132–136 n. l.) vyvraždili Římané veliké množství ŽidůThe Jerusalem Talmud, Taanis 4:5 a veliké množství Židů bylo přinuceno odejít do vyhnanství, židovské diaspory. Židovský element z Judeje však nikdy nebyl odstraněn úplně. Mnozí zastávají názor, že evropský antisemitismus má své kořeny právě v římské politice.Martin Goodman, Rome and Jerusalem: the clash of ancient civilisations, Allen Lane 2006.
Středověk Antisemitismus v Evropě byl v období středověku výrazně ovlivněn křesťanským přesvědčením, že skrze krevní prokletí Pontia Pilata (zaznamenáno v Matoušově evangeliu) je židovský národ kolektivně zodpovědný za smrt Ježíše. Přestože tento názor nepatřil ke katolickému dogmatu, Židé byli po mnoha staletí vystavováni obvinění z bohovraždy a to až do roku 1965, kdy katolická církev všeobecně nařčení z bohovraždy odmítla.
Pronásledování Židů bylo rozšířeno během křížových výprav, které začaly v roce 1095. Během těch bylo vyhlazeno několik obcí, obzvláště u Rýna a Labe. Židé byli mnohdy nařčeni z rituálního obětování křesťanských dětí a panen, přestože je takové obvinění v přímém rozporu se samotnou podstatou judaismu, který lidské oběti přísně zakazuje a odsuzuje.http://www.holocaust.cz/dejiny/antisemitismus-2/historicky-vyvoj-antisemitismu/stredoveke-koreny-protizidovskych-predsudku/obvineni-zidu-z-ritualni-vrazdy-2/ První takové obvinění se objevilo v příběhu Viléma z Norwiche (1144), jehož smrt rozproudila vlnu obviňování židů z rituálního vraždění a mučení.Bennett, Gillian (2005), "Towards a revaluation of the legend of 'Saint' William of Norwich and its place in the blood libel legend". Folklore, 116(2), pp 119-21.
Další vlna pronásledování propukla ve 14. století, kdy epidemie plicního moru zvaná „Černá smrt“ vyhladila polovinu evropské populace. Židé se v té době stali obětními beránky, byli nařčeni z otravování studen a nuceni se přiznat k činům, které ani vykonat nemohli. Stovky jejich obcí byly násilně zničeny a to převážně v letech 1348–1350.See Stéphane Barry and Norbert Gualde, La plus grande épidémie de l'histoire ("The greatest epidemics in history"), in L'Histoire magazine, n°310, June 2006, p.47 Ben-Sasson, Haim Hillel (2007). "Black Death." Encyclopaedia Judaica. 2nd ed. Vol. 3. Detroit: Macmillan Reference USA. p. 731-734; here: p. 731. Papež Klement IV., který se snažil Židy chránit tím, že vydal dvě papežské buly v roce 1348, takové násilí odsoudil a prohlásil, že ti, kteří obviňují Židy ze šíření moru, byli svedeni ďáblem. To však už nepomohlo těm Židům, kteří byli tou dobou již zavražděni. Jen v německých státech bylo v té době zničeno přibližně 300 židovských obcí vyvražděním či vyhnání tamních Židů.Ben-Sasson, Haim Hillel, et al (2007). "Germany." Encyclopaedia Judaica. 2nd ed. Vol. 7. Detroit: Macmillan Reference USA. p. 518-546; here: p. 522. Příkladem takové události je dění ve Štrasburku v únoru roku 1349 kde bylo před tím, než se mor rozšířil do města, na základě rozhodnutí městské rady upáleno kolem dvou tisíc Židů."Strasbourg" (2007). Encyclopaedia Judaica. 2nd ed. Vol. 19. Detroit: Macmillan Reference USA. p. 243-245; here: p. 244.Hertzberg, Arthur and Hirt-Manheimer, Aron. Jews: The Essence and Character of a People, HarperSanFrancisco, 1998, p.84.
Středověký antisemitismus se dál v Evropě projevoval například v omezeních uvalených na Židy. Byli vylučováni z mnoha zaměstnání kvůli strachu z jejich konkurenceschopnosti. V rámci feudálního systému obsahujícího křesťanskou přísahu též nemohli vlastnit žádný pozemek, přestože existovaly i výjimky.Breuer, Mordechai (1996). "Prologue: The Jewish Middle Ages." In: Michael A. Meyer (Ed.), German-Jewish History in Modern Times, Volume 1: Tradition and Enlightenment, 1600–1780. Translated from the German by William Templer. New York: Columbia University Press. p. 81-103; here: p. 12. Concerning exceptions: "The fact that the Jews nonetheless managed to acquire land in some regions is only further evidence of the frequent contradiction that existed between theory and practice in their treatment."Bein, Alex (1990). The Jewish Question: Biography of a World Problem. Translated from the German by Harry Zohn. Rutherford, NJ: Fairleigh Dickinson University Press. p. 89. Concerning exceptions: "Nevertheless, until well into the Middle Ages there still were Jews in rural settlements, and even beyond the period of the Crusades Jews owned lands, vineyards, and fields here or there in the small country towns and even cultivated them; our chief source for this is the Responsa." Jejich sídlení byla v městech často omezené na určité oblasti zvané ghetta. Požadavek, aby byli Židé odlišitelní podle oblečení, vzešel v roce 1215 ze Čtvrtého lateránského koncilu. To se prakticky projevovalo v mnoha případech nošením speciálního kulatého odznaku."Jewish Identification: Jewish Badge." The Jewish Virtual Library. Retrieved 2016-04-14. Některým Židům se však povedlo tomuto ponižujícímu požadavku vyhnout tím, že podplatili obecní úřad či konkrétní osoby v moci.Gay, Ruth. The Jews of Germany: A Historical Portrait. New Haven: Yale University Press, 1992. p. 20-21. Gay refers to historian Heinrich Graetz as her source, without a specific citation. V pozdním středověku byli Židé vyhoštěni z menších i větších regionů napříč západní Evropou a německými zeměmi, byli vyhnáni z Anglie v roce 1290 a z Francie v letech 1306 a 1394. K největším odsunům došlo ve Španělsku roku 1492 a Portugalsku roku 1496, kde byla Židům dána možnost buď konvertovat na křesťanství, nebo opustit zemi do šesti nebo jedenácti měsíců. Protestantská reformace společně s některými učeními Martina Luthera přispěla též k nárůstu antisemitismu.
Moderní a rasový antisemitismus Rasový antisemitismus vznikl ke konci 19. století v Evropě. Byl započat jako součást širšího rasistického pohledu na svět a přesvědčení o nadřazenosti „bílé rasy“ nad všemi ostatními “rasami”, zatímco již tehdy existující předpojatost byla podpořena pseudovědeckými teoriemi jako např. sociálním darwinismem.
Hlavní myšlenkou rasového antisemitismu tak, jak jej formuloval rasový teoretik Joseph Arthur de Gobieau, je, že Židé představují odlišný a podřazený národ oproti jiným evropským národům. Důraz byl kladen na neevropský původ a kulturu Židů, což znamenalo, že tak na ně bylo nahlíženo i tehdy, když konvertovali na křesťanství. Tento moderní typ antisemitismu šířil nenávist vůči Židům na základě jejich etnického původu a ne jen na základě jejich náboženství.
Další částí moderního antisemitismu v Evropě byla konspirační teorie hlásající, že Židé vládnou světové ekonomice. Tato smyšlená mystifikace byla podrobně popsána v publikaci zvané Protokoly sionských mudrců, která byla poprvé vydána v roce 1903 v Rusku. Tato falešná zpráva však nabývala na vážnosti a přesvědčivosti kvůli slavným Židům jako byla např. rodina Rotschildových, finanční dynastie, která měla významnou pozici v evropském bankovním systému.
Vzestup moderního antisemitismu společně se vzestupem nacionalismu a konceptu národního státu přinesl vlnu antisemitismu, když Židé usilovali o nabytí občanských práv a rovnocennosti ve svých zemích. V Německu tyto události vyústili v tzv. Hep-Hep potyčky v roce 1819, kdy byli Židé z Bavorska napadeni za to, že požadovali svá občanská práva. Jednou z nejslavnějších událostí 19. století byla Dreyfusova aféra, během které byl francouzský důstojník židovského původu, Dreyfus Alfred, obviněn ze špionáže. Soudní proces v této záležitosti započal vlnu antisemitismu ve Francii přestože byl Dreyfus v roce 1906 shledán nevinným. Tato událost velice inspirovala Theodora Herzla.
Náboženský antisemitismus ovšem ve východní Evropě přetrval, a to z velké části díky tomu, že průmyslová revoluce ovlivnila tuto oblast méně. V průběhu 19. století a na začátku 20. století došlo v Rusku k několika pogromům, ke kterým vedlo mnoho odlišných důvodů jako např. antisemitská politická hnutí, atentátník cara Alexandra II. v roce 1882 a obvinění z rituálního obětování křesťanských dětí. Nejznámější takové obvinění proběhlo v Kyjevě v roce 1903, kde byl ruský Žid Menachem Bejlis nakonec shledán nevinným z vraždy křesťanského chlapce. Pogromy v roce 1881 a po první Ruské revoluci v 1905 si vyžádaly tisíce židovských životů a přiměly více než 1 milion Židů k emigraci do Ameriky. Ruská revoluce v roce 1917 a následná občanská válka rozdmýchaly novou vlnu pogromů proti Židům, zatímco národní milice a běžné armády bojovaly o kontrolu a vládu nad Ruskem. Odhadovaný počet obětí těchto pogromů je udáván v desítkách tisíců.
Holokaust
Holokaust je nejvýznamnější událost moderní židovské historie a představuje tu nejhorší genocidu, ke které kdy došlo. Přibližně šest milionů Židů, asi 2/3 celé evropské židovské populace, bylo během něho zavražděno nacisty.