Velká vlna u pobřeží Kanagawy (japonsky: 神奈川沖浪裏, Hepburn: Kanagawa-oki Nami Ura; doslova Pod vlnou u pobřeží Kanagawy) je dřevotisk ve stylu ukijo-e od japonského umělce Hokusaie Kacušiky (1760–1849), vytvořený během období Edo, asi koncem roku 1831. Tisk zobrazuje tři čluny bojující s rozbouřeným mořem, přičemž velká, hřebenovitá vlna vytváří uprostřed nad čluny spirálu, v níž je na pozadí vidět hora Fudži.
Velká vlna je Hokusaiovým nejznámějším dílem. Je součástí jeho řady dřevořezů 36 pohledů na horu Fudži, vytvořené v době, kdy japonské výtvarné umění revolučně změnilo využití pařížské modři. Kompozice Velké vlny je syntézou tradičních japonských tisků a perspektivy vyvinuté v Evropě a autorovi přinesla okamžitý úspěch v Japonsku a později v Evropě, kde Hokusaiovo umění inspirovalo díla impresionistů. Otisky Velké vlny vlastní řada muzeí po celém světě; mnohé kusy přitom pocházejí ze soukromých sbírek japonských tisků nashromážděných v 19. století. Předpokládá se, že do 21. století přežilo jen zhruba 100 exemplářů prvního vydání v různém stavu; jeden z nich byl roku 2025 prodán za cenu přibližně 2,8 milionu amerických dolarů. Z již opotřebovaných původních dřevěných štočků byly později vyráběny i další otisky, ty jsou však méně kvalitní.
Velká vlna u pobřeží Kanagawy byla označena jako „asi nejčastěji reprodukovaný obraz celých dějin umění“ a také jako uchazeč o titul „nejslavnějšího uměleckého díla Japonska“. Dřevořez ovlivnil několik západních umělců a hudebníků, včetně Clauda Debussyho, Vincenta van Gogha a Clauda Moneta. Hokusaiovy mladší kolegy Hirošiga a Kunijošiho Utagawu inspiroval k tvorbě vlastních děl zobrazujících vlny.
Kontext Umění ukijo-e náhled|Tisková deska pro ukijo-e
Ukijo-e je japonský umělecký styl a tiskařská technika, která vzkvétala v 17. až 19. století. Umělci takto vytvářeli dřevořezy a malby nikuhicuga s náměty krasavic, herců divadla kabuki a zápasníků sumó, scén z historie a lidových příběhů, obrázků z cest a krajin, japonské flóry a fauny i erotiky. Termín ukijo-e () se překládá jako „obraz[y] pomíjivého světa“.
Poté, co se město Edo (od roku 1868 nazývané Tokio) stalo v roce 1603 sídlem vládnoucího šógunátu Tokugawa, třída čóninů – obchodníků, řemeslníků a dělníků – těžila nejvíce z rychlého hospodářského růstu města a začala si užívat a podporovat zábavu v podobě divadla kabuki, gejš a kurtizán z čtvrtí rozkoše. Termín ukijo začal popisovat tento hédonistický životní styl. Tištěná nebo malovaná díla ukijo-e byla oblíbená u čóninů, kteří zbohatli natolik, že si mohli dovolit zdobit jimi své domovy.
Nejranější díla ukijo-e, malby a jednobarevné tisky žen od Moronobua Hišikawy, se objevila v 70. letech 17. století. Barevný tisk byl zaváděn postupně a zpočátku se používal pouze pro zvláštní zakázky. Do 40. let 18. století umělci jako Okumura Masanobu používali k tisku barevných ploch několik málo dřevěných štočků. V 60. letech 18. století úspěch Harunobua Suzukiho s „brokátovými tisky“ (nišiki-e) vedl k tomu, že se plnobarevná produkce stala standardem, přičemž k vytvoření každého tisku se používalo deset i více štočků. Někteří umělci ukijo-e se specializovali na vytváření maleb, ale většina děl byly tisky. Umělci zřídka vyřezávali dřevěné štočky sami; produkce byla rozdělena mezi umělce, který návrhy vytvářel; řezbáře, který štočky vyřezal; tiskaře, který štočky na ručně vyráběný papír barevně tiskl; a nakladatele, který produkci financoval, propagoval a distribuoval. Protože se tisk prováděl ručně, tiskaři mohli dosáhnout efektů, které jsou u strojů nepraktické, jako je míchání nebo gradace barev přímo na tiskovém štočku.
Umělec náhled|200px|Hokusai, autoportrét z roku 1839
Hokusai Kacušika se narodil roku 1760 ve čtvrti Kacušiku na východě Eda. Byl synem výrobce zrcadel pro šóguna a ve věku 14 let dostal jméno Tokitaró. Protože Hokusai nebyl nikdy uznán jako dědic, je pravděpodobné, že jeho matka byla konkubína.
Hokusai začal malovat, když byl šest let, a když byl dvanáct, jeho otec ho poslal pracovat do knihkupectví. V šestnácti se stal učněm rytce, kde zůstal tři roky a začal vytvářet své vlastní ilustrace. V osmnácti Hokusaie přijal jako učně Kacukawa Šunšó, jeden z největších umělců ukijo-e své doby. Když Šunšó roku 1793 zemřel, Hokusai sám studoval japonské a čínské styly i některé holandské a francouzské malby. Roku 1800 vydal cykly Známé pohledy na Východní hlavní město a Osm pohledů na Edo a začal přijímat studenty. Tehdy začal používat jméno Hokusai; celkem použil více než 30 pseudonymů.
Roku 1804 se Hokusai proslavil, když pro slavnost v Tokiu vytvořil obraz buddhistického mnicha Daruma na ploše 240 čverečních metrů. Kvůli své nepříznivé finanční situaci roku 1812 vydal Rychlé lekce zjednodušené kresby a začal cestovat do Nagoji a Kjóto, aby získal více studentů. Roku 1814 vydal první z patnácti svazků Hokusai manga, cyklu kreseb témat, které ho zajímaly, jako lidé, zvířata a Buddha. Svou známou řadu 36 pohledů na horu Fudži vydal na konci 20. let; byla tak populární, že k původním 36 listům následně přidal dalších deset. Hokusai zemřel roku 1849 ve věku 89 let.
Podle Calza (2003) Hokusai několik let před svou smrtí prohlásil:
Od věku šest let jsem měl zálibu kopírovat formy věcí a od věku padesáti jsem vydal mnoho kreseb, ale vše, co jsem nakreslil do svého sedmdesátého roku, není hodno pozornosti. Ve věku sedmdesáti tří let jsem částečně pochopil strukturu zvířat, ptáků, hmyzu a ryb a život trav a rostlin. A tak se v osmdesáti šesti letech budu zdokonalovat ještě více; až mi bude devadesát, ještě hlouběji proniknu do jejich skrytého významu a ve věku sto let možná skutečně dosáhnu úžasné a božské úrovně. Když mi bude sto deset, každá tečka, každá čárka bude žít svým vlastním životem.Calza 2003, s. 7.
Popis Velká vlna u pobřeží Kanagawy je krajinářský dřevořez orientovaný na šířku (joko-e) velikosti óban, tedy asi 25 cm × 37 cm. Obraz je složen ze tří prvků: bouřlivého moře, tří lodí a hory. Podpis umělce je v levém horním rohu.
Hora náhled|200px|Detail středu obrazu. V pozadí je modře vyobrazená hora Fudži se zasněženým vrcholem.
V pozadí je hora Fudži a její zasněžený vrchol; Fudži je ústřední téma řady Šestatřicet pohledů na horu Fudži, která ji zobrazuje z různých úhlů. V Velké vlně u pobřeží Kanagawy je Fudži zobrazena modře s bílými světlinami podobným způsobem jako vlna v popředí. Tmavá barva obklopující horu naznačuje, že obraz je zasazen do časného rána, kdy slunce z pohledu diváka vychází a začíná osvětlovat zasněžený vrchol. Mezi horou a divákem jsou kumulonimbové mraky; ačkoli tyto mraky obvykle naznačují bouři, na Fudži ani na hlavní scéně neprší.
Lodě Scéna ukazuje tři ošiokuri-bune (押送船), rychlé lodice, které byly používány k transportu živých ryb z Izu a Bósó na tržiště v Tokijském zálivu. Podle analýzy Cartwrighta a Nakamury (2009) jsou lodice situovány v Tokijském zálivu poblíž dnešního Kanagawa-ku s Edem na severu a horou Fudži na západě. Lodice směřují na jih, pravděpodobně do zátoky Sagami, aby tam naložily náklad ryb na prodej v Edu. Každá lodice má osm veslařů s vesly v rukou. Na přední části každé lodice jsou další dva členové posádky; celkem se tak na lodích nachází 30 mužů, ale je vidět pouze 22. Velikost vlny lze přibližně určit porovnáním s velikostí lodí: ošiokuri-bune bývaly dlouhé mezi 12 a 15 metry. Pokud vezmeme v úvahu, že Hokusai snížil vertikální měřítko o 30 %, je vlna vysoká mezi 10 a 12 metry.
Moře a vlny náhled|Detail vrcholu vlny, fraktálního tvaru podobného „drápům“ náhled|vlevo|Detail malé vlny, která má podobný tvar jako silueta hory Fudži
Kompozici dominuje moře a je založena na tvaru vlny, jež se pohybuje kupředu a ovládá celý výjev před svým zhroucením. V tomto bodě vlna vytváří dokonalou spirálu, její střed prochází středem obrazu, což umožňuje zahlédnout horu Fudži v pozadí. Obraz je vytvořen z křivek, vodní povrch je prodloužením křivek uvnitř vln. Křivky pohybu velké vlny vytvářejí další křivky, jež jsou rozděleny na mnoho malých vln, opakujících tvar velké vlny. Edmond de Goncourt, francouzský spisovatel, popsal vlnu takto:
„Dřevořez, který by se měl jmenovat Vlna. Jako by to byl téměř zbožštěný obraz, [vytvořený] malířem uchváceným náboženskou hrůzou z obrovského moře, které obklopuje jeho zem: obraz ukazuje, jak se [vlna] vztekle vzpíná k nebi, hluboký azurový průsvitný vnitřek jejího závitu, její roztřepený vrchol, který se rozstřikuje ve spršce kapek podobných drápům zvířete.“
Vlna bývá popisována jako tsunami, obří vlna nebo pravděpodobněji jako takzvaná obří osamělá vlna, ale též jako monstrózní nebo přízračná vlna podobná bílé kostře ohrožující rybáře svými „drápy“. Tato interpretace díla připomíná Hokusaiovo mistrovství v japonské mytologické fantazii, které je doloženo přízraky na jeho jiných obrazech. Bližší pohled na levou stranu vlny odhalí mnohem více „drápů“ za proužkem bílé pěny, které jsou připraveny uchvátit rybáře. Tento obraz připomíná mnoho Hokusaiových předchozích prací, včetně jeho řady Sto duchařských příběhů, vytvořené v letech 1831 a 1832, která zachycuje nadpřirozené náměty explicitněji. Silueta vlny připomíná draka, který autor často zobrazoval, dokonce i na hoře Fudži. Kvůli svému skromnému původu Hokusai neměl příjmení; jeho první přezdívka Kacušika byla odvozena od oblasti, ze které pocházel. Během své kariéry Hokusai použil přes 30 jmen a nikdy nezačal nový cyklus prací, aniž by si změnil jméno; někdy své pseudonymy přenechával svým žákům.
Hloubka a perspektiva Hloubka a perspektiva (uki-e) v díle Velká vlna u pobřeží Kanagawy vynikají s výrazným kontrastem mezi pozadím a popředím. Vizuálnímu prostoru dominují dvě velké hmoty: prudkost velké vlny kontrastuje s klidem prázdného pozadí, což evokuje dualistický koncept jinu a jangu. Bezmocný člověk zápasí mezi těmito dvěma silami, což může být odkazem na buddhistickou filozofii, v níž jsou lidské věci a záležitosti pomíjivé, jak je znázorněno loděmi pohazovanými obří vlnou, a na šintoismus, zvláště japonský koncept, v němž je příroda všemocná.
Směr čtení náhled|200px|Zrcadlově otočený obraz
Podle některých je Velká vlna u pobřeží Kanagawy nejlépe srozumitelná při čtení zprava doleva. To je u japonských maleb tradicí, protože japonské písmo, pokud je psáno svisle, se také čte zprava doleva. Analýza lodí na obraze, zejména té nahoře, odhaluje, že štíhlá, zužující se příď směřuje doleva, což naznačuje, že japonská interpretace je správná. Vzhled lodí lze také analyzovat v Hokusaiově tisku Sóšú čóši z řady Oceány moudrosti, ve kterém se loď pohybuje proti proudu směrem doprava, jak ukazuje její kýlový vír.
Vznik Hokusai během kompozice díla Velká vlna u pobřeží Kanagawy čelil mnoha výzvám. V roce 1826, když mu bylo přes šedesát, se potýkal s finančními potížemi a v roce 1827 zřejmě měl vážné zdravotní potíže, pravděpodobně cévní mozkovou příhodu. Jeho manželka zemřela následujícího roku a v roce 1829 musel zachránit svého vnuka před finančními problémy, což Hokusaie uvrhnulo do chudoby. Přestože svého vnuka v roce 1830 poslal na venkov s jeho otcem, finanční důsledky přetrvávaly ještě několik let, během nichž pracoval na sérii Šestatřicet pohledů na horu Fudži. Cartwright a Nakamura (2009) interpretují Hokusaiovy útrapy jako zdroj silných a inovativních obrazů této série. Hokusaiovým cílem pro tuto řadu se zdá být zachycení kontrastu mezi posvátnou horou Fudži a světským životem.
vlevo|200px|Kanagawa-oki Honmoku no zu, vytvořeno kolem roku 1803 vlevo|200px|Oshiokuri Hato Tsusen no Zu, vytvořeno kolem roku 1805 vlevo|200px|Kaijo no Fuji, z druhého svazku Sto pohledů na horu Fudži, 1834