Závist (též Lhota-Točná) je pravěké hradiště a největší keltské oppidum na území Česka. Nacházelo se na kopcích po obou stranách Břežanského údolí na pravém břehu Vltavy, na jižním okraji Prahy. Jeho pozůstatky jsou od roku 1989 chráněny jako národní kulturní památka.
Závistské oppidum stálo na vrchu Hradiště nad bývalým soutokem Vltavy a Berounky u Zbraslavi. Nachází se jižně od Prahy, na pravé straně Vltavy naproti Zbraslavi a západně od vsi Lhota. Nejspíše v závěrečné fázi existence se oppidum rozšířilo přes hluboce zaříznuté Břežanské údolí i na protější vrch Šance (v katastrálním území Točná v Praze). Výškový rozdíl mezi hladinou řeky a vrcholovou partií oppida dosahuje až 200 metrů.
Název Název Závist je odvozen z pojmenování hájovny, která je pod vrchem Hradiště u potoka, který se dříve nazýval Zalužanka.
Historie náhled|vlevo|Pohled přes předhradí k akropoli
Návrší bylo osídleno od eneolitu lidem kultury s nálevkovitými poháry a řivnáčské kultury. Nejstarší opevnění je doloženo v období středodunajské mohylové kultury ve střední době bronzové. Pozdější sídliště knovízské kultury bylo patrně neopevněné. V mladší fázi knovízské kultury, označované jako štítarská kultura, však bylo vybudováno mohutné opevnění, které zaniklo při rozsáhlém požáru. V následujícím období zůstal vrch neobydlený a nové osídlení je spojeno až s bylanskou kulturou v mladší době halštatské. Tehdy se v prostoru pozdějšího kultovního místa na akropoli nacházelo čtyři až pět pravidelně rozmístěných domů s kůlovou konstrukcí, hypoteticky považovaných za dvorec či dvorce světské a kultovní elity.
náhled|Vrch Šance
Na přelomu starší doby železné a časné doby laténské bylo hradiště Závist spolu se západočeským Vladařem nejvýznamnějším sídlem v Čechách. Jeho obyvatelé udržovali kontakty se západní Evropou, Řeckem a Etrurií. Časně laténskou fázi hradiště ukončil krátce po roce 400 př. n. l. požár. Místo bylo sice obnoveno, ale po krátké době opuštěno.
Pozdní doba laténská Podoba následujícího osídlení je nejasná, ale dalšího vrcholu hradiště dosáhlo v polovině 2. století př. n. l., kdy na kopci vzniklo rozsáhlé keltské oppidum, které přetrvalo do doby po polovině 1. století př. n. l. Počet obyvatel pozdně laténského oppida je odhadován zhruba na jeden tisíc.
Podle nálezů z východního předhradí byla v pozdní době laténské nejvýznamnější hospodářskou činností zemědělská výroba, ale předpokládá se, že část potravin byla dovážena z širšího zázemí. Obyvatelé pěstovali zejména různé druhy pšenice, v menším množství ječmen, žito, hrách, vikev, ale doložena je také přítomnost ovsa, prosa nebo čočky. K jejich sklizni a zpracování používali železné radlice, kosy a ruční rotační mlýny. Úrodu skladovali v nadzemních špýcharech. Z hospodářských zvířat převažoval chov skotu, prasete, koní, ovcí a koz. Lovná zvěř se v jídelníčku objevovala jen zřídka, ale byla důležitá jako zdroj surovin.
Ze specializovaných řemesel na předhradí probíhalo kovářství, hrnčířství a výroba mincovních střižků. Nálezy lnu setého, hliněných přeslenů, závaží a vřeten dokládají textilní výrobu a železná šídla se používala na zpracování kůží. Regionální obchod spočíval v produkci náročnějších technických výrobků a v dovozu potravin, některých druhů keramiky nebo keramických surovin a křemitých pískovcových brousků. Hlavní obchod ale vycházel z polohy hradiště u dálkových cest z vyspělých oblastí v jižní Evropě.
V době římské a během období stěhování národů se na vrchu Hradiště nacházelo jen sporadické osídlení. Z raného středověku pochází nálezy hrobů datovaných do 9.–10. století.
Historiografie Nejstarší zmínka o hradišti se nachází v Kronika české Václava Hájka z Libočan z roku 1541. Autor je považoval za sídlo germánského krále Marobuda, na jehož místě později vnikl Kazín, město založené dcerou bájného knížete Kroka. Bohuslav Balbín ve svém díle z roku 1681 popsal Závist jako hromady kamenů, v nichž jsou patrné stopy malty, domů, hradem a sklepů, jejichž původ připsal kmeni Bójů.
První vědecký popis a jednoduchý plán hradiště publikoval František Beneš roku 1864 v Památkách archeologických a o čtyři roky později také Jan Erazim Vocel v díle Pravěk země české.
Archeologie Hradiště poprvé popsal v roce 1864 František Xaver Josef Beneš ve stručném článku, který doplnil jednoduchým plánem. Ve svém díle jej zmínil Jan Erazim Vocel. Historik Karel Vladislav Zap Závist považoval za ležení vojska císaře Zikmunda a Ludvík Šnajdr za Marobudovo sídlo. Emanuel Šimek v roce 1925 publikoval informaci o propojení fortifikací na Závisti a sousední Šanci. Na základě jím datovaného materiálu z prostoru brány A datoval hradiště do raného středověku a považoval je za slavníkovské hospodářské a politické centrum. Od roku 1943 do konce druhé světové války hradiště povrchově zkoumal František Prošek, který je označil za keltské oppidum, vytvořil podrobný plán a názvosloví jednotlivých míst.
Přípravu archeologického výzkumu zahájil v padesátých letech 20. století Jaroslav Böhm, ale první výzkumy začaly až v roce 1963 za Jana Filipa. V letech 1963–1973 výzkum vedla Libuše Jansová a od roku 1973 Karla Motyková-Šneidrová.
Prostor východního předhradí byl před rokem 1989 zkoumán malými sondami, povrchovými sběry a geofyzikálními metodami a v letech 1973–1976 byl v jeho severozápadní části proveden plošný odkryv s rozlohou 3796 m², který umožnil výzkum pozdně laténských objektů, ale také objektů kultury s nálevkovitými poháry a z časné doby laténské. Vedoucím výzkumu předhradí i vrchu Šance byl Miloš Čižmář.
Dlouholetý archeologický výzkum na Závisti byl ukončen v létě roku 1989. Přestože už v roce 1974 Jan Filip podnítil diskusi o uchování a prezentaci kamenných staveb odkrytých výzkumem na akropoli, k realizaci nikdy nedošlo. Evžen Neustupný v létě roku 1990 oznámil, že jejich pozůstatky budou zasypány. Stavby však zůstaly odkryté nejméně do roku 2003, kdy už byly značně poškozené, a jedinou možností zůstalo jejich zahrnutí.
Osud archeologické památky náhled|Oppidum Závist u Zbraslavi – akropole (stav po zasypání výkopů; pohled od altánu Kamenný stůl k východu
Oppidum Závist bylo zpřístupněno po ukončení archeologického výzkumu v roce 1990, kdy zde zůstaly odkryté základy původních staveb. Kvůli ohrožení památky bylo v roce 2004 provedeno její zakonzervování zavezením silnou vrstvou štěrku. Takto vzniklá plocha pak postupně začala zarůstat náletovými dřevinami a bylo potřeba najít řešení na její zajištění.
Ke konci roku 2021 vyvolalo vlnu kontroverze zahájení projektu Akropole Závist – Zpřítomnění. Plocha má být podle projektu překryta šedobílou mlatovou vrstvou s pestrobarevnými betonovými geometrickými objekty v místech zasypaných základů staveb. Projekt by měl být dokončen do roku 2030. V již zahájené první fázi vzniká na vrcholu kopce také rozhledna od architekta Martina Rajniše. Návrh podoby druhé fáze výstavby od architekta Josefa Pleskota byl kritizován za necitlivost vůči památce i lokální krajině. Kritika se snesla také na vedení obce, které projekt schválilo, kritizována byla především nedostatečná informovanost veřejnosti, což bylo nakonec úřady zdůvodněno opatřeními proti pandemii covidu-19. Za projekt se postavil Ústav archeologické památkové péče středních Čech, který oceňuje, že se začala řešit zanedbanost lokality. Proti projektu se naopak postavil například Český národní komitét Mezinárodní rady památek a sídel a vznikla petice občanů.
Přírodní poměry laténského hradiště Prostor hradiště a přilehlého okolí byl v době osídlení odlesněn. K zásahům do vegetačního krytu na lokalitě docházelo už v neolitu, ale až rozsáhlé dřevěné konstrukce opevnění vyžadovaly značné množství dřeva. Jeho spotřeba se měnila s intenzitou osídlení. Lesem lokalita opět na dlouhou dobu zarostla až koncem raného středověku, kdy bylo hradiště definitivně opuštěno. V následujících staletích podobu lesa ovlivňovala jen pastva dobytka, toulavá seč a v pozdějších obdobích výsadba lesních dřevin.
Střídavé odlesnění svahů, spolu s erozí a budováním příkopů a valů, vedlo k rozsáhlým změnám povrchu a rozvoji šípákové doubravy na jižních úbočích a suťového lesa na k severu orientovaném svahu Břežanského údolí. Podle analýz zuhelnatělých zbytků dřeva před výstavbou hradiště rostly na svazích spíše svahové bučiny nebo dubobučiny a v blízkých nivách úzké pobřežní lemy vrb a topolů, ale většinu jich porůstal tvrdý luh s převahou dubu a malou příměsí jilmu vazu. Na samotném hradišti pak původně rostly teplomilné dubové a habrové lesy. V jejich stromovém patře převládal dub, jilm habrolistý, habr, javor babyka, bříza a borovice lesní. Četné jsou také nálezy pecek dřínu.
Stavební vývoj vpravo|náhled|Oppidum Závist:1 – Akropole2 – Opevnění3 – Šance4 – Brána A5 – Brána D6 – Příkop7 – Podhradí
Nadmořská výška vrchu Hradiště je 391 metrů. Celková délka všech fortifikací dosahuje devíti kilometrů a zahrnuje také jejich pozůstatky na sousedním návrší Šance. Celková chráněná plocha tak měří téměř 200 hektarů. Na nejvyšším místě se nachází akropole chráněná ve směru od východu několikanásobným opevněním. Obdélná vyvýšenina na západě se nazývá Balda a na severovýchodě se nachází část označovaná U Altánu. Součástí hradiště bývalo rovněž předhradí Adámkovo mýto na jihozápadě, další předhradí na jihovýchodě a návrší Šance na opačné straně Břežanského údolí. Přístupová cesta vedla od východu kolem brány označované tradičně písmenem A, překonala široký příkop a branou D vstoupila do akropole, odkud bylo možné pokračovat k poloze Balda nebo do sedla U Altánu.
Případné eneolitické opevnění nebylo doloženo, ale je možné, že je překryté mladšími fortifikacemi. Pokud existovalo, patrně se nacházelo v polohách Balda nebo U Altánu.
Doba bronzová Nejstarší opevnění lokality ze střední doby bronzové bylo v podobě palisády odkryto na jižním okraji akropole. Mohutnější opevnění z pozdní doby bronzové bylo zachyceno v západním křídle brány D. Skládalo se z pásu vlčích jam, deset metrů širokého volného prostoru, za nímž následovaly ve skále vytesaný, tři metry široký a jeden metr hluboký příkop, berma a násyp s palisádou. Opevněná plocha štítarského hradiště dosahovala asi šedesáti hektarů. Tehdejší vstup vedl od jihovýchodu a v prostoru akropole se nacházel ohrazený kultovní prostor.
Halštatská a časně laténská fáze
Halštatské opevnění bylo vybudováno kolem roku 500 př. n. l. a chránilo plochu o rozloze 27 hektarů. Jeho jádrem byla hradba široká tři až pět metrů. Tvořila ji čelní palisáda z dubových kůlů, propojená roštovou konstrukcí s dřevěnou zadní stěnou, přičemž prostor mezi nimi byl vyplněn kamením a zeminou. Přístup do hradiště umožňovala brána chráněná příkopem. Brána vznikla vtažením dvou křídel hradby, mezi nimiž vedl 3,5 metru široký průchod. V místě vlastního vstupu byl průchod rozdělen nosnými kůly přemostění a přehrazen vraty. Předhradí mělo vlastní opevnění.
V pozdní době halštatské se plocha hradiště rozšířila na devadesát hektarů a s předhradími téměř na jeden kilometr čtvereční. Kultovní okrsek v prostoru akropole s rozměry 30 × 27 metrů byl mírně rozšířen a v jeho středu byla postavena kůlová stavba s půdorysem 18 × 9 metrů.
V časné době laténské byl čtyřhranný opevněný prostor akropole rozšířen na plochu o velikosti 90 × 80 metrů. Uvnitř byly vybudovány kamenné plošiny připomínající etruské posvátné okrsky. Přestavěno bylo také opevnění. Hradbu nově tvořila čelní zeď z nasucho kladených kamenů, propojená dřevěnými prvky s vnitřním násypem a s palisádou na vrcholu. Nevznikla ani nezanikla najednou a její konkrétní podoba se pravděpodobně měnila podle aktuálních potřeb stavitelů.
Pozdně laténská fáze V pozdně laténské fázi se plocha hradiště postupně zvětšovala z 35 hektarů na přibližně sto hektarů. V opevnění bylo rozpoznáno pět stavebních etap. Nejlépe byly prozkoumány v okolí hlavní brány D. První linie ohrazení východního předhradí vedla ve vzdálenosti asi 200 metrů od zástavby Lhoty a dochovala se v podobě terénní hrany.