Kito Lorenc (4. března 1938 Schleife/Slepo – 24. září 2017 Budyšín) byl lužickosrbský básník, spisovatel, esejista, překladatel a editor, vnuk spisovatele Jakuba Lorence-Zalěského. V jeho díle, které je psáno v hornolužické i dolnolužické srbštině a němčině, vznikla syntéza německého a lužickosrbského elementu, která předznamenala postmoderní pluralitní model lužické kultury. Za svého života byl označován za nejvýznamnějšího básníka tehdejší srbské i německé Lužice.
Život Christoph Lorenz/Kito Lorenc se narodil 4. března 1938 v saském hornolužickém Slepu (Schleife) jako syn pilaře a obchodníka se dřevem. Jeho děd, jehož příklad Kita v mnohém ovlivnil, byl spisovatel Jakub Lorenc-Zalěski (1874–1939). V letech 1952–1956 navštěvoval dolnolužickosrbskou internátní vyšší školu v Chotěbuzi. Zde se naučil dolnolužickou srbštinu. Již předtím uměl z domova německy a v rodišti svého děda v Radworu (Radibor) se obeznámil se srbštinou hornolužickou. V letech 1956–1961 studoval slavistiku a pedagogiku na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku. V letech 1961–1972 pracoval jako vědecký asistent v oboru versologie na budyšínském Institutu pro výzkum lužickosrbského lidu (po roce 1990 Srbský institut). I po ukončení tohoto zaměstnání se však nadále věnoval sorabistice a vydavatelské činnosti. V období let 1972–1979 byl Lorenc dramaturgem Státního lužickorbského lidového souboru. V roce 1973 začala jeho zásluhou vycházet edice „Serbska poezija“, v níž do roku 2014 vyšlo 60 sešitů a vzniklo tak rozsáhlé kompendium lužickosrbské literatury. Od roku 1979 se stal Lorenc spisovatelem z povolání (po smrti Jurije Brězana byl tedy vedle Jurije Kocha jedním ze dvou v Lužici). Od počátku se věnoval rovněž překladům a přebásněním. V roce 1981 vyšla jeho Serbska čitanka = Sorbisches Lesebuch s četnými překlady z lužickosrbské literatury. Kolem roku 1959 začal Lorenc poprvé psát básně v němčině, teprve po té – v neposlední řadě pod vlivem svého děda a německého básníka Johannese Bobrowského – také v dolnolužické a hornolužické srbštině. Za svou tvorbu byl v letech 1962 a 1968 vyznamenán Literární cenou Domowiny. Jako svobodný spisovatel žil Lorenc v obci Wuischke/Wuježk u Hochkirchu/Bukecy poblíž vrchu Czorneboh. V letech 1969–1976 zaštiťoval mladé srbské básnířky a básníky, z nichž mnozí prorazili. Od 80. let se Lorenc začal více věnovat literatuře pro děti. V období NDR byl několikrát vyznamenán. V roce 1974 obdržel Cenu Heinricha Heineho udělovanou Ministerstvem kultury NDR, roku 1990 pak Ćišinského cenu NDR. Na rozdíl od většiny ostatních lužickosrbských spisovatelů byl vyznamenáván také po převratu: v roce 1991 získal Cenu Heinricha Manna a zároveň byl zvolen za člena Saské akademie umění. Roku 1997 získal Stipendium Hermanna Hesse. Od 90. let experimentoval i s dramatickou formou. Dne 18. prosince 2008 mu byl Technickou univerzitou v Drážďanech propůjčen čestný doktorát. Roku 2009 obdržel Lessingovu cenu Svobodného státu Sasko, v roce 2012 následovala Petrarcova cena pro evropské spisovatele a roku 2016 převzal Cenu Christiana Wagnera, která je určena převážně básníkům. Dočkal se tedy uznání již za svého života. Kito Lorenc zemřel v Budyšíně 24. září 2017.
Literární dílo
Kito Lorenc byl již za svého života označován za nejvýznamnějšího básníka tehdejší srbské i německé Lužice. Jeho tvorba, která je provázána s moderními evropskými proudy, se vyvíjela rovněž v úzkém vztahu k literatuře NDR. Bez znalosti německého literárního kontextu lze proto do Lorencova díla proniknout jen stěží. Tvorbu K. Lorence lze rozdělit do několika fází: 1) počáteční období „na rozcestí socialistického realismu“, která ukazuje, jak básník mířil „ven“ z dogmatických témat. 2) Období 60. a 70. let, kdy vytvářel především poezii krajiny a jejího mýtu. 3) Období od 80. let, které se vyznačuje zkoumáním sémantických možností jazyka.
Nowe časy – nowe kwasy Lorencova první básnická sbírka Nowe časy – nowe kwasy z roku 1961 je krokem stranou od dosavadních schémat socialistického realismu, jak je nabízel např. Jurij Brězan. Lorenc zde i přes svůj sklon k melancholii a neustálému tázání ještě musel či chtěl zobrazovat optimismus. Na rozdíl od Brězanova monologu však častým užíváním forem v plurálu ukazuje připravenost k dialogu a reflektuje možnosti, které mají Lužičtí Srbové v nových podmínkách. Nowe časy tedy ohlašují také nové časy lužickosrbské poezie. Sbírka obsahuje texty v dolno- i hornolužické srbštině. Na počátku je cyklus, v němž podobně jako Ćišinski experimentuje s rýmem, metaforou a rytmem. Přestože se ve sbírce najdou také typické příznaky socialistického romantismu (anekdota z brigády, patronát mezi studenty a dělníky apod.), demonstroval tu Lorenc svou novou poetickou individualitu. Jeho volné rytmy patří k tomu nejlepšímu, co do té doby lužickosrbská poezie přinesla. Už zde se tedy může skrývat počátek jeho pozdější „poetiky slova“.
Krajina jako „země slov“ Se sbírkou Struga: wobrazy našej krajiny = Bilder einer Landschaft z roku 1967 přichází ke slovu polysémie, nebo také dvojdomost až trojdomost, která se projevuje užíváním hornolužické a dolnolužické srbštiny a němčiny a zkoumáním sémantických možností těchto jazyků. Hlavním tématem je potom filozofické ztvárnění krajiny. Inspirací zde byl Lorencovi básník Johannes Bobrowski, který pocházel z vícejazyčného prostoru kdysi německy osídlených východních oblastí dnešní Litvy a Polska. Toto území pro něho ztělesňovalo multikulturalitu i duchovní dějiny regionu. Tím, že Lorenc v srbsko-německé básni Struga aplikoval tento model na Lužici, rozšířil literární komunikaci za lužickosrbskou etnickou hranici. Tato báseň se symbolem vlaku jedoucího po mostě přes řeku Strugu pokouší integrovat staré i nové, přírodní nedotčenost i průmyslový pokrok. Idylické vzpomínky z dětství jsou však v kontrastu k současné těžbě uhlí. Tím je ukázán ambivalentní postoj Lužických Srbů k socialistické industrializaci. Struga je modelovým textem Lorencovy poetiky, která je od této chvíle lužickosrbsko-německá. V roce 1971 vyšla další sbírka podobného ladění Kluče a puće, v níž je báseň přirovnávána k domu, ve kterém chce lyrický subjekt bydlet. Lužice je zde personifikována a tvoří mikrokosmos kraje, ve kterém žijí lidé vedle mytologických bytostí. Folklór je při tom chápán jako zdroj životní síly. Klíčovou básní jsou Myšlenky v dřevěném domě, v nichž je obraz Lužického Srba jako stromu, který se chystá pila z továrny Krupp pokácet a rozřezat na polena. Dřevo však znovu dorůstá a obaluje se novými letokruhy. Lužice ovšem již v Lorencově pojetí není středem světa („švitoření o přestávce v lužické škole, ve třídě, kterou právě opustil pruský pedagog“), spíše jen jedním hlasem v celku světové polyfonie.
Jazyk předmětem hry Začátek 80. let přinesl změnu Lorencovy poetiky. Postupy v jeho literární tvorbě se stále více přibližují avantgardnímu psaní, které, např. pomocí dadaistických postupů, užívá k rozhodné kritice politického systému. Zesílený element jazykové hry s sebou přináší mnohem vyšší míru ironie a sarkasmu. Absolutní novinkou v lužickosrbské poezii je pak zobrazení jazykové svobody na bázi erotiky. Ta je tematizována ve sbírce Ty porno mi z roku 1988.
Poetika absolutního slova Poslední fázi Lorencovy poezie lze charakterizovat jako „poetiku absolutního slova“, protože v ní se básník pokusil o uskutečnění své vize básně jako domu, jež se po formální stránce blíží rytmizované próze a jejímž cílem je manifestovat básnickou formu jako formu samotného bytí. Tradičních lužickosrbských témat se zde chápe netradičně a řeší je především v jazykové rovině. Např. dávný protiklad města a vesnice je parodován na základě slova „urbanizace“ v básni Urbanecy. Tolikrát využívaný model zkázonosného města je zcela odlehčen zřetězením slov „Urban“, „Urbanka“, „Urbanecy“ ve spojením se slovesem „urbanizěrować“, které se v ústech staré Urbanky vzdaluje svému skutečnému významu. Texty v Lorencově poslední sbírce ukazují, že jeho poezii je možné číst v různých kontextech a že je mnohdy lze interpretovat různě, v závislosti na „okolí“ jiných textů. Takto je třeba vnímat také Lorencovu dvojdomost, neboť bez ní nemůže být jeho poezie plnohodnotně interpretována. Lorenc byl významným evropským básníkem, v jehož díle vznikla syntéza německého a lužickosrbského elementu, a který je tudíž považován za otce postmoderního pluralitního modelu lužické a německé kultury.
Bibliografie prvních vydání náhled|Hrob Kita Lorence v obci Hochkirch/Bukecy
Poezie Nowe časy – nowe kwasy : basnje ze studentskich lět. Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 1962. 114 s. Struga: wobrazy našej krajiny = Bilder einer Landschaft. Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina, 1967. 86 s. Kluče a puće: zezběrane basnje z lět 1962-1967 s dodawkom spěwow. Budyšin: Domowina, 1971. 88 s. Flurbereinigung : Gedichte. Berlin, Weimar : Aufbau-Verlag, 1973. 107 s. Kito Lorenc. Berlin : Verlag Neues Leben, 1979. 31 s. Poesiealbum ; 143. Kito Lorenc. Budyšyn : Ludowe Nakładnistwo Domowina, 1979. 61 s. Serbska poezija ; 7. Die Rasselbande im Schlamassellande : Gedichte für Robert und Jacob und andre Kindsköpfe. Berlin : Kinderbuchverlag, 1983. 63 s. Wortland : Gedichte aus 20 Jahren. Leipzig : Reclam, 1984. 174 s. Rymarej a dyrdomdej : poł kopy basni a tři basnički dźěćom a dźědam dźowkam a wowkam. Budyšin : Nakładnistwo Domowina, 1985. 37 s. Ty porno mi. Budyšin : Nakł. Domowina, 1988. 65 s. . Po wsy hanja job job job. Budyšin : Ludowe Nakładnistwo Domowina, 1989. s. . Po jsy ženjo job job job. Budyšyn : Ludowe Nakładnistwo Domowina, 1989. s. . Gegen den grossen Popanz. Berlin ; Weimar : Aufbau-Verl., 1990. 96 s. . Der goldene Apfel: [ein sorbisches Märchen]. Bautzen: Domowina-Verlag, 1990. 22 s. Bajka. . Kołbas : trysk z dwěmaj kóncomaj po wšelakich serbskich žórłach. Budyšin : Ludowe Nakł. Domowina, 1994. 85 s. . Terra budissinensis. (Kito Lorenc, Rudolf Hartmetz a Hans Mirtschin), Lusatia : Budyšin, 1997, . Suki w zakach : basnje, basnje-njebasnje, prěbasnjenja. Budyšin : Ludowe Nakł. Domowina, 1998. 114 s. . An einem schönbemalten Sonntag : Gedichte zu Gedichten. Ottensheim a. d. Donau : Ed. Thanhäuser, 2000. s. . Wierze łużyckie. Wrocław : Sudety, 2001. 94 s. . Zungenblätter : Gedichte und Nachdichtungen. Aschersleben : Verlag UN ART IG, 2002. 42 s. . Die Unerheblichkeit Berlins : Texte aus den Neunzigern. München : Lyriked., 2000. 84. s. . Achtzehn Gedichte der Jahre 1990–2002. Warmbronn : Keicher, 2003. 25 s. . Kepsy-barby = Fehlfarben : Gedichte sorbisch-deutsch. Berlin-Adlershof : Verl. der Nessing'schen Buchdr., 2004. s. Die Nessing'schen Hefte ; No. 4. Anthologie. Budyšin : Ludowe Nakł. Domowina, 2008. 63 s. Serbska poezija ; 7. . Drugi jezik = Andere Sprache. Smederevo : Međunarodni Festival Poezije Smederevska Pesnička Jesen, 2008. 197 s. Biblioteka zlatni ključ Smedereva ; N.S., Kn. 20. . Erinnerung an eine Nacht im Freien : Gedichte. Klagenfurt : Wieser, 2009. 70 s. . Podomk : basnje a druha nadoba z dwanatka lět. Budyšin : Ludowe Nakł. Domowina, 2010. 103 s. . Nach Morau, nach Krokau : Gereimtes und Ungereimtes für Kinder und Enkel. Klagenfurt : Wieser, 2011. 155 s. . Im Filter des Gedichts = Přez křidu basnje : Essays, Gespräche, Notate. Bautzen : Domowina-Verl., 2013. 340 s. . Gedichte. Berlin : Suhrkamp, 2013. 119 s. Bibliothek Suhrkamp ; 1476. . Windei in der Wasserhose des Eisheiligen : Gedichte und Schmungks. Leipzig : Poetenladen, 2015. 100 s. Reihe neue Lyrik ; Bd. 8. . Zymny kut : basnje a smorženki : z dodawkom čěskeje poezije Kyrkonošow. Budyšin : Ludowe nakładnistwo Domowina, 2016. 127 s. .
Próza Der zweiseitige Beitrag : Prosastücke = Wěsty dwustronski přinošk : pěše rěče. Bautzen : Domowina-Verlag, Ludowe nakładnistwo Domowina, 2015. 270 s. .
Drama Die wendische Schiffahrt : zwei Dramen. Bautzen : Domowina-Verl., 2004. 352 s. .
Písňové texty Spěw wo domje : do koła so stup ; do koła se stup = Lied auf die Heimat. Budyšin : Dom za serbske ludowe wuměłstwo, 1972. 9 s.