náhled|200px|upright|Parshwanatha založil džinistické vegetariánství v 8. století před naším letopočtem, jako nejpřísnější a nejkomplexnější formou vegetariánství. Vegetariánství má své kořeny v civilizacích starověké Indie a Starověkého Řecka. Vegetariánství je teorie a praxe dobrovolné nekonzumace masa jakéhokoli zvířete (včetně mořských živočichů), s nebo bez vyloučením dalších živočišných derivátů (jako jsou mléčné výrobky nebo vejce).Definice organizace vegsoc.org „Vegetarián je někdo, kdo žije na stravě z obilovin, luštěnin, ořechů, semen, zeleniny a ovoce s nebo bez použití mléčných výrobků a vajec. Vegetarián nejí maso, drůbež, zvěř, ryby, korýše nebo vedlejší produkty z porážky.“ Nejstarší záznamy o vegetariánství jako pojmu a praxi značného počtu lidí jsou ze starověké IndieSpencer, Colin: The Heretic's Feast. A History of Vegetarianism, London 1993 a starověké řecké civilizace v jižní Itálii a v Řecku.Spencer str. 33-68. V obou případech byla strava úzce spojena s myšlenkou nenásilí vůči zvířatům (tzv. Ahimsa v Indii) a byla propagována náboženskými skupinami a filozofy.Religious Vegetarianism From Hesiod to the Dalai Lama, ed. Kerry S. Walters and Lisa Portmess, Albany 2001, str. 13-46.
Po pokřesťanštění římské říše v pozdním Starověku (4.–6. století) z Evropy vegetariánství téměř vymizelo. Několik církevních řádů ve středověké Evropě omezovalo nebo zakazovalo pojídání masa z asketických důvodů, ale žádný z nich nevyloučil jedení ryb; tito mniši nebyli vegetariáni, ale někteří byli pescetariáni.Lutterbach, Hubertus: Der Fleischverzicht im Christentum, in: Saeculum 50/II (1999) str. 202. Během renesance vegetariánství v Evropě někde trochu vzkvétaloSpencer str. 180-200. a stalo se rozšířenou praxí v 19. a 20. století. Údaje o procentu vegetariánů v Západním světě se k září 2006 dle údajů společnosti Mintel pohybují v rozmezí 0,5 % až 4 %.Mintel Oxygen, "Attitudes Towards Vegetarianism - UK - december 2006"
Starověk
Indický subkontinent Raný džinismus a buddhismus
Džinistické a buddhistické zdroje ukazují, že princip nenásilí vůči zvířatům byl zavedeným pravidlem v obou náboženstvích již v 6. století př. n. l.Spencer str. 78-84; Tähtinen str. 106-107; Encyclopaedia of Religion and Ethics vol. 1 str. 231. Koncept džinismu, který je obzvláště přísný, je možná i mnohem starší. Paršvá, raný džinistický vůdce (Tirthankara), kterého moderní západní historici považují za historickou osobnost, žil v 8. nebo 7. století př. n. l. Říká se, že kázal nenásilí ne méně radikálně, než tomu bylo v džinistické komunitě v době Mahávíry (6. století př. n. l.).Tähtinen str. 132. Mezi 4. a 1. stoletím př. n. l. starověký indický filozof Valluvar, o němž moderní věda předpokládá, že byl původně džinista, napsal ve své práci Tirukkural exkluzivní kapitolu o veganství nebo vegetariánství a jednoznačně zdůrazňoval neživočišnou stravu (kapitola 26), neubližování (kapitola 32) a nezabíjení (kapitola 33).
Ne každý, kdo se odmítl podílet na jakémkoli zabití nebo poranění zvířat, se rovněž zdržel konzumace masa.Alsdorf, Ludwig: Beiträge zur Geschichte von Vegetarismus und Rinderverehrung in Indien, Wiesbaden 1962, str. 561-576. Z tohoto důvodu je sporná otázka buddhistického vegetariánství v raných fázích vývoje tohoto náboženství. Existují dva myšlenkové směry. První říká, že Buddha a jeho následovníci jedli maso, které jim nabídli hostitelé nebo almužníci, pokud neměli důvod domnívat se, že zvíře bylo poraženo konkrétně kvůli nim.Alsdorf str. 561-564. Druhý říká, že Buddha a jeho společenství mnichů (sangha) byli přísní vegetariáni a zvyk přijmout almužnu masa byl tolerován až později, při poklesu kázně.Kapleau, Philip: To Cherish All Life, Rochester (NY) 1981, str. 29-33; Page, Tony: Buddhism and Animals, Londýn 1999; Phelps, Norm: The Great Compassion, New York 2004, str. 73-84.
První názor je podpořen několika pasážemi z Pálijského kánonu (Tipitaky), opačný některými texty Mahájány.Tähtinen str. 110-111; Phelps str. 55-70. Všechny tyto zdroje byly napsány několik století po smrti Buddhy.Phelps str. 55-60. Mohou odrážet konfliktní pozice různých křídel nebo proudů uvnitř rané buddhistické komunity.Phelps str. 75-77, 83-84. Podle Vinaja Pitaka první schizma nastalo ještě za života Buddhy: skupina mnichů vedená Devadattem opustila komunitu, protože chtěla přísnější pravidla, včetně bezpodmínečného zákazu konzumace masa.
Mahaparinibbana Sutta, která vypráví o konci Buddhova života, uvádí, že zemřel poté, co snědl sukara-maddava, termín přeložený některými jako vepřové, jinými jako houby (nebo neznámá zelenina).Phelps str. 80-82; Waley, Arthur: Did Buddha die of eating pork?, v: Mélanges chinois et bouddhiques, sv. 1931/32, s. 343-354.
Buddhistický císař Ašóka (304–232 př. n. l.) byl vegetariánemEncyklopedie náboženství a etiky vol. 1 str. 231. a rozhodným propagátorem nenásilí vůči zvířatům. Vyhlásil podrobné zákony zaměřené na ochranu mnoha živočišných druhů, zrušil zvířecí oběti na svém dvoře a napomínal obyvatelstvo, aby se vyhnulo všem druhům zbytečných zabíjení a poranění.Encyklopedie náboženství a etiky, vol. 2 str. 124-125; Spencer str. 85-86; Tähtinen str. 37, 107, 111. Ašoka prosazoval ochranu fauny ve svých ediktech:
Theravadští buddhisté dodržovali regulace Pálíjského kánonu, které jim umožnily jíst maso, pokud zvíře nebylo poraženo speciálně pro ně.Phelps str. 78, Spencer str. 83-84. V Mahájánské škole některé svaté texty obhajovaly vegetariánství; obzvláště nekompromisní byla slavná Lankavatarská sútra napsaná ve čtvrtém nebo pátém století n. l.Tähtinen str. 111; Phelps str. 59-66; Shabkar Tsogdruk Rangdrol, Food of Bodhisattvas, Boston 2004, str. 47-77.
Hinduismus V dávném védském období (mezi 1500 a 500 př. n. l.) zákony sice umožňovaly konzumaci některých druhů masa, ale bylo podporováno vegetariánství. Právnická kniha Zákoník Manuův říká: "Nejedná se o hřích, když se jí maso... ale abstence přináší velké odměny." Podle véd nebylo jídlo jen prostředkem výživy, ale výběr stravy určoval společenské postavení osoby. Potraviny se rovnaly bohatství, protože člověk, který měl nekonečný přístup k jídlu, byl úspěšným člověkem. Konzumace jídla byla také považována za akt dominance nebo ovládnutí moci nad jídlem.Smith, Brian K. "Eaters, Food, and Social Hierarchy in Ancient India: A Dietary Guide to a Revolution of Values." Journal of the American Academy of Religion, sv. 58, č. 2, 1990, str. 177-205. JSTOR, JSTOR, www.jstor.org/stable/1464533.
Praxe vegetariánství měla vztah k náboženství. Neexistuje však přesvědčivý důkaz, že existovalo před předpokládanou árijskou migrací. Náboženství, které existovalo před příchodem Árjů, byl totemismus, „víra, v níž klan nebo kmen věží, že je příbuzností sjednocen s nějakým zvířetem nebo rostlinou, ze které jeho členové pocházejí… Příbuzenství s určitým zvířetem znamená, že se nikdy nejí, s výjimkou zvláštních příležitostí, jako jsou obětní rituály.“ „Totemismus je založen na úctě k životní smlouvě mezi všemi živými organizmy.“72 Nejstarší indoáríjský text, Rgvéda, popisuje známky konceptu, že lidé jsou v jednotě s přírodou a taky popisuje převtělování duší. Tyto postoje vycházejí z totemismu. Začlenění prvků totemismu do árijského náboženství vedlo k tomu, že vegetariánství se stalo jeho prominentním rysem.Spencer, Colin. The heretics feast: a history of vegetarianism. University Press of New England, 1996
Na rozdíl od populární hinduistické víry Árjové jedli maso. Neměli žádné potíže s hovězím ani s jiným masem. Brzy byl snížen počet druhů masa, které byly dovoleny konzumovat, kvůli árijské koncepci „nečistého masa“. Obětování masa bylo také praxí, která uklidňovala bohy a zlepšila zemědělství. Obětí masa začalo ubývat, když se rozšířily války, sucha a hladomory (okolo 600 př. n. l.). Vzhledem k růstu populace bylo zapotřebí více půdy pro zemědělství a brzy se objevily komunity s administrativou a obchodem. Byl to doba otázek, kdy mystici a učitelé nazývaní šramanové iniciovali debaty o významu kráv. Se zvířaty, která jim přinášela praktické výhody, jako byl právě hovězí dobytek, lidé spojovali velké množství bohů a bohyň. Kráva byla velkou ekonomickou a zemědělskou výhodou, takže její zabití pro jídlo bylo nepraktické. V nově vznikající hinduistické teologii bylo zabití krávy považováno za hřích.
Shankar Narayan naznačuje, že původ vegetariánství v Indii se vyvinul z myšlenky, že je třeba obnovit rovnováhu. Tvrdí: „Spolu s postupem civilizace rostla krutost a ti, kteří byli bezmocní a umlčení jak mezi lidmi, tak i mezi dalšími živočichy, byli stále více vykořisťováni a zabíjeni kvůli uspokojování lidských potřeb a lidské chtivosti, čímž se narušovala přírodní rovnováha. Ale naštěstí čas od času bylo mnoho vážných pokusů vrátit lidstvo ke zdravému rozumu a obnovit rovnováhu.“ Také říká, že myšlenka života v souladu s přírodou se stala ústřední pro vládce a krále.Narayan, Vn.Shankar. Origin & History of Vegetarianism in India. 38th IVU World Vegetarian Congress (Centenary Congress) at the Festsaal, Kulturpalast, Dresden, Germany, 2008.
Vegetariánství bylo a stále je povinné pro jogíny, a to jak pro praktiky hatha jógy,Gherand Samhita 5.17-21. tak pro učedníky višnuistických škol bhakti jógy (zejména gaudíjského vaišnavismu). Bhakta (oddaný) nabízí veškeré své jídlo Višnovi nebo Kršnovi jako prasádu (oběť) před tím, než ho začne jíst.Bhagavad Gita 3.13 . Pouze vegetariánská jídla mohou být přijata jako prasáda.Mahabharata 12,257 (nebo 12,265 podle jiného počítání); Bhagavad Gita 9,26; Bhagavata Purana 7.15.7. Podle jogínské myšlenky sattvická (čistá) strava uklidňuje a očisťuje mysl, „dovoluje ji fungovat na maximální potenciál“ a udržuje tělo zdravé. Sattvické potraviny se skládají z „obilovin, čerstvého ovoce, zeleniny, luštěnin, ořechů, naklíčených semen, celých zrn a mléka pocházejícího od krávy, která má přirozený porod, život a smrt včetně přírodních potravin, po uspokojení potřeby mléka pro její tele“.
Středomoří náhled|vpravo|upright=1.1|Řecký náboženský učitel Pythagoras (570 př. n. l. – 495 př. n. l.) údajně obhajoval vegetariánství, ale je více pravděpodobné, že svým následovníkům pouze zakázal konzumovat určité druhy masa. Pozdní pythagorejci praktikovali různé formy vegetariánství.
Judaismus Jen malý počet židovských učenců v celé historii judaismu argumentoval, že Tóra poskytuje biblický základ pro vegetariánství nyní nebo ve Věku Mesiáše. Někteří spisovatelé tvrdí, že židovský prorok Izajáš byl vegetarián. Řada starověkých židovských sekt, včetně raných karaitských sekt, pokládala pojídání masa za zakázané, přinejmenším po dobu exilu Izraele,Encyclopaedia Judaica, druhé vydání, svazek 11, s. 788 a středověcí učenci jako Josef Albo a Isaak Arama považovali vegetariánství za morální ideál, a to z obavy o morální charakter jatečníka.
Řecko V Řecku v době klasické antiky byla vegetariánská strava nazývána abstinencí od bytostí s duší ().Haussleiter, Johannes: Der Vegetarismus in der Antike, Berlín 1935, str. 85, 101, 318. Jako zásadní nebo záměrný způsob života byl vždy omezen na poměrně malý počet praktikujících, kteří patřili ke specifickým filozofickým školám nebo k určitým náboženským skupinám.Haussleiter str. 33-53.
Nejranější odkazy na vegetariánskou stravu se objevují u Homéra (Odysseia 9, 82–104) a u Hérodota (4, 177), kteří se zmiňují o Lotofazích (pojídačích plodů lotosu), domorodém obyvatelstvu na severoafrickém pobřeží; podle Hérodota se živili výhradně plody keřů (nebo stromků) lotosu. Diodóros Sicilský (3, 23–24) přináší příběhy vegetariánských národů nebo kmenů v Etiopii a ve starověkých pramenech jsou vyprávěny a diskutovány i další takové příběhy.Haussleiter str. 26-33.
náhled|upright=1.4|Pythagoras obhajující vegetariánství (1618–1630) od Petra Paula Rubense byl inspirován Pythagorovým projevem obhajujícím vegetariánství v Ovidiových Proměnách.