Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu (16. června 1867 na zámku Louhisaari – 27. ledna 1951 Lausanne) byl finský šlechtic, politik, diplomat a vojevůdce, jeden ze zakladatelů samostatného Finska a jeho 6. prezident.
Byl tvůrcem Finských ozbrojených sil, regentem finského státu na začátku jeho existence, vrchním velitelem ve všech válkách, které Finsko jako samostatný stát vedlo (občanské, zimní, pokračovací i laponské), a v pořadí 6. finským prezidentem (1944–1946).
Finy je ctěný jako národní hrdina a tvůrce a ochránce samostatnosti Finska, v prosinci 2004 jej Finové v televizním hlasování zvolili největším Finem všech dob. Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 20. století a vynikajícího stratéga zejména obranných, zdržovacích a ústupových bojů.
Původ náhled|Budoucí maršál (vpravo) se svými sourozenci. Uprostřed baronessa Sophie Mannerheim, zakladatelka moderního ošetřovatelství ve Finsku Rod Mannerheimů pocházel z Hamburku, odkud obchodník a vlastník mlýna Heinrich Marheim (1618-1667) emigroval do švédského Gävle a své jméno upravil na Henrik. Jeho syn Augustin Marheim změnil své příjmení na Mannerheim a v roce 1693 byl králem Karlem XI. povýšen do šlechtického stavu. Augustinův syn Johan Augustin Marheim byl plukovníkem dělostřelectva a majitelem několika mlýnů. V roce 1768 mu byl stejně jako jeho bratrovi udělen titul baron. Baron Johan Mannerheim měl ze strany otce i skotské předky, jeho předek George Wright (zakladatel finské šlechtické větve Von Wrightů) emigroval z Dundee do Švédska v 17. století. Rod Mannerheimů se v druhé polovině 18. století přestěhoval do Finska, které bylo tehdy nedílnou částí Švédska.
Mannerheimův pradědeček hrabě Carl Erik Mannerheim (1759–1837) zastával mnoho funkcí ve vládách (mimo jiné byl i ministerským předsedou) v prvních letech fungování ruského autonomního Velkoknížectví Finského a v roce 1825 byl povýšen do hraběcího stavu. Jeho syn, hrabě Carl Gustaf Mannerheim, byl entomologem a prezidentem Odvolacího soudu ve Viipuri. Byl ženatý s hraběnkou Evou Wilhelminou, rozenou von Schantz, která byla vůdčí postava finské vyšší společnosti.
Otec Carla Gustafa Emila Mannerheima, hrabě Carl Robert Mannerheim (1835–1914), byl dramatik zastávající liberální až radikální názory. Ale byl také obchodník a průmyslník střídající úspěchy a neúspěchy. Byl prezidentem společnosti Kuusankoski, která byla prvním výrobcem rotačního papíru v severní Evropě. Jeho další společnost Systema zase dovážela moderní kancelářské přístroje. Jeho manželka, Hedvig Charlotta Helena von Julin (1842–1881) byla dcerou bohatého průmyslníka Johana Jacoba von Julin, kterému patřily ocelárny a vesnice Fiskars.
Mládí Gustaf Mannerheim se narodil v rodinné vile Villnäs v obci Askainen. Jako v pořadí třetí syn hraběte obdržel po narození titul svobodný pán (finsky Vapaaherra, švédsky Friherre, protože hraběcí titul mohl zdědit jen nejstarší syn). Mannerheimův otec se koncem 70. let kvůli obchodním záležitostem dostal do finančních problémů. Trpěl hypománií, což je slabší forma mánie vyznačující se povznesenou náladou a zvýšenou energií, která se u něj projevovala přehnaným optimismem ve finančních záležitostech. Situaci ještě zhoršil jeho sklon k hazardu, takže v roce 1880 zbankrotoval. Aby pokryl své dluhy, prodal Villnäs včetně pozemků a také svou velkou uměleckou sbírku své sestře. Opustil také svou manželku a se svou milenkou se přestěhoval do Paříže, kde vedl bohémský život. Vrátil se do Helsinek a v roce 1887 založil společnost Systema, kterou až do smrti řídil. Po jeho smrti v roce 1914 prodali jeho potomci akcie vedení firmy.
Mannerheimova matka zdrcená bankrotem a manželovým útěkem přivedla svých sedm dětí na sídlo své tety Louisy do Sällviku a následujícího roku zemřela na infarkt způsobený zřejmě depresemi a hanbou. Děti byly po její smrti svěřeny do péče příbuzným a strýček z matčiny strany Albert von Julin se stal Gustafovým zákonným poručníkem.
Kvůli zhoršující se finanční situaci rodiny a chlapcovu problematickému chování ve škole byl roce 1882 patnáctiletý Carl Gustaf odeslán na kadetní školu v Hamině, aby se naučil sebeovládání, v čemž exceloval až jako dospělý, a vojenskému řemeslu. Kadetka byla státní škola připravující chlapce z aristokratických rodin na kariéru ve vojsku Finského velkoknížectví nebo v ruských ozbrojených silách.
Kromě rodné švédštiny se učil Mannerheim finsky, rusky, francouzsky, německy a anglicky. Nicméně vzhledem ke své službě v ruské armádě v letech 1887–1917 téměř zapomněl, co v dětství z finštiny pochytil, a musel se tedy učit jazyk znovu v pokročilém věku. Mluvil finsky se silným přízvukem a v průběhu občanské války byl plně závislý na tlumočníkovi. Mluvil také polsky a portugalsky a rozuměl trochu mandarínské čínštině.
Už v mládí se musel naučit vzhledem k finanční situaci rodiny lépe zacházet s financemi. Ponižovalo ho, že musel o peníze na každou maličkost žádat strýce. Také byl nucen v dopisech strýčka a četných příbuzných pročítat nabádání ke střídmosti a dobrému chování. Jeho problémy s disciplínou stále přetrvávaly. Mannerheim srdečně nenáviděl školu a úzkoprsost společnosti v Hamině. Opakovaně bez povolení opouštěl školu, a tak byl v roce 1886 vyloučen z jednotky finských kadetů.
Protože se mu tímto uzavřela kariéra ve finské armádě, jediná možnost vstupu do ruské armády vedla přes důstojnickou školu, s čímž mladý Gustaf neměl žádný problém. První pokus učinil ještě jako finský kadet, když se pokusil dostat na Pážecí školu v Petrohradu. Ale hodnocení, které došlo z jeho školy, to naprosto znemožnilo.
Nějakou dobu strávil u švagra strýčka Alberta, Edvarda Bergenheima v Charkově na Ukrajině, kde se učil rusky. Potom navštěvoval soukromé lyceum v Helsinkách a v roce 1887 absolvoval přijímací zkoušky na univerzitu, díky čemuž získal lepší posudek než od kadetů. Napsal své kmotře, baronce Alfhild Scalon de Coligny, která měla styky u carského dvora, aby mu pomohla dostat se na jezdeckou školu cara Mikuláše a z ní do jezdecké gardy, ale jeho příbuzné odradily vysoké náklady z toho plynoucí, takže tu myšlenku opustil. Kmotra ho v létě 1887 pozvala do venkovského sídla jejího manžela v Lukjanovce. Tam se hodně zlepšil v ruštině a také strávil nějakou dobu ve vojenském táboře v Čugujevu, což ještě posílilo jeho snahu o vojenskou kariéru.
Kariéra v ruské armádě náhled|C. G. E. Mannerheim (vpravo) jako žák na Nikolajevského jezdecké škole Koncem července 1887 byl Mannerheim pozván k přijímací zkoušce na jezdeckou školu cara Mikuláše v Petrohradu. Zkoušku udělal a 16. září vykonal přísahu ruskému carovi. Mannerheim promoval jako desátý ve své třídě, když spadl z druhého místa po opilecké hádce s vyšším důstojníkem týkající se nezávislosti Finska. Byl povýšen na korneta a odvelen k 15. alexandrovským dragounům posádkou v Kališi na rusko-německém pomezí.
V lednu 1891 byl Mannerheim převelen do služby v jezdecké gardě carevny Marie Fjodorovny v Petrohradu. Díky své výšce (187 cm) míval prominentní pozici při přehlídkách i při korunovaci cara Mikuláše II. v roce 1896. Jeho kmotra, baronka Alfhild Scalon de Coligny, mu dojednala sňatek s bohatou a vznešenou dámou rusko-srbského původu Anastasií Arapovovou (1872–1936), dcerou a dědičkou generálamajora Nikolaje Arapova. Měli spolu dvě dcery: Anastázii (1893–1978) a Sofii (1895–1963), třetí dítě byl chlapec, který se však narodil mrtvý. Od roku 1902 se manželé přestali stýkat a v roce 1919 následoval formální rozvod.
Mannerheim sloužil v řadách jezdecké gardy až do roku 1904. V letech 1897–1903 působil ve správě dvorských stájí, kde zodpovídal za nákup a výběr koní a chovných hřebců pro potřeby gardy. V roce 1903 byl pověřen dohledem nad přehlídkovými jízdami švadrony a stal se členem komise dohlížející na trénink jezdeckých schopností celého regimentu.
Po odloučení od manželky se také vzhledem k jeho hráčské vášni jeho finanční situace zhoršila. Trpěl depresemi a pokusil se je překonat změnou prostředí, a proto se dobrovolně přihlásil na frontu. V říjnu 1904 byl Mannerheim přidělen v hodnosti podplukovníka ke štábu 52. něžinského dragounského pluku, s nímž se přesunul do Mandžuska, kde posléze bojoval v rusko-japonské válce. Zde odstartovala jeho hvězdná kariéra, když byl v průběhu bitvy u Mukdenu za statečnost a vynikající velení povýšen na plukovníka. Krátce také velel jednotce hunhuzů, tedy jedné z místních polovojenských jednotek, s kterou podnikl průzkumnou cestu do Vnitřního Mongolska.
Po návratu z války si udělal krátkou neoficiální dovolenou na přelomu let 1905 a 1906 u příbuzných ve Finsku a Švédsku. Jako člen baronské větve své rodiny reprezentoval svoji rodinu ve vyšších kruzích a zúčastnil se také posledního zasedání Finského sněmu.
Po návratu do Petrohradu byl pověřen, aby jako zpravodajský důstojník vykonal cestu Turkestánem až do Pekingu. Ruský generální štáb chtěl zjistit stav reforem a modernizace poslední vládnoucí čínské dynastie a prověřit možnost vojenské invaze do západní Číny a provincií Sin-ťiang a Kan-su. O tuto oblast soupeřilo Rusko s Británií v rámci tzv. „Velké hry“ od roku 1813 až do roku 1907. V Samarkandu se připojil jako „etnograf“ k výpravě francouzského sinologa a archeologa Paula Pelliota (1878–1945). Expedice startovala z konečné stanice Transkaspické železnice v Andižanu v červenci 1906. Poté, co se nepohodl s Pelliotem v záležitostech týkajících se zásobování, vykonal Mannerheim většinu expedice sám.
Jeho malá karavana se skládala z kozáckého doprovodu, čínského tlumočníka a ujgurského kuchaře. Mannerheim nejprve zamířil do Chotanu a pátral tam po britských a japonských špionech. Po návratu do Kašgaru zamířil do pohoří Ťan-šan prozkoumat průsmyky a vyhodnocoval postoje místních Kalmyků, Kazachů a Kyrgyzů k Číňanům. Navštívil hlavní město Urumči a poté zamířil na východ do Turfanu, Chami a Tun-chuangu v provincii Kan-su. Putoval podél Velké čínské zdi a zkoumal tajemný buddhistický kmen Jugurů (tzv. Žlutí Ujguři). Z hlavního města provincie Lan-čou zamířil na jih do Tibetu a v lámaistickém klášteře v Labrangu byl málem ukamenován xenofobními mnichy. Zamířil proto do střední Číny a z Čeng-čou přejel vlakem do Tchaj-jüanu a dál pokračoval na svatou horu buddhistů Wu-tchaj-šan. Tam se setkal i s dalajlámou Thubtänem Gjamccho, který v té době zahajoval kampaň za osvobození Tibetu z čínského područí. Potom zamířil Mannerheim na sever za Velkou čínskou zeď do stepí od věků obývaných mongolskými pastevci. Přijel do Chöch chotu, hlavního města Vnitřního Mongolska, a zjistil, že Mongolové jsou bojovně naladěni kvůli tomu, že zkorumpovaný čínský guvernér kolonizuje mongolské pastviny čínskými usedlíky. Do Pekingu docestoval Mannerheim v červenci 1908 a pracoval tam na své tajné zpravodajské studii. Do Petrohradu se vrátil přes Japonsko a Transsibiřským expresem. Jeho zpravodajská studie obsahovala detailní popis modernizace všech oblastí života v období poslední vládnoucí čínské dynastie včetně vzdělání, vojenských reforem, čínské kolonizace etnických oblastí pohraničí, důlní a průmyslové činnosti, stavby železnic, japonského vlivu a také kouření opia. Mannerheimova studie nastínila taktiku potenciální ruské invaze do Sin-ťiangu a role Sin-ťiangu jako přijatelného ústupku v eventuální válce s Čínou. Na cestách strávil v sedle dohromady 14000 km a nasbíral spoustu vědeckého materiálu, který je dodnes vysoce ceněnou součástí sbírek Finského národního muzea.
Po návratu do Ruska v roce 1909 byl jmenován velitelem 13. vladimírského hulánského regimentu se sídlem v polském Minsku Mazowieckém. Následujícího roku byl povýšen na generálmajora a převzal velení nad plukem carské gardy dislokovaným ve Varšavě. V roce 1912 se stal členem carské družiny a o rok později převzal velení nad celou jízdní brigádou.