náhled|vpravo|Joris Karl Huysmans, autor románu Naruby (1884), označovaného za nejdůležitější dílo literární dekadence Pojem dekadence se v literatuře užívá pro označení jednoho ze směrů literárního modernismu, rozšířeného v evropských literaturách na přelomu 19. a 20. století, v období fin de siècle. Přestože tvoří literární dekadence nejvýraznější proud dekadence jako uměleckého a kulturního směřování, vzhledem k dobové oblibě spojování více druhů umění jsou důležité také její vazby na ostatní umělecké druhy, zejména na výtvarné umění. V širším smyslu však může být jako dekadentní popsáno jakékoliv literární dílo vnímané jako úpadkové, bez společenské funkce či přímo protispolečenské – pojem přitom může sloužit jako hanlivý odsudek, ale také neutrální označení.
Dekadentní texty přelomu 19. a 20. století kladly důraz na individualitu, dokonalost, umělost a rafinovanost, čisté umění vytvářené pro umění samo (lartpourlartismus), aristokratičnost a neobvyklou sexualitu, ale také tragickou lásku, osamění, šílenství, degeneraci a smrt.Merhaut (2006), s. 53. Významnou roli hrálo náboženství a mystika – mnozí významní dekadentní umělci se obraceli k vypjatým podobám katolicismu nebo byli fascinováni satanismem, kulty pohanských božstev či okultními učeními.Thompson (2011), s. 545.
Dekadentní literatura byla publikována především ve francouzském kulturním okruhu: klíčovým autorem byl Joris-Karl Huysmans s románem Naruby,Thompson (2011), s. 541. ale také Jean Lorrain, Remy de Gourmont či spisovatelka Rachilde. V britském prostředí vynikli obzvláště Oscar Wilde a Algernon Charles Swinburne. Největším jménem polské dekadence se stal Stanisław Przybyszewski. K významným českým osobnostem literární dekadence patřili Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček či Arthur Breisky; částí svého díla se k dekadenci zařadil také Stanislav Kostka Neumann.Merhaut (2006), s. 52.
Charakteristika Je-li pojem chápán obecněji, lze jako dekadentní popsat jakoukoliv disharmonickou a disonantní literaturu spojenou s úpadkem nebo pocity zmaru a zoufalství. Literární vědec Jaroslav Med uvedl, že tyto prvky je možné hledat v pozdní antice, baroku, romantismu či dalších obdobích až do současnosti – například u Hölderlinově poezii, v Goethově Utrpení mladého Werthera (1774) či v Byronově Childe Haroldově pouti (1812).
V užším smyslu byla dekadence výraznou součástí literárního modernismu konce 19. století a začátku 20. století, někdy bývá označována za radikální křídlo či pól moderny. Společně s ostatními modernistními směry se ostře stavěla proti realistickým postupům, přičemž ji fascinovala abnormalita, chorobnost, telepatie, hypnotismus, magie, okultismus a podobná témata.Merhaut (2006), s. 43. V centru literárního směru stála touha uniknout z všednosti a nudy života prostřednictvím textu do slavné, tajemné minulosti nebo do vzdálených a exotických orientálních říší; dekadentní autoři přitom propojovali nejrůznější pověsti a tradice. Významnou roli hrálo také sexuální a drogové opojení.
Vztah k ostatním směrům Dekadence měla velmi blízko k ostatním dobovým směrům, zejména k symbolismu, proto se někdy hovoří o dekadentním symbolismu. Otto M. Urban charakterizoval dekadenci jako protnutí dvou protikladných směrů, symbolismu (s jeho duchem umění) a naturalismu (s jeho patologií těla). V době rozkvětu dekadentní literatury bývala někdy ztotožňována s modernismem vůbec. Bohuslav Chaloupka ve stati Budoucí umění (1894) popsal dekadenci jako vyjádření dobového intelektuálního zemdlení a radikální syntézu myšlenek 19. století; vřadil do ní i oblasti a směry jako symbolismus, impresionismus, novoromantismus, okultismus a další.Merhaut (2006), s. 51. Podle Jaroslava Meda pojem symbolismus vznikl jako náhrada pejorativního označení dekadence a dekadentní tvůrcové se v širokém proudu symbolismu posléze rozplynuli.Med (2006), s. 30.
V některých aspektech navazovali dekadentní spisovatelé na dědictví literárního romantismu, popřípadě na dobový novoromantismus – šlo především o zvýšený důraz na jedince, tematizaci milostného citu a fascinaci smrtí a krásou. V některých bodech se však od romantického vidění světa výrazně odchýlili, především v otázce přírody a přirozenosti. Dekadentní díla oslavují umělost a schopnost člověka přirozený řád věcí narušit či zcela obrátit.Thompson (2011), s. 543.
Náboženství a nadpřirozeno náhled|vpravo|Vyobrazení černé mše, autor Henry de Malvost, vytvořeno v roce 1895 pro knihu Le Satanisme et la Magie (Satanismus a magie)
Běžně se objevujícím rysem dekadentního myšlení bylo upnutí ke katolicismu s jeho mučednictvím, rituály a honosnou estetikou. Objevovalo se ale také naopak radikální popření křesťanských idejí, příklon k pohanství nebo satanismu či fascinace exotickými nebo starobylými božstvy a kulty. K dekadentnímu „duchovnímu eskapismu“ lze dále přiřadit zálibu v mystice, okultismu či rosekruciánství.
Četní dekadentní spisovatelé alespoň část svého života prožili jako katolíci. Ve Francii se k římskokatolické církvi obrátil Joris-Karl Huysmans, v českém prostředí si katolickým obdobím prošel Jiří Karásek ze Lvovic. Četné byly přestupy dekadentů ke katolické víře v Anglii. Kromě Oscara Wildea, známého svou konverzí na smrtelné posteli, se z tohoto okruhu ke katolicismu přiklonili například Alfred Douglas, Lionel Johnson, Frederick Rolfe či Renée Vivienová, básník John Gray se dokonce stal knězem. Tomuto fenoménu se věnoval mimo jiné Ellis Hanson ve studii Dekadence a katolicismus (Decadence and Catholicism, 1997). Protože byl v Anglii viktoriánského období katolicismus v obecných představách tak jako tak spojen s pohanstvím a homosexualitou, obrat ke katolicismu byl podle Ellise přirozeným krokem pro dekadenty, kteří chtěli naplnit své méně společensky přijímané erotické touhy.
Obzvláště ve Francii byla na sklonku 19. století rozšířená fascinace uctíváním ďábla a černou magií. Léo Taxil publikoval pod jménem Dr. Bataille mystifikační zápisky Ďábel v 19. století (Le Diable au XIXe siècle, 1892). V tomto díle, rozsáhlém a neobyčejně populárním, popsal údajnou činnost a rituály satanistů ve Francii i ve světě. Dekadentní spisovatel Joris-Karl Huysmans satanistickou tematiku využil v úspěšném románu Tam dole (1891), v němž se mimo jiné věnoval sukubátu či černé mši.
Sexualita a poměr k ženám náhled|vpravo|upright|Ilustrace k Wildeově divadelní hře Salomé, autorem vyobrazení je Aubrey Beardsley
Dekadentní texty často zpracovávaly neobvyklé formy sexuality. Zájem o sexuální „perverze“ vzrostl v 80. a 90. let také s rozvojem sexuologie, díky kterému se do popředí veřejného zájmu dostala témata jako fetišismus, hysterie či mužská a ženská homosexualita. Výrazný vliv měla například Psychopathia sexualis (1886) Richarda von Krafft-Ebing, naznačující spojení neobvyklé sexuality s dědičností a degenerací.Thompson (2011), s. 542.
náhled|vlevo|upright=1.2|Ilustrace k Louÿsovým Písním Bilitiným, sbírce dekadentní erotické poezie, autor kresby George Barbier, 1922
Až na výjimečné případy je konstantou dekadentních textů – psaných téměř výhradně muži – protagonistův ambivalentní vztah k ženám. Žena bývá idealizována a vnímána pygmalionsky jako dokonalé umělecké dílo, jehož je hrdina tvůrcem a zároveň obětí; současně však může být žena pojímána jako krutá nebo sadistická bytost. Nebezpečné ženské postavy ohrožující submisivního protagonistu se objevují například v Louÿsově pornografickém lesbickém románu Afrodita (Aphrodite, 1896) nebo v dramatu Lilith (1892) Remyho de Gourmont, zobrazujícím sodomii a bestialitu v Rajské zahradě. Uchvacující postavou byla pro dekadenty biblická Salome, svou ženskou svůdností a současně překračováním genderových rolí; její příběh zpracoval na konci 19. století Gustave Flaubert v povídce „Herodias“ (1877), ale také Oscar Wilde v dramatu Salomé (1891). Ještě výraznější obracení genderových rolí je možné pozorovat v textech francouzské spisovatelky Rachilde, například v románech Monsieur Vénus (Pan Venuše, 1884) či La Marquise de Sade (Markýza de Sade, 1887).Thompson (2011), s. 545–547.
Estetismus Důležitou součástí dekadentních teorií je estetismus, tedy antipozitivistická představa výlučného umění, které není ovlivňováno všední realitou a zároveň na ni žádným způsobem nepůsobí. Čisté, absolutní umění je vytvářeno pro umění samo (v rámci lartpourlatismu, z francouzského „l'art pour l'art“, umění pro umění) a pojí se s kultem Individua a Krásy. Dekadence se přitom mohla přiklánět k modernímu pojetí (ve smyslu estetiky a etiky jako dvou naprosto nezávislých a nesouměřitelných oblastí) či k romantickému pojetí (ve smyslu nastolení ideálů krásy a estetiky na původní místo pravdy a morálky). V českém prostředí rozpracoval tyto teze především Arnošt Procházka.Merhaut (2006), s. 53–54.
Diletantismus Ačkoliv v současné běžné mluvě znamená diletantismus především povrchní, neodborný a často neobratný přístup, dekadentní myšlení jej vnímalo odlišně. Pojem „dilettante“ označoval původně člověka milujícího hudbu, později osobu se širokým polem zájmů a zálib. Charles Baudelaire spojoval diletantismus s všeobecným rozhledem a hlubokou láskou ke kráse; Théophile Gautier tuto službu kráse spojoval také s dokonalým zvládnutím uměleckého řemesla. Na konci 19. století se pak zformovaly dva protikladné postoje. Spisovatel a kritik Paul Bourget chápal diletantismus jako schopnost vciťovat se do jiného a myslet v souladu s mnoha různými a protikladnými hledisky, a tudíž nemožnost cokoliv jednoduše tvrdit. Tato schopnost, typická pro osoby v pozdních a složitých civilizacích, byla podle Bourgeta způsobem pěstování a kultivování sama sebe, byť vposledku spojená s nebezpečím ztráty pevných názorů a vůle k činu. Joris-Karl Huysmans naopak diletantismus odsuzoval jakožto stádní přijímání jakéhokoliv umění, nechápavý eklekticismus a promiskuitu v obdivu. Místo toho nacházel ideál v kritickém posuzování a hlubokém vztahu k uměleckým dílům, které mělo vést k jejich vášnivému přijímání či odmítání.
Dekadence v národních literaturách
Česko náhled|vpravo|upright=0.9|Titulní list Moderní revue, časopisu zveřejňujícího dekadentní texty
K nástupu dekadence jako směru přispěl kromě zahraničních vlivů (v první řadě francouzských) také Julius Zeyer (Šalda nazval prologem české dekadence jeho díla Tři legendy o krucifixu (1885), Jan Maria Plojhar (1891) a Dům u Tonoucí hvězdy (1896)) a česká intimní a osobní lyrika sledující pozdní romantickou linii – zejména parnasistní a predekadentní texty.Merhaut (2006), s. 42. Typickou tvůrkyní je v tomto ohledu Irma Geisslová (1855–1914), autorka sbírky Immortelly (1879). Ve své melancholické poezii využívala četných tragických a bolestných motivů (samota, šílenství, zhrzený cit), byť dosud bez aristokratické stylizace či pózy. Mezi další predekadentní díla se počítají texty Karla Červinky, Jaroslava Kvapila, Jaromíra Boreckého, Otakara Auředníčka, Františka Pečinky a dalších. Těžiště jejich tvorby lze v nejužším slova smyslu umístit těsně před nástup dekadence a datovat jej lety 1888 až 1892.
Česká dekadentní literatura přelomu 19. a 20. století je pak spojena především s počátky časopisu Moderní revue (1894–1925). Kromě vydavatelů Arnošta Procházky a Jiřího Karáska ze Lvovic v něm byli činní také Karel Hlaváček nebo Hugo Kosterka. Časopis svým čtenářům zprostředkoval modernistní impulzy uveřejňováním filosofických textů (například Nietzscheho) a uměleckých prací Baudelairových, Verlainových, Mallarméových, Wildeových, Maeterlinckových, Przybyszewského a dalších.Janáčková (2006), s. 391–396.
náhled|upright=0.9|vlevo|Jiří Karásek ze Lvovic, jeden z nejvýznamnějších představitelů české literární dekadence, fotografie asi z roku 1891