Panturkismus je prototypem panideologie, která se snaží o vytvoření tzv. Turanu, jenž je velkou zemí všech turkických národů. Jako každá panideologie s sebou nese nebezpečí v podobě silného nacionalistického a expanzionistického elementu. Cílem této panideologie je odstranění všech překážek a sjednocení turkického obyvatelstva na planetě Země. Tato ideologie byla velice frekventovaným tématem na území bývalého Sovětského svazu, jelikož na jeho prostoru žilo nemalé množství turkických národů, kteří se periodicky snažily o sjednocení ve společný veliký Turan.

Historická báze panturkismu Historické kořeny panturkismu sahají až ke konci devatenáctého a začátku dvacátého století do oblastí osídlených krymskými Tatary v rámci carského Ruska, mezi nimiž docházelo k hlavní proliferaci myšlenky teritoriálního a politického sjednocení všech turkických národů. Celá podoba panturkismu nejprve nesla spíše charakter kulturního obrození všech turkických národů, jež žily na území carského Ruska. Jednalo se o snahu vyzdvihnout svůj vlastní historický a kulturní duch, díky čemuž se neměl dostat do zapomnění společný původ v podobě hlavní pojící esence. Za otce této počáteční podoby panturkismu je označován spisovatel a politik tatarského původu Ismail Gasprinski, který stál u zrodu kulturního muslimsko-turkického hnutí pod názvem džadismus a od roku 1912 začal vydávat deník s názvem "Terdžiman", jenž představoval první široce rozšířenou podobu turkicko-slovanských novin. Paradoxním faktem je to, že ke vzniku panturkických idejí nedocházelo na území tehdejší Osmanské říše, kde turkické národy představovali majoritní složku obyvatelstva, jež nebyla jakýmkoliv způsobem kulturně potlačována, ale u turkotatarských národů v rámci Ruského impéria, kde majoritní slovanské obyvatelstvo vzhlíželo k těmto národům jako k potenciálnímu nebezpečí a ohrožení, jež by v případě svého posílení, mohlo vyžadovat větší úroveň politické autonomie. Podobné obavy byly následně potvrzené, když začátkem dvacátého století začal panturksimus nabírat iredentistický nádech s cílem odpojení území, kde kompaktně žily turkické národy a následně jeho připojení k tzv. Turkestánu, který byl podobou jakéhosi finálního cíle všech představitelů panturkického hnutí. Role hlavního aktéra padla na Osmanskou říší, jež byla jediným turkickým státem, který měl kompletní politickou nezávislost na ostatních velmocích. To bylo také důvodem proč se záhy kolébka panturkismu přesunula z území carského Ruska na území Osmanské říše, kde už daná ideologie, nesla kromě kulturních i politické a teritoriální ambice. Stejně jako Ismail Gasprinski stál u zrodu kulturní podoby panturkismu, tak za otce jíž zmíněné, agresivnější a expanzionistické podoby je označován tatarský, původně panturanický, ideolog Jusuf Akchura. Právě on zanesl do celého ideologického konceptu expanzivní a etnické prvky, na základě kterých mělo dojít k sjednocení všech území s převážně turkickým obyvatelstvem a paralelně i k nucené asimilaci ostatních etnik. Dle výše popsaných faktů, je možné konstatovat, že panturkismus procházel svým vývojem podle aktuální politické situace a postupně se měnil v rasovou a šovinistickou ideologií, která nenechávala ve svém konceptu prostor pro jakýkoliv jiný než turkický element.

Samotná Osmanská říše, byla začátkem dvacátého století v politicky a vojensky katastrofálním stavu. Během první balkánské války, přišla říše o všechny svoje teritoriální výboje v Evropě, čímž se potvrdila její vojenská a ekonomická zaostalost. V rámci vnitřního uspořádání již bylo jasné, že pan-islamismus a panosmanismus nejsou ideologiemi, jež by dokázaly celou vnitropolitickou záležitost uklidnit a ukojit nacionalistické tendence, jež vznikaly a rozšiřovaly se mezi obyvatelstvem. Bylo potřeba přijít s něčím, co by povzbudilo primárně turkickou složku obyvatelstva k dalšímu boji, a tím i zabránit kompletnímu rozložení říše. Vyvrcholením této potřeby se stala mladoturecká revoluce v roce 1908. Jejími hlavními aktéry byly výrazné osobnosti z řad makedonských vojenských důstojníků, jež požadovaly po tehdejším sultánovi Abdulhamidlovi II obnovení činnosti parlamentu a vyhlášení demokratických voleb pod pohrůžkou vojenského tažení na Istanbul. Výsledkem bylo, že sultán sice zavedení demokraticko- politických procesů přislíbil, ale svoje slovo nedodržel, díky čemuž byl v roce 1909 sesazen a nahrazen svým bratrem Mehmedem V Resatem. Spolu s Abdulhamidem II byla sesazena i stání ideologie v podobě panislamismu a nahrazena mladotureckým panturkismem, který měl s sebou přinést i ukojení tehdejších nacionalistických tendencí mezi turkickým obyvatelstvem Osmanské říše. I tento historický zvrat však nemohl kompletně pomoci situaci, ve které se říše ocitla. Další potenciální možností změnit svoji aktuální situaci v rámci mezinárodního systému se stala první světová válka. Osmanská říše se připojila k bloku centrálních mocností, ve kterém se nacházelo Německo, Itálie, Rakousko-Uhersko a Bulharsko. Válka však skončila vítězstvím vojenského táboru Dohody a Osmanská říše se ocitla v situaci, kdy musela čelit pozici poražené velmoci. Nehledě na zdrcující porážku, představovala první světová válka pro panturkisty historickou událost, během které se dostali nejblíže k realizaci svého finálního cíle.

Vliv panturkismu na formování postsovětského prostoru Když se v prosinci roku 1991 rozpadl Sovětský svaz, pro mnohé subjekty mezinárodního systému v euroasijském regionu skončila dlouholetá éra sovětské nadvlády a začala éra nová, která byla charakteristická velkým množstvím vnitropolitických problémů a konfliktů. Došlo ke vzniku mocenského vakua, které bylo potřeba zaplnit novým směrem své zahraničně politické orientace. Vzhledem k dlouholeté přímé závislosti na moskevském centru nebyly jednotlivé členské státy schopny hned na začátku efektivně naložit s politickou svobodou a volnosti, kterou dostaly. Rázně se začal projevovat nejobávanější element sovětské centrální vlády a to nacionalismus. Důvodem k tak rychlému nárůstu nacionalismu v mnoha oblastech a regionech SSSR bylo dlouholeté vnucování politiky bratrství národů, pod kterou došlo ke zmražení všech předešlých etnických a nacionálních sporů. O to více se však po destabilizaci a rozpadu centrální vlády dostaly na povrch spory založené na etnické bázi. Nesensitivní etno-geografická politika SSSR způsobila, že v rámci skoro každého sovětského státu existovalo etnicky minoritní obyvatelstvo, jež sloužilo jako instrument potenciálního nátlaku pro centrální vládu v případě neposlušnosti dané sovětské republiky. Kromě nacionálního napětí se též projevila i ekonomická recese členských států, která byla způsobená neschopnosti socialistického režimu efektivně nakládat s omezenými zdroji. Bývalé sovětské republiky si musely zvolit nový směr orientace své zahraniční politiky a též se správně rozhodnout ve volbě nového hegemona v daném regionu. Možnosti k výběru u jednotlivých nástupnických států byly v podstatě dvě. Buď setrvat v těsném politickém a ekonomickém vztahu s nově vzniklou Ruskou Federací, nebo nasměrovat svojí zahraniční politiku jiným směrem, který se ve většině případů protínal se západem. Stejná volba nyní čekala i turkické státy bývalého SSSR, kterými byly Kazachstán, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán. Tyto republiky díky své dlouholeté závislosti na Moskvě, nebyly schopné efektivně fungovat bez subvence ze strany potenciálního hegemona v postsovětském regionu.

Celý proces rozpadu SSSR a nutnost nástupnických státu zvolit novou alternativu pro svoji zahraniční politiku, představoval pro Turecko šanci získat pozici leadera v daném regionu. Apelací na společný turkický původ mohlo Turecko dosáhnout jak většího sblížení s jednotlivými turkickými státy, tak i oslabení dlouholetého rivala v podobě Ruska. Bylo potřeba efektivně a konstruktivně navázat diplomatické vztahy s nově vzniklými republikami, díky čemuž by bylo možné následně změnit směr jejich vývoje, tak aby u nich zanikla závislost na Rusku jak v ekonomickém tak i v bezpečnostním aspektu. I samotné Turecko, jako postimperiální stát, nemělo jasně vyprofilovanou podobu své zahraniční geostrategie. V rámci jeho zahraniční politiky existovaly tři následující alternativy:

Modernisté si představují Turecko v podobě evropského státu a tím pádem se snaží směrovat jeho politiku západním směrem. Tato vize je aktivně též podporována USA, jelikož prostřednictvím vstupu Turecka do Evropské unie se pro ně otevírá široká perspektiva dostat pod svoji přímou kontrolu i vztahy Turecká s kavkazskými a středoasijskými oblastmi, čímž paralelně dojde i k oslabeni vlivu Ruska v těchto regionech. Avšak tento koncept je těžce realizovatelný v praxi. Vzhledem k problémům Turecka v rámci dodržování lidských práv a absenci nutné míry demokracie, se jen stěží dá předpokládat, že k jeho vstupu do EU dojde. Dalším faktorem, jenž vylučuje evropský směr turecké zahraniční politiky, je navázaní ekonomických vztahů mezi Německém, Francií a Íránem. Kvůli dlouholetým teritoriálním a ekonomickým sporům mezi Tureckem a Íránem, by mohlo dojít k ochlazení vztahu Íránu s Francií a Německem. Při uvědomění si faktu, že Německo zaujímá v íránském komoditně-finančním obratu první místo, je možné si jen stěží představit, že by Berlín obětoval své vztahy s Teheránem ve prospěch zájmů Ankary a Washingtonu.

Islamisté vidí největší perspektivu v angažovanosti Turecka na Blízkém Východě, a proto se snaží otočit směr turecké zahraniční politiky směrem na jih. Avšak i zde logická predikce napovídá, že není možné dosáhnout větších úspěchů. Faktem podporujícím dané tvrzení je, že turecká sekulární politika, rázně odrazuje islámské státy na Blízkém Východě od těsnější kooperace s ním.

Nacionalisté jsou přesvědčení o tom, že Turecko musí otočit směr své zahraniční politiky na oblast Kaspického moře a Střední Asie, protože zde se nachází Turkům etnicky nejbližší element v podobě turkických národů obývajících tento region. A jedině zde bude moci Turecko efektivně využít svůj potenciál hegemona a konstruktivně obhajovat své ekonomické a politické ambice, jež jdou diametrálně proti zahraničně-politickým cílům Ruské Federace. Právě tato třetí poslední alternativa staví na panturkickém základu a při hlubší analýze nenaráží na větší překážku v rámci praktické realizace. Jedinou možnou slabinou daného konceptu je nedostačující ekonomická síla a nezávislost Turecka, která by mohla potenciálně odradit Ázerbájdžán a státy Střední Asie od percepce Ankary jako regionální velmoci.